Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018
Potulky III – Cerová vrchovina: rozhledna Karanč a zřícenina hradu Šomoška, dvoudenní přechod hřebenovky Volovských vrchů: z Úhornianského sedla do Zádielské soutěsky, pak z téhož sedla do Súľova
V pořadí už třetí týdenní výpravu do méně známých koutů Slovenska naplánoval Milan Marko z českobudějovického Spolku přátel hor – letos v oblasti Gemeru a Zemplína.
V sobotu 14. července před devátou ranní přijel do Jihlavy autobus s budějovickými turisty, na Slovensko jsme vstoupili přes Starý Hrozenkov. Cílem dnešní cesty byla rozhledna Karanč na nejvyšším vrchu Cerové vrchoviny, po jejímž hřebenu vede hranice slovensko maďarská – tuším, že jen málo turistů okamžitě ví, kde má tuto lokalitu hledat, tedy: pár kilometrů jižně od Fiľakova, tam, kde blízko železniční trati leží Šiatorská Bukovinka, přejedete hranici a jste v maďarské vesnici Šomoška. Tam na zmíněné železniční trati, dříve propojené v obou zemích, je východiště na hřeben Cerové vrchoviny, výběžku maďarského pohoří Cserhát. Porost Cerové vrchoviny tvoří listnaté lesy, převážně duby – dočetla jsem se, že zvláštní druh teplomilného dubu slovenského je označován jako dub cer – a máme rozluštěný název vrchoviny. 🙂
Autobus zaparkoval u nádraží Somoskoújfalu a my se po lávce nad kolejemi vydali červeně značenou cestou na hřeben, převýšení 540 m na pěti kilometrech nás zcela probralo z lenošení na sedadlech dopravního prostředku. 🙂
Výhled však byl skvělou odměnou za trochu námahy – na nejvyšším kopci magmatického původu ve výšce 729 metrů, přesně na hranici Slovensko – Maďarsko, postavili v roce 1989 22 metrů vysokou kovovou rozhlednu, která poskytuje panoramatický výhled, prý za dobrého počasí jsou vidět i Vysoké Tatry!
Hřeben této části Cerové vrchoviny je přibližně 10 km dlouhý a 7 km široký, ale rozloha celého pohoří, které se táhne podél slovenských hranic, je asi 440 km2. Na infotabuli jsem se dočetla, že zdejší vrchy jsou tvořené andezitem, což je výlevná magmatická hornina, která do zdejší oblasti vnikla asi před 16 miliony let.
Na řadě je mapa oblasti a snímky, které pořídil Mirek:
Kopcovitá krajina bez turistů ukrývá skvosty, které bohužel znají jen zasvěcení – ze dvou nejbližších hradů vybral Milan návštěvu Šomošky, zříceninu hradu Salgo vár (čti Šalgovár), v překladu Zářící hrad, jsme viděli jen z dálky. Zmíněné hrady jsou jak dvojčata s podobnými osudy – oba byly založeny ke konci 13. století na čedičovém vrchu, oba v 16. století rozbořili Turci.
A teď výřez ze slovenské mapy, kde je zachycen vrch Karanč i další část hranic s Národní přírodní rezervací Šomoška na slovenské straně:
Z uvedených vět je patrná provázanost tohoto, kdysi uherského území – na mnoha místech příroda dosud vůbec nerespektuje dnešní státní hranice. 🙂
Další cesta vedla k blízkému kamennému vodopádu, což je světový unikát: vznikl před 4 miliony let z čedičové lávy, která ztuhla v kráteru bývalé sopky pod zemským povrchem – raritou jsou ohnuté 5 – 6 ti boké hranoly.
Pro srovnání s podobnými jedinečnými přírodními úkazy nabízím fotografie a článek Obrův chodník v Severním Irsku a z českých zdrojů Rotavské varhany, též z Bruntálska lávový proud Venušiny sopky u Meziny ( je zařazený v poslední třetině článku MiniEuroRando).
Čedič z blízkého lomu Mačacia byl od 19. století využíván na povrch cest – kočičí (mačacie) hlavy sloužily jako dlažební kostky – zřejmě i někdejší výraz „kočičí hlavy“ je odvozen od názvu zdejšího kamenolomu „Mačacia“…
Než jsme došli do vsi k autobusu, stmívání se proměnilo ve vlahý letní večer – na ubytování v Rožňavě jsme dorazili ve ¾ na 11 – ve třípokojovém panelákovém bytě nás bydlelo sedm, tedy naprostá spokojenost.
Jen krátce o Rožňavě: město má asi 20 tisíc obyvatel, leží ve středu Rožňavské kotliny v regionu Gemer, na jihu je Slovenský kras, na severu Volovské vrchy, které patří do oblasti Slovenského rudohoří. Město s krásným náměstím, kde prodávají výbornou zmrzlinu, vzniklo jako hornické sídliště – těžilo se tu zlato, stříbro a železné rudy.
Jen jsme zavřeli oko, byla neděle 15. července a před námi toužený výšlap po hřebeni Volovských vrchů. Autobus nás asi po hodině cesty dovezl silnicí spojující region Gemer s oblastí Spiše do Úhornianského sedla (999 m n. m.) ke směrovníku červeně značené dálkové turistické trasy. Dnes jsme se ze sedla vydali směrem jihovýchodním k Malé Pipitce (1087 m), zítra půjdeme na severozápad přes Panský vrch (1058 m).
Cesta po značně členitém hřebeni Volovských vrchů je plná překvapení – milých i nemilých. Výhledy jsou při dobrém počasí (a my jsme ho na části trasy měli) úžasné, místy však draze vykoupené – na celém úseku je jen jedna chata (Volovec), při jejíž návštěvě ztratíte nastoupanou výšku, turistické značení je zanedbané, často zcela chybí – prostě krásná divočina, kde je třeba zapojit rozum a využít léty nabytých zkušeností.
3 km dlouhá a místy až 400 metrů hluboká Národní přírodní rezervace Zádielská tiesňava (rozloha 215 ha) je nejvýchodnější částí Národního parku Slovenský kras, v nejužším místě prý má šířku jen 10 metrů.
Ušli jsme 28 km, což byl ve značně členitém terénu poměrně slušný výkon, do cíle jsme dorazili 10 minut před stanoveným limitem, některým našincům se ale nezadařilo, takže při více než hodinovém čekání na opozdilce jsme živě konverzovali – ani snad nemusím říkat, co bylo hlavním tématem rozpravy… 🙂
Večeři, trpělivě na nás čekající v jídelně, jsme korunovali ochutnávkou několika druhů rožňavských zmrzlin – všechny výborné chuti!
Pondělí 16. července nás zastihlo na Úhornianském sedle, odkud jsme v 9 hodin vyrazili směrem opačným nežli včera – v cíli na Súľovském sedle jsme měli být do šesté večerní, opět ne všichni dokázali limit dodržet.
Hned v první části trasy jsme nabrali zpoždění – na okolních loukách bylo neuvěřitelné množství borůvek a většina pochodníků nedokázala jen nevšímavě jít svou cestou. 🙂
Výletní pohodu narušil déšť – v mžiku se zatáhlo a přišla prudká přeháňka s vichrem, který po hřebenech lítal bez zábran, takže na Skalisko jsme došli o hodinu později, než bylo záhodno. Ale už nepršelo! 🙂
Podívejme se na mapku následující trasy:
Sotva jsme se stačili pokochat výrazným Skaliskem, převzal řízení našeho osudu znovu déšť (a pak ještě několikrát) a zase chybějící značení – zachraňovali nás přátelé s chytrými telefony, takže jsme, mnohdy sice „s malým kufrem“, stále postupovali vpřed.
Před sestupem do sedla Súľová nás zastihl největší liják dnešního dne provázený vichrem, na travnatém kopci porostlém křovím nebylo úniku – promokli jsme doslova na kost! 🙂
Ale všechno trvá, až se ztrhá, takže v sedle jsme byli včas a při čekání na zbytek výpravy jsme vyždímali, co se dalo, zcivilizovali se a se ziskem 26 dnes ušlapaných kilometrů pohodlně dojeli autobusem domů, do Rožňavy.
Zítra se těšíme na Plešiveckou planinu ve Slovenském krasu.
Předchozí výpravy do méně známých koutů Slovenska:
Toulky Horehroním 2016: 1. část, 2. část,
Liptov 2017: Velká Fatra, Nízké Tatry.