PostHeaderIcon Halasův Kunštát

1. května 2010

Prvomájové odpoledne jsme strávili na vernisáži výstavy soch Karla Žáka v Tišnově a také dopoledne jsme prožili krásně, poeticky a láskyplně. Zajeli jsme do Kunštátu a hned zpočátku jsme litovali, že k dispozici máme jen dopoledne, protože městečko je nabité zajímavostmi ze všech oborů. Když vystoupáte na zámecký kopec a uvidíte pamětní desku, která hovoří o českém králi Jiříkovi z Kunštátu a Poděbrad, hned máte laťku nastavenou hodně vysoko…

Jiří z Poděbrad se narodil v Kunstátu

Pak se zahledíte ze zámecké terasy na město, z protějšího kopce svítí kostel svatého Stanislava, který uzavírá nejvyšší část náměstí

pohled na Kunstát ze zámecké terasy

a všechno objímají na blízkém horizontu zasněné hvozdy Hornosvratecké vrchoviny a Boskovické brázdy, mezi nimiž vzniklo na této vyvýšenině nad údolím slibujícím klid k životu už v první třetině 13. století šlechtické sídlo, nejstarší na Moravě. Staviteli hradu a města jsou pánové z Kunštátu, kteří drželi panství do roku 1521. Nejproslulejší z nich, Jiří, se stal v roce 1458 českým králem a panoval až do své smrti v roce 1471.

V zahradách u zámku je výstava keramiky, stylově jsem vybrala „veličenstava“:

radostná veličenstva

To, co vidíme ze zámeckého vrchu, okouzlovalo vždycky, proto byla tato oblast v roce 1980 vyhlášena přírodním parkem, jenž má rozlohu skoro 70 hektarů. A s názvem parku, Halasovo Kunštátsko, se dostáváme do novověku, k dalšímu vynikajícímu člověku, básníku Františku Halasovi, který zde, jak je uvedeno na pamětní desce na jeho domku blízko náměstí, pobýval v letech 1941–1949 a je pohřben na zdejším hřbitově. Vzpomeňme jeho dvou synů, kteří stejně jako otec přinášejí lidem plody své duchovní práce. Tedy v případě Jana Halase, rozhlasového redaktora, už bude vždycky hovořit jen jeho dílo – letos na začátku roku zemřel ve čtyřiašedesáti letech. Jeho cyklus nazvaný Čteme Písmo (překlad tzv. Jeruzalémské bible) ale budou posluchači rádia slýchat ještě hezkou řádku let. Já jsem nedávno poslouchala na stanici Vltava několikadílné vzpomínky Jana Halase na lidi, kteří patřili k okruhu přátel jeho rodičů a příjemný způsob jeho vyprávění spolu s obsahem sdělení tvořily poslech jedinečný a osvěžující ve dnešní záplavě blbostí, které chtě nechtě zaslechneme. Zmíněnou Jeruzalémskou bibli přeložil starší syn básníka Františka Halase, František Xaver Halas s manželkou Dagmar. Na překladu do českého jazyka začali pracovat v roce 1980, pomáhal jim nynější arcibiskup pražský Dominik Duka a jejich úkolem bylo splnit požadavek přesnosti a sdělnosti textu. Jak řekl biskup Stanislav Krátký, nyní probošt Mikulovské kapituly, jejich přítel a od roku 1968 po deset let farář v Kunštátě: „Je třeba nově hlásat staré pravdy a tento překlad tomu určitě měl pomoci.“ Když manžele Halasovy v době svého kunštátského působení oslovil kvůli překladu Jeruzalémské bible, dobře věděl, že se obrací na ty nejpovolanější – oba mají rozsáhlé vědomosti a vzdělání. Profesor Halas byl od roku 1990 velvyslancem u Svatého stolce, nyní se věnuje převážně historii církevních dějin a pedagogice.

Kunštátským náměstím vede silnice, která se nahoře u kostela větví do několika směrů a právě toto místo vybrali naši předkové pro sochu Panny Marie, teď nepřehlédnutelně zářící ve slunci.

náměstí v Kunstátě

To, že zůstala zachovaná, je zásluha Otce Krátkého, který musel v době, kdy byl v Kunštátě farářem, znovu a znovu dokazovat, že socha Ochranitelky nebrání dopravě, protože se „rudí normalizátoři“ usnesli, že socha musí z bezpečnostních důvodů pryč. Farář Krátký byl ale zvyklý překonávat překážky, průpravu měl z Valdic a z práce ve stavebnictví…

Na protilehlém konci náměstí Krále Jiřího je od roku 1885 socha panovníka z české krve

nejslavnějsí rodák z Kunstátu

a za ní vidíte na obrázku domek s pamětní deskou na kněze Jana Tenoru, který sepsal Dějiny městečka Kunštátu.

Šli jsme poodhrnout průsvitný závoj věčnosti ke hrobu básníka Halase, přišli jsme na hřbitov a hned u vchodu jsme zjistili, že těch zastavení bude víc. Nevěnujte vzpomínku Dr. Otakaru Trhlíkovi (1922–2005), dirigentu a pedagogovi, jednomu ze zakladatelů Státní filharmonie Brno! Byl žákem Václava Talicha a ve všech zemích, kde dirigoval, propagoval díla Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.

hrob dirigenta Otakara Trhlíka

Na zdejším hřbitově také odpočívá Václav Nosek (1921–2000), dlouholetý dramaturg a dirigent Národního divadla Brno.

urna dirigenta Václava Noska

Pár metrů odtud jsme postáli a zavzpomínali na spisovatele, novináře, humoristu a spoluzakladatele divadla „Večerní Brno“ Miroslava Skálu (1924–1989), autora cestopisu Svatební cesta do Jiljí a Cesty kolem mé hlavy za 40 dnů, které známe i z filmových verzí.

hrob Miroslava Skály

Bylo slunečné dopoledne a na tomto hřbitově nám nebylo teskno, sídlil tu klid a pokoj, odpočívali tu lidé, jejichž ozvěna v našich srdcích dosud silně zněla. Na hřbitovní kapli sv. Ducha byl povzbudivý nápis: Rozloučení je náš úděl, shledání naše naděje.

hřbitov v Kunstátě

Slova nám chybí u hrobu zavražděného pátera MUDr. Ladislava Kubíčka, na jehož příběh si jistě mnozí vzpomínají – 11. září 2004 byl na faře v Třebenicích na Litoměřicku surově ubit dvěma mladíky, kteří tam přišli krást a starý farář je přistihl, objekt pak po činu zapálili.

Ladislav Kubíček se narodil v roce 1926 na Podkarpatské Rusi, v Brně vystudoval medicínu a zároveň teologii, působil jako lékař na Jihlavsku, pak mu zakázali pracovat ve zdravotnictví, musel do dolů, pak do vězení, po propuštění byl vysvěcen na kněze a sloužil. Byl to laskavý a radostný člověk, který pomáhal každému – i feťákům, kteří se mu pak odměnili kopanci a noži. Dlouholetá spolupracovnice pátera Kubíčka, MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí u nás, napsala o něm knihu Až k prolití krve.

hrob pátera Kubíčka 

Páter Kubíček a redaktor Jan Halas se stali letos v březnu Čestnými občany Kunštátu.

Až v nejvzdálenějším místě od vstupní brány je hrob básníka Františka Halase (1901–1949), který nám zanechal verše, nad kterými srdce usedá, slova, která tak věrně vystihují nálady lidské, popisy situací, které všichni dobře známe, např.:

„Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím.“

„Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci!“

To jsou vybrané věty z básně v próze Já se tam vrátím, která končí:

„Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i po slepu vrátím.“

hrob Frantiąka Halase

Blízko místa posledního, kam se básník vrátil, šumí smuteční vrba, žulový kámen na hrobě zarůstá břečťanem, na rameni nedalekého dřevěného kříže právě seděl pták a zpíval… Sotva viditelná je cedulka s veršem: Zarostl jsem celý do mlčení a budeme se muset učit vzájemnému vyslovování našich tich.

Smutněnka, která se nám nakrátko usadila v očích, zůstala při našem odchodu ve zdech hřbitova, do života jsme si odnášeli jen radost…

5 komentářů - “Halasův Kunštát”

  • Karel H. says:

    Básnické dílo Františka Halase, jeho košatost a lásku k rodné zemi, jeho talent si řadím hned za dílo Vítězslava Nezvala. Útlá knížečka Já se tam vrátím je bohatým a nádherným vyznáním rodnému kraji. F.H. má podobnou fantazii jako V.N., z jiného těsta byli Jaroslav Seifert či Jan Čarek.
    Ale všichni hluboce vyznávali lásku ke své zemi.

  • buteo says:

    Další z mých bílých místPřitom jsem 5 let týdně dojížděl do Brna na VUT. Vlakem jsem ze Svitav jezdil kousek vedle a autem jsem taky občas /z Litoměříc/ jel kolem.
    Díky vám, už mám obrázek. Díky.
    Jó, přišlo jaro /podle teplot a ozvala se kukačka – dnes a vlaštovky konečně zahnízdili/. Hezký týden

  • zuzi says:

    Děkuji zas tohle téma, moc ráda jsem si přečetla.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist