Železné hory 15. a 16. 9. 2007

Společensko-turisticko-vlastivědný cik-cakový cyklovýlet z Havlíčkova Brodu přes Horní Bradlo a Třemošnici do Golčova Jeníkova

Tak, všechno jsem vyzvonila na začátku, ale jsem rozhodnutá pokračovat a rozvíjet téma. Jednalo se vlastně o 37. ročník DEP a cykloturistické jízdy „Podzimní putování Železnými horami“, které pořádá KČT Chrudimka. Naši přátelé už se této akce zúčastnili mnohokrát, chválili ji a letos nás vzali sebou. Tím chci říci, že jsme se nemuseli o nic starat, nechali jsme se vést, což je velmi pohodlné. Jelo nás celkem 10. Sobotní ráno nebylo nic moc a po naložení kol do vlaku s odjezdem 7,06 hod. z Jihlavy se počasí zhoršilo tak, že při výstupu v Havlíčkově Brodě docela hustě pršelo. Nasedli jsme na kola a odevzdaně vyjeli na sever směrem na Český Dvůr s vidinou slíbené dobré cukrárny v Chotěboři. To jsme my všichni (bez fotografa Mirka).

vyjízdíme

Trasa 1. dne: H. Brod – Český Dvůr – Knyk – Horní Krupá – Lysá – Jilem – Chotěboř – kaple sv. Anny – Dolní Sokolovec – Bezděkov – Štěpánov – Libice nad Doubravou – Maleč – Rušinov – Modletín – Lipka – Horní Bradlo (ubytovací zařízení ŠARZ) = 54 km.

A protože jsme se nelekli, počasí – jako už mnohokrát – se umoudřilo, dokonce tak, že odpoledne bylo nádherně slunečné a byla možnost dalekých výhledů. Charakteristika trasy: středně kopcovitá s výrazným protivětrem, tak jsem ji vnímala já. Po kávovozákuskovém povzbuzení jsme se v zámeckém parku v Chotěboři potěšili pohledem na nevěsty, které si zde užívaly svých 15 minut slávy, každopádně teď vypadaly nádherně a v bílém se krásně vyjímaly na zeleném trávníku. Já vám ale nabídnu obrázek stromu, který je krásný trvale:

zámecký park v Chotěbori

Dojeli jsme ke kapli sv. Anny u Chotěboře a z návrší jsme poprvé pohlédli na hřeben Železných hor, který jsme měli dnes překonat, abychom se dostali do Horního Bradla.

kaple sv.Anny u Chotěbore

Nejdřív jsme ale museli sjet do údolí Doubravky serpentinami po silnici k bývalému Hornímu Mlýnu (rodišti spisovatele a novináře Ignáta Herrmanna), kde začíná NS, kterou popisuji na jiném místě. Nedalo nám to, abychom alespoň na začátek stezky malinko nenakoukli. Po nasednutí na kola zjistila Věra defekt (bylo třeba vyměnit píchnutou duši) a ke slovu se dostali naši dva modří strážní andělé – ano, pouze dva muži (ovšem naprosto výteční a schopní) a osm žen = naše družstvo. Tady jsou:

nasi modrí strázní andělé

Cesta chvílemi pachtivě a chvílemi jásavě ubíhala (podle terénu) až do městyse Libice nad Doubravou. V Libici bylo krásně z několika důvodů: jednak zde mají hezký zámek (s pamětní deskou malíře Jiřího Horníka),

zámek v Libici nad Doubravou

dále je zde krásně upravené centrum,

Libice nad Doubravou

a v neposlední řadě je tu oblíbená hospoda, kde se zastavují turisté. My jsme se tu potkali s havlíčkobrodskými pěšími turisty, kteří stejně jako my (ale přímější cestou) směřovali do Horního Bradla. A ten vrchní nebyl vůbec „nějakej divnej“, ale velmi zábavnej, kouknul na nás a spontánně (ale bez stopy urážky) řekl: Je krásnej den, tak co si, děcka, dáte?

je krásný den

Posilnili jsme se každý podle svého gusta, zasmáli jsme se a jeli dále do Malče. Byli jsme pod hřebenem Železných hor.

hřeben Zelezných hor

O Malči bych chtěla něco napsat – je to velmi starobylá obec, vznikla na začátku 12. století na tzv. Liběcké stezce. Zdejší zámek koupil v roce 1862 František Ladislav Rieger, opravil budovy a zvelebil park, kde je mnoho vzácných stromů (v současnosti není objekt přístupný). Jeho tchán František Palacký zde velmi často a rád pobýval a napsal zde značnou část svých Dějin národu českého. Kvetl zde čilý společenský život, jezdil sem Antonín Dvořák a jiní výtečníci.

Teď nastala chvíle, kdy jsme se vydali do obce Rušinov, která leží na hřebenu Železných hor. Funěli jsme do kopce, a vy posuďte, jestli stály výhledy  na protější Podoubraví za tu námahu:

Podoubraví

Obec Rušinov byla pro naši skupinu významná tím, že v přidružené osadě Nohavice se narodila účastnice naší výpravy Jarka a dále, že v části Modletín jsme se zastavili k důkladnější prohlídce.

kaple sv.Anny v Modletíně

Zde, na tomto místě, kde dnes stojí zděný kostel sv. Anny, byla dříve zázračná studánka s léčivou vodou, kde se sv. Anna podle pověsti zjevila. Nejdřív postavili dřevěnou kapli, lidé sem začali putovat a vznikly dosti významné a úspěšné lázně – do první třetiny 18. století je doloženo asi 30 vyléčených lidí. Léčilo se sedáním do teplé až horké vody. Když prý byl na nedaleké Lichnici císař Karel IV., stavil se i tady. Na konci 18. století lázně zanikly (jinde byly objeveny účinnější léčivé prameny) a místo dřevěné kaple byl zbudován tento kostel a také škola pro široké okolí. Naše souputnice Jarka prohlašovala, že právě tady je nejkrásněji a nám nezbylo, než s ní souhlasit. Představte si ty laskavé a oblé kopečky, sluncem zalité lesy a množství starých a mohutných stromů, kterých je zde bezpočet – skoro v každé vesnici se najde nějaký památný strom!

nad Modletínem

byl silný vítr

Lípy v blízkém Klokočově, ve Spálavě a Žižkův dub na Lichnici musely zatím vydržet bez našeho obdivu, ale prastarou lípu v Lipce jsme si ujít nenechali! Lipka je malá obec na svahu kopce nad Bradlem a byla nazvaná určitě podle těch nádherných stromů, kterým se tu daří. Původně prý zde byla lipová alej u tvrze, která se polorozpadlá zachovala (střechy jsou už ale opravené, takže je naděje… ). Nejmohutnější z lip je tato:

 

Uvádí se stáří přes 600 let, obvod kmene 840 cm (stále roste), výška 32 m. Pro srovnání její velikosti nabízím obligátní obrázek s objímajícími lidmi, kteří čerpají ze stromu energii:

obvod kmene 840 cm

Podle stínů vidíte, že už bylo po 5. hodině a nás očekávali v cíli v Horním Bradle pořádající chrudimští turisté, na které už se naši soukmenovci těšili, protože po mnohé účasti na tomto putování se s nimi hodně spřátelili. Projeli jsme vesnicí Horní Bradlo, která je křižovatkou turistických cest, zde se setkávají trasy všech barev. Na hřebeni nad Bradlem je od roku 1960 182 m vysoký televizní vysílač Krásný. V obci je silná sklářská tradice, nyní se zde vyrábějí vánoční ozdoby. Nás ale teď nezajímaly vánoce, těšili jsme se na odpočinek. A ten měl být tady:

ubytování v Horním Bradle

Ale jestli to, co jsme tam vyváděli, byl odpočinek, nevím. Ze začátku to vypadalo nenápadně – vřele nás uvítali, každý jsme v cíli dostal jako prémii výborný řez s krémem a ovocem (je vidět, že vědí, co turista v cíli kromě panáčku něčeho ostřejšího potřebuje k revitalizaci), ubytovali jsme se ve dvoulůžkových pokojích, osprchovali, povečeřeli vepřo-knedlo-zelo a byli jsme připravení strávit nějak večer. Místní turisté, havlíčkobrodští i my jsme dostali diplomy (na zadní straně je poznamenán termín akce v příštím roce – z toho je vidět, že o nás zase stojí), povídali jsme si a vypadalo to, že za chvíli půjdeme spát. Ve vedlejším velkém sále hrála hudba, protože tam místní člověk slavil s přáteli svoji padesátku. Nevím, od kdy slavili, každopádně byli hodně znavení, dá se říci, že někteří přímo nepoužitelní. Zábava zkomírala. Jednoho z nich napadlo oslovit nás, zda si nechceme zatancovat. Jasně, že jsme chtěli. Nebudu to protahovat, tancovali jsme velmi usilovně (jinak to turisté ani nedovedou) asi do půlnoci a oslavenec koukal, jak se nálada pozvedla. Myslím, že na svoje padesátiny nezapomene! I nám se to moc líbilo, přes celodenní vyjížďku jsme nepociťovali žádnou únavu a řádili jsme (ve vší počestnosti). Dá se říct, že o půlnoci jediní svěží byli turisté (to dělá ten pravidelný trénink).

Svěží a natěšení jsme ráno v 8 hodin dobře posnídali, vřele jsme se rozloučili s pořadateli a „určitě za rok zase“. Venku se také probudil krásný, laskavý a bezvětrný den, prostě zase paráda!

Trasa 2. dne: Horní Bradlo – Vršov – Prosíčka – Proseč – CHÚ Oheb – přehrada Seč – Seč – po ZTZ Běstvina – Třemošnice – po ŽTZ Chittussiho údolí Doubravy – údolní nádrž Pařížov – Pařížov – Vilémov – Spytice – Jezuitský Mlýn – Golčův Jeníkov = 40 km.

Projíždíme dokopcezkopce Vršov, Prosíčku a Proseč a blížíme se k sečské přehradě na řece Chrudimce. Psát o nádherných výhledech by asi bylo nudné opakování, ale ujišťuju vás, že byly! Před koncem krásného sjezdu k přehradě jsme zaparkovali kola u silnice a vyšplhali jsme na zříceninu hradu. Je zde vyhlášeno chráněné území a právem! Nad ohbím řeky Chrudimky, která zde mění směr toku téměř o 180°, stával od začátku 14. století na skále ve výšce 78 m na hladinou hrad, který dostal jméno Oheb. Nyní je to zřícenina, stejně jako na opačném konci přehradní hráze hrad Vildštejn. Tohle je ze skály vidět:

ohbí Chrudimky z Ohebu

I „mladou říční vílu“ jsme viděli sedět nad řekou:

rícní víla

Něco o přehradě – dokončena byla v roce 1934, hráz je 42 m vysoká a 165 m dlouhá – to je asi tak všechno, co jsem stavu pochopit, ostatním technickým údajům nerozumím. Pokud to šlo, jeli jsme co nejblíže vodě, abychom si užili, na břehu jsme dali i svačinku a jeli jsme dále k její starší a menší sestřičce Pařížov, která je na řece Doubravě. Ale před tím jsme nemohli vynechat perlu Železných hor Běstvinu. Dostali jsme se tam po zelené TZ, která přechází hlavní hřeben a je vyhledávaná pro svou turistickou atraktivnost. Takové jsou výhledy cestou k Běstvině na protější Podoubraví:

nad Běstvinou

Je to focené z lokality Na Župandě, která byla hojně navštěvována malíři, proč asi? Na návsi v Běstvině je unikátní kaple sv. Jana Nepomuckého, kterou navrhl Jan Santini ve tvaru šesticípé hvězdy a ve stylu barokní gotiky. Uvnitř kaple je socha sv. Jana, vzácná řezbářská práce ze začátku 18. století. Místo je proslulé pobyty význačných osobností, především hudebníků – Ondříčka, Ševčíka, Kubelíka i Destinové. A taky tady mají občerstvovnu, kde jsme se napojili nealko pivem.

kaple sv.Jana Nepomuckého

Na svahu blízkých Kaňkových hor burácel motokros, na silnici bylo obrovské množství aut – byla přece neděle odpoledne a v třemošnickém areálu byl rachot, před kterým jsme my, zaskočení cykloturisté honem honem ujížděli do Třemošnice! Tedy na druhou stranu, než jsme původně chtěli! Po krátké organizační poradě bylo rozhodnuto, že se po žluté TZ Chittussiho údolím na Doubravce vrátíme do původního směru, abychom mohli jet na Pařížov. A to bylo moc hezké odbočení, sice jsme museli velkou část cesty kola vést, ale údolí bylo jako dělané pro malíře-krajináře a prdelky si aspoň odpočaly.

Údolní nádrž Pařížov na řece Doubravě je téměř komorní, i když zase není tak malá: hráz je 31 m vysoká a 142 m dlouhá, dokončena byla v roce 1913. Prostředí je tady vlídné nejen proto, že v blízkosti rostou hrušky, které padají a nejsou ničí… Potom jsme dojeli na kraj Vilémova, ale měli jsme problém – útroby naše ani našich zavazadel nebyly už schopny přijímat další přísun výborných hrušek, které byly popadané kolem silnice… Do Golčova Jeníkova to bylo po hlavním tahu už jenom 5 km, ale my jsme se vydali po cyklotrase, která vede po klidných silničkách, ale je delší. Jeli jsme přes Spytice, dále kolem Jezuitského Mlýna a rybníka a na kopci jako prémie se objevila dančí obora. Ta zvířata nám pózovala jako manekýnky, ale bohužel, byla trochu daleko pro focení. Přesto jeden obrázek:

dančí obora u Jezuitského rybníka

Vzadu je hradba Železných hor, které se s námi touhle podívanou loučí. Pak už frčíme do Golčova Jeníkova na nádraží, kupujeme lístky a máme právě hodinku čas na prohlídku synagogy (je zavřená, tak aspoň zvenku).

synagoga v Golčově Jeníkově

Synagoga byla založená v polovině 17. století a do roku 1942 normálně fungovala. Po válce začala chátrat, ale naštěstí v roce 1997 byla dokončená její nákladná oprava, a tak zůstala kulturnímu světu zachovaná. Město Golčův Jeníkov bylo založené už v 10. století, největší rozmach byl v 17. století a stavby z této doby jsou postupně opravovány, takže město je starobyle slavnostní. Goltz, který se hodně zasloužil o rozvoj města, by měl jistě radost, kdyby viděl, jak hezky je opravená jeho tvrz.

Goltzova tvrz

Odjížděli jsme v 17,20 hod. rychlíkem do Havlíčkova Brodu, kde jsme měli 5 minut na přestup, zdatně jsme ho zvládli a před sedmou večer jsme byli doma. Jedno vím jistě: příští rok 13. a 14. 9. máme víkend rezervovaný pro Železné hory!!

Sepsala jsem to v potu tváře a doufám, že tím potěším účastníky cykloputování a vám, případným náhodným čtenářům přeju tak dobré přátele k cestování, jako máme my.

Jedna odpověď na “Železné hory 15. a 16. 9. 2007”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*