Jarní vycházka z Kostelce přes Popice a Větrník do Jihlavy

Velikonoční pondělí 21. dubna 2014

Přátelé z KČT Bedřichov vymysleli pro tento sváteční den výlet, který v začátku nesliboval žádné zvláštní události, když nepočítáme to, že všichni přítomní muži cítili svoji zodpovědnost za naše „pomlazení“, a tak se zhostili tohoto nesnadného úkolu každý podle své nátury… Po nepřehledné juchavé pětiminutovce jsme vklouzli do běžného chování a před započetím cesty postáli kvůli památečnímu fotu ve výchozím bodě, což bylo nádraží v Kostelci.

Vedoucí vycházky Jiřina Mlejnková nám stručně připomněla navrženou trasu cesty a upozornila na zajímavosti, které bychom neměli přehlédnout. Jediný záchytný bod byl stanoven v restauraci v Popicích – dále zvolí každý účastník variantu podle nálady a schopností. Kdo se zúčastňuje podobných akcí, ví dobře, že jsou spíše záležitostí společenskou nežli výkonnostní…
Pár kilometrů (asi šest) do Popic rychle uběhlo, v lokále jsme se domluvili, že všechny okolnosti jsou příznivé pro delší pobyt v přírodě – vytvořila se skupinka, která měla náladu jít po modré značce na Okrouhlík a pak po zeleně značené cestě do Jihlavy. Ještě musím dodat, že jsem tentokrát šla sama, Mirek asi cítil potřebu zdržet se vší společnosti a užívat si samoty. 🙂
Pro pořízení případné dokumentace jsem vzala „ščudlu“, ale nevěřila jsem, že přijde její chvíle…

Na Okrouhlíku bylo krásně jako vždycky, ne nadarmo zdejší rybníky, lesy, přívětivé cesty a stezky začaly lákat lidi ke stavbě chat skoro už před sto lety… Když mě souputnice zavedly ke staré cestě do Popic a ukázaly v lese, kterému se říkávalo „zapovězený“, smírčí kámen, o kterém jsem dosud nevěděla, bylo jasné, že „ščudla“ nastoupí do služby.

I na fotce je dobře znát letopočet 1593 – v literatuře jsem se nedočetla nic bližšího, jen to, že se v okolí těžilo stříbro i v pozdějších stoletích, když už opadla hlavní vlna jeho dobývání.

Do Jihlavy jsme měli namířeno přes „Pístovské mokřady“, lokalitu v bývalém vojenském prostoru, o kterou pečují od roku 2008 ochránci přírody. Snaží se zde zachovat, nebo i zvýšit, biologickou hodnotu území – pravidelně kosí trávu, odstraňují náletové dřeviny, obnovují mělké tůně – a považte, využívají k tomu organizovaných jízd offroadových aut!
Auta narušují a strhávají drny, vytvářejí v terénu mělké prohlubně a tůňky, což slouží živočichům, kteří si území vybrali za svoje místo k žití. Tyto „divošské“ nájezdy za obnovou biotopů samozřejmě probíhají mimo období rozmnožování ohrožených živočichů a rostlin.
Výsledkem by měla být (a prý i je) podpora růstu vemeníku dvoulistého (nádherná kytka) a jiných vzácných rostlin a zajištění vhodných podmínek pro čolky, kuňky, ještěrky, žábronožky a další havěť, která mnohým z nás není příjemná, ale všichni uznáváme, že jejich existence je obohacením našeho světa…

Za občasného mlsání velikonočních perníčků

jsme se přiblížili k Jihlavě a já jsem poprvé měla dostatek času odbočit z cesty a vystoupit na nedaleký Větrník, 570 metrů vysoký zatravněný kopec, odkud je věru větrný, ale spanilý pohled na Jihlavu – to jsem brala jako sváteční, mimořádnou příležitost!

Znáte to – podej zpovykané turistce prst – chytne celou ruku! A tak jsem vlekla ostatní na další kopec, dříve zvaný Krkavčí kámen, k Merfortovu kříži obnovenému v roce 2012.

Staneme na kopci a díváme se na město od jihu – v pozadí jsou věže jihlavských kostelů, červená střecha radnice, bělostná Brána Matky Boží, v místech, kde je pod kopcem, kousek od Koželužského potoka, panelové sídliště a komín kotelny, býval dvůr Johanna Merforta, k němuž náležely okolní pozemky včetně travnatého pahorku.

Na vrcholku kopce dali manželé Merfortovi, jihlavští patrioti, postavit v roce 1866 vysoký litinový kříž a na kamenný sokl německy vytesat prosbu: Bože, zachovej město Jihlavu.

Zdaleka viditelný kříž tu stával do padesátých let, po jeho zničení proběhl pokus o náhradu, ale vandalové měli dlouho navrch. Není divu – musela tu být bez něj spousta negativní energie – od roku 1583 bývalo na tomto kopci jedno z několika jihlavských popravišť. Podle historika Zdeňka Jaroše byl prvním sťatým místní občan Haidenmacher, který v hospodské rvačce pobodal soka; roku 1604 byli prý najednou popraveni tři raubíři, kteří v okolí přepadávali a loupili.

Mnoha lidem připadal kopec bez kříže prázdný – už dva roky si užívají pohledu, jemuž uvykli v dětství…

Nelze odtud nesestoupit do parčíku na Skalce

a aspoň krátce nepobýt v líbezném koutku na předměstí.

Vzpomínáte? Zašli jsme sem v létě 2011 (M+M Svatošovi – Studánka na Skalce), když toto místo nabylo po letech zmaru někdejší důstojný vzhled. Kdysi tu bývalo předměstí Matky Boží a u lomu stál od roku 1736 sloup se sochou Panny Marie.

Z výtoku důlní vody (těžilo se tu stříbro) byla roku 1926 zřízena  Zellerova studánka. Po druhé světové válce a odsunu jihlavských Němců byla socha stržena, rozbita a zavezena odpadky a stavební sutí, studánka zůstala až do roku 2010 bez péče – při její opravě byly náhodou nalezeny části sochy a příslušní odborníci začali konat…

Neznámý autor sochy Panny Marie s Ježíškem by jistě ocenil snahu sochaře Otakara Marcina docílit původního vzhledu a krásy díla.

Od dvacetikilometrové vycházky v nejbližším okolí Jihlavy jsem neočekávala mimořádné objevy, přesto se z ní při souběhu šťastných okolností stala sváteční a povznášející záležitost, ne jen bezmyšlenkovitá konzumace prázdných kilometrů…

5 odpovědí na “Jarní vycházka z Kostelce přes Popice a Větrník do Jihlavy”

    1. Sděluji, že smírčí kámen je vpravo v lese při silničce do Čížova, blízko první zatáčky za Okrouhlíkem. Potěší mě, když dáte vědět, zda jste byl při hledání úspěšný. Zdravím

  1. Podle mapky bych řekl, že na trase nemohu očekávat bůhvíjaká překvapení, ale pár Tvých fotek svědčí o pravém opaku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*