PostHeaderIcon Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel

Tematická komentovaná vycházka 16. 5. 2010

Přípravy oslav 150. výročí narození Gustava Mahlera vstupují v Jihlavě do finále, konají se nejrůznější akce a hodně našich spoluobčanů se začíná zajímat jak o jeho osobnost, tak o geniální hudební dílo. Není tajemstvím, že v době, poměrně nedávno minulé, všeobecná povědomost o našem bezesporu nejslavnějším občanovi byla mlhavá či zkreslená. A vyslechnout jeho skladby v Jihlavě bylo velkým svátkem… Doba se změnila, jak Gustav Mahler správně předpověděl, jeho čas přišel.

Pro všechny, které zajímají příběhy rodiny Mahlerových, připravili turisté z odboru Tesla a Čeřínek vycházku s výše uvedeným názvem. Sraz byl v Domě Gustava Mahlera, účastníci si mohli vybrat ze tří termínů – v 10, 13 a 16 hodin, průvodci byli Mgr. Jana Součková a Ing. Josef Poukar. Vycházku, jejíž trasa měřila asi čtyři kilometry, jsme rozčlenili do deseti zastavení, převážně v historickém centru Jihlavy, kde jsme po stopách rodiny došli do druhé poloviny 19. století, do doby rozkvětu obchodu a nepřeslechnutelné posádkové hudby. Propojení minulosti s přítomností nastalo v parku Gustava Mahlera, kde se účastníci zajímali o symboliku skulptur a průběh nadcházejících oslav a hudebního festivalu, vycházka končila na židovském hřbitově, kde byli někteří z Jihlavanů poprvé…

Přišlo celkem 82 lidí, kteří snad svého rozhodnutí nelitovali – museli totiž svoji touhu po informacích platit pobytem ve slotě téměř listopadové – studený vítr, občas kořeněný přeprškami, stupně venkovní teploty člověk snadno ukázal na prstech jedné ruky… No, ale turisté se hned tak neleknou…

Potěšilo nás, že se o akci zajímal i Český rozhlas Region, spolu s Ivou Svobodovou jsme poskytly mladému redaktorovi tolik informací, kolik se mu do mikrofonu vešlo…

Co mě ale rozehřálo a udržovalo stálé teplo v duši na trasách všech tří okruhů, kterých jsme se s Ivou a Mirkem jako správní a zodpovědní pořadatelé zúčastnili, byl příjezd cykloturisty Karla Krajníka z Podmoklan, který vážil cestu 50 kilometrů dlouhou (a zase tolik v tom nečasu na kole zpět), aby se zúčastnil jihlavské akce, ale hlavně, abychom mu předali odznak Gustav Mahler a Vysočina. Navštívil totiž VŠECH čtrnáct míst, uvedených v Záznamníku stejného názvu a je tedy tím, kdo se bude pyšnit odznakem s číslem 1! Naplánoval si vše tak, aby k předání odznaku došlo před Domem Gustava Mahlera. Pak že neexistují nadšení romantici! Karel se svěřil užaslému redaktorovi, že mu putování po Vysočině přineslo i jako rodákovi mnoho objevného, protože Mahlerovu hudbu zná, často a rád poslouchá, ale některá místa, spojená s osobou skladatelovou a uvedená v Záznamníku, byla pro něj novinkou. Tady je držitel odznaku č.1:

první turista přebírá odznak Gustav Mahler a Vysočina

Věřím, že jsou lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohli zúčastnit putování po jihlavských stopách Gustava Mahlera, a přesto by nepohrdli informacemi. Posledních pár let mi přineslo možnosti zajímat se o toto téma, mnoho jsem četla, často poslouchala – hudbu i slova – vše se ve mně uložilo a pro tuto příležitost jsem se pokusila vlastními slovy převyprávět příběh jihlavské rodiny, jejíž výjimečný člen oslovil svou hudbou lidi ze všech končin světa. Máte-li zájem, zvu vás na procházku Jihlavou.

Zastavení č.1 – Dům Gustava Mahlera, Znojemská ulice, dříve Brtnická (Pirnitzer Gasse), pak Vídeňská (Wienergasse)

Jsme v domě, ve kterém od 22. října 1860 bydlela rodina Bernarda Mahlera.

pamětní deska na domě č.4 ve Znojemské ulici

Dům patřil Anastázii Kampfové, Mahlerovi zde zprvu byli v podnájmu. Rodina se sem přestěhovala z Kaliští u Humpolce s malým Gustavem, který se narodil 7. 7. 1860. V tomto roce vydal císař František Josef I. patent, podle něhož mohli Židé nabývat majetek ve městě a začal platit nový živnostenský zákon, který umožňoval podnikat na celém území monarchie.

Otec GM Bernard Mahler se svou ženou Marií, rozenou Herrmannovou z Ledče nad Sázavou, vlastnil v Kalištích hospodu a výrobnu pálenky, navíc provozoval podomní obchod, se rozhodl, když vznikly dobré podmínky, pro život a podnikání v Jihlavě. Jihlava byla tehdy druhé největší město na Moravě, měla 17 tisíc obyvatel, převážně německého původu.

Rod otce Gustava Mahlera pocházel v mužské linii z Chmelné u Vlašimi, kde se narodil dědeček GM Šimon a vzal si za manželku Marii Bondyovou z Lipnice, Bernard byl z jejich devíti dětí nejstarší. Otec Gustava Mahlera byl velmi činorodý muž, hned po příjezdu do Jihlavy začal provozovat hokynářství v Brněnské ulici č. 3, a v domě, kde bydleli, si zařídil postupně vinopalnu a šenk, začalo se mu dařit a stával se váženým občanem.

domy č. 4 a 6 ve Znojemské ulici

Během deseti let přikoupil ještě vedlejší dům v této Znojemské ulici, číslo 6, pronajal si po celém městě několik náleven a výčepů, vlastnil i výrobnu octa, byl nepřehlédnutelným podnikatelem. Postupně se manželům Mahlerovým narodilo čtrnáct dětí, ale jen šest se dožilo dospělosti. Prvorozený syn Isidor jako batole zemřel a Gustav, který pak po smrti rodičů svoji roli nejstaršího bral ve vztahu k nezaopatřeným sourozencům velmi vážně, se narodili v Kalištích, dvanáct jich přišlo na svět v Jihlavě. Malý Gustav byl velmi vnímavé dítě a záhy se projevil jeho výrazný hudební talent. Jihlava byla v té době velmi živé město, zde, ve Znojemské ulici se v šenku Mahlerových zastavovalo mnoho cestujících, často trávili večer při harmonice, což pozorně vnímal Gustav. Na blízkém náměstí kvetl obchod, trhovkyně si chlapce oblíbily, protože jim už od útlého dětství hrával na harmoniku a otec, když viděl jeho zájem o hudbu, koupil čtyřletému Gustavovi klavír a najal mu učitele z řad jihlavských muzikantů, a potom i z řad muzikantů vojenské hudby, protože Jihlava bývala posádkovým městem, kam byly umisťovány nejlepší vojenské kapely z monarchie. Do měšťanského života vstupovala posádková hudba čepobitím, což bývalo ve svátečních dnech hudební představení pluku, který defiloval městem a jeho hudba předváděla svůj služební repertoár, volací signály, pochody. Pořádala se také zastaveníčka před domy významných měšťanů a je tedy předpoklad, že i před tímto domem zastaveníčko zaznělo. Každopádně se ale nedaly přeslechnout řízné pochody, které denně městem zněly. Tyto hudební vzpomínky, uložené v paměti Gustava Mahlera, se uplatňovaly v jeho dílech, především v prvních symfoniích, které napsal.

Další inspirací byla příroda v okolí Jihlavy a vůbec Vysočiny, kterou bytostně potřeboval, a v pozdějších letech, ať byl kdekoli, podobnou krajinu podvědomě hledal. Když k tomu přičteme častá úmrtí sourozenců, dostaneme komplex podnětů, které mocně na Gustava Mahlera v dětství a mládí působily a zůstaly po všechny časy uloženy v jeho mysli. Matka, kterou miloval, byla první příjemkyní jeho skladeb. Otec byl autorita, před kterou měl Gustav ostych a nerozuměl často jeho chování. Od čtyř let se Gustav Mahler věnoval komponování a také jako interpret se stal už v útlém dětství známý, hovořilo se o něm jako o zázračném dítěti. Z dobrých jihlavských učitelů je potřeba se zmínit o učiteli klavíru Janu Brožovi a Heinrichu Fischerovi, sbormistru Mužského zpěváckého spolku a řediteli kůru u sv. Jakuba, jehož syn Theodor byl celoživotním přítelem skladatelovým. Gustav Mahler dostal od jihlavských hudebníků velmi dobrý hudební základ a spolu s vjemy získanými v dětství a mládí zužitkoval vše na vídeňské konzervatoři, kde začal 10. září 1875, tedy v patnácti letech, studovat hru na klavír a skladbu.

Vedlejší dům č. 6 koupil Bernard Mahler právě od Heinricha Fischera, rodina Fischerových potom bydlela od roku 1874 v nynější Palackého ulici (Breite Gasse), je to asi čtvrtý dům uprostřed, vedle Elektry. V domě na Znojemské zemřeli oba rodiče Gustava Mahlera, nejdříve v roce 1889 v únoru zemřel otec, v říjnu matka a asi čtrnáct dnů před ní ještě sestra Leopoldina. Zůstaly zde dvě sestry Gustava Mahlera, Emma a Justina, které si sebou odvezl do Budapešti, kde byl právě v angažmá, a pak s ním obě žily v Hamburku i ve Vídni, dokud se neprovdaly za bratry Rosé, známé a výtečné hudebníky vídeňské.

Vypořádání pozůstalosti se táhlo několik let, Mahler byl velmi zaměstnán prací po mnoha operních divadlech v celé Evropě, do Jihlavy se tedy nevracel, ovšem měl průběžně zprávy od svých jihlavských přátel, především od svého učitele hudby Heinricha Fischera. Dům byl prodán, Gustav si odsud odvezl jen staré otcovo křeslo, které pak používal ve své ředitelské pracovně v Opeře. Objevovaly se a byly opakovány v minulých letech názory, že Gustav Mahler neměl rád Jihlavu, mnoho posledních výzkumů však dokázalo, že to tak není – vždycky na Jihlavu dobře vzpomínal, zajímal se o zdejší dění a také si až do své smrti zde ponechal domovské právo.

Tento dům byl rekonstruován v roce 2000, je zde stálá výstava, věnovaná osobnosti Gustava Mahlera a výstava jeho praneteře They Weltner, při prohlídce nezapomeňte na dolejší místnost, kde je dobový šenk.

v Domě GM je i výstava z děl jeho praneteře They Weltner

Průběžně se zde konají výstavy – připomeňme Picasso!, Josef Hoffmann, Adolf Loos, Alfréd Habermann – to jsou jen ty z poslední doby. Na domě je deska, kterou vytvořil akademický sochař Milan Knobloch, byla odhalena 19. června 1960 ke stému výročí narození Gustava Mahlera, stejná je i na rodném domě v Kalištích. Mahlerovu bustu si u Milana Knoblocha objednala i Hamburská opera, ve které jako šéfdirigent působil GM v letech 1891–1897.

Zastavení č. 2 – dolní náměstí

Dům č. 26 patřil Dr. Josefu Kopfsteinovi, rodinnému lékaři Mahlerových, v č. 25 bydlel strýc Gustava Mahlera David.

dům č. 25 a 26 na dolním náměstí

Naproti vpravo na rohu u úzké uličky je dnes banka, v tom domě, který má číslo 64, bydlel za studentských dob další celoživotní přítel Gustava Mahlera, o rok starší Emil Freund ze Želiva (zemřel 1928, je pochován v Humpolci na židovském hřbitově). Stal se advokátem a vyřizoval pro Gustava pozůstalost po rodičích. Do Želiva jezdíval GM mnohokrát na prázdniny, Emilův otec tam vlastnil lihovar, provozovali i poštu. Když bylo Gustavovi 18 let, tedy v roce 1878, kdy už byl dosti známý pro své hudební úspěchy, seznámil se v Želivě se sestřenicí Emilovou Marií, která se do něj zamilovala. On nebyl láskou zasažen jako Marie, vyrovnával se totiž s ukončením vztahu s Josefinou Poislovou, dcerou jihlavského poštmistra. Josefinu učil hrát na klavír, velice o ni stál, složil pro ni několik skladeb, ale ona dala přednost profesoru gymnázia, který je oba učil, což Gustava velmi ranilo. Marie Freundová chřadla, trápila se a upadala do depresí a dva roky poté (v roce 1880) si vzala život – utopila se v Želivce, je také pochována na židovském hřbitově v Humpolci.

V domě v ulici Matky Boží (Frauen Gasse), kde je dneska sýrárna, býval výčep Kathariny Rottové, Bernard Mahler si od ní pronajal koncesi a provozoval výčep ve svém domě ve Znojemské č. 4.

Zastavení č. 3 – Brněnská ulice, dříve Česká ulice (Böhmgasse)

V Brněnské ulici č. 3 měl Bernard Mahler hned po příchodu do Jihlavy hokynářství, je to modrošedý dům na začátku ulice vlevo. V předposledním domě na rohu před školou (dnes vinotéka) měl Bernard Mahler výčep, kde bývalo velmi veselo, párkrát platil i pokutu pro nedodržení zavírací doby, což bylo tehdy v jedenáct večer, někdy také pro nedovolené podnikání – prodával i to, nač neměl povolení. V roce 1869 dokonce se čtyřmi společníky založil loterijní spolek Boží Požehnání (Gottes  Segen), který sice zkrachoval, ale on se pokusil ještě o jeden, ten nazval Fortuna.

Brněnská č. 29  – tam bývala hlavní škola, kam pravděpodobně chodil Gustav Mahler, doklady se však nedochovaly.

Tam, kde je dnes Mahlerův pension Na hradbách, měl Bernard Mahler výčep pronajatý od Johanna Hofbauera, bydlel tu také strýc David Mahler.

zde měl Bernard Mahler také výčep

V podnikání se Bernardu Mahlerovi dařilo, takže po třinácti letech pobytu v Jihlavě požádal o domovské právo, dostal ho a požádal i o udělení měšťanského práva, a protože splnil všechny podmínky, tj. měl dostatečně velký majetek a zaplatil poplatky (nemalé) s tím spojené, stal se měšťanem královského horního města, tedy postoupil do vyšší vrstvy společnosti, byl i ve výboru židovské náboženské obce a přispěvatelem Mužského zpěváckého spolku. Všichni jeho sourozenci také provozovali obchod. Bratři Josef a Filip se usadili v Havlíčkově Brodě a založili textilní továrnu, pozdější Pleas.

Zastavení č. 4 – kostel sv. Jakuba (založen 1243)

Zde poznal Gustav Mahler katolickou mši. Ačkoliv chodil s rodiči do nově vystavěné synagogy v Nové ulici (Neugasse, dnes Benešova ulice), přitahovala ho chrámová hudba a křesťanské obřady. Ve zdejším kostele působil jako ředitel kůru Heinrich Fischer, je proto pravděpodobné, že na zdejší varhany hrál i mladý Gustav Mahler.

kostel sv. Jakuba z parkánu nad Heulosem

Je namístě zmínit se o jeho konverzi ke katolicismu, v této věci panuje mnoho nepravdivých tvrzení, třeba to, že přestoupil čistě kvůli prospěchu, aby byl přijat jako dirigent Dvorní opery ve Vídni, kam nastoupil 1. května 1897, tedy ve 37 letech. Gustav Mahler byl velice zbožný člověk, věřil v Boha, říkal, že ho nosí v srdci a je jedno, v jakém chrámu se Bůh uctívá. Pravda je, že Mahler byl jako dirigent velmi přísný, požadoval po hudebnících z operních orchestů bezvýhradně se věnovat zkouškám a práci, prováděl revize hraných skladeb, mluvil do obsazování pěvců v operních kusech a do skladby programu operních domů, do výpravy, a to všechno mu vyrábělo nepřátele, kteří ho napadali pro jeho chování, pro způsob vedení zkoušek, pro rozmáchlá dirigentská gesta. Všichni si ovšem dobře uvědomovali, že je výraznou osobností dirigentskou, proto v odborných záležitostech, kde měl dobrý kredit, byl nenapadnutelný, a tak bylo samozřejmě zmiňováno jeho židovství, protože v každé době byli ve společnosti lidé, kteří na to téma slyšeli. V této souvislosti je častokrát připomínaná jeho věta o pocitu tronásobného vyhnance: Jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci a jako Žid na celém světě.

Gustav Mahler něměl problém s příslušností k církvi, rodina Mahlerů zdaleka nebyla ortodoxní (nezapomeňme, že byli obchodníci), proto přestoupil, pro něj se pocitově ovšem vůbec nic nezměnilo, křesťanský mysticismus ho vždycky přitahoval, nelze mluvit o bezzásadovosti. Ostatně i někteří jeho sourozenci přestoupili do jiných církví, např. obě sestry před sňatkem s bratry Rosé do evangelické církve. Mahler byl hluboce zbožný, niterně se na Boha obracel a vzhlížel k němu, jedna z jeho vět zní: „Bůh se usmívá, když usilujeme. Myslí v géniích, sní v básnících a spí v ostatních lidech.“

Vedle kostela je Heulos, který se začal v roce 1859 upravovat v parkovém stylu, byly vysázeny stromy a keře kolem promenády a v úpravách se pokračovalo, takže to jistě bylo místo, kam obyvatelé často chodili na vycházky, což se týká i Mahlerů, kteří bydleli nedaleko. Gustav byl i v pozdějším věku zdatný chodec a pravidelně se o divadelních prázdninách věnoval turistice, les a přírodu potřeboval nutně k životu i k tvorbě. Rád plaval, vesloval a byl nadšený cyklista. Víme, že si dal postavit tam, kde trávíval prázdniny, v blízkosti svého letního bytu, tzv. skladatelský domeček a tam v tichu přírody, beze vší lidské společnosti se věnoval skládání – víme o domečku u Attersee ve Steinbachu (Salcbursko), pak následoval domeček ve Wörthersee u Maierniggu blízko Klagenfurtu (Korutany), tam složil 4. až 8. symfonii, a poslední je v Toblachu v Itálii, bydlíval na statku Trenkerhof, kde složil 9., část 10. a Píseň o zemi.

Zastavení č. 5 – gymnázium (nyní knihovna), Hluboká ulice (Tiefgasse, ještě předtím Im Jesuitengarten)

V devíti letech začal chodi Gustav na gymnázium, které bývalo v této budově z roku 1727.

vchod do bývalého gymnázia, dnes je zde knihovna

Zůstal zde s krátkou přestávkou až do roku 1875, kdy odejel studovat na konzervatoř do Vídně. Učení ho moc nepřitahovalo, byl to zasněný a uzavřený chlapec, který zdaleka nebyl ve výuce aktivní, proto jeho otec rozhodl, že ve školním roce 1871/72 odjede do Prahy, kde bude mít i větší přístup k hudebnímu vzdělání, a bude studovat na Novoměstském gymnáziu. Tam se ovšem Gustavův prospěch nezlepšil, spíše naopak, protože byl vytržený ze svého prostředí, a proto jej vzali zpět domů a přežíval na zdejším gymnáziu až do odjezdu do Vídně v roce 1875, následující dva roky zde studoval jako privatista a v roce 1877, v září, na druhý pokus složil maturitu. To už měl ve Vídni za sebou pronikavé úspěchy jako klavírista a skladatel a hned po maturitě se zapsal na tamější univerzitu ke studiu historie, filosofie a dějin hudby.

V deseti letech měl Gustav Mahler první veřejné vystoupení v Městském divadle, 13. října 1870, byl to tehdy velký úspěch, psaly o něm noviny a předpovídaly mu skvělou budoucnost. Architekt Martin Laštovička vytvořil pro současné Horácké divadlo výtvarný objekt jako upomínku na první vystoupení Gustava Mahlera, lze vidět v přízemí divadla. V roce 1872 i 1873, tedy dvanácti a třináctiletý, znovu GM dával samostatný klavírní koncert s velikým ohlasem. Průběžně skládal a jeho hudební pověst se šířila. Jako patnáctiletý trávil prázdniny na zámku v Moravanech na Čáslavsku, kousek od Ronova nad Doubravou, se svým přítelem a spolužákem z gymnázia Josefem Steinerem u správce tamního panství Gustava Schwarze, což byl velmi vzdělaný hudebník-amatér. V té době napsal GM operu, která se bohužel nedochovala – Arnošt, vévoda švábský – na libreto Josefa Steinera. Název opery je asi připomínkou jména bratra Ernsta, který v dubnu toho roku zemřel ve třinácti letech, a kterého měl GM velmi rád. Je pochovaný na jihlavském židovském hřbitově, k jeho hrobu můžeme zajít. Správce Schwarz promluvil s otcem o Gustavově nadání a důvodech, proč by se měl v hudbě vzdělávat, otec souhlasil a ve Vídni pan Schwarz zařídil vše potřebné pro Gustavovo přijetí na konzervatoř.

Jihlavské gymnázium bylo založeno v roce 1561 jako humanistické, od roku 1625 převzali výuku jezuité, po roce 1773 bylo gymnázium státní s německým vyučovacím jazykem; české, v jiné budově, vzniklo v roce 1919. Přečtěte si, kteří slavní studovali ve zdejších učebnách. V 18. století: Jan Václav Stamic, Jan Ladislav Dusík, Pavel Vranický, Václav Jan Tomášek. Ani ve století 19. nechybějí slavná jména: Bedřich Smetana, Václav Kosmák, August Sedláček, Josef Hoffmann, Adolf Loos, Quido Adler – přítel Gustava Mahlera, rodák z Ivančic, hudební kritik a profesor hudební vědy ve Vídni.

Zastavení č. 6 – horní náměstí

Na jihlavském náměstí se odehrávaly všechny koncerty vojenské hudby, kasárna v Křížové ulici (Grosse Kreutzergasse), která byla v roce 1794 zřízena z dominikánského kláštera, sloužila až do roku 1995. Z části původního kláštera vznikl v roce 1994 hotel Gustav Mahler.

Ještě je třeba pro úplnost upozornit na dům v ulici Komenského (vedle bankomatu ČS), dříve Spitalgasse, kde měl od roku 1872 Bernard Mahler výrobnu slazených alkoholických nápojů.

V Benešově ulici (Obere Sachser Gasse), asi uprostřed, kde je při cestě z náměstí vlevo pizzerie, dnes růžový dům se zdobenou fasádou, měl Bernard Mahler pronajatý výčep od Wenzela Frische.

dům v Beneąově ulici, kde měl Bernard Mahler pronajatý výčep

Půjdeme z náměstí Benešovou ulicí (Sachser Gasse) až k parku Gustava Mahlera, na konci vlevo za křižovatkou s Věžní ulicí (Flederwasch Gasse), blízko domu, na němž v současnosti bývají vyvěšována úmrtní oznámení, bývala kdysi sladovna, pak tam Bernard Mahler vyráběl ocet.

Zastavení č. 7 – Park Gustava Mahlera

Stojíme v místech, kde bývala Nová ulice (Neugasse), a kde byla v roce 1863 postavena honosná synagoga v maurském stylu, která byla v noci z 29. na 30. března 1939 zapálena, zničena a posléze srovnána důkladně se zemí. Toto místo vybral z mnoha důvodů profesor Koblasa pro budoucí park.

Už před deseti lety přemýšleli manželé Olga a Josef Poukarovi, milovníci a obdivovatelé díla Gustava Mahlera, jakým způsobem zpopularizovat osobnost geniálního skladatele a důstojně v Jihlavě uctít 150. výročí jeho narození. V roce 2004 založili spolu s Petrem Dvořákem a Dr. Jiřím Šimánkem Společenství pro postavení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, na doporučení básníka Jiřího Kuběny oslovili sochaře profesora Koblasu, ten úkol přijal s radostí a dne 18. 5. 2005 zveřejnil návrh sochy i představu o parkové úpravě prostranství. Rozhodl se pro bronzovou sochu v nadživotní velikosti v prostoru, kde by měla být zdůrazněna láska Gustava Mahlera k přírodě – to budou stromy, které během pár let zušlechtí tento park (M+M Svatošovi – Park Gustava Mahlera), dále kámen, což je podstata rodného kraje GM a voda, která zde bude v jezírkách, vše rámováno trávníkem a keři v zadní části parku.

Představu sochaře profesora Koblasy pak zohlednili ve svém návrhu architekti Martin Laštovička a Vít Doležel, účastníci soutěže o Cenu Petra Parléře, kterou vyhlásilo v roce 2006 město Jihlava na architektonické ztvárnění prostoru za hradbami, kde dříve bývala synagoga, pak tržnice.

Po prvním neúspěšném pokusu z roku 2000 bylo v roce 2009 konečně zastupiteli schváleno Čestné občanství Gustava Mahlera. Město Jihlava podalo žádost o finanční dotaci z EU na vybudování Parku Gustava Mahlera a ta byla vyřízena kladně, Unie poskytla téměř čtyřicet miliónů. V polovině roku 2008 se domluvili vedoucí činitelé našeho Společenství s městem Jihlavou na tom, že město převezme záruky za vybudování parku a že zajistí oslavy a jejich zdárný průběh. Socha skladdatelova byla podle úkolu, který si Společenství vytýčilo, v té době už hotová a v měřítku 1:1 ji dal sochař Jan Koblasa do slévárenské dílny Jiřího Sovince ve Ždánicích u Kutné Hory; teď čeká na instalaci. Podstavec, který už je v parku přichystán, má výšku 120 cm, je z černé leštěné žuly, jméno ve formě podpisu GM je na něm vyzlaceno čtyřiadvacetikarátovým zlatem. Socha nejslavnější jihlavské osobnosti je asi 240 cm vysoká, podle modelu, který sochař veřejnosti představil, vyrůstá jako kmen ze žuly Vysočiny, tělo je jen naznačené ve tvaru židovského hávu, tzv. kaftanu, ve kterém mladý GM se svým přítelem z konzervatoře Hugo Wolfem chodívali, tzv. ahasverský plášť věčného, bloudícího Žida. Pak přechází socha do detailu nezbytného motýlka, bez něhož se dirigent Mahler neobjevoval, podobu zvolil autor v mladších letech, je zachycena v okamžiku před úvodním mávnutím taktovkou orchestru. Pohled skladatelův bude soustředěn do sebe i na ryby v jezírku – to je alegorie, která má připomínat kázání Antonína Paduánského rybám. Víme, že jeho současník svatý František z Asissi kázal ptákům a rybám z přemíry lásky a radosti, svatý Antoním ovšem se musel k této praxi uchýlit z nutnosti poté, co jeho kázání vůbec nechtěli lidé poslouchat. Bylo to na začátku 13. století v Itálii, blízko Rimini. Když se shromáždění s nelibostí rozešlo, svatý Antonín našel sílu, aby adresoval svoje naléhavá slova, o jejichž platnosti nepochyboval, nad hladiny vod. I stalo se, že ryby vystrčily hlavy z vody a naslouchaly jeho kázání. Ten zázrak lidé uviděli a přesvědčil je o moudrosti Antonínových slov.

Jedna ze skladeb Gustava Mahlera, Kázání sv. Antonína rybám (z písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh), zpracovává motiv o marnosti lidských slov, víra v dobro je ovšem, jako ve všech skladbách, přítomna. Výše uvedenou středověkou náboženskou událost a zároveň Mahlerovu skladbu měl na mysli sochař, když navrhl tři kamenné ryby ponořené jen břichy ve vodě, nehybně naslouchající kázání géniově.

Víme, že jako skladatel si Gustav Mahler neužil příliš slávy a posluchačského ocenění, i když odborníci a vnímaví posluchači jej vždycky považovali za skvělého, ve své době byl spíše uznáván jako geniální dirigent a interpret; rozšíření a zpopularizování jeho hudby začalo vlastně až ve druhé polovině 20. století, významně se o to zasloužil Leonard Bernstein a náš Václav Neumann – ten dostal od Mezinárodní společnosti Gustava Mahlera se sídlem ve Vídni (založena 1955) v roce 1982 Zlatou medaili za propagaci díla Mahlerova. Když býval Mahler napadán kvůli nesrozumitelnosti skladeb, odpovídal: Můj čas teprve přijde! (Meine Zeit wird kommen!) A my nyní žijeme v čase, který konečně přišel, v krásné době, kdy nás obklopí jeho hudba, kdykoliv chceme a potřebujeme.

Už v létě roku 2009 byly instalovány sochy kamenných ptáků z vysočinské žuly, jen červený druh je dovezen z Afriky, na díle pracoval spolupracovník Jana Koblasy Jaroslav Řehna. Ptáci mají jednoduché linie, sochař tím naznačuje, že Mahler vycházel při komponování z jednoduchých hudebních motivů, ty tvořily základ, na kterém pak stavěl složité symfonické celky.

Pták v chodníku je tzv. zvací a je umístěn tak, aby byl viditelný při vstupu do Benešovy ulice z náměstí. Druzí dva monumentální kamenní ptáci tvoří bránu do tichého parku, v němž zpívají jejich živí bratři a zurčí voda z deseti trysek, které symbolizují deset  symfonií. Proud hudby Mahlerových symfonií tryská z jihlavských základů, které jsou kamenné, tedy pevné.

Můstek nad vodami jezírek symbolizuje přechod od reality do snu, od hluku do samoty, od města k přírodě, od davu k osamění, od neklidu k míru, od minulosti k přítomnosti a naopak, jak kdo cítí. Je samozřejmě možné uprostřed stanout a rozhodnout se k návratu či pokračovat vpřed. Zatravněné kopečky jsou asociací okolní přírody, kterou Mistr miloval a všude ji podvědomě hledal. Byli jsme se podívat v Maierniggu, ve skladatelském domečku hluboko v lese nad korutanským jezerem Wörthersee, a potvrzuji, že krajina je k nerozeznání od Vysočiny, stejné je to i v Toblachu v Itálii a ve Steinbachu u Attersee, kde byly prázdninové útulny skladatelské – kopce, les, voda, kámen – jako Vysočina. Mahler říkával, že je pouze prostředníkem, přes kterého proudí hudba, on, skladatel je pouze nástroj, na který hraje vesmír – on nekomponuje, komponuje se…

Prostor, kde je nyní malé náměstíčko, zabírala synagoga, její základy nalezli archeologové při průzkumu lokality, tam, kde jsou na zemi pásy mříží, můžete ty základy spatřit. Počítá se s tím, že se zde budou provádět v létě různá představení – pěvecké soubory, kapely apod. Park je protažen vlastně až k Bráně Matky Boží, je zde zachován i kousek hradebního příkopu, jediný, co zbyl. Hradby se budovaly už od 13. století, pak v polovině 17. století je zdokonalili Švédové a ony vlastně byly jednou z příčin pozdějšího zaostávání města, protože se nemohlo pro nedostatek plochy řádně rozvíjet. Pak byla část hradeb zbourána a postavena vzpomínaná synagoga.

Něco o sochaři:

Jan Koblasa se narodil v roce 1932 v Táboře, jeho otec byl hudebník a Jan se od útlého mládí věnoval hudbě, posléze i zpíval s orchestry, z nichž mnohé sám zakládal. Rodina se pak přestěhovala do Teplic. V mládí se nemohl Jan Koblasa rozhodnout, zda se bude věnovat výtvarnému umění či hudbě. Pak se rozhodl pro výtvarné umění, navíc ještě studoval scénografii. Působil po celé Evropě, u nás připomenu z jeho prací interiér kostela v Jedovnicích u Blanska. V roce 1968 zvolil emigraci, po kratších pobytech na různých místech zakotvil v Hamburku a stal se profesorem na vysoké škole výtvarné v Kielu, kde působil až do roku 1998. I v cizině se neustále cítil Čechem, v roce 2002–5 vyučoval na pražské AVU, přibližně v téže době byl iniciátorem sochařské Cesty přátelství pod Milešovkou. V poslední době se zúčastnil projektu Příběh naděje a utrpení člověka – vytvořil sochu Svatá rodina pro novodobou křížovou cestu u Kuksu.

Když byl Mistr Koblasa požádán Ing. Poukarem o vytvoření sochy Gustava Mahlera, byl potěšen a poctěn, Mahlerova hudba mu je od mládí blízká a lákalo ho, že socha bude umístěna v prostředí, které formovalo osobnost skladatelovu.

Jediná socha Gustava Mahlera je v italském Toblachu, kde pobýval GM v létě 1908–10. V roce 1909 udělal bustu skladatelovu August Rodin. Jinak není žádná, ačkoliv před 2. světovou válkou iniciovala Alma Mahlerová v Rakousku sbírku na postavení pomníku, vybrané peníze ovšem shrábli nacisté a k realizaci nedošlo, i další pokus po válce nedopadl dobře.

Dne 7. 7. 2010, to je středa, bude zde v Parku Gustava Mahlera slavnostně odhalena Koblasova socha, zahrají posádkové hudby Policie a Hradní stráže, které provedou stejný repertoár jako vojenské hudby 69. a 49. pěšího pluku v roce 1875, tedy, když bylo GM patnáct let. Odpoledne bude slavnost v Kalištích, tam my už nedosáhneme, večerní koncert se bude přenášet televizí i rozhlasem, vystupovat bude Thomas Hampson, největší mahlerovský pěvec současnosti a další světoznámí umělci.

Zastavení č. 8 – Dělnický dům

V Mahlerově době to býval hotel Czap, byl slavnostně otevřen 15. 11. 1869, hudbu tehdy řídil Heinrich Fischer, otec spolužáka Theodora, učitel hudby Gustava Mahlera a jeho celoživotní přítel. Hotel vystavěl architekt August Prokop z Brna, autorem štukové výzdoby byl Adolf Loos, také z Brna.

V tomto prostoru, za Bránou Matky Boží, kterou jedinou mohli dříve do města vstupovat Židé, bývalo Panenské předměstí, náměstí před nynějším Dělnickým domem se podle sochy světce nazývalo Svatojánské. V místech pozdějšího výstavného hotelu byla v roce 1775 zřízena zájezdní hospoda Taubenkobel, česky Holubník, kde přespávali a stravovali se Židé, kteří nesměli přes noc zůstat ve městě. Vznik názvu Holubník je podle Ladislava Vilímka tento: Zdržovali se zde především věřící Židé, na nocleh a stravu. Rabín Jóchanan ben Zakaj dostal v prvním století našeho letopočtu od římských úřadů povolení vybudovat kousek od dobytého Jeruzaléma (70 n.l.), v Jamnii (dnešní Javne) středisko, kde se budou určovat pravidla židovského náboženství, tzv. palestinský kánon, něco jako bible. To středisko bylo ve vinici, poblíž holubníku.

Vystoupení Gustava Mahlera v Jihlavě:

13. 10. 1870 – městské divadlo, první vystoupení

11. 11. 1872 – společně s žáky gymnázia

20. 4. 1873 – vystoupení v divadle

16. 5. 1873 – hotel Czap

31. 7. 1876 – Gustav Mahler a Richard Schraml v hotelu Czap

12. 9. 1876 – hotel Czap, vystoupení + provedeny dvě skladby GM

24. 4. 1879 – městské divadlo

19. 9. 1882 – dirigoval v divadle operetu Franze Suppého Boccaccio

11. 8. 1883 – vystoupil jako klavírista a dirigent na akademii ve prospěch Červeného kříže, poslední vystoupení v Jihlavě

Angažmá Gustava Mahlera:

Květen – červenec 1880 –Bad Hall

1881–1882 – Lublaň

Leden – březen 1883 – Olomouc

1883–1885 – Kassel

1885–1886 – Praha

1886–1888 – Lipsko

1888–1891 – Budapešť, ředitel Královské uherské opery

1891–1897 – Hamburk

1897–1907 – Vídeň, ředitel Dvorní opery

1907–1911 – New York, Metropolitní opera + ředitel Filharmonické společnosti

Za svůj život uskutečnil přes tisíc vystoupení!

Dílo skladatelské:

Deset symfonií; Píseň o zemi (bývá řazena mezi symfonie); písňové cykly: Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech; kantáta Píseň žalobná; a další

Zastavení č. 9 – židovský hřbitov

Židovský hřbitov byl založen roku 1869, má rozlohu téměř devět tisíc metrů čtverečních, je zde přes tisíc náhrobků. Předtím se pohřbívalo v Puklicích. První zmínka o zdejším židovském osídlení je z roku 1249, ve 14. století byla v Jihlavě větší židovská komunita, která jistě měla svůj hřbitov, ale kde tento středověký židovský hřbitov byl, není známo. V 15. a 16. století byli Židé z Jihlavy vyhnáni, v polovině 19. století (1858), kdy bylo v Jihlavě kolem tisíce Židů, vznikla zde zase židovská náboženská obec, prvním rabínem se stal v roce 1860 Dr. Jakob Unger, který zastával svůj úřad do roku 1912, kdy v 85 letech zemřel. Před 1. světovou válkou bylo zde hlášeno 1450 Židů, do transportů za 2. světové války bylo odvlečeno přes tisíc lidí, válku přežilo 32 osob.

Obětem holocaustu byl na hřbitově vybudován památník, ve výstavní síni je letos od ledna do konce června výstava autorů manželů Vilímkových Zmizelá ulice – Zmizelí sousedé.

Pomník na hrobě rodičů nechal zhotovit Gustav Mahler, který byl v té době ředitelem Královské uherské opery v Budapešti. Oba rodiče zemřeli v roce 1889, otci bylo 62 let, matce 52 let.

hrod rodičů G.Mahlera na zidovském hřbitově

Matka trpěla srdeční vadou, kterou po ní zdědil i Gustav, byla to jemná osoba, která se svojí povahou příliš nehodila k velmi kreativnímu manželovi. Byla vyčerpaná stálými porody a úmrtími svých dětí. Gustav k ní měl velmi vřelý vztah, cítil, že často byla nešťastná. Dokonce se vypráví historka, že když se ho v dětství ptali, čím by chtěl být, odpověděl, že mučedníkem. Tím zřejmě myslel na osud jihlavského jezuitského misionáře P. Augustina Strobacha, který působil na Mariánských ostrovech v Mikronésii a byl v roce 1684, v necelých čtyřiceti letech, zabit domorodci při povstání proti španělským kolonizátorům. V roce 1702 byly jeho ostatky převezeny do Jihlavy. Mluvilo se o jeho svatořečení či blahoslavenství, ale výsledek nevím.

Ve smutném roce 1889 zemřela také ve Vídni provdaná sestra Leopoldina a navíc se musel skladatel podrobit v Mnichově operaci, poté strávil tři týdny v Mariánských Lázních. Sestry Emmu a Justinu vzal z Jihlavy k sobě, bratr Otto byl v té době studentem vídeňské konzervatoře (v roce 1895 se zastřelil), bratr Louis byl neklidná duše, skončil někde v Americe. Rodinný dům byl prodán Aloisu Hermannovi za 15 tisíc zlatých, na Vánoce 1889 pravděpodobně byl Mahler v Jihlavě naposledy. Vypořádání pozůstalosti však trvalo několik let, vyřizovali ji přátelé Theodor Fischer a Emil Freund. Domovské právo v Jihlavě Gustav Mahler nikdy nezrušil.

Zde je hrob Ernsta Mahlera, jeho smrt v dubnu roku 1875 těžce zasáhla o dva roky staršího Gustava.

hrob bratra Ernsta

Gustav Mahler zemřel v 51 letech. Je pochován ve vídeňském Grinzingu, náhrobek je dílem architekta Josefa Hoffmanna, původem z Brtnice u Jihlavy.

Na konci roku 1907 dal GM výpověď z místa ředitele vídeňské Dvorní opery, kde působil deset let a dovedl ji ke světové slávě. V té době byla proti němu vedena mediální kampaň, cítil se nemocný a vyčerpaný, v osobním životě měl také problém. V roce 1902 si vzal v kostele Karla Boromejského ve Vídni dvaadvacetiletou Almu Schindlerovou, se kterou měl dvě děti, starší Marie zemřela v roce 1907 v pěti letech na záškrt, mladší Anna se narodila 1904, stala se sochařkou, provdala se za skladatele Ernsta Křenka, zemřela 1988, měla dvě dcery, Almu a Marinu (pravděpodobně přijedou na letošní jihlavskou červencovou slavnost). Alma sama za svobodna skládala, byla vyhlášená vídeňská krasavice, obletovaná muži. Její vztah k architektu Walteru Gropiusovi vešel ve známost, manželé Mahlerovi se ale po úvaze nakonec rozhodli neřešit manželskou krizi rozchodem a zůstali spolu. Mahler se dokonce kvůli svým problémům radil s vídeňskou kapacitou, zakladatelem psychoanalýzy Dr. Sigmundem Freudem, rodákem z Příbora.

Unavený Gustav Mahler odjel do Ameriky, kde působil v Metropolitní opeře, pak se stal i ředitelem Filharmonické společnosti. O prázdninách se vracel do Evropy, koncertoval a pracoval v Toblachu na 9. symfonii a dokončil Píseň o zemi. Stihl napsat ještě část 10. symfonie (1945 taktů). V Americe měl nasmlouváno k šedesáti vystoupením, ale na začátku roku 1911, po odehrání téměř padesáti koncertů byl natolik nemocný, že nemohl v dirigování pokračovat, odjeli s Almou do Evropy, nejdříve do Francie, kde nemohli jeho nemoc – zánět srdeční chlopně – vyléčit, protože ještě nebyl vynalezen penicilin, pak do Vídně, kde 18. 5. 1911 před půlnocí v sanatoriu zemřel. Ve svých posledních dnech prý řekl: „Člověk má více životů. Někdo však nežije ani jednou.“

Gustav Mahler byl člověkem protikladů a proměn, říkalo se, že za dirigentským pultem je bohem, v ředitelském křesle ďáblem, jeho soustředěnost při práci ostře kontrastovala s nedůsledností a nezájmem o některé situace, nálady se u něj střídaly, nedalo se předpokládat, jak se kdy zachová, byl laxní, ale vmžiku veliký bojovník za svoje přesvědčení. V jeho kompozičně složitých symfonických dílech se najednou objeví jednoduché popěvky, jakoby záblesky z dětství… Jeho duše byla plná rozporů, břemen, ale i lásky, víry a milosrdenství – Bohem dokonale vytvořená osobnost géniova.

Zastavení č. 10 – katolický hřbitov

Zde je pochován Theodor Fischer, president jihlavského krajského soudu, syn regeschoriho Heinricha Fischera, spolužák a přítel Gustava Mahlera.

hrob Theodora Fischera na katolickém hřbitově

V roce 1931, kdy byla v jihlavském divadle vzpomínková slavnost ke 20. výročí úmrtí Gustava Mahlera, proslovil Theodor Fischer přednášku, která je dodneška zdrojem informací o skladateli a jeho rodině. Mimo jiné v ní uvádí, že kdysi tak výrazná gesta dirigentská se v pozdějším věku zmírnila až k velké úspornosti, býval prý pak při dirigování vtělený klid. Z proslovu Fischerova se také dozvídáme, jak charakterizoval Mahlera a jeho tvorbu přítel, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster: „Mahler jako dirigent – to je vůle vládnout, síla, struna napjatá na nejzazší mez, ale Mahler skladatel – to je touha milovat. V nejrůznějších variacích zpívá jedno jediné: touhu po lásce.“

Na zmíněné slavnosti v divadle vystoupila i neteř Gustava Mahlera, dcera Justiny Mahlerové a Arnolda Rosé, houslistka Alma Rosé-Příhodová. (Tato skvělá umělkyně bohužel zahynula v koncentračním táboře.)

Zde končí vycházka nazvaná Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, už uvedu jen několik zajímavostí.

V roce 1937 o prázdninách zapálil blesk hostinec v Kalištích a tak rodný dům skladatelův vyhořel, jeho poslední obnovení bylo v roce 1998, nyní je přístupný.

19. 9. 2008 byla v Jihlavě v rámci hudebního festivalu, konaného od roku 2000, provedena 7. symfonie Gustava Mahlera, přesně 100 let po pražské premiéře, kterou dirigoval sám skladatel. Letos začne festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava 18. května, což je úmrtní den Gustava Mahlera (1911), vyvrcholí 7. 7. 2010, v den 150. výročí narození Gustava Mahlera, kdy bude odhalena socha.

Dne 7. 7. 2010 končí třetí ročník Mistrovských dirigentských kurzů Gustava Mahlera – Jihlava 2010, v předvečer odhalení sochy bude galakoncert ze skladeb Mahlerových.

Prameny, ze kterých jsem čerpala informace: Kurt Blaukopf – Současník budoucnosti (autor, mahlerovský badatel, navštívil v roce 1973 Jihlavu); publikace kolektivu autorů z archivu Jihlava – Počátek cesty; Zdeněk Jaroš – Mladý Gustav Mahler a Jihlava; internet, ale mnohé jsem postřehla především při rozhovorech s manželi Poukarovými, a za to jim nikdy nemohu být dost vděčná…

4 komentáře - “Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel”

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist