Stručná historie Řehořova

Varování – je to dosti dlouhé, ale snad zajímavé. S chutí do toho… 🙂

První písemná zmínka, kterou vstupuje Řehořov do dějin,  je zápis v Zemských deskách brněnských z roku 1381. Stojí tam, že Eliška z Řehořova prodává svůj statek se vším, co k němu patří, Strašni z Vojetína. Máme ale důvody předpokládat, že osada vznikla už někdy na konci 11. století, protože ležela blízko zemské obchodní stezky. Po věky jsou osudy Řehořova spojené s dějinami blízké Kamenice, do jejíž farnosti obec dosud patří, a která hrála v historii okolních osad velkou roli.

První písemný zápis o Kamenici je z roku 1358, ale kostel sv. Jakuba Většího byl na panství Třebíčského kláštera (založen 1101) postaven ve 12. století v už existující a prosperující obci, jejíž název se v průběhu času měnil – Camenecz prope Polnam,  Stará Kamenice, Městys Kamenice, Stará Radní Kamenice, Kamenice na Moravě, až po současný název Kamenice – od 11. 3. 2008 ovšem získala zpět právo nazývat se městysem.

Řehořov  tedy patřil do panství třebíčského kláštera benediktinů, resp. jeho pozdější pobočky měřínského proboštství (1298). Na konci 14. století zde byla rychta, kterou třebíčský klášter prodal Šimonu z Řehořova, na začátku 15. století jsou doložena jména vladyků řehořovských, bratrů Beneše, Cardíka a Hruta z Řehořova. Za husitských válek se písemné prameny odmlčují, doba byla neklidná. Jisté je ale, že obec přežila, narozdíl od několika osad v okolí, které pravděpodobně v této době zanikly – např. o Hradišti, které bylo na „Pahorku“, tj. rozhraní Kamenice, Studnic a Bítovčic, víme, že bylo vypáleno a zničeno husitským hejtmanem Janem Hvězdou z Vícemilic a historie eviduje i jiná jména zaniklých obcí v okolí.

Až v polovině 16. století je doloženo, že Řehořov má nového pána – Vratislava z Pernštejna, stejně jako Kamenice, kterou získali Pernštejnové od Šternberků, a která posléze až do začátku 20. století patřila Valdštejnům. Řehořov asi nebyl tučné sousto, proto se jeho majitelé střídali, v době bělohorské patřil evangelíku Hynku Grynovi ze Štyrcenperku, pánu v Lukách, z jehož vlastnictví se dostává řehořovský svobodný dvůr do rukou jihlavských jezuitů. Osudy Řehořova se spojují s jamenským jezuitským panstvím, kam Řehořovští patří nejen do doby zrušení jezuitského řádu v roce 1773 (1814 znovu obnoven), ale až do zrušení roboty v roce 1848.

Stará budova v kopci, kdysi rytířské sídlo, pyšná tvrz, se postupem doby stala jen rychtou s hospodou a konečně pak dědičnou císařskou poštou, která nabyla na významu po vybudování nové císařské silnice, na jejíž stavbu dohlížel sám císař pán (Josef II., 1741–1790) tak pečlivě, až vzniklo podezření, že jezdí za sličnou paní poštmistrovou… Řehořovská pošta zaujala v poštovnictví velmi významné místo, přepravovaly se osoby i náklady, zde se přepřahalo, kromě koní v rozsáhlých stájích patřilo k poště i mnoho polností, ovčinec, palírna, škrobárna. Pošta se stala transportní stanicí pro jamenské, černické a třebíčské panství i pro Kamenici a okolní obce. V pondělí jezdívala pošta z Jihlavy do Brna, v pátek zpět z Brna do Jihlavy. U první řehořovské chalupy od Jihlavy stávala závora, vozka musel zaplatit mýto a pak mohl dál, jen poštovní dostavník měl výjimku – mýto se neplatilo. (Z historie je známé jméno výběrčího mýta Františka Doricha, který byl se svou ženou Annou kmotrem Antonie Zalabové, dcery Františka a Rosalie.)

Titul dědičného císařského poštmistra získal Ignác Semsch, za jeho syna Filipa byl pak největší rozmach pošty. Ten žil se svou rodinou (měl tři dcery – Helenku, Ritu a Liselotte) velmi nákladným způsobem, a tak, i když byl jeho majetek veliký a on byl podnikavý, začal mít finanční problémy. V domě byly pořádány hostiny a taneční zábavy, v rozsáhlém parku, který k poště patřil a byl plný staletých nádherných stromů, hrávala jihlavská vojenská hudba, byl zde cíl společensky významných lidí. Některé z investicí císařského poštmistra se ukázaly být špatné – např. pokus o první pěstování cukrovky na Vysočině na začátku 19. století nemohl v nadmořské výšce 640 m dopadnout úspěšně, k tomu se později přidal rozvoj železniční dopravy, která se Řehořovu vyhnula, a tak třetí poštmistr ze Semschova rodu, František, nemohl už majetek udržet a byl nucen poštu v roce 1904 pro dluhy prodat v dražbě, pozemky byly rozprodány drobným místním zájemcům.

Válka se Řehořova dotýkala kvůli silnici vždycky velmi zblízka a bolestně, vojsko buď jen tudy táhlo na Brno a Vídeň, v horším případě zde tábořilo, což znamenalo postarat se někdy na dlouhé týdny o stravování a ubytování vojáků i jejich koní. V roce 1620 (za třicetileté války 1618–1648) je doložena přítomnost kozáků, kteří přitáhli Ferdinandovi na pomoc od polského krále Zikmunda, v roce 1742 (za válek slezských) táhla tudy rakouská armáda pod knížetem Lobkovicem. Když už nebylo přítomno vojsko, vybírala se aspoň vysoká vojenská daň.

Za válek napoleonských na začátku 19. století se střídala v Řehořově vojska rakouská s ruskými a francouzskými – všichni bez rozdílu byli zhoubou pro místní lidi, vše zničeno, vyjedeno, ukradeno, dokonce i koně z císařské pošty zabráni. Celých deset let se táhly následky napoleonských válek, pak po chvíli klidu přišel rok 1866 a s ním válka prusko-rakouská. Z toho roku se dochovala historka, která nám teď připadá úsměvná, ale tehdy… Tvrdé hnědé boby se vysypaly z několika rozpáraných pytlů, které spadly z prudce rozjetého pruského vozu. Jen co vojáci přejeli, hned hospodyně pečlivě všechna zrna sesbíraly a vařily, vařily dlouho, ale nebylo to pořád dost měkké k jídlu – byla to totiž zrnková káva, kterou zde nikdo neznal…

Za první světové války přišlo o život 21 občanů řehořovských, za druhé byl v domě postaveném na místě bývalé císařské pošty štáb německých vojsk, pak ruských – vojáci už tehdy přijeli po nové státní silnici dokončené v roce 1933…

Není divu, že po tolika válečných událostech nezůstaly v obci téměř žádné historické památky, jen sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století stojí obklopen čtyřmi starými lipami  na návsi a kaplička u Řehořova, postavená v první polovině 19. století na kopci 644 m n. m., je odevšud viditelná. V roce 2007 byla zrekonstruovaná a tak už zdaleka vítá každého návštěvníka svou bělostí.

Celými dějinami obce se táhnou typická řehořovská příjmení – Vala, Zeman, Šesták, Štefka, Kalina, Šrom, Šlechtický, Koutník. O každém z nich by se dalo povídat hodně zajímavých historek, příjmení Koutník (původně ten, který sídlí v koutku zástavby) však nosili lidé, kteří se často chovali jinak, nežli by seděli v koutku. Držitelé největšího gruntu byli horkokrevní – o tom jsou dochovány dvě historky.

Jedna je ještě z časů roboty, kdy museli Řehořovští v panských lesích dřevo pokácet, opracovat a ještě dovézt do Jamného na pilu. Několik lidí včele s Koutníkem se začalo proti tomu bouřit, tak byli potrestáni vsazením do šatlavy, ale až večer po práci. Poddaný Koutník však v holínkách propašoval pro sebe a své sousedy karty na ukrácení večerů ve vězení, což bylo bráno jako pohrdání vrchností a potrestáno 25 ranami holí.

Jeden z jeho potomků svou prchlivostí málem způsobil obecní tragédii. V roce 1866 za prusko-rakouské války, když na gruntě u Koutníků vyžadoval pruský voják jídlo a hospodyně tomu nechtěla rozumět, vytáhl bajonet, a tehdy se v pantátovi zpěnila krev a kopancem poslal vojáka do močůvky. Ten se živý dostal ven a za chvíli byla obec obstoupena pruským vojskem. Lidi ze statku samozřejmě utekli, tak Prusové vzali rukojmí – starostu Zimolu, radního Kujala a učitele Dusíka – zavřeli je do obecní šatlavy a pod hrozbou vypálení obce a zastřelení zajatců muselo být zaplaceno do dvou hodin tři sta zlatých ve stříbře. Když byli rukojmí i přesto druhý den odváženi na Špilberk, málem došlo ke krveprolití, protože někteří sousedé chtěli svoje předáky osvobodit vidlemi, cepy a sekerami, což jim nakonec někdo rozumný  rozmluvil a vězňové se pak na Špilberku živí dočkali podepsání míru, propuštění a návratu do rodné vesnice.

V roce 1894, 5. ledna, zemřela v domě starosty Josefa Koutníka v Řehořově č. 56 ve stáří 74 let Antonie Zalabová, bývalá slavná operní pěvkyně, která se po úspěšné kariéře ocitla na konci života v bídě a nouzi a po tehdejším způsobu byla odeslána na svou rodnou obec, aby ta se o ni postarala. Tato žena je nejvýznamnější řehořovskou rodačkou a její osud si zaslouží podrobnější zpracování. Vím jen to, že se narodila 9. dubna 1820 v Řehořově Františku Zalabovi, pekaři, a jeho ženě Rosalii, rozené Roykové, kmotrem byl František Dorich, výběrčí mýta z Řehořova a jeho žena Anna. Díky svému mecenáši, kamenickému rodáku Františku Vincencovi Kramářovi, odešla do Vídně, stala se uznávanou koncertní pěvkyní, pak sólistkou vídeňské a posléze i pařížské opery. Užívala pseudonym Josephine Salaba. Nevíme, co bylo příčinou jejího smutného konce, víme, že je pochovaná na kamenickém hřbitově, ale přesné místo neznáme.

A ještě historka z řehořovské kovárny, která stávala blízko návesního rybníka a kousek od bývalého rathausu – když v roce 1917 museli občané řehořovští odevzdat zvonek od sv. Jána (jak se zde říká) pro účely válečné, citelně jim chyběl. Kovář Martin Koumar vykoval zvonek nový a jeho premiérou bylo zvonění umíráčkem pro svého tvůrce… Dnes je v parčíku na návsi nová dřevěná zvonička, ale zvonek rozeznívá místo rukou obecního zvoníka elektřina.

V roce 1904 se začaly prodávat ve dražbě pozemky, patřící k bývalé císařské poště, roku 1907 koupil tam můj děda Josef Kalina parcelu, postavil skromné stavení č. 74 pro svých šest dětí, můj otec Josef se tu narodil v roce 1912. Ten pak ve třicátých letech o kousek dál, blíže k silnici, postavil téměř vlastníma rukama nový výstavný dům přesně v místech, kde v minulosti stávala pošta, dříve tvrz – vše kdysi obklopeno staletými mohutnými stromy… V tomto domě jsem se narodila já… Duše prastarých zničených velikánů bloudily kolem a hledaly paměť, která by je uctívala… i duše poštovních koní, které se znovu chtěly rozběhnout krajinou a cítit radost a volnost hledaly v souzvuku s tóny, doznívajícími  v parku, nositele… A já nyní poznávám, že můj obdiv ke stromům, k přírodě, zvířatům i hudbě mi byl dán a určen už místem mého narození, že genius loci ovlivňuje napořád moje chování a pocity. Kořeny stromů mě zde drží pevně, ale duše poštovních koní touží pořád někam za obzor…

Střípky z historie Kamenice

Obec leží v nadmořské výšce kolem 550 m, tedy téměř o 100 metrů níže než Řehořov. Bezesporu nejvýznamnější stavbou po kostele sv. Jakuba Většího ze 12. století je tvrz, patrně pocházející z poloviny 14. století, dochovaná do dnešní doby ve své renesanční přestavbě z poloviny 16. století. Nad vchodem jsou erby majitelů – Osovských z Doubravice, Žerotínů a Valdštejnů. Na psaníčkové fasádě jsou zachované obsahem dosud aktuální mravoučné citáty, za všechny jeden známý:
Člověk skoupý, lakomý a neužilý čím více má tím více žádá a toho co shromažďuje užíti neumí. I vzal by pro zisk netoliko to co v své moci má, ale i vlastní duši rád by prodal, kdo by mu za ni něco dal.

Významná data na tvrzi:
1468 – sešel se zde (prý) uherský král Matyáš Korvín a český král Jiří z Poděbrad
1567 – byl zde císař Maxmilián
od  1591 – tvrz sloužila jako letní sídlo Kateřiny z Valdštejna (sestra Albrechta z Valdštejna, manželka Smila Osovského z Doubravice a po jeho smrti Karla staršího z Žerotína)
1612 – byl zde císař Matyáš
1620 – přítomen „zimní král“  Bedřich Falcký

Obec Kamenice  podlehla dne 22. 6. 1574 obrovskému požáru, po obnově se začala rozrůstat, takže kolem poloviny 17. století byla téměř stejně velká jako centrum panství Třebíč.

Na městečku je kaple sv. Anny, vystavěná v 1. polovině 18. století, vedle ní je kašna z 2. poloviny 18. století a o něco níže druhá, tzv. dolní kašna, z téže doby, ozdobená sochou sv. Jana Nepomuckého. Nepřehlédnutelná je také barokní budova fary, pochází asi ze 16. století, v 1. patře je sál.

Kamenice, ke které Řehořov patří nejen farností, ale i obecní správou, dala světu několik významných osobností, zmiňme zde jen některé z nich.

Především to byl František Vincenc Kramář, hudební skladatel a císařský dvorní muzikant, který se narodil v roce 1759 v Kamenici, kde měl jeho otec radniční šenk. Tento významný hudebník zasáhl do osudů malé Toničky Zalabové, dcery řehořovského pekaře. Odvezl ji totiž do Vídně pro získání hudebního vzdělání poté, co ji uslyšel zpívat v kamenickém kostele. Ve Vídni se zrodila slavná pěvkyně evropského formátu, jejíž osud se naplnil na konci 19. století opět v chudobě v Řehořově. Kramář zemřel v roce 1831. Na místě, kde stával jeho rodný dům, byl v roce 2005 odhalen pamětní kámen s deskou.

Další významnou rodačkou je Františka Kyselková (rozená Klimešová, 1855–1951), současnice a spolupracovnice Janáčkova, Sušilova, bratří Mrštíků i bratří Úprků, horlivá sběratelka lidových písní z Horácka. Nasbírala jich asi 1600 a její práce je v odborných kruzích velice oceňována.

Někteří z nás si ještě pamatují MUDr. Arnošta Kábu (1874–1962), kamenického lékaře, na kterého bylo v každém ohledu spolehnutí. Na domě, kde bydlel a ordinoval, má pamětní desku. Jeho syn Arnošt byl významným muzejním pracovníkem a historikem, zemřel v roce 1989.

Bývalý rakouský spolkový prezident Franz Jonas se narodil v roce 1899 poté, co jeho otec Josef Jonáš odešel v roce 1895 z Kamenice do Vídně za prací a oženil se tam s Kateřinou Rokosovou z Pavlova u Třeště. Spolkovým prezidentem byl v letech 1965–1974.

V současné době má Kamenice asi 1200 obyvatel, Řehořov 270.

Při zpracování byly použity informace z Čítanky z Jihlavska (Řehořov) Arnošta Káby (1987), z rodinného archivu a z internetu.

Děkuji všem, kteří dočetli…

8 odpovědí na “Stručná historie Řehořova”

  1. OpravaVe třetím odstavci tohoto článku se zmiňuji o Hradišti, které mělo stávat na rozhraní katastrů dnešní Kamenice, Studnic a Bítovčic. Pan Ing. Meran mě laskavě upozornil, že takové sdělení je historická chyba, při níž byly zaměněny dějiny Louky u Jemnice s dějinami Luk nad Jihlavou a tento omyl se léta táhl různými sborníky. Jak mi sdělil Ing. Meran, teprve Dr. Zdeněk Jaroš, jihlavský historik, tuto chybu opravil ve druhém vydání Sborníku prací o dávné i nedávné historii obce Luka.
    Abych neuváděla naše čtenáře v omyl, sděluji, že není znám žádný důkaz o existenci tohoto Hradiště na Pahorku.

    Inu – takové věci se přeci stávají, že?

  2. příspěvečekDobrý den, přiznám se, zatím jsem četl jen letmo.
    Výborné. Máte jasné spisovatelské nadání, hloubku a šířku, a chtělo by to dát se do psaní a vydání
    díla.Turist.průvodců je, myslím si, dost, tak vybrat, kde je "terra incognita",neprobádaná země
    Také existují mnohé historické práce /aby se člověk nepletl do řemesla odborníkům/, na př. od Dr Jaroše a p. "Jihlavský okres – vlastivědu moravskou " od J.V.Pátka /vydáno v původní verzi z r.1901 / asi znáte. Vy byste měla psát beletrii, na př.zpracování životopisu zpěvačky Zalabové /to jen nadhazuju namátkou/, také pověsti z Řehořovska by byly dobré, o Vysočině- musíte mít mnoho zkušeností, trošku se vydat ve stopách Vlasty Javořické. Spis. píší o osudech lití, rozhodně byste však mohla napsat jakési dílko Vysočině, myslím oslavné, viz od V.J. Chvála Vysočiny /nevím, jak se to přesně jmenuje/, kde oslavila kraj pod Javořicí. Vy máte jistě také kout svého srdce. To je ale můj dojem. V žádném případě si netroufám Vám radit /!!!/ , obdivuju Vaši trpělivost,akční radius Vašich zájmů, čtu s obdivem…. Držím palce, děkuji
    Karel H., pouhý veršotepec
    p.s.Slibuju, že si zprávu přečtu podrobně.Černé písmo vadí.

  3. opravdu to byla fuška to celé přečíst, ale vydržela jsem to.Prostě, staň se kronikářkou. Přečetla jsem to poctivě, ale moc si toho nepamatuji.Snad kolik lidí žije v Kamenici a v Řehořově.Ach ta paměť.Jsi kanon. Zdravím.

  4. Fakt děsně dlouhý.A to hrozný jméno s dvojím ř! Pro některý lidi to musí být utrpení, když mají říct, odkud jsou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*