Sochařská galerie pod širým nebem
Neděle 20. listopadu 2016
Neznáme žádného z hořických občanů, přesto jsme se při návštěvě města setkali s mnoha známými tvářemi – tuto možnost nám zprostředkovali profesoři a žáci zdejší Sochařsko-kamenické školy, díky kterým je pro nás každý pobyt v neobyčejném podkrkonošském městě svátkem.
Po skončené turistické akci Za posledním puchýřem v Lázních Bělohradě jsme věnovali několik hodin Hořicím a přesvědčili se, že slogan, kterým se město prezentuje, a je i názvem tohoto článku, rozhodně nepřehání.
Autobus zaparkoval severně od centra města, tam, kde začínají silnice i polní cesta stoupat na hřeben Hořického chlumu, výrazného návrší s ložisky kvalitního pískovce, které se táhne krajem v délce asi 20 km a bývalo zdrojem těžebního materiálu (poslední funkční lom z někdejších asi osmdesáti je v Podhorním Újezdě).
Hřbet (408 m n. m.) nad městem byl vybrán pro stavbu památníku obětem 1. světové války, položení základního kamene se v červenci 1926 zúčastnil prezident T. G. Masaryk, a tak dostal velkolepý objekt název Masarykova věž samostatnosti.
Nyní je věž, která slouží i jako rozhledna, 25 metrů vysoká, podle původního plánu měla však dosáhnout výšky 40 metrů – v roce 1938 byla stavba, jejíž sochařskou výzdobu navrhli žáci Otakara Španiela, kvůli 2. světové válce ukončena.
Prostranství před památníkem zdobí od roku 2000 sousoší Legie za hranicemi, dílo Františka Duchače-Vyskočila.
Zajisté jste si všimli, že některé fotografie nemají podzimní náladu – jsou z objemného souboru, který vznikl na začátku června 2008, kdy jsme v rámci Letního turistického srazu strávili více než týden ve zdejším kraji a tehdy se i pokochali rozhledem z Masarykovy věže – v listopadu je samozřejmě zavřená, stejně jako pietní síň s 813 jmény obětí 1. světové války a 128 jmény těch, kteří položili život v době německé okupace.
Cestou legií, vybudovanou jako příjezdovou k věži, kterou však v současnosti většinou jezdí rekreanti do nevzhledných chatek v kempu nedávno vzniklém v těsné blízkosti památníku, jsme došli ke Hlohové kapli, stojící asi v polovině cesty k další rozhledně nazvané Hořický chlum, telekomunikační věži z roku 1998 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 27 metrů, na níž se zájemci o výhled do širého okolí dostanou po 142 schodech.
Empírovou kapličku Panny Marie, nazvanou podle prastarého stromu vedle stojícího hlohu, nechal v roce 1826 postavit významný hořický rodák, univerzitní profesor Josef Ladislav Jandera jako poděkování za odvrácení epidemie cholery. Jandera byl štědrým mecenášem města – zachránil památný vrch Gothard před vytěžením na písek a štěrk, postaral se o vedení městské kroniky, k níž shromáždil opisy historických pramenů k dějinám města a zařídil mnoho dalších věcí s přesahem do dnešní doby.
Po červeně značené cestě spojující hořické pamětihodnosti jsme kolem Starého židovského hřbitova sestupovali do města.
Hořice v Podkrkonoší, město s necelými 10 tisíci obyvateli, vstoupilo do obecného povědomí dávno před existencí slavných Hořických trubiček – v roce 1423 se zde odehrála vítězná bitva mezi husity vedenými Janem Žižkou z Trocnova a oddíly opoziční kališnické šlechty. Největším kulturním přínosem města je však založení odborné Sochařsko-kamenické školy, nejstarší svého druhu ve střední Evropě. Od roku 1884 je historie školy, města a naší země spjata se jmény předních českých sochařů, jimž vděčí město za výzdobu mnoha sochami a pomníky. V tomto článku nenaleznete jejich přehledný soupis, uvedeme jen některé z těch, které jsme si dnes a v červnu 2008 prohlídli a touto formou se k nim chceme vrátit.
Na náměstí s mnoha impozantními budovami a radnicí je kašna s plastikou Čtvero ročních dob od Josefa Kalfuse.
Cesta na vrch Gothard vedla kolem barokního kostela Narození Panny Marie, postaveného podle návrhu Kiliána Ignáce Dienzenhofera.
Ve všech propagačních materiálech města se uvádí, že právě v tomto kostele byli v roce 1820 oddáni rodiče hudebního skladatele Bedřicha Smetany.
Ze soch na naší trase zařadím dílo Ladislava Šalouna, zakladatele moderního českého sochařství, nazvanou Muž práce; modelem mu byl kameník pracující na ulici pod oknem jeho ateliéru na pražských Vinohradech – Šaloun původně nazval sochu dokončenou v roce 1908 Ze dne ke dni – odlita do bronzu je v Komenského ulici v Hořicích, nedaleko sochy Učitele národů.
Okolí věhlasné Sochařsko-kamenické školy umístěné na úpatí vrchu Gothard je pro množství soch galerií umění pod širým nebem.
V roce 1908 byla jako součást sbírek založena Galerie plastik usilující o povznesení Hořic jako uměleckého centra. Sbírky, získávané převážně formou darů, byly zpočátku umístěné v budově školy, od 70. let 20. století ve vlastní budově postavené na úbočí vrchu Gothard. Galerie není přístupná v listopadu, proto zařadím obrázky z její prohlídky v roce 2008.
Ve sbírkách jsou zastoupeny především osobnosti tvořící v první polovině 20. století, mnohé z nich působily na sochařské škole (Stanislav Sucharda, Quido Kocián, Ladislav Kofránek, Ladislav Šaloun, Julius Mařatka, František Bílek, Jan Štursa, Otakar Španiel, Josef Wagner, jehož žáky byli Olbram Zoubek a Vladimír Preclík) – co jméno, to pojem. Sbírku doplňuje soubor maleb a grafik umělců vzešlých z Hořicka.
Za zadním traktem školy vstupujeme do Smetanových sadů, jednoho z nejkrásnějších parků ve východních Čechách. Jedinečnou kompozici dřevin doplňuje sbírka soch z počátku 20. století. Je jasné, že nejčestnější místo mezi nimi zaujímá pomník Bedřicha Smetany, který podle návrhu profesora Mořice Černila vytvořil v roce 1910 Miloslav Vávra – pod hudebním géniem jsou postavy z jeho nejznámější opery Prodaná nevěsta – Jeník a Mařenka v hořickém kroji.
Pomník Antonína Dvořáka z roku 1910 je také dílem Miloslava Vávry (1878–1966), který jako čtrnáctiletý hrál na klarinet v hořickém orchestru dirigovaném při provedení Dalibora Mistrem Dvořákem krátce před jeho odjezdem do Ameriky (1892). Busta je mramorová, podstavec žulový.
Socha Mikoláše Alše podle návrhu Františka Duchače-Vyskočila vznikla ve školní dílně r. 1922.
Nejznámější sochou zdejšího parku je Krakonoš, dílo Ladislava Šalouna z roku 1908.
Při příležitosti výročí bitvy na vrchu Gothard u Hořic vytvořil Václav Suchomel v roce 1903 model Husitů na stráži, do pískovce ho vytesali František Vejs a Jaroslav Bágle; druhá socha je umístěna v Suchomelově rodném Táboře.
Před starou sokolovnou, poblíž vstupu do Smetanových sadů, je pomník z roku 1950 nazvaný Tyrš – myslitel, autorem je Jaroslav Plichta.
Vystoupíme-li na horní plošinu vrchu Gothard (352 m n. m.), nemůžeme si nevšimnout sochy Jana Žižky z Trocnova, první vojevůdcovy sochy u nás vytvořené Pavlem Jiříčkem. Při příležitosti 450. výročí Žižkova vítězství v bitvě u Hořic ji v roce 1873 umístili na pozůstatcích valů jedné ze zdejších tvrzí, z níž řídil tehdy už na obě oči slepý Žižka bitvu proti vojsku Čeňka z Vartenberka.
V polovině 12. století založili na zdejším kopci pražští premonstráti kostel sv. Gotharda, podle světce, patrona proti bouřkám, krupobití a ohni, dostalo název celé návrší. Kolem kostela je Starý hřbitov – kromě pochovaných významných hořických osobností tu nalezneme i hromadný hrob vojáků a důstojníků padlých v bitvě u Sadové (3. 7. 1866).
V těsném sousedství byl na vrchu Gothard založen v roce 1892 Nový hřbitov – kromě uměleckých náhrobků zaujme všechny příchozí novorenesanční portál s bohatou sochařskou výzdobou – kolektivní dílo profesorů a žáků hořické Sochařsko-kamenické školy realizované v letech 1892 – 1905.
Autory návrhu byli architekti Moravec a Cechner, profesoři sochařské školy, centrální plastiku Anděl míru navrhl Mořic Černil, postranní sochy Smrt a Vzkříšení jsou od Quida Kociána (1907).
Jedinečný hřbitovní portál je 14,5 metru vysoký.
Na prostranství mezi oběma hřbitovy je instalováno několik soch, do našeho souboru zařadíme čerstvě restaurovanou sochu sv. Jana Nepomuckého a další dvě díla.
Pokračováním dávné sochařské a kamenické tradice je tvůrčí setkávání sochařů z celého světa, které se od roku 1966 tradičně odehrává v opuštěném lomu U sv. Josefa v Hořicích, výsledky práce účastníků sochařského symposia tvoří ojedinělou galerii moderního světového sochařství v přírodě. Duchovním otcem a hybnou silou těchto sochařských pracovních soustředění byl Vladimír Preclík (1929–2008).
Díla, která vznikala na Mezinárodních sochařských symposiích, byla od roku 1966 instalována v sochařském parku U sv. Gotharda, v roce 2004 vznikl na severovýchodním okraji města, poblíž cesty k historickému lomu, další sochařský park U sv. Josefa.
Pro orientaci uvádím mapku Hořic a okolí:
Letos v listopadu, kdy nám po poledni přálo počasí, jsme závěrem pobytu v Hořicích věnovali důkladnou pozornost asi stovce skulptur v sochařském parku U sv. Gotharda; pro ucelený přehled o hořické unikátní galerii v přírodě uvedeme nejdříve obrázky ze sochařského parku U sv. Josefa pořízené v červnu 2008.
Ústředním bodem sochařského parku U sv. Gotharda je Riegrův obelisk, slavnostně odhalený v září 1907.
Zajímavá historie dominanty vrchu Gothard začala v roce 1903, kdy se v Hořicích konala Výstava českého severovýchodu a jedním z nejobdivovanějších exponátů byl obří pískovcový monolit, vystavovaný družstvem sochařů a kameníků v Podhorním Újezdě. Kámen dlouhý 12,4 m o váze 34 tun byl vylomen ručními klíny a na výstaviště dopraven speciálním vozem taženým 12 páry koní a 4 páry volů; 10 km dlouhá cesta trvala dva týdny.
V témže roce zemřel František Ladislav Rieger, poslanec za hořický okres, a bylo rozhodnuto po skončení výstavy věnovat kámen na zbudování jeho pomníku – na dubových válcích byl monolit dopraven na vrcholovou plošinu Gothardu, pomocí soustavy kladkostrojů vztyčen a ozdoben třemi bronzovými kruhy se znaky Čech, Moravy a Slezska spojenými do Svatováclavské koruny. Tolik informace z panelu umístěného na vrchu Gothard. (O politikovi F. L. Riegrovi se dočtete v našich článcích Nasavrky a okolí a Český ráj, kde jsme prošli Riegrovu stezku v jeho rodných Semilech.)
A teď už se budeme beze slova procházet sochařskou galerií pod širým nebem na vrchu Gothard, dívat se a žasnout…
Nádhera a romantika místa je dobásněna pískovcovými monumenty na úpatí vrchu sv. Gotharda.
Teď je na nás, abychom se vyrovnali s radostí z viděného, a zároveň se smutkem, že návštěva je za námi. 🙂