PostHeaderIcon Irsko, poloostrov Beara – výstup na Hungry Hill v pohoří Caha

13. července 2010, úterý

Kemp v Adrigole jsme s veškerým vybavením opouštěli v pošmourném ránu s tím, že nás čeká jen krátký, asi desetikilometrový přejezd a pak výstup na nejvyšší horu poloostrova Beara, 685 metrů vysoký Hungry Hill (Hladový vrch) s fantastickým výhledem.

poloostrov Beara – červeně označený je přírodní park v Glengarriff, z kempu v Adrigole jsme dnes odjížděli, abychom se vypravili na vrch Hungry Hill, Castletownbere je poslední městečko, které si na poloostrově Beara prohlédneme, pak odjíždíme na sever dalšího poloostrova – Iveragh

Pět minut po startu z malé vesničky Curryglas, kterou znalci doporučují jako nejlepší východiště túry, začalo pršet. Nepřestávalo – navzdory tomu jsme sveřepě stoupali velmi nespolehlivě značenou cestou, která se později rozplynula v mokrém, travnatém terénu.

z vesnice Curryglass jsme vycházeli na nejvyšší horu poloostrova Beara Hungry Hill

Pověstný tvar pyramidy Hladového vrchu jsme samozřejmě nezahlédli – nejen, že prý kopec podobou připomíná egyptské hrobky, dokonce jeho úbočí mají snad pravidelné stupně. Stoupali jsme travnatým žlebem, pak příkře po skalách – pršelo, byl dost silný vítr a ve vyšších partiích byla samozřejmě i mlha. Asi po třech hodinách dost obtížného výstupu (vzhledem k počasí) jsme dorazili na západní vrchol – a nestal se zázrak, mlha dál konala své. Kamennou mohylu, která za dobré viditelnosti skvěle slouží k orientaci, jsme uviděli až z bezprostřední blízkosti.

na bočním vrcholku Hungry Hill – žádná sláva; www.svatosi.cz

toto je západní vrchol, hlavní je kdesi v mlze

Podle mapy, popisu v textovém průvodci a turistických zkušeností jsme se obezřetně vydali směrem, kterým jsme po pár stech metrech doufali dosáhnout hlavního vrcholu Hungry Hill – když jsme po nějaké době zase stáli před tou kamennou kupou, zkusili jsme to promáčeným terénem znovu, trochu jiným směrem – stejný výsledek…

prší a je hustá mlha – je vidět jen na pár metrů

Při třetím neúspěšném pokusu jsme si potvrdili, že v mlze a bez jakékoliv orientace opravdu chodí lidé stále v kruhu, a kvůli bezpečnosti se vydali zpět stejnou cestou, což znamenalo sestoupit 650 výškových metrů mokrým žlebem, který se místy spíš podobal korytu potoka… 🙁

vracíme se stejnou cestou, původně plánovaný okruh je neznačený a lze ho absolvovat pouze při dobré viditelnosti

přes nepřízeň počasí jsme dostali část své odměny

Jak se říká „všechno trvá, až se ztrhá“ – mlha nešla s námi až dolů, takže s každým sestupným metrem se otevíral jasnější pohled na zelené pobřeží, záliv a za ním hradba kopců vedlejšího poloostrova Sheep’s Head – jako bychom se dívali z letadla – je škoda, že na obrázcích nelze zachytit naše nadšení. 🙂

výhled na záliv a poloostrov Sheep’s Head

mlhu jsme nechali nahoře, zde je výhled jako z letadla

cesta na vrcholek není, je třeba dodržovat správný směr

nyní už je trasa přehledná

na pastvinách si užíváme proměnlivého irského počasí 🙂

vrcholek Hungry Hill je stále zahalen mlhou

podle turistických průvodců má hora tvar pyramidy – teprve v nižších partiích to bylo zřetelné

irské počasí je pánem nad turistickým programem

jsme zpět ve vesnici Curryglass, výchozím bodě výstupu na Hungry Hill

úprava promočené výstroje

jen pro představu – na webu jsem našla obrázek Hladového vrchu

je po dešti – oslnivé zvonky náprstníku vítaly promočené poutníky

vesnička u zálivu

odjíždíme na prohlídku panství Puxleyů – budeme se věnovat románu Daphne du Maurier

Známá anglická spisovatelka Daphne du Maurier (1907–1989) vydala v roce 1943 román Hladový vrch, ságu pěti generací anglo-irské rodiny Brodricků, jejichž štěstí a osud je pevně spjat s měděným dolem na Hladovém vrchu. Zakladatel dolu přezdívaný Měděný John zajistil rodině velké bohatství, ale štěstí se od nich pomalu vytrácelo – jakoby si Hladový vrch čas od času vybíral svoji daň a obrazně „polykal“ životy příslušníků rodu.

Strhující román nás dovedl do míst poblíž městečka Castletownbere (necelých 1 000 obyvatel), která jsme nechtěli minout.

sem do Puxleys Castle zasadila autorka románu Hladový vrch sídlo rodu Brodriků, majitelů blízkého měděného dolu

Na pozemcích, po kterých jsme se procházeli, stával Dunboy Castle – byl téměř do základů zničen královským vojskem v roce 1602, na začátku 18. století získali rozlehlé panství členové rodu Puxleyů a poblíž ruin původního hradu vystavěli své zámecké sídlo; potomek rodu byl přítelem Daphne du Maurier, proto spisovatelka dobře znala zdejší poměry a historii měděných dolů.

poblíž je zřícenina Dunboy Castle (dnes téměř zarostlá bujnou vegetací) – původní zámek byl zničen při obléhání v roce 1602

vrak plavidla vzbuzoval dohady a navodil časy popisované v románu Hladový vrch

zde kdysi žil patriarcha rodu Brodrick, alias Měděný John, zakladatel dolu na Hladovém vrchu

Poté, co jsem si dala všechno do souvislostí, napadlo mě, že nenasytný Hladový vrch možná zkusil i dneska vybírat svou daň…

Vyhlídka na spaní v posteli po následující tři noci nás uváděla do radostného vytržení – autobus nás vezl asi 80 km na sever do městečka Killarney, které je turisticky vyhlášené svým pohádkově krásným okolím – výhled na blízká jezera pod řadou horských vrcholků zajisté nenechá nikoho chladným. Tuto oblast už lze řadit k poloostrovu Iveragh.

okolí Killarney – pohádková krajina

národní park Killarney

ubytování v hostelu Neptun v Killarney 🙂

V pokoji na ubytovně byl jen o malinko větší prostor nežli ve stanu, přesto panovala velká spokojenost – počasí v následujících dnech totiž neslibovalo převratnou změnu k lepšímu…

jídelna a zároveň společenská místnost pro ubytované byla prostorná

pokoj byl vzhledem k našim zavazadlům a mokrému oblečení těsný, ale nepršelo tam 🙂

Večer hospoda s živou hudbou a Guinness – co vám mám povídat? Život je krásnej… 🙂

Zítra máme zamluvená kola v místní cyklopůjčovně a budeme drandit národním parkem Killarney

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist