Svatý Valentýn

Neděle 12. února 2012

Otuženi ze sobotního běžkařského výletu vydali jsme se bez bázně v nedělním mrazivém dopoledni (-22oC) na valentýnskou vycházku, kterou odbor KČT Čeřínek pořádal letos už po deváté. Upřímně řečeno – svátek svatého Valentýna (a zvláště to komerční běsnění kolem něj) je mi úplně fuk, ale vycházka ke kapli sv. Antonína u Rounku, kde jsou uchovávány ostatky sv. Valentina a Bonifáce je spirituální záležitost, zajít tam jednou do roku (kdykoliv, tak proč ne právě dnes?) je přínosné.

Před jedenáctou hodinou jsme přijeli vlakem do Rantířova (asi 50 účastníků). Dočetla jsem se, že nádraží stavěné v poslední třetině 19. století je unikátní tím, že si zachovalo původní vzhled včetně přístaveb, které byly jinde zbourány. Dobře vypadá i nedaleký železniční most, uvedený do provozu v roce 1887 (prý ho stavělo šest Italů).

železniční most u Rounku

Trasa: Rantířov – kaple sv. Antonína – křížový kámen – Rounek a okolí – Rantířov = 12 km

trasa Valentýnské vycházky 12.2.2012

Ve slunci vypadal opravený rantířovský zámeček nedělně a my jsme si mohli lehce představit, jak zářil v roce 1873, když byla stavba, kterou zadal František Müller, horní rada a majitel dolu z Padochan u Olomouce staviteli Augustu Prokopovi, dokončena.

zámeček v Rantířově

V roce 1928 zakoupili velkostatek i zámeček manželé Šaškovi, jejichž rod sídlí v Rantířově doposud.

Stavitel August Prokop (1838–1915) byl rodák jihlavský, jako významný architekt působil v Brně, ale většinu života prožil ve Vídni, kde byl uznávaným vysokoškolským pedagogem. Na našem blogu jsme už několikrát uvedli jeho jméno, např. ve článku o Měříně, resp. o lobkovické hrobce s kaplí v Netíně, postavené podle jeho návrhu, potom ve článku z roku 2010, kdy jsme psali o jihlavském hotelu Czap, otevřeném v roce 1869 a jeho nádherném sále, navrženém Augustem Prokopem, se štukovou výzdobou Adolfa Loosa.

Kolem poledne jsme byli u kapličky, chcete-li, přečtěte si její romantickou historii zde a také tady, my budeme zatím pokračovat cestou, která bývala až do poloviny 19. století hlavní silnicí Jihlava – Pelhřimov. V roce 1843 probíhaly v tomto prostoru, asi 500 metrů od kapličky směrem k Ježené, vojenské manévry a vojáci 8. moravského pěšího pluku z Jihlavy zde postavili šance.

šance na Rounku

Šance byly hráze z kamene a dřeva zbudované kolem místa takticky důležitého, dávající vojákům možnost úspěšné obrany vůči početní přesile. Kolem hradby vyhloubili příkop, před ním ještě bývaly záseky – hodně z tohoto popisu je dosud jasně patrné a mne osobně uklidnilo, že objekt, který jsem tu viděla, sloužil jen výcviku, nikoli boji (aspoň doufám).

Při pohledu na mapku jistě nepřehlédnete výraz „kutiště Rounek“ – na jiném místě tohoto kopce bývalo bohaté naleziště stříbra a dosud se znatelně rýsuje v lesním terénu asi dvacet jam o průměru 1,5 – 8 metrů.

Trasa dnešního pochodu kolem Rounku

turisté rozsvítí krajinu

byla zvolena tak, abychom zašli v lese zvaném Šulákovec ke smírčímu kameni, stojícímu na hranicích katastru obcí Vyskytná a Ježená. Podle pověsti zde v roce 1601 řezník z Ježené zabil služku, když mu nechtěla být po vůli (tak je zapsáno ve starých kronikách).

smírčí kámen z roku 1601

Pod jedním ramenem kříže je vyryt nůž, na druhé straně snad ocílka, v horní zaoblené, bohužel poškozené části, je letopočet. Tento kámen je z těch, o které se zajímali, popsali je a nakreslili dva objevitelé-sběratelé-badatelé-nadšenci MUDr. Leopold Fritz (1813–1895), vlastenec a historik a Vilém Richlý, majitel velkostatku v Mirošově.

Pečlivou dokumentaci 95 kamenných křížů a křížových kamenů z Vysočiny (v měřítku 1 : 10) poslal MUDr. Fritz v roce 1895 (téhož roku zemřel) na národopisnou výstavu Českoslovanskou v Praze, kde bylo vše prezentováno s mimořádným ohlasem. Bohužel soubor se do Jihlavy nevrátil a v Praze se po něm země slehla… (V jihlavském archivu je deník Dr. Fritze a kresby některých jím objevených kamenů, rovněž i dokumentace části sbírky, kterou během života pořídil jeho přítel Vilém Richlý – z obou pramenů vyplývá, že některé exempláře už neexistují.)

Vrátit se do Jihlavy pěšky bylo v tak jiskrném dni lákavé, ale měli jsme plánovaný koncert, proto jsme si zase lebedili ve vlaku. Na komorním koncertě v Domě filharmonie Gustava Mahlera účinkoval pan Lubomír Šrubař, dirigent orchestru Horáckého divadla a známý jihlavský hudební pedagog, který doprovázel na klavír své dcery – vynikající sopranistku Hanu Škarkovou a houslistku Marii Michálkovou. Spolu s hostem jejich večera, houslistkou Lucií Pavlíkovou, se postarali o to, abychom v jejich společnosti a s hudbou Bachovou, Mozartovou, Fibichovou a Vivaldiho prožili večer, pro něž užívám výraz „odměnový“.

2 odpovědi na “Svatý Valentýn”

  1. Jirko,z fotek vidíš, že bylo krásně :-)). Není-li vítr a svítí slunce, není to tak zlé (když má člověk vhodné oblečení a chuť někam dojít :-)) )
    Zdravím, ráno odjíždíme do Krkonoš, prý je tam krásně, mírně pod nulou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*