Bílé Karpaty, Malé Karpaty

Příroda a památky na slovenské straně pohoří
24. 9.–28. 9. 2014

Traduje se, že v začínajícím podzimu, kolem svátku sv. Václava, bývá na horách krásné počasí jako stvořené pro turistické výšlapy – při cestě autobusem na východ od Jihlavy, k moravsko-slovenskému pomezí, vysoké nebe a jasné výhledy plně potvrzovaly tu průpověď.

Organizátoři Iva a Bohouš Svobodovi z KČT Tesla Jihlava vybrali pro účastníky zájezdu (ze všech tří jihlavských turistických odborů) atraktivní program, který sliboval, že během pěti bezezbytku využitých dnů uvidíme vše podstatné v nejzápadnějším pohoří karpatského oblouku a k tomu ještě unikátní vápencová bradla, takže jsme s přihlášením neváhali ani minutu. Kdysi v mládí jsme prošli malokarpatský hřeben po Cestě hrdinů SNP (dnes je to od Děvína nad soutokem Moravy a Dunaje až k Bradlu u Březové Štefánikova magistrála), i několik túr v Bílých Karpatech jsme absolvovali – ale dávno, dávno již tomu…

Ve středu 24. září 2014 jsme se jen kratičce stavili v motorestu Samota, další zastávka byla v Bojkovicích, abychom tam mohli aspoň zvenčí obdivovat zámek Nový Světlov, vystavěný Landštejny kolem roku 1480 ve slohu anglické tudorovské gotiky.

Zámek byl v minulých dobách přestavován a na začátku 19. století obklopen parkem,

v současnosti slouží kulturním účelům, je v něm i muzeum a hotel. Když jsem si kvůli přípravě článku pročítala bohatou historii Nového Světlova, nalezla jsem zajímavé souvislosti: v srpnu při cestě do Vysokých Tater jsme se stavovali na Strečně a tam se seznámili s výjimečným osudem Žofie Bosniakové (1609–1644). A právě tato šlechtična se už v 17 letech provdala za Michala Serényiho, majitele panství, ke kterému patřil i zámek Světlov. Na Světlově ale žila jen krátce, protože brzy po svatbě její manžel zemřel a Žofie se ve 20 letech provdala znovu do Tepličky nad Váhem (ale ani tam jí manžel nebyl ku pomoci, jako vysoká vojenská šarže byl stále ve službách a ona se o správu celého panství starala sama). Svou charitativní činností získala věhlas a když její tělo, pohřbené na Strečně, které tehdy patřilo jejím rodičům, zůstalo i po smrti zachováno, bylo jasné, že je vyvolená… V současnosti probíhá proces jejího blahořečení…

Definitivně jsme opustili pohodlí autobusu v Brumově, na dohled od vrchů Bílých Karpat, nedaleko Vlárského průsmyku. Před plánovanou přeshraniční túrou do slovenského Vršatce jsme měli možnost navštívit zbytky kdysi královského obranného hradu Brumov vybudovaného v pozdně románském slohu na počátku 13. století na ostrohu nad říčkou Brumovkou.

Šarmantní průvodce vyložil bohaté dějiny místa, vtipně je zasadil nejen do kontextu historických událostí na Moravě, v Čechách, ale i evropských a nevyhnul se ani hrůzám tatarských nájezdů. Provedl nás sdělnou expozicí, jejímž autorem je Dr. Jiří Kohoutek, který léta prováděl archeologický průzkum hradu zaniklého v 19. století a během času zcela zapomenutého.

Výzkumem se podařilo prokázat nejstarší osídlení v 1. století před naším letopočtem a získat mnoho cenných artefaktů.

V roce 1995 začaly opravy a konzervace hradu, od nového tisíciletí je hrad přístupný návštěvníkům, slouží i výstavám a je tu umístěno muzeum jižního Valašska.

U hradu byl vybudován amfiteátr s pódiem, a tak se tu pořádá festival a jiné kulturní akce.

Nastal čas turistický – po žlutě značené cestě jsme stoupali na vrch nad městečkem, pohledem jsme se loučili s Brumovem.

První lysý kopec nad městem nabídl báječný kruhový rozhled a kapli sv. Anny z 19. století.

Zajímavostí je, že kopec s kaplí provrtali kvůli železniční trati postavené ve dvacátých letech 20. století 250 metrů dlouhým tunelem.

Každé roční období má svoje kouzlo – podzim charakterizuje dosluhující odění stromů – a to je v této oblasti smíšených lesů opravdu krása.

Zaznamenala jsem průběh trasy do mapky:

Trasa: Brumov-Bylnice (330 m) ŽTZ – Kopaniny (596 m) – Holý vrch (830 m) – Průklesy (835 m) – Kosák – hranice ČR/SR (715 m) ČTZ – Okršlisko – Březová-kaple (650m) MTZ – Vršatec (727 m) = 14 km

Podle sdělení vedoucích zájezdu bylo převýšení na trase 862 metrů, sestup 505 metrů.

Zdejší krajina je už mnoho století obydlená a zušlechtěná lidskou činností – na svazích kopců žili lidé rozptýleni v rodinných osadách, obdělávali pole, kosili louky, pěstovali dobytek a zřejmě ve všem konání mysleli na blaho svého potomstva.

K odpočinku nás zlákaly lavičky v amfiteátru u kapličky poblíž Březové, žízeň jsme uhasili vodou z pramene (věřím, že léčivého 🙂 ).

Poslední úsek cesty jsme se nechali vést modrou značkou.

Vpodvečer, právě tak, abychom se pokochali krásou Vršateckých bradel v zapadajícím slunci, jsme došli do cíle.

Bílá vápencová bradla září a rýsují se proti obloze – a my záříme spokojeností 🙂

V hotelu Vršatec se o nás starali dobře, proto jsme byli ve čtvrtek ráno 25. září 2014 zase zcela zářiví

– nebe bylo však podmračené a zcela ignorovalo naši touhu rozhlédnout se z kopce od zbytků hradu, který hlídal pomezní oblast od 13. století a vlastnili ho i tak známí šlechticové jako je Matúš Čák Trenčianský.

Dříve než jsme se vydali na plánovanou trasu, vystoupali jsme k ostrohu (897 m), jehož vrchol i svahy zabíral až do svého vypálení a následného vyhození do povětří na konci 17. století strážní hrad, pod nímž vznikla vesnice Vršatecké Podhradí.

Litovali jsme, že nejsou nejlepší podmínky, ale i tak stála návštěva za to! Hrad býval rozsáhlý, ze zachovaných zdí je vidět, že byl několikaúrovňový.

Jedinou možnou cestou jsme sestoupili z bradla k rozcestníku na parkovišti, od něhož začínala žlutě značená trasa naučné stezky Vršatecká bradla.
Stoupali jsme ocúnovou loukou, drobně mrholilo, přesto jsme se tvrdohlavě vydali po odbočce na Chmelovou (925 m), nejvyšší vrch této části Bílých Karpat.

Z vyhlídky jsme taktak zahlédli část Vršateckých bradel, ale s každým výškovým metrem mlha houstla, a tak musím přiznat, že pár metrů pod vrcholem jsme se výsady vystoupit na nejvyšší vrchol vzdali. 🙁

Dosti členitým terénem, místy spoustou bláta, jsme došli nad vesnici Červený Kámen a užili si výhledu na kopec a bradla stejného jména.

Obec leží v údolí, a tak jsme o několik set metrů sestoupili a pak nás čekal znovu výstup do sedla a na protější hřeben. Byli jsme však bohatě odměněni krásnými výhledy – nad obcí se malebně vypíná 46 metrů vysoké načervenalé bradlo, které se nám při výstupu jevilo co chvíli jinak, vždycky však pohlednicově. 🙂

Pověstné květinové louky byly v těchto dnech plné něžně růžových a fialových ocúnů – celé koberce krásných, jedovatých květů…

Je načase podívat se na mapku trasy:

Trasa kolem vápencových bradel: od hotelu výstup ke zřícenině hradu Vršatec a okruh kolem ostrohu, pak po ŽTZ naučná stezka Vršatecká bradla – Chmelová (925 m) – obec Červený Kámen (361 m) MTZ – výstup na Červenokamenské sedlo (640 m) – přírodní rezervace Lednické bradlo – obec Lednice – výstup na zříceninu hradu Lednice – Horní Březnice = 18 km
Převýšení na této trase prý bylo přes 1000 metrů, sestupy skoro 1400 metrů.

Myslím, že z následujících obrázků si docela dobře představíte průběh cesty, kterou jsme absolvovali v dobré pohodě a považovali si toho, že ji pro nás Iva logisticky zajistila – víme, že není jednoduché dobře připravit zájezd pro turisty tak, aby splňoval všechny atributy – a tento byl bez vady!

Na Lednickém bradle je jako vlaštovčí hnízdo na skále přilepena zřícenina středověkého hradu.

Hrad i obec vznikly v polovině 13. století; hrad byl důkladně zabezpečen proti vpádu – stavitelé využili skály a obytné jádro ukryli za deset metrů dlouhým, mírně zvlněným tunelem, který ústil několik metrů nad úrovní terénu – ke vstupu bylo třeba použít žebřík.

Samozřejmě, že současný stav je mnohem bezpečnější – od léta 2013 probíhají na Lednickém hradě zabezpečovací práce

a dělníci byli k nám velice laskaví, pustili nás do areálu, a my jsme prolézali a byli šťastní 🙂

Ostatní účastníci vycházky zašli do místní krčmy, kde bylo prý tak dobře, že už odmítli jít dál přes kopec do Horní Březnice a svezli se pak autobusem – bylo nás jen pár, kteří jsme vytrvali 🙂 a pohlédli na Lednické bradlo z protějšího vrcholu.

Cesta byla objevná, jako každá s touhou šlapaná:

Časový limit jsme dodrželi a sešli se s ostatními v Horní Březnici,

odkud jsme v 16:00 odjížděli bydlet do Vršatce.

U pátku 26. září 2014 mám v deníčku napsáno: v 8 hodin odjezd z Vršatce, všechno sbaleno, počasí nejisté. Tak jsme jeli k jihu, do Malých Karpat, které jsou rozlohou větší než Bílé (Malé zabírají 820 km², Bílé jen 655 km²), více zalesněné a celkově působí mohutným dojmem, protože se zvedají z roviny. Nemohli jsme se cestou nezastavit v Březové pod Bradlem (260 m n.m.), abychom vzdali návštěvou mohyly na vrchu nad městem poctu generálu PhDr. Milanu Rastislavu Štefánikovi (1880–1919), který je tu pochován spolu s dalšími třemi oběťmi leteckého neštěstí, které se stalo v Ivance při Dunaji. Pro mladou Československou republiku to byla velká ztráta, a tak už několik let po jeho smrti byl položen základní kámen mohyly, kterou navrhl architekt Dušan Jurkovič.

Stavba, na které pracovalo až 200 dělníků, je z travertinových bloků a od roku 1928 svítí svou bělostí na vrchu Bradlo nad Březovou (543 m), pod nímž je Štefánikova rodná vesnice Košariská.

Celý areál byl restaurován v devadesátých letech a působí velice důstojně.

Mohyla je dlouhá 95,5 metru, široká 65,5 metru; v roce 1968 byla prohlášena za národní kulturní památku.

Z terasovité stavby na Bradle je prý překrásný výhled do širého kraje, my jsme ale bohužel sotva  zahlédli město pod námi – nevadí, díky, že jsme tam byli!

Nabízím mapku okolí Bradla:

Jeli jsme přes Jablonici, kudy vedla odedávna cesta spojující Slovensko s českými zeměmi, směrem k Trnavě, a v Dolní Rakové jsme vystoupili přesně tam, kde se červená značka dotýkala silnice. Drželi jsme se značky celou dobu při procházení bukovými lesy, překonávali úskočné nástrahy strmých kopců a při tom stále postupovali vpřed na nejvyšší hřeben, jehož prvním vrcholem byla Havraní skála (580 m).

Trasa: Dolní Raková ČTZ – Buková-kamenolom – Bílá hora (374 m) – Havraní skála (580 m) ŽTZ – Smolenický zámek = celkem 16 km (s Bradlem a prohlídkou zámku Červený Kámen)

Jakmile jsme sestoupili ze zalesněného hřebene a vydali se lukami ke Smolenickému zámku, výhledy se značně vylepšily.

Chvílemi se značka zcela ztratila a my se ocitli na pastvině obývané mladými býčky – věřte, že jsme značně přidali do kroku 🙂 , ale nakonec jsme po závěrečném stoupání dosáhli vzorně udržovaného parku, jehož úpravné cestičky mířily ke Smolenickému zámku. Vstoupili jsme impozantní branou, ale ostraha nás zastavila a upozornila, že je tu soukromá akce a že nesmíme dál.

Už od poloviny minulého století patří Smolenický zámek Slovenské akademii věd a ta jej využívá jako reprezentační a kongresové centrum. Historie objektu má ale značně hlubší kořeny – ve 14. století tu byl postaven kvůli obraně malokarpatských průsmyků královský hrad, který postupně ztrácel na významu, a proto chátral. Na konci 18. století přešel do majetku rodu Pálffyů, ale až počátkem 20. století se rozhodli vybudovat z něj rodinné sídlo. Války výstavbu přerušily a po té druhé státní moc Pálffyům majetky vyvlastnila. Teprve v roce 1953 byl zámek, který jakoby vypadl z pohádkové knížky, zcela dobudován.

Docela rádi jsme se po túře, na které nebyla o stoupání nouze, svezli autobusem až téměř do Modry, v jejíž části pojmenované Harmonie, jsme měli v hotelu Pod lipou mít příští dva dny základnu pro turistické výpravy.
Podívejte se na mapku:

Předtím jsme si mohli dopřát prohlídku hradu Červený Kámen, který nechala na začátku 13. století postavit na svých majetcích česká královna Konstancie Uherská (1180–1240), vdova po Přemyslu Otakaru I. (1155–1230), právě ta, která založila v Tišnově klášter Porta coeli a dožila v něm.
V držení hradu Červený Kámen se střídaly vlivné šlechtické rody, z nichž nejvýznamnější byli němečtí Fuggerové a uherští Pálffyové.

Fuggerové přestavěli středověký hrad na renesanční pevnost, kterou využívali jako sklady pro svou obchodní činnost. Mikuláš II. Pálffy získal panství a hrad na konci 16. století sňatkem a postupem doby byla pevnost přestavěna na rodové sídlo, které Pálffyové vlastnili až do roku 1945.

Prohlídka byla zajímavá – zařízení, obrazy i kočáry, vše bylo původní, velkolepé.

V hotelu Pod lipou bylo dobře – lahodné víno svědčilo o tom, že jsme ve vyhlášeném vinařském kraji.

Sobotní dopoledne 27. září 2014 bylo rekreační – manželé Svobodovi domluvili prohlídku světoznámé keramičky v Modre (175 m n.m.). V dílně nás přijali velmi přívětivě a pro názornost výkladu předvedli praktické ukázky – viděli jsme, jak se na hrnčířském kruhu rodí pod rukama zdatného řemeslníka džbánky, hrnečky – každý kus je originál…

Čerstvé výrobky se nechají schnout, pak se vypálí a namočí v bílé glazuře, po zaschnutí se práškovými barvami namalují vzory a znovu při teplotě 1040°C vypálí, přičemž barvy změní barvu 🙂  (např. černá je pak zelená, růžová se změní na kobaltovou apod.) – opravdu je to alchymie a umělecká práce.

Keramička má dvacet zaměstnanců, a jak jsme se dozvěděli – mnohem obtížnější je prodat, nežli vyrobit…

Nadešel čas radostný – dalším bodem programu byl nákup vína v modranských vinotékách – je jasné, že jsme zdatně ochutnávali, a tak jsme se na červeně značenou trasu od Zochovy chaty, kam nás zavezl autobus, vydávali velmi dobře naladění a čiperní. Což bylo fajn, protože před námi bylo stoupání k rozhledně Velká homole.

Trasa: Zochova chata (420 m) ČTZ – Tisové skály (480 m) – Nad hvězdárnou (600 m) – rozhledna Velká homole (709 m) – Tři jezdci (670 m) – Široké (307 m) ŽTZ – Pod Srnčím vrchem (290 m) ZTZ – Pod Pepřovcem (355 m) – Harmonie (270 m) – hotel Pod lipou = 14 km

Nejatraktivnějším bodem trasy v okolí Modry byla bezesporu 21 metrů vysoká dřevěná rozhledna Velká homole se 115 schody, postavená roku 2001.

Za krásného počasí by musel být dokonalý kruhový rozhled, dnes je to jen náznak.

Současná rozhledna není první – už v roce 1894 tu jednu postavili modranští turisté.

Na kopci pod rozhlednou je krytý přístřešek a ten nám poskytl prostor pro oběd a odpočinek.

Z nabízených možností jsme zvolili pokračování trasy směrem ke Třem jezdcům a pak stále po červené přes Široký vrch do Modry.
Skalní útvar na svahu kopce Velká homole, nedaleko rozhledny, stojí za vidění – nazývá se Tři jezdci a není možné jej celistvě vyfotit, proto zařazujeme několik obrázků – samozřejmě nejlepší varianta je zajít tam a prohlídnout vlastníma očima…

Cesta bukovými lesy byla pohodová a inspirovala jednoho z pochodníků, Františka Tomka, na výhledovém místě k recitaci Kollárovy Slávy dcery…

Musím říct, že nejen mně připravil slavnostní zážitek a byla jsem zcela okouzlená! František si pamatoval celý Předzpěv (112 veršů) a vystřihl jej téměř bez zaváhání!

Situace byla nečekaná a neopakovatelná, slova básně dostávala v tomto prostředí naléhavý a pravý význam – šli jsme bučinou prosvícenou sluncem a do toho zněly verše z roku 1824, a ladily…

Večer ve společnosti přátel a ryzlinku se nemohl nevydařit… 🙂

Oslavenec svatý Václav přinesl v neděli 28. září 2014 to pravé václavské počasí a s ním naději, že poslední den budeme na Štefánikově magistrále, červeně značené hřebenovce v malých Karpatech, konečně sbírat turistické prémie.

Autobus jsme opustili v sedle Pezinská Baba – odtud je i obligátní fotografie účastníků zájezdu – protože jsou turisté neposedové, zařadím snímky dva, aby se všichni našli: 🙂

Trasa: sedlo Pezinská Baba (540 m) ČTZ – Koňské hlavy (653 m) – Tři kamenné kopce (565 m) – Somár (636 m)– od rozcestí Kozí chrbát (557 m) ZTZ prudkým svahem Malého Javorníku Medvědím údolím (293 m) kolem Račího potoka – Vyvěračka (335 m) – Limbach = 14 km (+ 8 km po Bratislavě)

Na Babě jsme se potkali se skupinou modranských turistů – byli milí, vstřícní, nabízeli burčák a sdělili nám své heslo: „Každý den úsměv, turistiku a pohárek vína“ – inu, proti tomu nemůže nikdo mít výhrady 🙂

Myslím, že textu už bylo dost a budou stačit popisky na fotkách – počasí k nám bylo vlídné a luzné výhledy na malokarpatské lesy a vinice na svazích jsme si za svoji usilovnost v minulých dnech zasloužili…

V Medvědím údolí jsme si přečetli upozornění, že se tu medvědi skutečně vyskytují…
Ve sluncem zalitém Limbachu jsme se občerstvili

a při 28°C odjeli na prohlídku Bratislavy.

O málo víc než dvouhodinová prohlídka Bratislavy byla vhodným zakončením výletu po Slovensku a sladkou tečkou na závěr. Slunce svítilo ostošest a nedělní odpoledne na nábřeží Dunaje, výstup na Hrad a procházka Starým Městem nás ujistily o tom, že je dobře nesedět doma, ale rozhlížet se po světě.

Podívejte se na mapku:

Z hradního vrchu jsme sestoupili do centra města jinou cestou a pokochali se pohledem na nejvyšší stavbu v Bratislavě, 194 metrů vysokou televizní věž na Kamzíku, která slouží od roku 1975.

Zamířili jsme k jednomu ze symbolů města, k Michalské bráně, která je posledním zbytkem původního opevnění. Ve 14. století, kdy ji postavili, vedl k ní padací most a útočníkům bránila ve vstupu i mříž a mohutná dřevěná vrata, ze špice 51 metrů vysoké věže shlíží dosud na město archanděl Michael s mečem plamenným.

Nedaleko je prezidentský palác, nádherná stavba z druhé poloviny 18. století

a také budova Slovenského národního divadla nemohla zůstat opomenuta.

Procházeli jsme se ulicemi i po nábřeží dokud se náš čas nenaplnil.

Ti, kterým zbyla ještě trocha trpělivosti, mohou nakouknout na pár začátečních veršíků Předzpěvu Slávy dcery Janka Kollára – ačkoliv se říká, že jsou dávno překonané, jasně vnímám aktuálnost některých a nemyslím, že pozbyly významu.

Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.

Stůj, noho; posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,

neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

Však času ten horší je člověk; jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.

Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.

O, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
ó, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!

Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k hltavým Baltu celého pěnám

krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.

A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?

Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky.

Neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.

Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.