Podzimní pochody v Telči

6. 11. 2010 – Vysočinou k Telči

7. 11. 2010 – Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic

O oblibě telčských pochodů svědčí to, že v sobotu 6. 11., minutu před devátou, přivezl vláček na novotou vonící, po nedávné rekonstrukci moderně vybavené a čisťounké nádraží, jen z Jihlavy pětačtyřicet turistů! Ti se po zaregistrování v Sokolovně vydali ve stopách svých nedočkavějších a v příznivější dobu přicestovaších kolegů na trasu více jak 25 kilometrů dlouhou; druhá pěší trasa, zajímavá a atraktivní, ale sedmačtyřicetikilometrová, vedla k pramenům Moravské Dyje, pro nás by to však byla klopotně dlouhá cesta do pekel…

Na trasách, tentokrát na sever od Telče, se pohybovalo ten den 226 turistů (o pořadatelích nemluvě).

Trasa: Telč – Mysliboř – Homolka – Urbanov – Ořechov – Vývozní rybník – Moučkův kopec – Rozsíčky – Dyjice – Telč = 25 km

trasa pochodu Vysočinou k Telči 2010

V tomto odkazu najdete příspěvky z minulých třech ročníků obou telčských pochodů.

Protože Vysočina, a obzvláště Telčsko, je oblast, kde při putování vidíme všude kolem sebe upomínky na naše předky, nejen odedávna zemědělsky vzorně opečované prostředí, ale i prvky, které tvoří duchovní rozměr krajiny – kříže, boží muka, poklony, smírčí kameny – byla naše dnešní cesta vpravdě poznávací.

Kousek za Telčí, asi čtyři sta metrů před Mysliboří, je u silnice smírčí kámen z roku 1540,

smírčí kámen před Mysliboří

jehož text je pro nás nečitelný, ale vyhledala jsem pověst, která se k němu váže: Alois Noha, mladý, krásný a šikovný kolář z Mysliboře poznal na svých vandrovních cestách Martu z Onšova, slíbil jí manželství a s jejími penězi odjel domů do Mysliboře, zařídil si dílnu, užíval si a na milou Martu zapomněl. Ona ale nečekala nečinně a vydala se z Onšova za ním. Když viděla, že ze svatby nebude nic a peníze se jí nevrátí, nasbírala jedovatých hub, smaženici předložila milému Álovi a jak se tak dívala na něj, v bolestech a křečích umírajícího, uvědomila si, že život pro ni už nemá cenu a šla se přiznat ke svému hroznému činu. Kat ji oběsil na šibenici na kopci Oslednice u Telče.

Náves v Mysliboři je mírumilovná

náves v Mysliboři

a okolní cesty přívětivé,

za Mysliboří

rozhledy půvabné.

krajina na Telčsku

Prošli jsme les na vrchu Homolka (649 m), kde jsme bohužel na sedmém kilometru trasy nezastihli pořadatele s kontrolním razítkem do vandrbuchu, protože nepochopitelně nepočítali s množstvím lidí, kteří se vydali na pochod teprve po dojetí prvního vlaku v devět hodin – to je malá výtka a zároveň příležitost k nápravě v příštích ročnících.

Scházeli jsme z kopce, pod námi v dolince ležela vesnice Sedlejov a já nemohu neuvést úsměvnou pověst o jejím vzniku. V bájných dobách si v lese, nyní zvaném Homolka, odpočinula skupina zbrohnošů, pronásledovaných lapky. I stalo se, že byli jimi vypátráni a velitel zvolal: „Sedlejte koně!“ Nejrychleji sedlal Matěj, přivedl pomoc a vše dobře dopadlo. Vděčný velitel a pán zdejšího kraje odměnil chasníka za jeho odvahu a šikovnost kusem země pod kopcem, kde si Matěj postavil chalupu a časem zde vznikla osada, nazvaná na památku té události Sedlejov. I dnešní obyvatelé si svého místečka k žití považují.

náves v Sedlejově

Když jsme šli otevřenou krajinou k Urbanovu, foukal dosti silný vítr, ale skvělé rozhledy nám vše vynahradily.

silné pouto

cestou k Urbanovu

Blížili jsme se k vesnici, kterou prý vystavěl sám čert, a jak už to bývá, jeden kámen chyběl k dokončení, když ten zatracený kohout zakokrhal… Čert upustil balvan a vztekle na něj dupal – doposud je vidět na Čertově skále nad Urbanovem rovná plošinka, zvaná Čertovo lože. Skutečností je, že už na začátku 13. století zde stával kostel svatého Jana Křtitele (zachoval se románský portál) a zvon, který je ve věži, pochází z doby krátce po roce 1300. Dočetla jsem se, že urbanovský zvon je druhý nejstarší používaný zvon u nás. (První je zvon Vilém na děkanském kostele v Havlíčkově Brodě; vůbec nejstarší známý, ale nepoužívaný zvon, je v muzeu v Chebu a byl odlit v roce 1286.)

kostel sv. Jana Křtitele v Urbanově

Vyšlapali jsme do kopce ke kostelu, kde je přirozený střed vesnice, krásně upravený parčík zdobí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1729

socha sv. Jana Nepomuckého

a je odtud vidět i kaple sv. Barbory, přistavěná k ohradní zdi kostela v polovině 17. století.

střed Urbanova tvoří kostel a kaple sv. Barbory

V tak malé obci, kde žije asi sto lidí, jsou i jiné zajímavosti – rybník Nadýmák je na kopci, na stráni nad Moravskou Dyjí, která vesnici obtéká, jsou rulové skalky a podloží přeje vegetaci s převahou suchomilných a teplomilných druhů.

Prostí lidé kdysi věděli, že své činy budou jednou obhajovat, proto se průběžně radili s Bohem nebo přinejmenším si uvědomovali, že je a že ví…

nelze přejít bez povąimnutí

u Ořechova

Další zastávkou na naší cestě byl Ořechov, resp. památník Adolfa Opálky na kraji obce. Nemohu se pouštět kvůli nedostatečným vědomostem do podrobností, ale vy všichni jistě víte, že to byl velitel paraskupiny Out distance, jejíž členové seskočili zde v noci na 28. 3. 1942 a jejich úkolem bylo připravit atentát na Heydricha. Atentát nakonec provedli 27. 5. 1942 Jozef Gabčík a Jan Kubiš ze skupiny Anthropoid a 18. 6. 1942 všichni jmenovaní a ještě několik dalších parašutistů, kteří se na akci podíleli, zemřeli v kryptě pravoslavného kostela v Praze, když podlehli německé přesile. Jen připomenu, že Jan Kubiš pocházel z Dolních Vilémovic, což je pár kilometrů od Třebíče, a nadporučík Adolf Opálka byl z Rešic (u Moravského Krumlova).

památník Adolfa Opálky

Rádi jsme z návrší u Ořechova seběhli do vlídného lesa a užívali si jeho dobrodiní a milé společnosti přátel. Nakonec jsme přece jen zastihli jednu partu pořadatelů na kontrolním stanovišti u Vývozního rybníka, dostali jsme teplý čaj a navíc jsme tu potkali turisty z Havlíčkova Brodu.

setkání u Vývozního rybníka

Vývozní rybník

Odtud jsme se vydali po žluté TZ na Moučkův kopec

u Moučkova kopce na Březinově cestě

a pak po červeně značené dálkové Březinově cestě to bylo do Telče už jen pár kilometrů. Na kopci Oslednice stojí od roku 2000 na místě dřívější dřevěné rozhledny železná věž 36 metrů vysoká, se 175 schody; rozhlednu provozuje KČT Telč. Nahoru jsme si dneska nevyšlápli, ale vzpomněli jsme si na Martu onšovskou, která zde byla oběšena, když Álu Nohu z Mysliboře otrávila. Zde totiž býval popravčí vrch, odtud i název Oslednice (Poslední /pohledy/).

rozhledna Oslednice u Telče

Došli jsme do cíle, dostali jako obvykle výborný chleba se škvarkovou pomazánkou – ten nás v první chvíli nadchl víc než diplom, zanedlouho jsme si dali v turistické občerstvovně gulášek grandiózní chuti a vůně, uvařený telčskými turistkami-šikulkami a pak už rychle se polidštit a nachystat spacáky na podlahu v sokolské tělocvičně, protože čas večerního papučového bálu se blížil. No, bylo to jako vždycky bezvadné a nadšená jsem i z cesty do hajan – v okamžiku skončení tanečního maratónu přejdete přes chodbu a během dvou minut jste z tanečního sálu v ložnici. Jupí!

Nedělní ráno 7. listopadu 2010

nedělní ráno ve čtyřhvězdičkové tělocvičně

vybízelo po výborné snídani, připravené starostlivými pořadatelkami, k hodinové procházce po Telči, protože jihlavští turisté přijeli vláčkem zase až o deváté hodině.

Přála bych každému, aby se mohl v klidu projít telčským zámeckým parkem, je to výlet do ráje.

ráno v zámeckém parku

skleník

zámek v Telči 1

zámek v Telči 2

zámecký park

ohnivé barvy podzimu

slova jsou nedostatečná

vznesený klid

Ještě jsme jukli na náměstí

Telč vzdycky jinak krásná

věz sv. Ducha

ten obrázek se neokouká

a pak už honem na nádraží dělat uvítací stafáž. Zvěčnili jsme se

připraveni, naladěni

a rychle spěchali k Sokolovně, odkud odjížděl autobus do Řásné, což byl začátek naší dnešní trasy, po níž jsme podle kategorizace pořadatelů v závislosti na délce vybrané trasy jako „ztracenci-lučištníci“ kráčeli lehkým krokem pod pomyslným velením Jana Hvězdy z Vícemilic až ke krvavému rybníku Boru. Na tomto pochodu, kde je možné vybrat si z osmi tras, se prolíná minulost s přítomností a je velmi snadné nechat se unést fantazií, zvláště, když se neví, jak tehdy vlastně bitva husitů s pány z Hradce dopadla… Víme ale přesně, že se odehrála 7. listopadu 1423, tedy je to na den přesně 587 let, co se na této trase vyskytovali kopiníci, pavézníci, cepníci, sudličníci, lučištníci, vozatajové i harcovníci a v lesích bylo hóóódně rušno…

trasa pochodu z Řásné do Jihlávky 2010

Šli jsme, stejně jako každý rok, po červené značce javořickými lesy, ale to neznamená, že zde nebylo nic nového ke spatření. Velký pařezitý rybník, přírodní rezervace kousek od Řásné, byl založený Zachariášem z Hradce po téměř sto padesáti letech (1565) od husitské invaze jako zdroj vody pro Telč. Leží ve výšce 680 m n.m., jeho výměra je 23 hektarů a je zážitek v kterékoli roční době stát na jeho březích a dívat se…

Velký pařezitý rybník 1

Velký pařezitý rybník 2

Velký pařezitý rybník 3

Než jsme došli k Boru, bylo poledne a podzimní slunce se snažilo zavděčit tolika lidem (dnes 166), kteří dobromyslně ťapkali lesními cestami – jistě si pamatovalo tu spoušť, která tu ve jméně Božím 7. listopadu 1423 vznikla, jak se lidé mezi sebou zabíjeli, i nevinní koně v tomto krásném koutku země umírali, až voda rybničná zkrvavěla… Pravda je, že barva osmnáctihektarového rybníka je způsobena kyselinami z pobřežního rašeliniště. A považte, právě zde prý vzniklo rčení „Koukáš, jakoby ti vypálili rybník“ Stalo se to, když na vypuštěném a vyschlém dně pásli pasáci ovce a rozdělali si oheň – rašelina vzplála a plameny se rychle šířily po dně rybníka. Dovedeme si jistě živě představit, jak pasáčkům klesly údivem brady…

Rybník je evropským rozvodím Černého a Severního moře – stabilně a od věků, ale jen jeden výjimečný den v roce jsou na jeho hrázi úřad na vydávání diplomů pochodníkům a občerstvovací stanice se špekáčky, které na ohni prskají, voní a tolik chutnají…

Bor se nám předváděl v celé své kráse a já se nemohu ubránit, abych nezařadila několik fotografií, o kterých myslím, že vám napoví, proč lítáme v neděli po lese a necítíme únavu leč radost.

rybník Bor 1

rybník Bor 2

rybník Bor 3

rybník Bor 4

rybník Bor 5

rybník Bor 6

Po hrázi jsme se vydali k obci Jihlávka, odkud někteří turisté odjížděli vlakem, jiní, včetně nás, se vraceli autobusem do Telče.

hráz rybníka Bor

Opravdu srdečně jsme poděkovali telčským turistkám za vstřícné a milé chování, dělaly vše pro to, aby se nám u nich líbilo. Jestli někdo řílá, že listopadové pochody nejsou lákavé, nemá vůbec pravdu a znamená to, že nikdy na žádném nebyl! Zkuste Telč v příštím roce a uvidíte sami…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*