Vilová čtvrť Hodkovičky
20. ročník Novoročního čtyřlístku
Neděle 31. prosince 2023
Tentokrát jsem se na touženou pražskou vycházku vypravila s manželi Bradovými, vyjeli jsme v 8.05 autobusem z Jihlavy, po příjezdu na Florenc jsme další cestování po Praze ukončili na tramvajové zastávce Černý kůň, kde pořadatelé určili start. Míla zajistila itineráře pochodu, abychom se mohli vydat na trasu ještě před oficiálním zahájením akce.
Trasa pochodu: Černý kůň – Na Lysinách – Zátiší – vily v Hodkovičkách – Branický pivovar – cíl v restauraci sportovního areálu Hamr-Braník.
Úvodní text itineráře stručně shrnul historii Hodkoviček, čtvrti na jihu Prahy:
První písemná zmínka o vsi se objevuje v roce 1245, kdy ji král Václav I. daroval Vyšehradské kapitule. Hodkovičky leží na pravém břehu Vltavy, na severu sousedí s Braníkem, na východě se Lhotkou, na jihu s Modřany. Dlouhá staletí byly zelinářskou zahradou Prahy, až na přelomu 19. a 20. století se kopcovitý terén nad starou vsí stal objektem vilové výstavby, která měla původně charakter rekreační osady. Po zahrnutí Hodkoviček do katastru Velké Prahy v roce 1922 byly tamní vily využívány k trvalému bydlení. V současnosti jsou součástí městské části Praha 4. Kopcovitý terén byl zřejmě příčinou, proč Hodkovičky nepotkal osud sousedních čtvrtí, kde byla vybudovaná obrovská panelová sídliště.
Po vystoupení z tramvaje jsme přešli Modřanskou ulici po lávce a ocitli se v místech, kde bývala původní náves s rybníkem – dnes tu historické doby připomíná jen kaplička sv. Bartoloměje, která je pozůstatkem středověkého hospodářského dvora.
První zastávkou v Hodkovičkách byla budova hostince U Černého koně.
Ulicí Na Lysinách jsme stoupali asi 100 metrů do kopce k prvním dvěma vilám – ve svahu umístěné, velice známé vile režiséra Martina Friče (1902–1968) z roku 1935, vystavěné podle návrhu architekta Ladislava Žáka (1900–1973). Funkcionalistická vila, připomínající bílou, pevně ukotvenou loď, je považovaná za jeden z nejskvostnějších pražských domů tohoto druhu, se stala inspirací několika pražských staveb, které pro zájemce navrhl tentýž architekt (např. vila Lídy Baarové na Hanspaulce). V současnosti je objekt po rekonstrukci a stal se chráněnou kulturní památkou.
Dočetla jsem se, že Martin Frič byl synovcem Alberto Vojtěcha Friče (1882–1944), cestovatele, etnografa, botanika a spisovatele.
Na protější straně ulice je trochu omšelá, přesto ale velice významná, památkově chráněná vila, kterou nechal podle projektu architekta Pavla Jonáka (1882–1956) vybudovat v roce 1921 stavební podnikatel Antonín Hořanovský.
Stavba propojuje prvky rondokubistického stylu s dekorativní mozaikovou lunetou od Františka Kysely (1881–1941), malíře a grafika, žáka Hanuše Schweigera, blízkého přítele TGM.
Podle itineráře jsme se vydali údolím Zátišského potoka, pravostranného přítoku Vltavy, po cyklostezce A211. Asi kilometrová cesta lesem vyústila do malebné lokality s výstavnými vilami vedle vzrostlé dubové aleje.
Zastavili jsme se u novorenesanční vily sochaře Jana Hány (1927–1994) a přes plot nahlédli do zahrady s množstvím soch.
Z asfaltové silničky nás zeleně značená turistická značka odvedla vpravo přes louku a hezký kamenný můstek do údolí, odkud byl nádherný pohled na vily v Zátiší i na dubovou alej. Tato lokalita na pomezí Hodkoviček a Kamýku se koncem 19. století stala oblíbeným výletním cílem Pražanů, začaly se tu stavět rekreační vily.
Ve stromořadí o délce asi 200 metrů je 12 dubů letních, dosahujících výšky 18–32 metrů, obvod jednotlivých stromů činí 3–4 metry.
Stezka loukou byla vystřídána cestou v lesoparku a po několika stech metrech jsme se ocitli u zadního traktu někdejších slunečních lázní, jejichž návštěva byla ve 20. a 30. letech pro Pražany hodně in, hostem prý býval i prezident Masaryk.
Antonín Rückl věřil, že když je slunce zdrojem života, musí být i lékařem, proto se zde léčila tuberkulóza, katar plic i rachitida. Slunce pronikalo do vyvýšeného patra budovy obrovskou skleněnou kupolí vytvořenou sklářskými mistry. Tam probíhaly léčebné kúry, prý s velkým úspěchem.
Popularita Rücklových slunečních lázní ale postupně vyhasínala, až byly roku 1964 uzavřeny. Po roce 1989 získalo budovy centrum asistované reprodukce Pronatal.
Itinerář sděloval, že se tyto lázně staly dějištěm jedné z epizod seriálu Hříšní lidé města pražského (Turecké náušnice).
Na jižním svahu čtvrti Hodkovičky vzniklo mnoho zajímavých staveb, soustředěných v ulicích Na Dlouhé mezi, V Zátiší a V Lučinách, většinu zbudoval libeňský stavitel Alois Vavrouš (1862–1939).
A právě v ulici Na Dlouhé mezi jsme se zastavili před krásně opravenou novorenesanční vilou s číslem 15, v níž kdysi bydlel právník Přemysl Šámal (*1867), kterého prezident T. G. Masaryk jako významného člena odbojové organizace Maffie, ustanovil svým kancléřem. Maffie byla hlavní orgán českého domácího odboje během první světové války, členy jejího předsednictva byli Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal.
Funkci kancléře vykonával JUDr. Přemysl Šámal i za prezidenta Edvarda Beneše. Po německé okupaci byl zatčen gestapem a v březnu 1941 zemřel na útrapy vězení.
K rozlehlému domu Hanse Erdmanna Kropfa, majitele stavební firmy, specializující se na vodní a plynové stavby a práce, patří zahrada o dvou tisících metrech čtverečních, altány, bazén, sauna, vyhlídky ve věži domu, garáže pro šest aut a mnohé další vymoženosti. Hans Kropf byl ve své době také velice známým a uznávaným filatelistou.
Na nedaleké křižovatce jsme z ulice Na Dlouhé mezi odbočili vpravo do ulice V Lučinách. Nejdříve jsme si prohlédli rozlehlý dům, kde býval hostinec, v němž se podle údajů v našem popisu scházeli umělci, např. sochař Ladislav Šaloun, spisovatel Jaroslav Vrchlický či cestovatel Alberto Vojtěch Frič.
Stoupali jsme až do místa, kde se ulice V Lučinách stáčí vlevo do ulice V Zátiší – právě v tom ohbí stojí vila, která má svou nejlepší dobu už dávno za sebou, ale tvůrci trasy nás na ni upozornili, protože ve vile Mima bydlel výrobce pudrovátek Josef Mima. Reklamní cedule na zahradním altánku připomíná tuto někdejší firmu.
Asfaltová silnička se změnila na lesní cestu, kde jsme narazili na zeleně značenou turistickou trasu a po ní se vrátili do obydlené části Hodkoviček. Hned na okraji obydlené části jsme se zastavili před vilkou, o níž pravil itinerář, že zde bydlíval Rudolf Cortés (1921–1986), legendární zpěvák 50. let.
Jmenoval se vlastně Rudolf Kraisinger, kvůli umělecké kariéře si zvolil jméno Cortés po matce Mercedes Cortés, pocházející ze Sao Paula. Rudolfův otec se s ní seznámil v Uruguayi, kde pracoval jako bednář při stavbě pivovaru v Montevideu. Oženil se s ní a později se společně vrátili do Plzně, kde se v roce 1921 narodil Rudolf, pozdější pěvecká hvězda orchestru Karla Vlacha – byl to vlastně „Karel Gott 50. let.“
Jeho život ovšem změnila Alzheimerova choroba – už před padesátkou věku začal mít potíže, nemoc rychle postupovala, poslední čtyři roky strávil v léčebně v Krásné Lípě.
Vrátili jsme se do centra Hodkoviček a po špatném odbočení poznali i část s několika místními paneláky, než jsme se dostali do bodu, odkud byl vidět dům ve svahu, který má svými terasami připomínat palubu parníku, a jehož autorem je architekt David Vávra (*1957).
Popis nás provedl ulicemi až k hodkovičské škole, proti níž jsme zahnuli do parku a dostali se do ulice Nad Lesem.
O nízkém domku č. 32 říká text v našem průvodci:
Na počátku 2. světové války tu působil radiotelegrafista Jindřich Klečka, jenž patřil mezi nejbližší spolupracovníky Václava Morávka, člena legendární skupiny Tři králové. V květnu 1941 přepadlo domek s ukrytou vysílačkou gestapo. Klečkovi se podařilo uprchnout přes zahrady, ale gestapo odhalilo šifrovací klíč. Klečka unikal dalších pět měsíců, počátkem října 1941 při další razii gestapa v Praze-Jinonicích zahynul vlastní rukou.
Kousek dál, v téže ulici, je zajímavá funkcionalistická vila ze 30. let, kdy byly oblíbené tvary připomínající zaoceánské parníky – s terasami, zábradlím i kajutovými okénky. Podobných domů je k vidění více.
Na následující křižovatce jsme podle popisu zvolili ulici Mezi stráněmi – při pohledu vpravo je vidět vilka s okrovou fasádou – bydlíval tu soudruh Miroslav Štěpán, to však bývala fasáda nenápadně bílá.
Zastavení před příjemnou vilkou se strmou střechou projasnilo každému z pochodníků tvář – bydlel tu výtvarník Zdeněk Miler, autor světoznámého Krtečka.
Odbočili jsme vpravo do ulice Nad Údolím a zastavili se před nenápadným domkem.
Stoupali jsme vzhůru do ulice Nad Lesem, kde jsme měli odbočit vlevo do lesa k vyhlídce na vltavské údolí, což jsme udělali a potěšili se nádherným, pro nás neznámým rozhledem!
Vyčetla jsem na webu, že na stavbě mostu byli zaměstnaní příslušníci tzv. inteligence, jak komunisté označovali právníky, lékaře, učitele, úředníky, vědce a příslušníky dalších profesí, kteří se živili hlavou, ale v 50. letech minulého století byli přinuceni nastoupit do dělnických zaměstnání.
Nebyla bůhvíjaká viditelnost, ale Míla i Pavel dobře znají Prahu, tak mi ukázali, kterým směrem je Malá Chuchle a dostihové závodiště, kde leží Modřany a kterým směrem jsou Barrandovské terasy, které jsme pak krásně viděli z tramvaje cestou na Florenc.
Zelená turistická značka nás zavedla lesoparkem na křižovatku ke schodišti, kterým jsme sestoupili do ulice Údolní č. 212 k branickému pivovaru.
Byli jsme tedy téměř u cíle! Měli jsme dost času prohlédnout si impozantní budovu pivovaru Braník vystavěnou na přelomu 19. a 20. století v novorenesančním a secesním slohu podle návrhu architekta Jana Klecanského. Moderní pivovar nesl při založení název Společenský pivovar pražských sládků.
Zelená turistická značka nás dovedla až na parkoviště před sportovním areálem, v jehož restauraci byl cíl silvestrovského turistického putování.
To, že pochod byl opravdu po všech stránkách vydařený, byla zásluha mých milých přátel.
Vše, co jsme chtěli vidět, jsme viděli, se všemi, s nimiž jsme se toužili setkat, jsme se setkali, nebylo rušivých momentů. Dokonce zbyla chvilka k výhledu na Hradčany a Vltavu i na procházku kolem Národního divadla a okolí.
Stihli jsme slupnout i výbornou pizzu, která je k mání před autobusovým nádražím Florenc, autobus vyjel v 16 hodin a zatímco jsme odpočívali, dopravil nás do Jihlavy.
Byli jsme připraveni zítra vstoupit do roku 2024. 🙂
Související článek:
Silvestrovskou Prahou za historií 2022