Švýcarsko na kolech 22. 6. – 30. 6. 2007

Od jezera Bodamského přes Bielerské a Neuchatelské až k jezeru Ženevskému

Zájezd byl naplánován tak, abychom si v sedlech užili šest etap, ostatní dny byly na přesuny autobusem. Vezl nás opět Toník Půža, který má s cyklisty nekonečnou trpělivost a také pochopení pro jejich potřeby – viz zastávky na trase kvůli občerstvení – k dispozici je káva, pivečko atd. Organizačního zajištění celé akce se ujal Dr. Šilhan, tzn. výběr cyklostezky, objednávka ubytování a jídla a jánevimcoještě. Jelo nás 34 – to proto, že takový počet kol se vejde do přívěsu.

V pátek 22. 6. v 11 hodin začalo nakládání kol a batožiny, během hodinky to bylo hotové a vyrazili jsme. Téměř všichni se známe, což je – jak mi jistě potvrdí všichni, kdo tráví dovolenou společně – výhoda. Mířili jsme do Romanshornu na břehu Bodamského jezera, kde naše putování začínalo. Všechny noci jsme trávili v ubytovnách typu: pro „mladé“, tzn. víceméně pospolu. První ubytovna byla „nejspolečnější“, po šestnácti osobách, ale moc jsme si jí neužili, protože jsme na místo dorazili ve 12 hodin v noci.

Tato cyklostezka vede po západním okraji Švýcarska od severu k jihu (velmi volně řečeno) a je značena č. 5, v podstatě dosti dobře.

První, sobotní trasa vedla do Winterthuru a ujeli jsme 75 km. Bylo krásně, my jsme byli ještě všichni svěží, projížděli jsme poklidným švýcarským venkovem.

Říká se, že krávy „Milky“ se pasou všude a je to taky pravda, tenhle obrázek byl často k vidění.

Projíždět vesnicemi a městečky, i když cyklostezky nejsou vždycky asfaltované – skoro tak z poloviny je šotolina –  je hezké. Stavení jsou udržovaná, všude plno kytek.

Dojeli jsme do Winterthuru,

zcivilizovali se a vyrazili na prohlídku města. Nabízelo se plno lákadel, např. tenhle dřevěný nahatý mužský, ale ten nereagoval ani na skotačení několika rozdováděných žen.

Druhá, nedělní trasa vedla do Brugg, ujeli jsme 65 km, byla odpočinková a asi nejhezčí. Protože byla neděle, všude ve vesnicích něco oslavovali, často byla slyšet hudba a když ta ne, tak určitě kravské zvonce…

Dvě cyklistky měly dnes smůlu a píchly duši, ale nic se nedělo, protože pomoc byla nablízku…

I ostatní muži byli vždy připraveni podle svých sil pomoci, takže my, cyklistky jsme měly sebou svoje „záchranáře“, což dodává klidu – souhlasíte?

Městečko Baden, do kterého jsme ze stezky odbočili, bylo romantické, kamenné, kopcovité a vcházelo se do něj krytým  mostem přes řeku. Malovaná kašna před radnicí z počátku 15. století…

Ještě jeden obrázek z cesty, mně se líbí, snad i vás potěší.

Městečko Brugg, kde dnes spíme, dýchá hloubkou času z dob římských.

Jsme ubytováni na hrádku, jehož historii jsem zapomněla, ale každopádně byl zrekonstruován jakýmsi švýcarským spolkem a teď slouží cestovnímu ruchu.

Ubytování bylo v pokojích, které měly namísto obvyklých čísel názvy. My jsme spali s 10 dalšími v „táboře římských legií“. Dnes poprvé byly k večeři těstoviny se sýrem a jako moučník krém. Vše bylo stylové, i stolování.

Trasa třetí, pondělní, vedla do Solothurnu a dá se říct, že jsme ve střídavém dešti ujeli 81 km. Pršet začalo asi 2 minuty poté, co jsme ráno kolem 9. hodiny (jako vždycky) vyrazili. Téměř celý den jsme jeli v pláštěnkách, ale naštěstí nebyl příliš silný vítr. Nabízím pár obrázků z dnešního dne. Přesto, že byly přeháňky, užili jsme si pokoukáníčka.

Ubytování jsme našli okamžitě, je přímo u cyklostezky na břehu řeky Aary, velmi dobré, je to ten velký bílý dům naproti s trojúhelníkem nad vchodem (teď asi odborníci trpí).

Podruhé byly k večeři těstoviny se sýrem a jako moučník nějaký krém. Zase dobré.

Večerní, zčásti také deštivá procházka starobylým městem, měla dokonce jisté kouzlo – rozsvícené lampy při dešti pozlacovaly vše kolem… V paměti mi zůstal velmi příjemný pocit klidu a pohody.

Čtvrtá, úterní etapa byla asi, co se týká počasí, nejhorší. Vedla do Avenches a ujeli jsme 78 km v dešti a silném protivětru. Už pršelo, když jsme vyjížděli. Hned zrána měli naši přátelé – manželé – poruchy na svých strojích, on na přehazovačce, což bylo zásadní, ale bylo s úspěchem opraveno, ona píchla duši. Svoji smůlu překonali jednorázově a s úspěchem. Dnešní trasa byla převážně na šotolině, jen v obydlených částech na asfaltu – kdeže jsou nepřekonatelné holandské cyklostezky a koneckonců i ty rakouské… Cestou potkáváme několik krytých mostů, dnes chápeme, proč chtějí být lidi pod střechou.

Během cesty mě zaujalo množství mohutných starých stromů (hodně lip), které budí obdiv a také bezpočet kamenných kašen, zdobených většinou kvetoucími muškáty. Je zajímavé sledovat, jak se jejich styl mění v jednotlivých regionech. Ve všech je ovšem pitná voda!!

Naše ubytovna v Avenches nás přivítala bez deště, dostali jsme  večeři – hádejte co? Ano, zase těstoviny se sýrem (tentokrát tam bylo i trochu masa) a jako moučník nějaký krém, ale opět to bylo dobré!

Ačkoliv při naší večerní procházce městem s římskou historií, které bylo 200 let hlavním městem Švýcarska (a je to na něm znát) přišla silná přeháňka, užili jsme si prohlídky místního zámku, římského amfiteátru, malebných úzkých uliček i hřbitova dosytosti. Je vidět, že jsme z německé části přejeli do francouzské. Vše je jaksi lehčí a uvolněnější – lidi i stavby. Líp to neumím vyjádřit, ale vy jistě víte, co míním.

Pátá trasa, ve středu 27. 6., která vedla do Lausanne, byla nejdelší a pro Mirka nejsmolnější. Kilometrů bylo 97 a poruchy jen dvě, ale zato vážné. Asi proto si ji já osobně pamatuji nejvíc, jeli jsme totiž převážně sami, a tudíž jsme si museli hledat cestu a zapojit kromě nohou i mozek, což bývá prospěšné. Stalo se to tak: Ráno ještě pršelo a mraky nad Neuchatelským jezerem vypadaly dramaticky.

Mirek, jako vždycky, fotil, a tak někdy zůstával pozadu, ale zase skupinu dojel. Jednou se ale neobjevil a já, když jsem to zjistila, nechtěla jsem jako správná žena bez něj pokračovat, protože jsem věděla, že má problém! Se mnou čekal i vedoucí výpravy, ostatní odjeli. Mirek se po chvíli objevil, měl poruchu – praskl mu řetěz. Naštěstí si umí poradit a měl sebou potřebné věci k opravě. Byl rád, že jsme ho nenechali napospas živlům. Dojeli jsme do Yverdonu, kde na nás čekal autobus s občerstvením. Místo nebylo vybráno náhodou – v blízkosti jsou mohutné kameny-menhiry, místní turistický tahák.

Zbývalo ještě asi 50 km do cíle, když jsme se vydávali na cestu. Tedy, když se ostatní vydali na cestu, protože ten zlobivej řetěz se zase ozval. Asi nebyl úplně spokojen s rychlým zásahem předtím, a tak volal o pomoc. Někteří ze soukmenovců se nabízeli, že zůstanou s námi, ale Mirek poděkoval s tím, že si poradíme a nebudeme obtěžovat ostatní. Taková věc se stane 2x za sebou odborníkovi na údržbu kol!! Řetěz pro jistotu vyměnil za nový (což chvíli trvalo) a basta! Uvědomili jsme si také, že už vlastně NEPRŠÍ! A vyjeli jsme za ostatními.

Svým tempem jsme jeli jen podle značek, protože mapu jsme neměli. Ale šlo to. Vzpomněli jsme na našeho Peugeotka, co asi dělá doma.

Dokonce jsme dojeli skupinu B (tu pomalejší), ale po chvíli jsme zjistili, že bude lepší jet dál sami.

Vysvětlivka: Když podržíte kurzor na obrázku, objeví se popisek: nutno přelít, správně má býti: nutno přežít – asi mám špatně nastavenou klávesnici při popisování obrázků a místo „ž“ to píše „l“ a dále místo „š“ jakýsi paznak, ale prosím vás za prominutí za mou neobratnost, neumím to nastavit správně. Pokračujme:

Slunce už definitivně zůstalo na obloze a vše bylo o 100% krásnější.

Bez problémů a bez mapy jsme dojeli do Lausanne a našli ubytování – měli jsme adresu. Cyklostezka nás dovedla na břeh Ženevského jezera a byli jsme tedy u konce našeho putování. To všechno, co je teď před námi, už bude jenom zábava, úkol je splněný! Zde budeme spát 2 noci v dobré společnosti – kousek od našeho hotelu je totiž sídlo Mezinárodního olympijského výboru.

A tady bydlíme:

Takže úspěšný den máme za sebou a cože bude k večeři? Změna – nějaké kuřecí maso a krokety. Stýská se mi po nudlích a krému, budu to muset vydržet. Večer jsme šli na vycházku kolem jezera, jak jinak. Ještě chci napsat, že náš lékař musel udělat zásah na Mirkově bolavém prstu (ten zánět si ale přivezl Mirek z domu), že byl na něj moc hodný a že mu pomohl.

Čtvrteční, šestá vyjížďka byla dle vlastního výběru. Ale výběr nedal moc práce – buď po břehu jezera směrem na Ženevu nebo směrem opačným. Takže my opačným. Bylo krásně a nábřežní kolonáda hýřila barvami květin – jinak se to nedá napsat.

My jsme zde už počtvrté a to má svoje výhody – zkontrolujeme, zda je vše na svém místě. Je. I Olympijský park s muzeem, kde se nám minule tolik líbilo.

I neúnavní a stále stejně svěží cyklisté, a taky Emil Zátopek, jsou na svých místech.

<

Přála bych si, aby ty fotky byly dokonalejší a vystihly tu nádheru a taky ten patos, který je skoro hmatatelný… Opravdu jsme si to užili, protože možná už nikdy… Fotek odtud máme mnoho, ale vám doporučuji vidět vše na vlastní oči. Mne např. zaujala názorná ukázka množství spotřebovaného vzduchu vrcholového atleta při výkonu a normálního člověka – jsou zde dvě krychle, obsah té jedné je 30x menší!

Dál jedeme cyklostezkou č.1, která v podstatě kopíruje břeh. Po pravé ruce máme pásmo Alp, po levé svahy podepřené kamennými zídkami a osázené vinicemi a mezi nimi jako červené korálky vesnice, skoro u nebe. Těžká romantika! A tak to jde až do Vevey, což je, jak všichni víme, Chaplinovo město. Žil zde s rodinou až do své smrti a na kolonádě má pomník v květinových záhonech – kde jinde – jsme přece ve Švýcarsku.

Není tu všechno jen důstojné, je to tu i hravé:

Cestou zpět nás zlákaly svahy s vinařskými stezkami. Pro svoji cestu do nebe jsme si vybrali vinařskou vesnici St. Saphorin.

Bylo to hóódně do kopce, ale kvůli tomu rozhledu se to vyplatilo!

Domy jsou staré, kamenné, udržované a v každém je sklípek. Pozvání do nich jsme však nevyužili – že víte proč? Při cestě dolů jsem málem obrousila brzdové špalíky, říkal můj. Disciplinovaně jsme se navrátili kolem čtvrté hodiny, chvíli před naplánovaným nakládáním kol do přívěsu, ujeli jsme rekreačních 56 km. Na večeři bylo pro změnu nějaké kuřecí maso. Poté  jsme se vydali na turistiku – to říkám záměrně, protože naše ubytování je na pobřeží a vlastní město Lausanne je na kopci, dobré 4 km – možná dál, odtud. Statečně jsme šlapali do kopců a asi po hodince jsme byli na náměstí před katedrálou. Ta je sice obrovská, ale zcela obklopená okolní zástavbou. Pohled z vyhlídkové plošiny blízko ní však stál za to.

Prohlídli jsme si, co nám čas dovolil a už jsme upalovali zpět, z kopce to šlo mnohem rychleji.

Ráno 29. 6. 2007 jsme se po snídani vydali na zpáteční cestu, spát máme v Innsbrucku. V autobuse bylo dost času na rekapitulaci: v 5 nutných a 1 zájmové trase jsme ujeli 450 km, což se při našem věku a bez tréninku dá považovat za obstojný výkon. Mimořádná událost žádná, těstoviny se nám nepřejedly, na špatné počasí jsme zapomněli, takže prohlašuji zájezd za úspěšný! Po ubytování v Innsbrucku (velmi dobrém) začalo pršet a vydrželo to celou noc – nám to ale nevadilo, právě naopak. A protože jsme byli v Rakousku, na večeři byl – šnicl a hranolky.

 Strávili jsme družný večer při skleničce, ráno jsme pokračovali v cestě domů. Ta ubíhala naprosto klidně i přes to, že jsme měli – prý dosti závažný – problém s ložiskem kola u přívěsu. Řidič Toník to vyřešil tak, že z dvounápravového vozíku na jedné straně (té do silnice) udělal jednonápravový – pro neřidiče dodávám: odmontoval jedno kolo a až do Jihlavy jsme jeli po jednoduchém. Okolní řidiči si toho většinou všimli (troubili na nás), ale policajtům to uniklo. Šťastně jsme kolem deváté večer dojeli domů.

Bylo 30. 6. 2007, náš zájezd skončil, zůstaly jen vzpomínky. A taky tohle moje povídání s obrázky. Budu šťastná, když některým z vás po čase pomůže vyvolat  zážitky z našeho společného  putování.