PostHeaderIcon Ejhle člověk

Výstava soch a kreseb Karla Žáka v Tišnově

Každý z nás má určitou představu o prožití Prvního Máje. Už hezkou řádku let je to výlučný den, který si většina z nás spojuje s láskou, krásou a poezií, ačkoliv ve století minulém bývaly režimem, přes lživé proklamace, upřednostňovány protiklady uvedených průvodkyní a buditelek života.

Když jsme se dozvěděli o možnosti strávit prvomájové odpoledne ve společnosti knížete básníků v domě provoněném sochami mladého tvůrce, nezaváhali jsme ani chviličku a vydali jsme se s přáteli na cestu za lidskou krásou. Konkrétně:

V galerii Jamborův dům v Tišnově začínala ve dvě hodiny výstava soch Karla Žáka a zval na ni PhDr. Jiří Paukert, historik umění, tedy Jiří Kuběna, básník.

Po dopoledni, stráveném v Halasově Kunštátu, jsme přijeli do Tišnova zalitého májovým sluncem, rozzářeného kvetoucími keři zlatého deště, našli jsme galerii v domě, kde žil a tvořil malíř Vysočiny Josef Jambor (1887–1964) od roku 1931 až do odchodu tam, odkud se dívá na milovanou Vysočinu jenom duší, očí už mu netřeba, a vstoupili jsme do výstavní síně zcela zaplněné lidmi, sochami, obrazy a kresbami. Přivítal nás osobně Jiří Kuběna, pro mne člověk-legenda, skutečný kníže básníků. Od mládí jsem o něm věděla, některé texty a básně jsem četla, v roce 2007 jsem na jihlavské vernisáži výstavy Kuběnova přítele Jana Koblasy Dialogy s hmotou slyšela jeho zahajovací řeč, ale toto tišnovské osobní setkání mě naprosto okouzlilo! V žádném případě nemohu zasvěceně povídat o jeho umění, v poslední době jsem sice své čtenářské hodinky věnovala výletům do jeho básní a textů, jsem schopna nechat se obdarovat přijímáním jeho poezie, nikoliv ji převyprávět. Shromáždila jsem základní informace o jeho životě a díle, záleží na vaší touze po nadstavbě.

Posledního května měsíce lásky v roce 1936 vstoupil na tento svět a už v polovině padesátých let o sobě dal spolu s jinými Šestatřicátníky vědět. S přítelem Václavem Havlem byli zakladateli literární a umělecké skupiny nazvané podle roku narození většiny členů; dodnes se přátelí, i když působení této pražsko-brněnské generační skupiny spadá do mladého věku umělců. Jejich program byl přerušen „normalizací“ v sedmdesátých letech. Historik umění PhDr. Jiří Paukert se tehdy začal vedle literární tvorby, kterou nesměl publikovat, věnovat malbě. Slovo podle něj tehdy ztratilo výpovědní hodnotu, obrazy promlouvaly.

V devadesátých letech byl kastelánem na hradě Bítově, dodnes tam bydlí a mladý sochař Karel Žák, narozený v roce 1986 v Prostějově, tam má svůj ateliér. Dříve než studoval na Akademii krásných umění v Římě, zkusil Karel Žák studia práv a architektury, ale podle svých slov zjistil, že sochařství je tvořivá činnost, která je v harmonii s jeho duchem. Rozhodně je to umělec, o kterém budeme slýchat často…

Jiří Kuběna se ujal zahajovací řeči, ve které vysvětlil nepřítomnost Karla Žáka. Měla jsem v úmyslu některé pasáže z jeho proslovu přesně uvést v tomto příspěvku, protože básník byl tak laskav, že nám svůj text dal k volnému použití se slovy: „Básník je věc veřejná“… Ale zjistila jsem, že není možné vytrhnout jeden odstavec, protože první věta celku graduje ve větě poslední, nelze nic vynechat, nelze čtenáře ochudit o ta dlouhá klenutá souvětí se vsuvkami a odbočkami, které se vrátí k tématu, aby vytvořily další pilíř jazyka téměř starobylého, dokonalého a úchvatného básnického projevu. Pověst o Jiřím Kuběnovi jako virtuózním vypravěči nelhala – jeho projev je mimo všechna měřítka a teprve po několikerém čtení jsem byla schopna postřehnout všechnu krásu jazyka a dramatický děj, který je v té poezii zašifrován. Tak to cítím já. Uvedu celou básníkovu zahajovací řeč a vy se kochejte a nacházejte…

Nejdříve ale pár obrázků a sdělení. Toto je Jiří Kuběna, viděný objektivem Mirkova foťáku:

básník Jiří Kuběna

A takhle vidí básníka sochař:

tak vidí básníka sochař

Zde je ten, který ač nepřítomen, hrál hlavní roli:

autoportrét Karla Záka

Vše o mladém tvůrci se dozvíte z následující laskavé řeči básníkovy; tu dobrotu, vlídnost a zbožnost Jiřího Kuběny vtiskl Karel Žák svýma rukama do hlíny:

laskavý básník

Básníkova matka, paní Paukertová, sochařka, se dožila vysokého věku. Z ateliéru Karla Žáka je portrét této dámy:

matka básníka

Je třeba připomenout, že fotit trojrozměrnou sochu je nevděčné, je nutné být vzdělán v tomto umění či mít talent shůry, proto považujte tyto obrázky pouze za informativní. Krásně je zpracovaná pozvánka na vernisáž, se sochou Panny Marie, kterou udělal Karel Žák pro kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vazii v Itálii.

Panna Maria Matka Vsech Milostí

Viděli jsme tu i model sochy, která byla v roce 2007 instalována na vstupním nádvoří Univerzity Palackého v Oolomouci; autor ji nazval Hyakinthos.

Hyakinthos pro vstupní nádvoří Univerzity Palackého Olomouc

Pro případ, že byste si, stejně jako já, nepamatovali antickou báji, uvádím: Hyakinthos byl oblíbenec boha Apollóna a ten mládence při házení světelným diskem nešťastnou náhodou zabil. Tam, kde se krůpěje jeho krve dotkly země, vyrostla květina, ve kterou se krásný mladík proměnil – divoký hyacint. Tato socha zachycuje užaslého Hyakintha těsně před smrtícím zásahem disku…

Ve výstavní síni jsme prošli alejí krásy

alej krásy

a pobrali jsme do duše zásobu na horší časy, pobyli jsme i v Jamborově síni, kde jsou zachyceni na obrázku, kterého si velice považuji, manželé Olga a Josef Poukarovi, držitelé Ceny města Jihlavy za rok 2010 s básníkem Jiřím Kuběnou, držitelem Ceny města Brna za rok 2010.

chvilka k rozhovoru

Pak jsme poseděli na zahradě galerie, vlídné členky Společnosti Anny Pammrové nám  nabídly občerstvení (Anna Pammrová /1860–1945/ – básnířka, překladatelka a přítelkyně Otokara Březiny, rodačka z tohoto regionu, stýkala se s rodinou Havlových, kteří měli poblíž letní sídlo), Jiří Kuběna nám věnoval chvíli svého času a také podepsaný katalog výstavy…

Tady je slíbená zahajovací řeč básníkova ze dne 1. května 2010

Vážení přítomní,

vítám Vás ze všech světových stran k zahájení – už třetí – výstavy soch mladého, teprve čtyřiadvacetiletého žáka a adepta uměn sochařských, Prostějovana, Plumlovana, ale vlastně už i Bítovana Karla Žáka. Jeho výstavu zahájíme tentokrát bez něj: před pár dny utrpěl ne malou nehodu, jejíž následky, naštěstí nikoliv velké, ho momentálně uvěznily ve znojemské nemocnici, kde už se zdárně zotavuje s nohou a bedry fixovanými korsetem a bandážemi, a odkud Vás všechny z toho srdce pozdravuje – a je naděje, že svou výstavu bude moci ještě osobně před ukončením – před 20. květnem – shlédnout. Do té doby se ale budete musit spokojit se mnou, jejž pověřil realisací své výstavy – a ovšem i slíbeným slovem básníka – nadto Vám rád poskytnu z jeho pověření i slíbený výklad k vystaveným dílům. Chvíli jsme po té nehodě váhali, co teď, vzápětí ale Karel rozhodl: výstavu za každých okolností realisovat: byť in absentia. Vám, Tišnovanům, dávným přátelům ze Společnosti Anny Pammrové a všem příznivcům svého díla nechtěl zůstat nic dlužen. A pokud jde o tu jeho fysickou nepřítomnost, jakkoliv nemilou, bude teď o to víc přítomen s námi v duchu: Absentes Adsunt jak říká Viktor Hugo – Nepřítomní jsou přítomni, právě Nepřítomní jsou tu s námi.

Mistři výtvarného umění, ať už malíři, sochaři či architekti, představují se nám ve svých dílech vždy při zvláštní akcentaci některé z těchto trojmocí – malby, sochařství, architektury: abychom zůstali u sochařů, je třeba Rodin, jistě sochař par excellence, navíc ještě mistrem malířsky pojednaného, impresivního povrchu, ale i roztančené kontury a takový náš Matyáš Bernard Braun, zajisté Jeho Výsost v říši Skulptury, násobí ještě zcela mimořádnou, kvadratickou silou sochařského výrazu svůj původ sochaře rodem, tvář se tu sváří s tvarem jako v Shakespearově dramatu, propasti odpovídá propast, linii obrysu jiná protilinie, a té zas jiná – jako v Bachově fuze. Ale je tu ještě třetí rod sochařů a třeba i malířů – a to jsou v srdci svém bytostní harmonikové, ti kteří tvoří sochu jako architekturu, dávajíce jí vyrůstat ve vší pokoře a skrytu z pradávné prsti ráje ve vznešené říši Ticha: Ale Tvá píseň je tichá jak píseň vod za horami klokotající, sladký ptáčníku Duší“, říká o nich sám prvořadý architekt, sám stavitel Chrámu – tentokrát ve verších – Otokar Březina. Také jeden nepřítomný, ale s námi přítomný přítel náš, veliký přítel a ochránce naší AntiEvy, Anny Pammrové. Takovým sochařem výrazu vznešeně klidného a souhrnných, svrchovaných objemů, básník Klidu a Věčnosti, tvůrce kolektivního národního mythu pod kopulí ještě naposled císařské Vznešenosti, byl u nás určitě budovatel svatováclavského Pomníku, Josef Václav Myslbek, a před ním, v baroku lahodný Ferdinand Maxmilián Brokoff, klenoucí své tvary s jistotou milence krásné formy. A ti oba, najisto z rodu sochařů-architektů, patří bezesporu do rodokmenu našeho mladého Karla Žáka, byť je samozřejmě předcházeli mistři stavebné sochy jako takové, vtěleného ideálu sochy, sochy jako součásti a posvátného středobodu chrámu: klasičtí řečtí sochaři, z nich první především Polykleitos se svým přímo kanonickým Doryforem a po nich mistři renesance, zejména té rané.

Jestli něco lze už teď vysledovat a poznat bezpečně z dosavadní tvorby Karla Žáka, nejen z jeho zde větším dílem vystavených soch, které tu významně hovoří a mlčí nám vstříc ve svém božském klidu a vznešenosti, ale i ze všech těch skvělých kreseb, které vidíme všude kolem. Ty předjímají příští sochařské dílo jistotou svého hmatu, hmatu architekta, potěžkávajícího svou cihlu, kameníka, přezkoumávajícího svůj kámen. A všechna ta vystavená díla prozrazují neomylně onen úchvat Stavitele Chrámu, zakládajícího svou tvorbu bezpečně ne na písku, na tekutých píscích módy a moderny, ale znovu na skále Tradice, tradice ovšem inovované naším přítomným dneškem, v tradici kotvícího nového díla, budujícího právě na onom odvrženém kamenu úhelném, jímž ve své pýše povrhli dnešní stavitelé, stavitelé rozhodně ne chrámů ale tržnic konsumu a cirků zábavy. Sochy Karla Žáka se tak jako jedny z prvních současně – spolu s renesancí opravdové, božské Krásy, té, která může zářit jen z ducha, z ohně Ducha Svatého, podílejí nerozlučně i na obnově sakrality, posvátnosti umění, na znovu vytvoření sochy jako oslavy Boha, toho nepomíjejícího v člověku, toho dojemně lidského v samém Bohu, v Synu Člověka a přece Božímu Synu, který byl přece stvořen z hlíny k obrazu Božímu.

Někdo samozřejmě řekne: co s takovýmto uměním dnes, kdy namísto umění jak bylo formováno tisíciletími je tu náhle, a prostor medií a výstavních síní už nejméně před sto lety ovládá takzvané umění moderní, či dnes už spíš postmoderní, anebo, jak si samo pyšně přezdívá – antiumění. Ale o nepochybně destruktivních tendencích takového paumění, které se vetřelo do posvátné říše tvorby, nechť nejlépe sami promluví dva opravdu velcí protagonisté tzv. moderního umění: bezpochyby velký ale od dob kubismu titanství vzpoury propadlý Picasso, a vedle něj jeden z největších figurativních mistrů všech dob, Salvador Dalí, který se naplno nalezl teprve při výstupu z podsvětní říše surrealismu k paletě Oslavitele krásy všeho božského stvoření. Zajisté, ti oba museli projít nejprve peklem dvacátého století, aby jejich Dílo dostalo punc pravdivosti, ale tam, kde dokázali srovnat krok se svatodušním odkazem dějin spásy a vyjádřit se v líše prodloužené tradice a přece jazykem své doby a chvíle – tam, zejména u Dalího a jeho církevní malby, dostupují výšek a hlubin tak závratných, že jsou hodni toho, aby se jim i dnešní papežové shýbali hluboko k zemi pro náhodně upadlý štětec. Ale poslechněme si, co právě ti dva protagonisté soudí o našem dnešním, v této chvíli již včerejším umění moderním a postmoderním – a tedy i o své lsti, s jakou jako naši současní Odysseové proklouzli pod prsty jednookého Kyklopa éry Antiumění: v rouše beránčím.

Tak nejprve Picasso – ve svém projevu z 2. května 1952 – takto hovoří o sobě a svém umění:

„Lidé již v umění nenacházejí uspokojení touhy po krásnu ani potěšení. Místo toho v něm boháči, marnivci, a jednoduše zvědavci hledají novotu, podívanou, originalitu, věci pohoršující a převratné. Od doby kubismu, a dokonce již dříve, jsem zahrnoval všechny ty kritiky nesčetnými vtipy, které mi jen přišly na rozum a které oni o to víc obdivovali, čím méně jim rozuměli. Tímto způsobem jsem se stal velice rychle známým. A sláva pro umělce, to je poptávka, zisk, bohatství! Dnes nejsem jen slavný, jsem také bohatý. Přesto však sám před sebou se nemohu považovat za umělce ve vlastním slova smyslu toho slova. Velicí malíři, to byli Giotto, Tizian, Rembrandt, Goya. Já jsem pouze vtipálek, který porozuměl své době a vytěžil jsem vše, co se z hlouposti, smyslnosti a marnivosti mých současníků vytěžit dalo!“

A po něm Dalí, když se distancuje od toho, co nazval „Akademií odpornosti“:

„Jsme svědky zrodu synkretického umění, polokarikatury, polodekorace… Picasso a Matisse ještě byli schopni dobře malovat. Jejich dnešní následovníci již dokonce ani neumějí malovat a nejsou schopni vytvořit na plátně lidskou tvář. To je strašné, protože tímto hrozí celému pokolení úpadek do nejtemnějšího barbarství.“

Dál asi není třeba citovat, aby bylo zřejmé, co rozhodně ani ti největší klasici tzv. moderny, Picasso, Dalí, soudili o éře dnešního Paumění, Neumění, Antiumění. A to se naštěstí nedožili doby, kdy za vrcholné umělecké dílo je prohlášen exkrement dnešních mladých studentů akademie, kteří se skupinově vyprázdnili na parkety Národní galerie.

Touto cestou podvodu a laciného úspěchu, cestou bulváru a ne kultury určitě nechce a nemůže jít náš Karel Žák. Jeho sochy hovoří řečí jitřní naděje, řečí zbožně slavící dílo Božího Stvoření. A co víc: jsou to sochy Umělce, zas jednou opravdového sochaře rodem, a dej Bůh umělce opravdu velkého, bude-li mu dáno pokračovat v jeho poslání obnovitele, stavitele chrámu, velkého architekta posvátné skulptury, ke které, jak chceme věřit, je samou prozřetelností předurčen. Dosáhli jsme bodu, kdy už nelze Za, kdy končí každé Plus Ultra. Je doba návratu: kdo chce vykročit vpřed, musí vědět, kde jsme sešli s cesty, na co je třeba navázat, kde obnovit ztracenou nit. Pak teprve může oslavit i náš dnešek, zmatený na povrchu, ale nezmýlený tam uvnitř, ve světle Věčnosti, v klapotu kladívek pracujících ze všech stran na díle jediného božského Universa, které v sobě neseme každý, kdo jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Přejme Karlu Žákovi, aby oslavil božské v člověku, ale v hledání toho božského aby nezapomněl na nejkrásnější dílo Boží, na středobod stvoření a vůbec první sochu, oživenou Jeho Dechem v samém středu Ráje. Ejhle Člověk!

A na úplný konec si přečtěte báseň Jiřího Kuběny, uvedenou v katalogu k výstavě.

Jiří Kuběna

                                        TOMÁŠ BLÍŽENEC                            Připsáno K.

Třem Věcem Podobá Se Nejvíc Můj Zpěv: Práci Zlatníka, Malíři V Chůzi, Palbě Zrcadel.

A Nejvíc Tobě, Ach Ty Tvrdá Socho! Jak Dělník

Z Lomů Na Mramor Vracím Se Navečer Domů Sedřen Denně, K Ženě Ne, K Tobě Jen A Do Ran,

Nejen Svých: Ježíši Kriste! Zlatník Tepe Do Plošek,

Malíř Z Mnoha Obrazů Venku V Domě Bez Oken Jediný Skládá, A, Byť Labyrint Tvoří,

Zrcadla Jediná Z Něj Vyvedou Ven. A Socha?

Socha Nemá Nic Než Sebe. A Sochaře. V Hlíně, V Hlíně A Slzách, V Mramoru Však Nejvíc.

Až Do Posledního Dechu, Na Sobě, Ó Srdce:

Zkus, Jak Tvrdě Pracuje Tvůj Tvůrce, Mistr A Pán.

                                          

                                                                 Blíženci V Krvi, 1984                                      

3 komentáře - “Ejhle člověk”

  • M+M says:

    Buteo,k jídlu to nebylo, ale ňamka veliká. Děkujeme za komentář a za přání hezkého víkendu – v sobotu cyklo, v neděli vycházka studánková. I Tobě hezké dny, M+M

  • buteo says:

    Jenom žasám,jsem v jiné hladině a máte můj obdiv. Vždy obdivuji lidi, kteří rozumí něčemu o čem já ani netuším, zda je k jídlu. Hezký víékend

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist