47. ročník turistického etapového pochodu v okolí Horní Plané pořádal KČT Start Český Krumlov
19. –24. srpna 2015
Podle nenasytně stanoveného plánu výletů následovalo v letošním létě, pár dní poté, co jsme se vrátili z turistiky v pohoří Prokletije v Černé Hoře, putování Krajem pětilisté růže – 47. ročník byl pro nás osmým v souvislé řadě, kterého jsme se účastnili.
Do Knížky vandrovní aneb Průvodce po trasách toulek 2015 zařadil její autor Bohuslav Wimmer, mistr turistiky, větu z Kroniky našeho rodu Adalberta Stiftera, která nejlépe vystihuje touhu, ženoucí nás do tohoto kraje:
Kdo si jednou zamiloval hory s jejich družnými stromy a do dálky se táhnoucí hřbety, namodralé, tmavé šero horských stěn s jiskřením vzduchu nad nimi, ten se do hor a lesů vždycky rád vrací.
Českokrumlovští turisté mají etapové putování dokonale zvládnuté – pokaždé při příjezdu obdrží účastník rámcové propozice na příští ročník, takže se má měsíce předem nač těšit (prozradím, že v roce 2016 budeme poznávat okolí Velešína 🙂 ).
Ve středu 19. srpna jsme se v pozdním odpoledni registrovali ve štábu pochodu, který sídlil v ZŠ Horní Planá – odcházeli jsme plní energie a radosti ze shledání a vybaveni vším, co pro nás jedenáctičlenný tým českokrumlovských turistů zajistil a přichystal.
Po ubytování jsme zvolili večerní informativní procházku městečkem (≈ 2 300 obyvatel) a je jasné, že místní hospůdky byly tím správným místem pro družné povídání se známými turisty.
Pro slavnostní zahájení třídenního etapového pochodu vybrali pořadatelé přívětivý parčík na náměstí v Horní Plané – ve čtvrtek 20. srpna 2015 nás v jiskrném šumavském ránu uvítala ředitelka pochodu, předsedkyně KČT Český Krumlov Libuška Kuchtová, mistr turistiky.
Souhlasně jsme přikyvovali starostovi Horní Plané, když vyprávěl o stále se měnících a neprůhledných koncepcích ochranářů, které ztrpčují život místnímu obyvatelstvu, o turistech nemluvě. Problémem také je, že ti, kteří stanovují limity, nepočítají s trvale udržitelným a užitečným osídlením v oblasti Šumavy a pletou si turismus s turistikou…
Po nezbytných informacích o současném stavu tras a organizačních pokynech se přibližně třistačlenná skupina vydala k přívozu, abychom se dopravili na druhý břeh Lipna do Bližší Lhoty, kde začínala první etapa pochodu. Měli jsme neplánovaně asi hodinku času na vzájemné popovídání, neboť u přívozu byl nedávno instalován automat na vydávání jízdenek, který svou rychlostí rozhodně nedokázal uspokojit tak početnou skupinu cestujících… 🙂
Dnešní, pro nás z části dosud neznámá trasa vedla po hraničním hřebenu Smrčiny na Říjiště a pak na nádraží do Nové Pece:
Horní Planá – přívoz – Bližší Lhota – Huťský Dvůr – Josefův Důl – Zadní Zvonková – směr celnice – odbočka vpravo na Tokaniště – Pod Smrčinou – Smrčina – Hraničník – Studničná – Rakouská cesta – Hraniční kámen č. 10 – Říjiště – Roßbach (akvadukt) – Raškov – Nová Pec = 30 km
Protože jsme stoupali na hraniční hřeben, pohybovali jsme se bohužel v oblasti několika zaniklých obcí – už v minulých článcích ze šumavských putování se tato smutná tematika objevovala – německé obyvatelstvo bylo vyhnáno a chalupy, statky, dokonce i kostely a hřbitovy se staly na začátku 50. let minulého století cvičnými terči pro vojáky naší lidově-demokratické armády. Z některých obcí, např. z Huťského Dvora (Hüttenhof), na jehož katastr jsme dnes dorazili nejdříve, zůstaly tři kříže, které se daly opravit, a alej starých třešní – přečtěte si o historii vsi vzniklé na počátku 17. století, v níž v polovině 19. století žilo přes pět stovek obyvatel.
Uchován zůstal, a v posledních letech je s péčí obnovován, Schwarzenberský plavební kanál, který procházel katastrem této i dalších dvou zaniklých obcí, k nimž vedla trasa pochodu.
Dnes je 52 kilometrů dlouhý kanál spojující povodí Vltavy a Dunaje, vybudovaný v letech 1789–1822 podle projektu inženýra Josefa Rosenauera, chráněnou technickou památkou. Více o něm ve článcích Borová Lada 2011 a Borová Lada 2014. Dnes zařazujeme jen krátké povídání z infotabulí a mapku průběhu jedinečného technického díla.
Původně dřevařská a poté sklářská obec Josefův Důl (Josefsthal) nepřežila rok 1950.
Pohodlnou, modře značenou lesní cestou podél kanálu jsme došli do Zadní Zvonkové (Hinter Glöckelberg), z níž do dnešních časů zůstaly jako zázrakem zachovány kostel, hřbitov a jedno stavení. Razítkovou kontrolou už jsme prošli, teď jsme se po roce těšili na shledání s Maruškami a Vladimírem, našimi obětavými přáteli z pojízdné občerstvovny. 🙂
Na konci 19. století vyrostl na místě dřevěné kaple výstavný kostel sv. Jana Nepomuckého, který po odsunu Němců zpustl, nebyl však odstřelen, a proto hned v roce 1990 věnovali původní obyvatelé zaniklých okolních obcí finanční prostředky na rekonstrukci a úpravu zle poničeného hřbitova do důstojné podoby.
V domě vedle hřbitova je umístěné muzeum, při našem příchodu právě zavírané, neboť průvodkyně měla neodkladné povinnosti jinde – teď nám citelně chyběla ta hodina, ve které jsme netrpělivě podupávali na přívozu ve frontě u jízdenkového automatu… 🙁
Asfaltová silnička nás vedla směrem k přechodu hranice, ale 400 metrů před celnicí jsme po červeně značené stezce odbočili do lesa a po úbočí kopce Tokaniště stoupali k rozcestníku U Tokaniště (1 040 m).
Prvovýstup (náš 🙂 ) na hřeben Smrčiny do výšky 1332 metrů nad mořem stál za trochu námahy,
nahlédnutí na lyžařský areál se čtyřsedačkovou lanovkou a sedmi sjezdovkami na Hochfichtu, jak se Smrčina na rakouské straně jmenuje, bylo překvapivé – jejich ochranáři asi vyznávají jinou ideu… V Knížce vandrovní jsem se dočetla, že v roce 1989 se zde konaly závody Evropského poháru a v letech 1981 a 1986 proběhlo mistrovství Rakouska ve sjezdovém lyžování.
S kontrolním razítkem Smrčina ve vandrbuchu jsme cupali po hřebenu směr Hraničník (Reischlberg), Studničná (1 160 m) až k odbočce na Rakouskou cestu (1 020 m).
Cesta místy příjemně, místy pro kolena náročně 🙂 klesala, až nás zavedla k hraničnímu přechodu na Rakouskou cestu do místa zvaného Hraniční kámen č. 10 (1 020 m), kde jsme odbočili vpravo po modře značené cestě na Říjiště. Na vývěsce jsme si přečetli, že se v těchto místech konají společné slavnosti občanů Nové Pece a Klaffer am Hochficht.
Tady už jsme bohužel šli po zpevněné cestě, později přes Roßbach a Raškov (845 m) do Nové Pece (731 m) k vlaku posledních 6 kilometrů po asfaltce, takže se únava nohou po nedávných vysokohorských výšlapech v Černé Hoře nedala přehlédnout… Při otrockém pěším pochodu jsme nostalgicky vzpomínali, jak tudy jindy frčíme na kolech…
O průběhu dne a příhodách na vybraných trasách (pořadatelé jich nabídli pět) jsme si živě povídali s přáteli při čekání na vlak, který nás z Nové Pece dovezl do Horní Plané – první etapa putování v oblasti Smrčiny byla za námi.
Pro druhou etapu vybrali pořadatelé prohlídku Soumarského rašeliniště a putování nejstarší šumavskou naučnou stezkou (1966) nazvanou kvůli vzpomínce na poslední medvědici, zastřelenou zde v polovině 19. století, Medvědí stezka. (Celkem 25 km.)
V pátek 21. srpna 2015 jsme se podle propozic sešli na nádraží v Horní Plané – cílovou zastávkou byl Soumarský most.
Blízko Soumarského mostu býval na Zlaté stezce, která má více než tisíciletou historii, brod přes Teplou Vltavu.
Více o Zlaté stezce, po níž se přepravovala z Pasova do Prachatic sůl, ve článku Krajem pětilisté růže – Volary 2011.
Karavany se vyhýbaly zrádným bažinám v širokém údolí zvaném dnes Vltavský luh – rašeliniště se tu vyvíjelo od sklonku doby ledové, tedy přibližně 9 tisíc let.
Až do roku 1956, kdy přišel zákaz, se rašelina používala pro vytápění, od 70. let 20. století až do roku 2000 probíhala v této oblasti průmyslová těžba a vrstva rašeliny se ztenčila na přibližně 70 centimetrů – současná revitalizace má za cíl obnovit rašelinný mokřad.
Zdejší 2,5 kilometru dlouhá okružní naučná stezka dává návštěvníkům možnost projít se uprostřed Evropy ostrůvkem severské přírody.
Devět metrů vysokou dřevěnou rozhlednu otevřeli v roce 2012 – návštěvníci spatří z vyhlídkové plošiny značnou část 85 hektarového území, které za více než deset let, kdy je tu uplatňován soubor opatření pro návrat rašeliniště do původního stavu, skutečně vykazuje změny k lepšímu, dokonce prý v okolí žijí tetřívci.
Když byly zablokovány odvodňovací kanály, hladina podzemní vody stoupla a umožnila uchycení vegetace; už se snad objevují i rašeliníky, kterým se zde, v nadmořské výšce 750 metrů při průměrné roční teplotě 6,2°C, daří. Z informačních tabulí jsme se dozvěděli, že zpočátku byly plochy kvůli ochraně před vysycháním pokrývány posekanou trávou z nedalekých rašelinných luk lemujících břehy Vltavy.
Je na čase podívat se na mapku lokality:
Z nové lávky přes Vltavu jsme se pokochali pohledem na hladinu nejčeštější z řek a podmáčenými loukami došli na silničku, podél níž se rozložila stavení obce Dobrá, která jsou tak netuctová (tzv. volarské domy), že zde byla vyhlášena vesnická památková rezervace.
Starosvětský půvab té obce dobře známe z našich cyklotoulek Šumavou – dneska jsme pětikilometrovou asfaltovou silničkou kolem Vltavského luhu do Černého Kříže, kterou jindy na kole lehce za pár minut projedeme, otrocky šlapali kajícnou hodinu – byli jsme však v dobré společnosti, takže naši pozornost poutala jiná témata 🙂 a na konci té cesty dlouhé čekalo podle propozic občerstvení. 🙂
Modře značená cesta nás zakrátko dovedla k novému mostu, chvíli poté jsme na nádraží v Černém Kříži získali druhé kontrolní razítko dnešního dne a vydali se na další část trasy – Medvědí stezku.
Nejstarší šumavská naučná stezka je dlouhá 14 kilometrů a vede z Černého Kříže Rudolfovou cestou na Jelení Vrchy a dále unikátním skalním městem k železniční zastávce Ovesná – je značená žlutě, obousměrná.
Lesní cesta nenápadně, ale pořád stoupala, procházeli jsme kolem kamene, označeného jménem korunního prince Rudolfa –
deska připomíná cestu, kterou uskutečnil princ Rudolf 17. 7. 1871 se svým doprovodem z Vodňan přes „hory a lesy šumavské“ na schwarzenberské panství v Českém Krumlově.
Další krátkou zastávku jsme věnovali kamennému pomníčku stojícímu na svahu Jelenské hory – upomíná, že zde byla 14. 11. 1856 zastřelena poslední medvědice – její vycpanina je k vidění v expozici loveckého zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Dočetla jsem se ale, že ještě během následujících několika desítek let byly na Šumavě občas spatřeny medvědí stopy.
V polovině stezky, na Jeleních Vrších, se voda Schwarzenberského kanálu vnořuje do 429 metrů dlouhého tunelu a elegantně překonává terénní překážku; Dolní portál smělého technického díla, dokončeného roku 1823, vyfotil Mirek poblíž kontrolního stanoviště dnešní etapy. (Horní portál je ve článku Borová Lada 2011.)
U Jeleního jezírka, umělé vodní nádrže vybudované v roce 1835 pro zlepšení stavu vody ve Schwarzenberském kanálu, začíná nejatraktivnější část Medvědí stezky,
pokud mají návštěvníci zájem, získají z vývěsek na stezce dostatek informací.
Jelení jezírko, ležící asi půldruhého kilometru cesty od Jeleních Vrchů, je napojeno na kanál 925 metrů dlouhým, tzv. Jelením smykem, kterým byla v případě potřeby během 5 hodin vypuštěna voda, jíž se jezírko naplnilo z Jeleního potoka a jeho přítoků za 10 dní.
Členitým terénem jsme vystoupali na vrchol Perníku a nechali se opřádat tajemnou atmosférou, která tu panovala.
Měla jsem pocit, že ty skály, kterých jsme se mimoděk dotkli, se probudily, pookřály a z hluboké minulosti se propojily s přítomností.
Následující údaje asi neuškodí:
Skalní město na úbočí Perníku, kterým jsme po zbytek trasy procházeli, je pozoruhodný soubor žulových útvarů, které dostaly svá poetická jména – některé z přírodních výtvorů zařazujeme s vědomím, že obrázky daleko pokulhávají za skutečností – vůni ani chvění vzduchu v lese, kde přebývají sny, nelze na nich zachytit…
Začal nás tlačit čas a tu kamennou krásu jsme si neužili podle představ – při prudkém sestupu v závěru trasy jsme se museli soustředit na to, abychom dorazili včas na vlakovou zastávku, což se nám podařilo. Vlak však byl 55 minut opožděn, ale byli jsme rádi, když konečně přeplněný dorazil – předchozí spoj totiž nejel vůbec… 🙁 Buď se průvodčí nedokázal prodrat tou změtí těl, či se neodvážil vybrat od nás za takové situace jízdné – až do Horní Plané jsme jeli zdarma. 🙂
Ústředním bodem sobotní etapy byl „šumavský Everest“ Knížecí stolec, ke kterému jsme putovali vojenským výcvikovým prostorem Boletice.
22. srpna 2015 vycházela trasa z Horní Plané, na Maňávce (810 m), kde zaniklou obec připomínají jen staré ovocné stromy, jsme vstoupili do vojenského prostoru. Od roku 2007 do něj mají o víkendech a svátcích přístup turisté – pěší okruhy i cyklotrasy byly vyznačeny, ale nejsou zaznamenány v mapách KČT.
Vojenský újezd, založený v roce 1947, zaujímá plochu 22 000 hektarů a na jeho území žije asi 200 stálých obyvatel. V roce 2008 už jsme jím putovali, odjížděli jsme tehdy vlakem z Polné na Šumavě (Krajem pětilisté růže – Český Krumlov 2008).
Celý dnešek byl bohužel zase ve znamení asfaltek – platili jsme daň za to, že můžeme procházet krásnými lesy Želnavské hornatiny zabírající severní okraj Šumavy a vystoupit na léta zapovězený Knížecí stolec (1 236 m n.m.), popatřit na Lysou (1 228 m), putovat po úbočí Kapradince (1 083 m) a dosud nepřístupného Špičáku (1 221 m).
Mapka trasy na rozcestí pod Špičákem:
Asi 12 kilometrů odpustkových asfaltových cest jsme měli za sebou, když jsme dorazili k rozcestí na planině, kterému říkají Vojenské lesy Památník (1 160 m).
Z desky na kameni vyčteme potřebné informace:
18. – 19. ledna 2007 ničivá vichřice Kyril
2007 vytěženo 700 tisíc m3 polomového dřeva
2008 – 2009 zalesněny 4 miliony sazenic lesních dřevin
Děkujeme všem, kteří se v letech 2007 – 2009 podíleli na odstraňování následků orkánu Kyrill.
Vojenské lesy a statky Horní Planá.
Je třeba říci, že v okolních lesích byl vzorný pořádek – Vojenské lesy nepodléhají nařízením ochranářů a snad proto jsou úplně jiné – na rozdíl od kůrovcových, které „opatrují“ svářící se „odborníci“.
Cestou s výhledy na Lysou jsme za čtvrthodinku došli k zatím jen mladými sazenicemi osázenému svahu Knížecího stolce a vystoupili na vrchol, absolvovali razítkovou kontrolu a chutě vystoupili na nevysokou rozhlednu z roku 2012, abychom si v krásném dni vychutnali odměnové výhledy na „šumavský ráj“.
Milan Marko, který šel dneska s námi, pojmenoval vrcholy, které jsme viděli: Libín, Plechý, Třístoličník (viz Krajem pětilisté růže – Volary 2011), Smrčinu, Hraničník atd.
Z vrcholu jsme sestoupili směrem ke Skalkám (1 130 m), kde u rozcestníku přibylo do startovního průkazu poslední razítko letošního putování, a občerstvili se ze ztenčujících se zásob pojízdné „stravovací čety“.
Celý masiv Knížecího stolce byl po odstranění polomů způsobených Kyrillem zalesněn, proto jsme si považovali výhledů, které v budoucnu nebudou možné.
S povděkem jsme přijali upozornění pořadatelů na nápis vytesaný na Skalce, který připomíná zdejší působení významného německého vědce v oblasti lesního hospodářství, Johanna Friedricha Judeicha (1828–1894).
J. F. Judeich vystudoval lesnictví a ekonomii a úspěšně se zabýval hospodařením v lesích, čtyři roky působil na České lesnické škole, napsal vysoce ceněné učebnice.
Z tohoto rozcestí jsme si vybrali pětikilometrovou cestu vpravo do Uhlíkova, protože nastal konec idylické cesty přes Knížecí stolec a opět se dostaly ke slovu asfaltky – chtěli jsme si zachovat tělesné i duševní zdraví, proto jsme zvolili nejkratší možnou cestu do cíle. 🙂 Měli jsme dost času, tak jsme ho utráceli při luštění kvízů na infotabulích a lenošili v odpočívadlech zřízených vojenskými lesy. V radovánkách jsme došli do Uhlíkova, vsi, kde na začátku minulého století žilo na dvě stovky lidí – dodnes zůstaly zachované pouze dva domy a Schwarzenberská myslivna.
Autobus avizovaný organizátory skutečně v 15:00 přijel a odvezl nás do Horní Plané k závěrečnému účtování ve štábu etapového pochodu.
Předložili jsme startovní průkaz se všemi kontrolními razítky, nahlásili souhrnný počet absolvovaných kilometrů – podmínky byly splněny, a tak jsme si domů odnášeli diplom a medaili. 🙂
Limit 75 kilometrů jsme tentokrát překročili jen o jeden kilometr – jo, už není, co bývalo… 🙂
Bylo prozíravé, že jsme si šetřili nohy před asfaltovým povrchem cest, nevhodným pro turistiku – mohli jsme je tím víc zaměstnat při večerní tancovačce, ze které jsme dokázali odejít až na konci, v 01:15 – při skvělé hudbě Správné pětky a v příjemné společnosti čas utíkal proklatě rychle…
Specialitou českokrumlovských pořadatelů organizujících jeden z nejstarších etapových pochodů v ČR je kromě báječné Vandrovní knížky s literárně-historicko-vlastivědným obsahem i statistika, při níž sledují téměř dvacet údajů – jejich vyhlašování je jedním ze zvědavě očekávaných bodů programu při tancovačce. Pro zajímavost uvedu jen několik letošních čísel:
Celkový počet účastníků 278, z toho 259 ČR, 14 Německo, 5 Slovensko,
167 žen, 111 mužů,
z Jihlavy přijelo 15 lidí, z Třebíče 11 – tedy z oblasti KČT Vysočina ze zúčastnilo celkem 26 turistů 🙂
Nedělní dopoledne 23. srpna 2015 jsme věnovali prohlídce Horní Plané, která nám po pět dnů ukazovala přívětivou tvář.
Osadu založili v polovině 14. století mniši z kláštera Zlatá Koruna, kostel sv. Markéty, dodnes dominanta městečka, vznikl též v té době, pranýř stojící před ním je z poloviny 16. století.
Ves vzkvétala, neboť ležela při obchodní stezce a poté, co význam stezky poklesl, stal se hnacím motorem rozvoje nedaleký Schwarzenberský kanál. Odvážně a promyšleně rozvržené náměstí svědčí o nemalých cílech někdejších obyvatel:
Není možné zavřít oči před událostmi z hlediska historie poměrně nedávnými – na začátku dubna 1945 prošel Horní Planou pochod smrti (asi 400 lidí), při němž bylo celkem deset zajatců zastřeleno. Po válce pohřbili jejich ostatky na Hornoplánském hřbitově a v roce 1985 byl k uctění jejich památky vztyčen na náměstí pomník.
Rodný domek a muzeum nejslavnějšího rodáka Adalberta Stiftera (1805 – 1868) jsme navštívili před třemi lety při návratu z Borových Lad, proto jsme se rozhodli pro Stifterovu naučnou stezku, která nás nejdříve zavedla na vrch nad Horní Planou, kde v lesoparku stojí socha „básníka Šumavy“, vyzařující tichou ušlechtilost. (Ranní slunce nebylo fotografům nakloněno. 🙁 )
V dnešní uspěchané době pravděpodobně sáhnou po jeho dokonalých a podrobných popisech šumavské přírody jen znalci či odborníci, nicméně zůstává tento nadprůměrně vzdělaný básník, spisovatel, pedagog, malíř a veřejný činitel osobností, jejíž odkaz může těm, kteří projeví zájem, pomoci při formování představ o minulosti toho kraje. Neškodí si také připomenout jeho lásku k domovině, která dneska jaksi vyšla z módy…
Opodál na úpatí kopce upoutala naši pozornost vzorně opravená barokní kaple – stojí zde poblíž studánky s léčivou vodou a bývala slavným poutním místem. Zchátralou ji opravili z příspěvků původních obyvatel do podoby, která současné poutníky povznáší a povzbuzuje na duchu stejně jako v minulosti voda z pramene léčila neduhy tělesné…
Opouštěli jsme Horní Planou s pocitem, že kdykoliv budeme mít možnost, rádi se sem vrátíme.
Krásné počasí přímo provokovalo projít se stezkou v korunách stromů a pohlédnout také jednou na svět z výšky bez velké námahy a vlastního přičinění… Ale o tom až příště. 🙂
Ve článku jsou odkazy na putování Krajem pětilisté růže v letech 2008 a 2011, na ostatní můžete kliknout zde:
Krajem pětilisté růže – Třeboň 2014,
Krajem pětilisté růže – Český Krumlov II. 2013,
Krajem pětilisté růže – Rožmberk nad Vltavou 2012,
Krajem pětilisté růže – Frymburk 2010,
Krajem pětilisté růže – Nové Hrady 2009.
Milá Míšo,
vždy, kdykoliv začnu propadat pýše, že Šumavu už skoro důvěrně dobře znám, přijde nějaká informace, článek či impuls, po kterých padnu zase holou zadnicí na zem. Tím je i tento případ.
Akce “Krajem pětilisté růže” jsem nikdy neměl možnost se zúčastnit, protože se tak nějak blbě kryje s mým pracovním vytížením.-( A protože se tam vždy vyskytne “něco”, co jsem dosud neměl možnost objevit, tak mě přepadne trudomyslnost a závist, že taky nejsem dříve narozený, svobodně nakládající se svým volným časem a tudíž potenciálním účastníkem této akce .-))
Letošní “Růže” měla skvostný program, k většině míst mám osobní vztah … tedy kromě těch několika, která mě posadila holou zadnicí na zem, jak jsem přiznal v úvodu. A tak abych se Vám alespoň trošku za tak úžasnou prezentaci pomstil, tak bych rád zdůraznil svůj výstup na skvostný Knížecí stolec. Vypravil jsem se na něj na státní svátek 28.10.2014 a můj úžas neznal mezí. Ve výšce cca 1.050 mnm. jsem vystoupal nad mlhy, povalující se v údolích, a pak jsem nasával pohledy na kopečky, které se nad tou šlehačkou vynořily se mnou – Boubín, Bobík, Libín, Špičák, … Úžasné … ještě dneska z toho mám zážitek.-) Omlouvám se Mirkovi, ale v soutěži Czech Press Foto by bral až druhou cenu .-)))
Míšo, díky moc, že jsem si všechna ta místa mohl tak příjemně oživit!
Srdečně zdraví
Martin – Štoky – Vysočina
Milý Martine,
na Šumavě je pořád co objevovat – a to je dobře. Máte na to ještě spoustu času – buďte rád, že nejste dříve narozený! Býti dříve narozený má jistě nějaké výhody – jen kdybych o nich věděla! 🙂
Živě si představuji pohled z Knížecího stolce a vůbec nepochybuji o tom, že Vaše fotka je na jedničku! Navíc ke každému obrázku z turistických cest se váže příběh – ten někdy zapomeneme, ale libé pocity přetrvávají dlouho – a vo tom to je!:-)
Krásné čtení, krásné fotky. Bohužel další ročník bez mé účasti. Srpen je nějak krátký měsíc, zdalipak se to někdy zlomí?
Věřím, že za rok se ve Velešíně určitě potkáme – díky za návštěvu a hřejivý komentář. 🙂