PostHeaderIcon Po stopách prusko-rakouské války na Letní turistický sraz

Trochu krkolomný titulek, ale 9 dní, které jsme na Královéhradecku strávili, bylo opravdu perfektních.

Ve dnech 31. 5. – 4. 6. 2008 se konala pozoruhodná turistická akce nazvaná Po stopách prusko-rakouské války a na toto pěší putování navazoval LTS v Lázních Bělohradě od 4. 6. do 8. 6. 2008 – obojí zajišťovali turisté prostřednictvím CK Hoška-tour.

Původně jsem si myslela, že pro mne bude „Válka“ jenom turistická záležitost – poctivě se přiznávám, že jsem o ní věděla jen to, že byla v roce 1866, kdo začal bojovat proti komu je jasné z názvu. Program byl sestavený tématicky tak, aby nám umožnil během pěti dnů navštívit místa historicky spojená s událostmi prusko-rakouské války, každý den byl věnován některé z bitev a pěší trasa byla volená tak, abychom získali přehled nejen o historii, ale i o ojedinělé architektuře, která následně po válce vznikala – jedná se o pomníky, památníky a vojenské hřbitovy. Navíc nás zasvěceně provázeli místní kolegové turisté, kteří způsobili, že postupně se pěší putování (celkem 111 km) stalo pouze zanedbatelným přesunovým prostředkem a historie zvítězila na celé čáře.

Abych byla trochu konkrétní – z Jihlavy nás jelo osm (šest z KČT Tesla a my dva z Čeřínku), v sobotu jsme kolem poledne dojeli vlakem do České Skalice, došli jsme do autokempinku Rozkoš, tam nás ubytovali po čtyřech v chatkách. Musím říci, že ubytovní bylo dosti spartánské, zato jídlo v místní restauraci – to byla ňamka, poctivě nám vařila Larissa a my na ni s láskou vzpomínáme.

Z celé republiky nás bylo jen asi 40 zájenců, války holt nelákají…

Všechny velké bitvy, které tu byly, se odehrály od 26. 6. do 3. 7. 1866. V červnu vpadla pruská armáda do Čech, aby vybojovala vedoucí postavení ve střední Evropě a vyřešily se územní spory. Na straně rakouské armády bojovala i armáda saská – jediná vyhraná bitva byla 27. 6. u Trutnova, všechno ostatní byl masakr rakouských vojáků. Celkové ztráty rakouské a saské armády (včetně zajatých) byly téměř 45 tisíc mužů (pomysleme na koně!), pruská armáda ztratila asi 9 tisíc svých mužů, přičemž na začátku byly stavy mužů a zbraní poměrně vyrovnané. Po podepsání míru 23. 8. 1866 v Praze ztratilo Rakousku definitivně svůj vliv i postavení v Evropě a utrpělo veliké škody.

Asi za 20 let nato byl jedním z účastníků války založen spolek, který měl za cíl udržovat památky na padlé – přes různé překážky se udržel dodnes a má v evidenci asi 1400 pomníků a hrobů, o které pečuje. To, co jsem právě napsala, se člověka asi pro hloubku času nedotkne, když na vlastní oči neuvidí… Jsem si jista, že po případné návštěvě mi dáte za pravdu.

Když jsme se v sobotu vydali po stopách bitvy u České Skalice, bylo krásně a my jsme u pomníku Spícího lva na bojišti v Dubně žasli, kolik mladých lidí tu zemřelo v tak líbezné krajině.

Spící lev u České Skalice

Pro dnešek bylo války dost, zamířili jsme do blízkého Babiččina údolí a Ratibořic a věnovali jsme se místům slavným z české literatury. Naposledy jsem tu byla jako hodně mladá, a tak jsem si to užívala.

Bozena Němcová u Zlíče

pomník v Babiččině údolí

mlýn na Starém Bělidle

Když jsme se večer vrátili do kempu, bylo tam hodně rušno, sjeli se sem z celé republiky border kolie se svými páníčky, aby se zjistilo, kdo je jednička. Naskytli jsme se u hromadného fota, myslím, že vás tolik psů stejné rasy zaujme:

border-kolie na Rozkosi

Neděle patřila nejen bojištím a památníkům z bitvy u Dvora Králové, ale i historii a kultuře, hlavním tahákem bylo starobylé město Jaroměř.

Jaromírovo město Jaroměř

starobylé jádro Jaroměře

Mimo jiná slavná jména je s Jaroměří spjato jméno sochaře Otakara Španiela a jeho dávného předchůdce Matyáše Brauna (1684–1738).

Matyás Braun v Jaroměři

Když se vysloví jméno Braunovo, každému se spojí s Kuksem a sochami Ctností a Neřestí. Ano, byli jsme tam, prohlídli jsme si všechno včetně klášterních sklepů, kde je teď vinotéka a obdivovali jsme velkorysé projekty hraběte Šporka. Samozřejmě, že jsme se vydali po NS do Betléma, prohlídli jsme si sv. Jana Křtitele, Maří Magdalenu, oba slavné poustevníky i zbytky poustevny sv. Antonína s překrásným výhledem do kraje, skálu, kterou kdysi zdobil obraz Petra Brandla i vidění sv. Prokopa a betlémské klanění.

Braunův Betlém u Kuksu

Zub času je neúprosný, ale dosud si lze představit bývalou magii místa.

Cestou na Kuks jsme procházeli malou vesničkou Heřmanice nad Labem s velkým výstavným kostelem – rodiště Albrechta z Valdštejna. Zelená a svěží krajina s pískovcovými sochami u cest nás provázela až do dnešního cíle, do lázní Velichovek, kde jsme v Masarykově lázeňském domě zahnali žízeň, krátce jsme proběhli lázničky a odtud už jsme se vezli až domů, ve vedru stačilo pěšky 22 km…

Pondělí patřilo bitvě u Trutnova, jediné vítězné dne 27. 6. 1866. Náměstí v Trutnově zdobí nevojenská socha Krakonoše, i když všude kolem je plno pamětních válečných desek.

Krakonos na náměstí v Trutnově

Vydali jsme se po NS kolem Trutnova, kde je na informačních cedulích popsáno, ve kterých místech bitva probíhala. Generál Gablenz, vítězný velitel rakouských vojsk, je pochován uvnitř 20 metrů vysokého železného obelisku postaveného na vrchu Šibeníku nad Trutnovem.

Gablenzův obelisk na vrchu ©ibeník nad Trutnovem

On zde tehdy nepadl, ale přál si býti po smrti pohřben zde se svými vojáky, kterých v bitvě padlo od 8 ráno do 9 večer deset a půl tisíce…

Stáli jsme na návrší, Sněžka jako na dlani, panorama Krkonoš nadosah, pod nohama bojiště – podivný pocit. Pak vedla NS na Jánský vrch (bojiště s hroby, pomníky a kaplí) a odtud přes Starý Rokytník do Úpice.

 V Úpici jsme pro dnešek dali vale válce prusko-rakouské a začali se věnovat kultuře.

Úpice

Na náměstí v cukrárně jsme uspořádali zákuskové orgie a při kafíčku jsme si povídali o tom, že ve zdejším kostele, na který jsme od cukrárny koukali, mají obraz Petra Brandla. A těšili jsme se na turistickou cestu bratří Čapků, která nás po 5 km dovedla do jejich Malých Svatoňovic.

bratři Čapkové v Malých Svatoňovicích

I když bylo v pondělí muzeum zavřené, byla jsem šťastná, že vidím rodný dům a místa s Čapky spojená, navíc ta zdejší zázračná voda – úžasný zážitek. Odtud jsme jeli vlakem do České Skalice na Larissino papáníčko.

V úterý nás zajímala bitva u Náchoda. Zvláštní autobus nás dovezl do Náchoda a my jsme se nejdřív vydali do Bělovsi. Všichni známe (alespoň z křížovek) kyselku Ida, nazvanou podle princezny, kterou voda uzdravila a pak tu byly založeny lázně. Bohužel dnes by princezna určitě onemocněla z toho, co je zde k vidění. Lázně zdevastované, léčivá Ida vytéká do Metuje…V Bělovsi začíná NS Březinka – Dobrošov. Ta se sice netýká prusko-rakouské, ale 2. světové války, přesto jsme se po ní vydali. Na kopci nad Náchodem stojí pěchotní srub (prý plně vybavený) Březinka, ale mne více zaujal nádherný pohled do kraje.

pěchotní srub Březinka na kopci nad Náchodem

Těch srubů je v okolí několik, nerozumím tomu, těšila jsem se na Jiráskovu chatu na Dobrošově.

Jiráskova chata na Dobrosově

Chatu postavili turisté v roce 1923 podle návrhu Dušana Jurkoviče, nyní je po rekonstrukci a je krásná. Kousek od ní, na skále, je pamětní turistická zakládací deska. Za hezkého počasí jsme viděli na vodní nádrž Rozkoš, naše dočasné bydliště.

pohled od Jiráskovy chaty na vodní nádrz Rozkos, kde jsme bydleli

Přes osadu Amerika jsme se vrátili do Náchoda, kde jsme užili mnohé radovánky v cukrárně i při procházce městem. Náchod je vstřícný k turistům, pohleďte na ideální sestavu obchodů na jednom místě:

ideální sestava obchodů pro turisty

Na zmenšené fotce není vidět, že vzadu s oranžovou výlohou jsou BATOHY . Na náměstí přítomní mužové povzdechli, že se pranýř používal v 17. století, hodil by se prý i teď.

náchodský pranýř ze 17. století

Vyběhli jsme po prudkých schodech a už jsme byli na zámeckém nádvoří, odkud jsme koukali do medvědince na téměř kabaretní výstup medvědí dvojice. Měli jsme ale před sebou ještě dalekou cestu, proto jsme se jen krátce pokochali krásnou barokní zahradou,

barokní zahrada na Náchodském zámku

věnovali jsme poslední pohled zámečku vršku kulatýho

Náchodský zámeček vrsku kulatýho...

a už jsme se, má milá, vydali z něho: na NS Náchod – Vysokov – Václavice po stopách války. Pomníků, hřbitovů a hrobů bylo nepočítaně.

vojenský hřbitov u Náchoda

polní myslivec u Vysokova

pomník rakouské jízdy na bojiąti Branka blízko Dobenína u Náchoda

v Dobeníně

Myslím, že je nejvyšší čas zařadit něco ze života:

téměř bězný obrázek z náchodského venkova

Ve středu 4. 6. ráno odvezli pořadatelé naše zavazadla do Lázní Bělohrad, kam jsme i my pak večer dorazili. Ale dnešní den jsme ještě šli do války, a to do bitvy u Hradce Králové, která byla 3. 7. 1866. Autobusem jsme přijeli do Hořiněvsi a tentokrát jsme začali kulturou – je zde totiž rodný dům Václava Hanky (1791–1861), spisovatele, filologa, národního buditele (rukopisy ZH a KD) a neuškodilo nám zopakovat si školní látku, navíc výklad byl velmi precizní.

rodný dům Václava Hanky v Hořiněvsi

Náš dnešní průvodce Dr. Hovorka, předseda oblasti KČT Hradec Králové, se nám opravdu věnoval tak, že jsme si téměř nevšímali deště, který nás jednu chvíli přepadl. Procházeli jsme vesnicemi s nádhernými českými jmény Máslojedy, Hřibojedy, Hněvčeves, Čistěves, Suchovršice a všude byly pomníky a památníky z války v šestašedesátém. V této lokalitě jsou NS Les Svíbů a Centrální bojiště Chlum. Středem lesa Svíb, kde probíhaly těžké boje, vede cesta lemovaná pomníky, které se říká Alej mrtvých. Popsat se nedá, je potřeba bojiště vidět, abychom si vážili života.

v lese Svíb probíhaly nejtězsí boje

mranorový památník polním myslivcům na konci Aleje mrtvých v lese Svíb

pole orné i válečné

Na Chlumu jsme navštívili muzeum bitvy u Hradce Králové a prošli pohřebiště.

 

památník padlým v úvozu mrtvých

Zde padlo během 20 minut téměř 10 000 rakouských vojáků, přesto nebyl Chlum obsazený Prusy dobyt zpět. Dnes je úvoz zarostlý travou a vypadá mírumilovně.

úvoz mrtvých teď vypadá mírumilovně

V Rozběřicích je také několik památníků, tenhle je poslední, který zařazuji (ten plot byl původně z bodáků):

památník v Rozběřicích

Ze Všestar jsme jeli vlakem do Lázní Bělohrad a rázem jsme se ocitli v jiném světě a na úplně jiné akci. Začínal Letní turistický sraz. Nejdřív jsme museli řešit problémy s ubytováním, což se zdárně podařilo a pak už nás čekaly samé hezké a příjemné věci. Šli jsme se zaregistrovat na start a potkávali jsme spoustu známých a to byla radost.

zde byla registrace a zázemí

V zámku, který stavebně upravil sám Santini, je dnes učiliště a my jsme se tam stravovali, no vzpomínali jsme na Larissu Rozkošnou…

v zámku jsme se stravovali

Ve čtvrtek 5. 6. nás čekal autobusový výlet do Polska do Stolových hor, průvodce Dr. Hovorka nám ukázal Bludné skály a Velkou Hejšovinu. Nádherné výhledy za krásného počasí nebyly zadarmo, kromě vstupného jsme platili i trochou námahy při zdolávání schodů a překonání převýšení, ale byla to pohádka. Pár snímečků:

Bludné skály 1

Bludné skály 2

Velká Hejsovina

představivosti se meze nekladou

opice

skalní brána

odvázná borovice

Večer proběhlo slavnostní zahájení LTS v zámeckém parku, byly proslovy, byla muzika.

slavnostní zahájení LTS v Lázních Bělohrad

V pátek nás čekalo město kamenné krásy, jak nazývali pořadatelé v naší vandrovní knížce Hořice. A vůbec nepřeháněli. Hořice mě dostaly, určitě tam musíme ještě někdy zajet. Ve městě je sochařská a kamenická škola a to je ve zdejším kraji na každém kroku znát, kromě jiných soch jsou v Hořicích i všichni naši výtečníci v kameni – Smetana, Dvořák, Aleš, Borovský, Tyrš, Rais, Krakonoš a kdekdo a je to nádhera! A taky tu vyrábějí Hořické trubičky, které jsme mlsali na kontrolách a vděčně vzpomínali na Napoleonova kuchaře, který se prozrazením receptu odvděčil za záchranu svého života.

Ráno jsme tedy zamířili z Bělohradu přes areál lázní k nedalekým Byšičkám, což je návrší s poutním kostelem sv. Petra a Pavla a je neodmyslitelně spojené s Erbenem, sem prý umístil děj své balady Svatební košile.

Bysičky, dějistě Erbenovy balady Svatební kosile

pohled z návrsí Bysičky po Bělohradské kotlině

Než jsme došli do Hořic, zastavili jsme se v Dachovech na koupališti s romantickými dřevěnými kabinami, kde se natáčel film Eliška má ráda divočinu.

Dachovy u Hořic

A teď pár obrázků hořické kamenné krásy:

Hořice 1

Hořice 2

Hořice 3

Hořice 4

Nelze vynechat hřbitov Gothard, zdejší portál je proslavený (postavili ho na začátku 20. století žáci a učitelé ze sochařské školy).

Gothard, hřbitovní portál

Na návrší před hřbitovem je i první Žižkova socha v Čechách, na tomto místě prý v roce 1423 porazil panská vojska. Z náměstí v Hořicích jsme vystoupali na kopec nad městem, kde je Masarykova věž samostatnosti.

Masarykova věz samostatnosti u Hořic

V roce 1938 byla dostavěna do výšky 25 metrů a dál se nepokračovalo, i když původně měla být mnohem vyšší. Vyhlídkou z ní jsme se namlsali a honem jsme běželi k rozhledně Hořický chlum, kde nás podarovali hořickou trubičkou a hurá nahoru…

výprava jihlavských turistů na rozhledně Hořický chlum

Za těch několik dní, co nás nohy bezvadně poslouchaly, dostaly dneska za odměnu cestu zpět do Bělohradu autobusem, byly vděčné a slibovaly, že vydrží hory-doly.

V sobotu 7. 6. vrcholil LTS – byla připravená exkluzivní trasa Bělohrad – Zvičina – Miletín, nazvaná Po stopách K. V. Raise a K. J. Erbena. Jedenáctikilometrová trasa z Bělohradu na Zvičinu (671 m n.m
.) je ve znamení dalekých výhledů, u Raisovy chaty jsou pak za hezkého počasí (a to tedy bylo!) vidět Krkonoše, Železné hory, Bělohradská kotlina, Ještěd – co chcete víc?

Raisova chata na Zvičině

Pak jsme z Raisovy NS přešli na Erbenovu a ta nás zavedla asi po 10 km do jeho rodiště Miletína. A to byl z několika důvodů móc dobrý cíl naší denní etapy – už dnešní kontrolní razítkové místo bylo vybráno organizátory s péčí a pochopením:

nejlépe vybrané kontrolní místo

Jeden z místních Erbenů, perníkář, začal na začátku 19. století péci tzv. Miletínské modlitbičky, které tu vyrábějí doposud a jsou nebesky dobré! Zdobené perníky napodobují modlitební knížky a každý většinou po ochutnání procítěně řekne: Bože, je to fakt dobrý!“ V průjezdu slavného domu jsme dostali razítko, v cukrárně nám uvařili výbornou kávu a my jsme rozpoutali perníkovou smršť, starému panu Erbenovi z toho šla hlava kolem…

Na náměstí tu mají několik krásných soch, nejvýznamnější patří slavnějšímu z Erbenů, Karlu Jaromírovi (1811–1870). Nevynechali jsme návštěvu jeho rodného domu

rodný dům K. J. Erbena v Miletíně

a to pro mne osobně byla další bomba! Napíšu-li čtyři obyčejná česká slova – četník, služné, branec, závěť – nechají vás v klidu. Jistě vás ale překvapí, že tato slova vytvořil K. J. Erben! Ano, to jsme se mimo jiné dozvěděli z výkladu průvodkyně. Ta nám pak ukázala i klášterní sklepy se slavnou studnou, Miletín totiž býval majetkem Řádu německých rytířů.

Do Lázní Bělohrad jsme se vrátili kolem páté odpoledne, právě když začínal slavnostní kulturní program v zámecké zahradě a tak jsme měli hoňku, abychom všechno stihli – místní folklorní soubor Hořeňák, vystoupení Jardy Vály z oblasti KČT Vysočina, který byl hostem v pořadu redakce časopisu Turista, a taky předání pořadatelské štafety – LTS bude v roce 2010 v Poličce na Vysočině.

Je čas na rekapitulaci: celkem se LTS zúčastnilo asi 500 turistů, z toho bylo téměř 90 z oblasti Vysočina (na území ČR je 14 oblastí KČT) – co dodat? Od pořadatelů jsme dostali kvalitní vandrovní knížky s informacemi a při ukončení nádherné Pamětní listy. Někteří soukmenovci už odjížděli během nedělního dopoledne domů, ale naše jihlavská výprava si neděli vyhradila pro prohlídku města a lázní. Lázně Bělohrad jsou Raisovo město, zašli jsme tedy do památníku v zámeckém parku.

Raisův památník v zámeckém parku v Lázních Bělohradě

Na svého spisovatele (1859–1926) tu jsou hrdí a mají zde mnoho památek na něj, obrazy, knihy.

stůl K. V. Raise

Významných lidí spojených s Lázněmi Bělohrad je mnoho, my jsme zašli do Fričova muzea, prvního přírodovědného muzea v Čechách (1904). Paleontolog a geolog Antonín Frič prováděl v bělohradské Bažantnici výzkumy léčivosti rašeliny a tím přispěl k rozvoji zdejších slatinných lázní. Lázně byly založeny v roce 1885, jsou v provozu doposud. Pramení zde známá „kysibelka“,

pramen kysibelky v Lázních Bělohrad

druhý pramen se nazývá „U lva“.

pramen U lva v Bělohradě

Víc jsme toho už nestihli. Celkem jsme nachodili 170 registrovaných km, schodů nepočítaně. Byli jsme v dobré společnosti, užívali jsme si všeho dostupného, dozvěděli jsme se spoustu informací – a to je můj problém. Uvědomuju si dobře, že za pár týdnů by mi nové zážitky navěky překryly ty současné… a tak to tu je černé a barevné na bílém. Odpusťte pošetilé turistce.

4 komentáře - “Po stopách prusko-rakouské války na Letní turistický sraz”

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist