Za posledním puchýřem do Hlučína

53. ročník celostátního pochodu na závěr turistické sezony 2025
Akce se koanala od pátku 14. listopadu do pondělí 17. listopadu 2025

Vyjeli jsme v pátek 14. listopadu o osmé ráno a cestou do Hlučína jsme se zastavili v Teplicích nad Bečvou, abychom zašli k Hranické propasti. Byla jsem tam před mnoha lety 2x – jednou jako studentka na praxi, podruhé jako klientka lázní. Vše se samozřejmě změnilo, ale propast je stále na svém místě 🙂 .
Od vlakového nádraží, kde na parkovišti zůstalo auto, jsme s Mílou, Ivou, Václavem a Františkem vystoupali po červeně značené turistické trase v Národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic k Propasti. Upravené cestičky s mnoha infotabulemi kolem se vinuly mírně svahem – zřejmě tudy často chodívají lázeňští hosté. Bylo hezké počasí, stromy holé, takže v průhledech dobrá viditelnost.
Propast, ležící na pravém břehu řeky Bečvy, je ohraničena zábradlím, sestoupí se kousek dolů na plošinu, odkud je krásný pohled na kamenné stěny nejrůznějšího zbarvení.

Trocha teorie z informačních tabulí:
V Hranickém krasu, tvořeném vápencem, který vystupuje z okolních hornin a rozkládá se na březích řeky Bečvy mezi Hranicemi a Teplicemi nad Bečvou, je evidováno 31 jeskyní, kromě Zbrašovských aragonitových jsou všechny nepřístupné.
Nejvýznamnějším krasovým jevem je Hranická propast, od roku 2016 považovaná za nejhlubší zatopenou propast světa – dálkově ovládaný robot naměřil 404 metrů pod hladinou, celková změřená hloubka propasti, včetně její suché části, je 473,5 metrů.
První písemná zmínka o ní pochází z roku 1580. Jan Amos Komenský ji v roce 1627 zakreslil do své Mapy Moravy jako „Propast“.
Propast vznikla hydrotermálním krasovým procesem – agresivní uhličitá kyselka vystupující z hlubokých puklin rozpouštěla zespodu vápencový masiv, až došlo ke zřícení stropu a otevření na povrch. Převážná část prostor je zaplavená kyselkou, kterou probublává oxid uhličitý. Pouze na hladině jezírka leží tenká vrstvička dešťové vody. Netypický způsob vzniku propasti směrem zdola nahoru vysvětluje její extrémní hloubku. Teoretická hloubka se může pohybovat v řádu kilometrů či dokonce jejich desítek.
Od roku 1961 soustavně zkoumají propast potápěči – nejhlubší místo dosažené člověkem je v hloubce 265 metrů, dál už se musí používat sondy.
Vedle zatopených částí se v propasti nacházejí také suché jeskyně.

Po hřbetu krasového kopce jsme spadaným listím došli po NS pár set metrů dál směrem k městu Hranice k vyhlídce na lázně Teplice.

Blízko vyhlídky je zřícenina hradu Svrčov – vylezli jsme na vyvýšené místo a užili si výhled do krajiny – hrad už je jen romantické místo v lese.

Vrátili jsme se po NS dolů a odjeli do Fulneka (5 500 obyvatel), abychom navštívili muzeum J. A. Komenského (1592–1670).
Nejdřív jsme ale chtěli poobědvat – Iva našla restauraci U Martiny – nebýt chytrého telefonu, netrefili bychom k ní – byla v zástavbě nájemních domů. Vešli jsme, sedli ke stolu, nevšímali si nás, nikdo se na nic neptal – najednou přišlo děvče a před každého postavilo velký talíř vonící masové polévky s nudlemi, ozdobené petrželkou. Za chvíli se číšnice vrátila a zeptala se, které ze dvou dnešních menu si dáme – buď medvědí tlapu a brambory nebo cosi jiného, zapomněla jsem to – každopádně jsme si všichni dali tlapu, což byl obalovaný vepřový řízek se šunkou a sýrem – bylo to dobré, cena 135 Kč. Byli jsme příjemně překvapeni a tím pádem dobře naladěni. 🙂
Vydali jsme se na prohlídku města – hezké náměstí olemované ze dvou třetin přírodní hradbou – táhlým, zalesněným kopcem (teď s opadaným listím), na němž stál zámek, pod ním v rohu náměstí bratrský sbor, kde je vybudovaný vzpomínaný památník, a kousek dál na úpatí kopce obrovský kostel.

Fulnek je město v okrese Nový Jičín, které leží na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska. Nachází se asi třicet kilometrů jižně od Opavy.
Chrám Nejsvětější Trojice ve Fulneku patří k nejvýznamnějším barokním památkám severovýchodní Moravy. Byl vybudován podle návrhu stavitele Mikuláše Thalherra v polovině 18. století na místě gotického kostela při řeholním domě augustiniánů – kanovníků. Chrám je spojen s náměstím unikátním barokním schodištěm s bránou.

Od kostela jsme vystoupali nejdříve po schodech, pak cestičkami na vrchol svahu k zámku – opravuje se tzv. Dolní zámek, v jehož prostorách město chystá domov důchodců, Horní budova zámku je už opravena a vypadá nádherně.

Dolů stejnou cestou na náměstí a na prohlídku do památníku J. A. Komenského, který je vyhlášen Národní kulturní památkou.

Bratrský sbor a modlitebna ve Fulneku vznikly v roce 1484. Jan Amos Komenský byl správcem místního sboru v letech 1618–1621. S jeho odchodem a poté ve 2. polovině 17. století ztratil kostel svůj účel. Na konci 17. století zakoupil objekt fulnecký občan Eliáš Knurr a vznikl zde špitál s kaplí sv. Starosty (Wilgefortis).

Paní průvodkyně nám povídala v modlitebně, opravené do krásy – ukázala nám, kde opravdu stával při kázání J. A. Komenský, když byl v mládí správcem fulneckého českobratrského sboru. Výklad byl nesmírně zajímavý, pak jsme ještě, bohužel ne v takové míře, jak bychom chtěli, prohlídli muzeum, značně rozsáhlé – čas byl naším nepřítelem, protože jsme měli před sebou ještě 47 km do Hatě, kde na nás v penzionu čekali Věra s Pavlem. Byli jsme jim vděční, že tu zajistili ubytování, protože, jak to vždycky při této akci bývá, o noclehy je kvůli velkému počtu účastníků nouze.
Jenom krátce jsme zašli do parku před budovou Památníku, kde je umístěna bronzová plastika Komenského od Jana Štursy z roku 1924.

Přijeli jsme tedy do Hatě asi o půl hodiny později a čekalo nás překvapení – Věra upekla husu, udělala knedlíky a zelí – byli jsme nadšení a přežraní, ale nadmíru spokojení. Nejedla jsem pečenou husu od dětství v Řehořově, tedy jsem si královsky pochutnala a považovala si, stejně jako mí přátelé, té výtečné sváteční krmě.

V 18 hodin začínalo slavnostní zahájení před kulturním domem v Hlučíně, přijeli jsme taktak.

Zahájení se zúčastnili pořadatelé Ondřej Burel, Renata Kotalová, Mojmír Nováček, předseda KČT František Macka a starostka Hlučína – vlídně a mile k zúčastněným promluvili.
Venku byl strašný vítr a zima. Teprve po skončení slavnostního zahájení jsme se šli zaregistrovat – vše bylo pořadateli nachystáno a předání objednaných a zaplacených služeb (besedy, zájezdy, Puchýřový bál, komentovaná vycházka městem atd.) účastníkům probíhalo bez jakýchkoli problémů.
V 19 hodin začínala beseda s Ing. Martinem Stillerem, chatařem na Prašivé, který teď pracuje i v ústředních orgánech KČT. Beseda nazvaná „Příběh Martina Stillera o nečekané výzvě, záchraně turistické chaty Prašivá a síle dobrovolnictví“ byla hodně zajímavá – mysleli jsme všichni s lítostí na turistickou chatu na Čeřínku a její provoz.

Po příjezdu do penzionu posezení, popovídání a dohoda o zítřejším výletu, který naplánovali a zajišťují organizátoři akce.

Z nabídky organizátorů jsme si vybrali sobotní zájezd s názvem Za fenomény Hlučínska.
Hlučínsko, tzv. Prajzsko, leží mezi řekami Opavou a Odrou, v prostoru mezi městy Opava, Ostrava a hranic s Polskem.
Region Hlučínska prošel zvláštní vývojovou cestou především po roce 1742, kdy přešel z majetku Rakouska-Uherska do majetku Pruska, později Německa. To je samozřejmě příčina specifické kultury a myšlení zdejšího obyvatelstva.

V sobotu ráno 15. listopadu jsme společně s Věrou a Pavlem posnídali a odjeli na celý den z ubytovny. Auto značky Razovity odjelo se slibem příjezdu v pondělí 17. 11., náš výletní autobus startoval z parkoviště u Hlučínského jezera v 8.50.

Ujal se nás bezvadný průvodce, pracovník místního muzea PhDr. Jiří Neminář, skvělý řečník a systematický vypravěč, muzejní pedagog – vysvětlil nám zdejší historické poměry během plynutí času, též i situaci současnou. Během zájezdu jsme si z jeho výkladu udělali obrázek o zdejším kraji, který v různých dobách připadal nejen různým pánům, ale i zemím – je tu rozhraní Německa, dříve Pruska, Polska a ČR, dříve Rakousko-Uherska.
Největšími vlastníky zde byl rod Lichnovských, mluvilo se převážně německy – oblast utrpěla vyhnáním Němců po válce. Německé zvyklosti a mravy jsou k vidění ve všem – nejnápadnější jsou kostely a veřejné budovy – obrovské kostely s vysokými věžemi vystavěné z červených pálených cihel, okna zdobená kamennými kružbami, mramorové kazatelny, vše nově opravené. I soukromé domy skvěle udržované – prostě jsme zavítali do jiného, osobitého světa.

Nejdříve jsme jeli do Chuchelné (okres Opava, asi 1 300 obyvatel), která leží v těsné blízkosti hranic a Polskem,a zašli do podivuhodného mauzolea Lichnovských.

Členové rodu Lichnovských měli mimořádný význam pro Chuchelnou a zdejší kraj, dlouhodobě poznamenaný složitým státoprávním, národnostním, ekonomickým a kulturně-společenským vývojem.
Obec Chuchelná je poprvé zmiňována v roce 1349, poslední majitelé zdejšího panství byli mezi léty 1608–1945 Lichnovští z Werdenbergu a Voštic, kteří své državy postupně rozšířili také do Oder, do nyní polských Křižanovic a Hradce. Původně slezský zemanský rod vystoupal až ke knížecím titulům pruským i rakouským, Lichnovští náleželi mezi nejvyšší aristokracii.
Architektura staveb obce Chuchelná je zásluhou Lichnovských dodnes ozdobou kraje – téměř vše odkazuje na jejich práci. Erbovním znamením Lichnovských byly spletené stonky vinné révy.

Patrový cihlový objekt má v dolní části hrobku a v horním patře kapli sv. Kříže. Po rekonstrukci bylo mauzoleum prohlášeno kulturní památkou.

Průvodce nám vysvětlil význam symbolů na knížecím náhrobku – po pravé straně hlavy je holubice, symbol dobra, vlevo je veverka, symbol zla – v nohách je salamandr, hlavou otočený k hlavě knížete. Když se dostane dobro se zlem uvnitř hlavy knížete do střetu, přileze k nim a rozežene je tak, aby měl kníže klid.
S tak nevšedními atributy jsem se setkala poprvé!

Nedaleko mauzolea je zámek a tzv. Kavalierhaus – nyní probíhá rekonstrukce.

Další výjimečnou stavbou je kostel Povýšení sv. Kříže v Chuchelné z 90. let minulého století.

Na pamětní desce při vchodu je text:
Tento chrám postavili v letech 1993–1996 občané obce Chuchelná, stavba byla financována z darů místních občanů, farníků z okolních obcí a darů věřících ze zahraničí. Stavitel chrámu Richard Rataj, architekt stavby Jan Krömer, architekt interiéru Josef Barták.

Kostel posvětil 4. května 1996 arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Mons. Jan Graubner.
Návštěvě účastníků zájezdu byl přítomen místní starosta, který zajímavě vyprávěl o historii a současnosti obce i o významných zdejších stavbách.
Mezi ty je řazen objekt bývalé továrny na zpracování lnu – původní architektura už byla přestavbami poničena, ale tzv. dívčí ubytovna se zachovala tak, že je poznat záměr architektův.

Každé děvče, které bydlelo ve vzdálenosti větší než 2,5 km, mělo nárok na poskytnutí ubytování. Provoz továrny potřeboval hodně vody – vedle je vodárna, bohužel v devadesátých letech koupil ji nějaký nedouk, který tu plánoval udělat hospodu pro pracovníky továrny, ale ta postupně zastavila provoz, takže teď historickou vodárnu nechává spadnout a je mu jedno nějaká historie…

Je asi vhodné nyní upřesnit polohu pro nás výjimečného kraje, kde jsme se nacházeli:
Ve vzdálenosti 10 km jihozápadně od Chuchelné leží město Kravaře, 12 km jižně město Hlučín, 16 km jihozápadně statutární město Opava a asi 16 km severně polské Pietrowice Wielkie (nedaleko města Ratibořice), kam jsme teď, v další části výletu, měli namířeno.

Počasí nám vcelku přálo, nepršelo, ale byl silný vítr.
Vlastně jsme si jeli prohlédnout dřevěný kostelík ve Velkých Petrovicích a pak vystoupat po svahu na kovovou rozhlednu z roku 2018.

Pak zpět na naše území do Sudic, obce s necelými 650ti obyvateli, kousek od hranic s Polskem, o níž je písemná zmínka už v roce 1327. Tady jsme (jako všude jinde v okolí) viděli charakteristické kostely a množství válečných památníků. Toto území bylo křižovatkou mnoha válečných konfliktů a také tu probíhala Ostravsko-opavská operace, v níž mnoho lidí zahynulo.

V Sudicích je i nepřehlédnutelný památník padlým v 1. světové válce. Během obou světových válek přišlo Hlučínsko o mnoho svých mužů a obyvatelstvo si užilo hodně strádání. Zdejší lidé si však až doposud zachovali své typické vlastnosti, především smysl pro pořádek a pracovitost.

Program výletu byl skvěle sestaven, a tak jsme přešli snad k nejvýznamnější památce v Sudicích, chrámu sv. Jana Křtitele, který je právem označen kulturní památkou.

Přispěchal farář a vyprávěl historii města i farní obce – s obdivem jsme naslouchali.

Průvodce Dr. Neminář byl tak dobrý, že jsme s ním šli hned po příjezdu z výletu do muzea v Hlučíně, kde nám představil současnou expozici a nabídl povídání o interaktivní výstavě s názvem Co ukrývá muzeum. A opravdu – vyprávěl skvěle, a tak jsme napjatě poslouchali příběhy „obyčejných věcí“.

Čas se nachýlil, tak rychle do Kozlovny na jídlo – hotovky buď svíčková nebo řízek, takže jsme si všichni bez problémů vybrali podle chuti tak, abychom už v 19 hodin byli v kulturním domě připraveni na besedu Hlučínsko v proměnách času – přednášejícím byl znovu neúnavný Dr. Neminář! Po jeho výkladu jsem si myslela, že už se trochu orientuji ve spletitých příbězích vzniklých během plynutí času – ale zjistila jsem, že spolehlivě to nevím! Nešť. Budu se dál snažit vstřebávat.

Večer únava, krátké posezení s přáteli se stanovením zítřejšího programu – je hlavní pochodový den a pořadatelé tolerují i vlastní trasy pochodníků, čehož jsme využili a poskládali je tak, abychom nasbírali nějaká razítka na kontrolách a získali odznak OTO Hlučínsko (Prajzsko), který byl při příležitosti akce Za posledním puchýřem vydán.

Neděle 16. listopadu 2025 – odjezd v 8.00 z ubytovny, návštěva lokalit podle včerejší domluvy.
Trasa: Hať – Darkovičky – srub Jaroš – Ludgeřovice – Landek – Hošťálkovice – Dobroslavice – Hlučín.
V předpovědi byl silný vítr, ale nám (zatím) připadal snesitelný. Měli jsme v plánu jezdit autem, zastavovat na vytipovaných místech a navštívit turistická atraktivní místa podle doporučení organizátorů tak, abychom využili co nejvíce možností.
Nejdřív do Darkoviček – nechali jsme auto na parkovišti, bylo krátce po deváté – mlha, ticho, nikde nikdo – vydali jsme se k opevnění Aleje, obešli bunkr a prohlídli si okolí.

Mezi řekami Odrou a Opavou je celá řada bunkrů, vybudovaných na obranu vlasti ve 2. polovině 30. let minulého století. Vrátili jsme se a šli na druhou stranu opevnění k dělostřeleckému srubu František

a pokračovali k bunkru Jaroš ke kontrole K4, kde mělo v 10 hodin začít opékání špekáčků, ale teprve se všechno chystalo.

Vrátili jsme se k autu a odjeli do Ludgeřovic (asi 5 000 obyvatel) k vyhlášenému novogotickému kostelu sv. Mikuláše.

Kostel je obrovský, interiér naprosto vysmejčený, zářící zlatem a hvězdami, kříže venkovní svítí jak klenoty. Vešli jsme dovnitř zcela zaplněného rozlehlého kostela, právě probíhala mše svatá s poděkováním za jeho postavení.

Nejdelší pobyt jsme měli dnes naplánovaný v Landek Parku, kde nás mimo jiné zajímalo hornické muzeum.

Areál velice rozsáhlý, z jedné strany obklopený vysokými kopci (tam kdesi stála rozhledna, k níž jsme nešli), porostlými převážně listnatým lesem, asi provrtaným důlními chodbami.

Došli jsme k pokladně, která byla až na konci areálu, zakoupili lístky na hodinovou prohlídku s názvem Záchranářství. Kdo si zakoupil ještě druhou hodinu, fáral pod zem – my jsme na to neměli čas ani chuť. Prohlídka s mnoha účastníky začínala ve 12 hodin – přidělili nám jako průvodce vysloužilého záchranáře, který ze všeho nejvíc připomínal esenbáka z Pelíšků – úkol zněl: narušitel s koženou brašnou na motorce nesmí projet! To by bylo zábavné, ale on strašně drmolil, měl svěšenou hlavu na obrovský panděro – všichni se nejdřív snažili porozumět, což je náročné, pak holt jsme to vzdali. Míla za ním šla a prosila ho, ať zvolní a přidá na hlase, on řekl, že mu to lidi říkávají, vydržel tak dvě minuly a bylo to zpět, my kteří jsme stáli na konci úzkého prostoru, jsme neslyšeli nic.
Ale potěšilo mě, že s ním nestrávíme další hodinu.
V areálu byla harenda Barborka (aby horníci mohli hned po práci zajít „na pár“ 🙂 ) Iva se podívala na ceny v restauraci: 300 – 400 Kč za oběd. To teda ne.

Zašli jsme k další turistické atraktivitě – na nedalekém pahorku, vyvýšeném asi o 90 metrů nad okolní krajinu, bývalo sídliště pravěkých lidí – lokalita je označená informační tabulí, stojí tam figura mamutího mláděte, pár stylizovaných přístřešků, ohniště atp.

Archeologové zjistili, ze v ohništi pravěkých lovců byly nalezeny ohořelé zbytky uhlí – je tedy jisté, že před 23 tisíci lety na Landeku lidé využívali uhlí k topení. Našlo se tu i torzo „štíhlé“ venuše.
Landecká venuše, známá také jako Petřkovická venuše, je unikátní paleolitická soška štíhlé ženy z červeného hematitu, nalezená archeologem Bohuslav Klímou v roce 1953. Tato 4,6 cm vysoká soška pochází z období cca 21–23 tisíc let př. n. l. a liší se od jiných evropských venuší svým štíhlým, téměř „kubistickým“ vzhledem, zobrazujícím mladou ženu s počínajícím těhotenstvím. Využití hematitu, který se používal i jako barvivo, naznačuje magický či rituální význam.
Archeologové ji objevili pod mamutí stoličkou poblíž ohniště a plochy pokryté červeným barvivem.

Vrátili jsme se zpátky do Hlučína na oběd, nikde jinde jsme neobjevili vhodnou restauraci, a zašli zase do Kozlovky – jídlo bylo k jídlu. Mezitím se značně zhoršilo počasí – zima a vítr nás provázely do Hošťálkovic na rozhlednu.

Ukázalo se, že je to dřevěná, asi 8 metrů vysoká rozhledna u hřiště, musí se lézt nahoru po dřevěných žebřících a nic není vidět. 🙂 To se nepovedlo.

Poslední lokalitou, kterou jsme chtěli navštívit, byly Dobroslavice (necelých 800 obyvatel) – první zpráva o vsi je z roku 1377, stával zde renesanční zámek s rozsáhlým statkem, mlýnem a rybníkem – vše zničeno v průběhu Ostravské operace v dubnu 1945 – materiál z rumiště zámku použili obyvatelé k výstavbě nových domů. Zůstal v torzu zachován jen zámecký park a romantická zřícenina kamenného mostu v něm.

Na infodesce jsme se dočetli, že tu mají být dva smírčí kameny, ale nemohli jsme je najít a stmívalo se – klátivý štamgast, který kouřil před hospodou, nás nasměroval – nedaleko, naproti parku, jsme uviděli smírčí kříže z přelomu 15. a 16. století.

Pak šup do auta a odjezd pro diplomy na štáb v kulturním domě v Hlučíně.

Spěchali jsme na Puchýřovskou zábavu, což znamenalo odjezd do asi 7 km vzdáleného penzionu v Hati, převlečení, polidštění a návrat do velkého sálu hlučínského kulturního domu, kde se zábava konala.
Setkali jsme se tam s mnoha známými, ale bylo poznat, že Hlučín je opravdu odevšad daleko…
Zábava probíhala standardně, hudba se líbila, předávání atributů příštím pořadatelům se konalo už před 20. hodinou – příští rok pojedeme Za posledním puchýřem do Štětí.

Před 11. večerní jsme odjížděli do našeho útulného, tichého penzionu a průběžně chválili Pavla, že zařídil tak skvělé ubytování.

Pondělí 17. listopadu 2025
Bylo hlášeno velmi nepříjemné, místy až život ohrožující počasí se sněhem, vichřicí a bůhvíčímještě. Měli přijet Věra s Pavlem, ale kvůli té slotě se omluvili. Naše pětice se rozloučila v penzionu a o deváté odjela vstříc nepohodě. Nejdříve jsme absolvovali plánovanou komentovanou vycházku městem – během ní pršelo a byl vítr, přesto nám připadala hodně zajímavá.
Viděli jsme významné budovy na náměstí, zbytky hradeb, vyslechli povídání o bývalém zámku přeměněném na muzeum – provázel nás Dr. Neminář, na kterého budeme mít jen ty nejlepší vzpomínky – dá se říct, že Hlučín pro mne znamená Dr. Neminář! Opravdu pro své město koná dobrou práci!

Po rekonstrukci zámku v letech 2002–2006 přivítalo návštěvníky v nových prostorách Informační centrum, Muzeum Hlučínska, místo pro výstavy, knihovna atd. – je tu soustředěna veškerá kulturní činnost města.

Počasí nebylo v Hlučíně tak zlé, jak předpověď uváděla, takže jsme si užili prohlídky a srdečně se rozloučili s úžasným průvodcem – odjížděli jsme do Hrabyně k památníku II. světové války – dnešní památný den jsme chtěli strávit stylově. Po příjezdu k budově zdejšího infocentra jsme ten obrovský betonový památník na pár desítek metrů pro mlhu, déšť a vítr neviděli.

Objekt silně připomíná ruské monumenty – když se člověk přibližuje, podobá se stavba pásům tanku, který na člověka najíždí, brrr…

Po vstupu nás však ohromila bezvadná expozice – je tu obrovské přízemí se společenským sálem, kde je v jednotlivých prosklených a nasvícených nádobách prsť z různých nechvalně proslulých míst, kde trpěli a umírali za války lidé.
Výstava je hodně čtecí, se spoustou fotografií – kdo má zájem, udělá si přehled o celé době války na frontě, v běžném životě i v internačních táborech. Klidně se tu dá strávit celý den. Byla jsem překvapená, jak zajímavě je to sestavené a všem návštěvu doporučuji.

Poslední místo, které jsme na Hlučínsku chtěli navštívit, byly Kravaře (6 700 obyvatel), ležící 8 km západně od Opavy. Lákal nás zdejší barokní zámek v rozsáhlém anglickém parku.
Dominantou města je mohutný novogotický kostel sv. Bartoloměje s bílou renesanční věží.
Kostel je vystavěný podle návrhu kravařského rodáka, stavitele Josefa Seyfrieda (1865–1923). Architekturu studoval jako samouk, v Kravařích, ale i v Sudicích (kostel) a v Polsku, podle jeho návrhu vzniklo několik monumentálních i drobných užitkových staveb, navržených v duchu severoněmecké pseudogotiky.
Dočetla jsem se, že zdejšími rodáky jsou také pěvec Ivo Žídek a profesor Josef Jařab, rektor Univerzity Palackého, amerikanista a senátor.
Počasí se trochu uklidnilo, normálně pršelo, tak jsme si užívali prohlídky.

Tady, i v dalších kostelích, jsou po protestantském způsobu mramorové kazatelny, zcela jiné než např. na Vysočině, a stále se používají – viděli jsme to v neděli v Ludgeřovicích při mši svaté. Kostely jsou zpravidla zasvěcené sv. Janu Křtiteli, Nejsvětější Trojici či Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu – jinde na Moravě a v Čechách je časté zasvěcení Panně Marii – toto patrocinium zde neuvidíte.

Vydali jsme se na cestu domů – pršelo důkladně, ale bez silného větru. U silnice nedaleko Kravař jsme uviděli pizzerii a občerstvení, zašli jsme tam a poobědvali – bylo to dobré a pečlivě připravené.
Překvapení nastalo, když se ve dveřích v doprovodu přátel objevil Pavel Škrdla, který nás (kromě jiných, např zmíněného Vládi Sluky či Dr. Václava Hovorky, tehdejšího předsedy KČT Královéhradeckého kraje) provázel krajinou bitev prusko-rakouské války (1860).
Viz článek Po stopách prusko-rakouské války na Letní turistický sraz v Lázních Bělohrad.
Pak jsme se už opravdu vydali na cestu, doma jsem byla v 19.15.

Zbývá uvést informace o počtu zúčastněných na Posledním puchýři, získané od pořadatelů v Hlučíně:
1030 lidí celkem
410 předem přihlášených
120 Tomíků
500 lidí na jeden den

Uvádím také přehled navštívených lokalit, na jejichž základě jsme získali odznak OTO (Oblastní Turistický Odznak) Hlučínsko:

Související článek:
Za posledním puchýřem do Krásné Lípy 2024