Borová Lada 2025

Pěší putování Šumavou
9. až 16. srpna 2025

Sobota 9. srpna
Odjezd z Jihlavy v 9 hodin autem s Libuškou Bohatou, je skvělá řidička, cestou pohoda. S Mílou a Františkem jsme se sešli v motorestu ONO u Písku, kde jsme poobědvali.
Zastavili jsme se u Podolského mostu přes Vltavu – v řece velmi málo vody, výhled báječný!

Most byl postaven mezi lety 1939 a 1943, aby nahradil starý řetězový z roku 1848. Ten byl v roce 1960 v souvislosti s výstavbou Orlické přehrady rozebrán a přemístěn na řeku Lužnici, k vesnici Stádlec, a je známý jako Stádlecký most.
Projekt mostu připravili inženýři Václav Janák, J. Brebera a Ladislav Pacholík ve spolupráci s Janem Blažkem, vystavěla za 26 milionů korun firma B. Hlavy.

Do Borových Lad jsme dojeli kolem 2. hodiny, ubytování v penzionu U Puštíka, poskytovali nám snídaně a večeře. Bydlela jsem s Libuškou – chodily jsme spolu pěšky, protože ona nemá příliš ráda kolo, moje jsem nedokázala dopravit na Šumavu, tak jsme se domluvily, že si uděláme pohodové vycházky – v tomto článku uvidíte fotky, které z nich pořídila.
Další účastníci: Lída a Ruda Zerzánkovi, mladí Kabátkovi se dvěma dětmi a rodiče od Michala Kabátka (jsou z Luk, pán mi řekl, že hrával s Mirkem fotbal), František Janeček a Míla Bradová, která jako vždycky vyřídila všechny náležitosti a nezbytnosti, které patří k zajištění týdenního poznávacího pobytu dvanácti osob.

Jako vždycky patřila první šumavská vycházka Chalupské slati – břízka na plovoucím ostrůvku bohužel uschla.

Po večeři druhá nezbytná návštěva – ke kapli sv. Anny na opačném konci vesnice – v minulých článcích je o výstavbě, zničení a obnovení kaple dostatek textu i fotografií. Jediný obrázek mnou během týdne spáchaný, je zachycení skupiny, která se pod vedením Milušky Bradové zúčastnila právě začínajícího týdenního pobytu:

Večer příjemné, pospolité posezení v jídelně, domluva, kam se kdo v neděli vydá.
Ušli jsme jen 6 km, ale z cesty a změny prostředí jsme byli docela unavení.
Neděle 10. srpna
Všichni jeli na kolech, jen my s Libuškou cupaly pěšky. Autobusem jsme odjely na Kvildu, tam návštěva známých míst, pak odchod po ŽTZ na Borová Lada – krásná trasa, okolí plné hub. Houby jsem hned okrajovala, bylo jich dost a dost – samá radost! Na jednom místě, kde bylo posezení, jsme obědvaly sebáky a já jsem houby nakrájela na dušení, aby jich bylo míň a líp se nesly. Cesta hodně pohodová, na Starých Hutích jsme si chvíli odpočinuly a obdivovaly nově vzniklé zdejší penziony, poté po ZTZ na Svinná Lada – tudy jsme vždycky frčeli na kolech. Cesta je nádherná, plná vzpomínek… Po příchodu do Borových Lad nákup sádla – v penzionu jsem usmažila tu božskou nadílku. Po vychladnutí putovaly houby do mrazáku, doma v malých dózičkách tamtéž – bude dost na celou zimu! 🙂

Pondělí 11. srpna
Zase všichni na kolech, jen my dvě pěšky – okolo pstruhové líhně vzhůru podél Vltavského potoka na Knížecí Pláně. Trasa kolem vody je nádherná, jde se stále do mírného kopce až k MTZ, pak vpravo k rozcestí U Žďáreckého jezírka, tam svačina a stále po MTZ na Knížecí Pláně.

Nemohli jsme nezajít na hřbitov a památníky v okolí. Hřbitov je upravený, původní malovaný alianční erb Josefa ze Schwarzenberku a Idy z Lichtenštejnu, který býval umístěný nad vchodem kostela sv. Jana Křtitele, je opraven sytými barvami – nevím, jak to bývalo dřív, ale uložen na zemi vypadá až pouťově.

Kostel po odsunu německého obyvatelstva chátral a 20. srpna 1956 byl odstřelen. Dnes je tu jen hromada sutin a na ní velký kříž s upomínajícím kamenem.

Nádherné louky a výhledy na okolní hory znovu nezklamaly – večer před spaním si často v mysli pouštím jejich obrázek a každý rok se sem těším!

Došly jsme k hájence, tam posezení a oběd – sebáky. (Část bohaté přídělové snídaně jsme vždy měly v ruksaku sebou.)

Z Plání po cyklosilničce návrat do Borových Lad – 6 km – na kole máček, pěšky ve 34 °C se nechá šlapat.

Byla jsem ráda, že jsme doma. Ale naprosto šťastná! Ušly jsme celkem 17 km.

Úterý 12. srpna
Dnes navrhla Miluška pěší výlet na Pancíř a do Železné Rudy – vydali jsme se na něj společně se Zerzánkovými, tedy celkem 6 lidí. Ráno jsme vyjeli v 8.30 autobusem do Kvildy, odtud v 9.50 do Železné Rudy. Vystoupili jsme na zastávce Špičák u lanovky na Pancíř – přestup v mezistanici na Hofmankách – celkem za 100 Kč jsme zakrátko byli na Pancíři. Během jízdy jednosedačkovou lanovkou i poté z vrcholu Pancíře byly dobré výhledy a absolutní pohoda. Délka lanovky je 2.740 m, převýšení 348 m. Nevynechali jsme ani rozhlednu, která je součástí chaty.

Hora tvoří evropský vodní předěl a pramennou oblast tří řek – Úhlavy a Křemelné, které patří k úmoří Severního moře, a Řezné, jejíž vodu odvádí Dunaj do Černého moře.

Cesta do Železné rudy vedla pod lanovkou až k hotelu Hofmanky, tam jsme přešli na MTZ, která nás dovedla dolů do města.

Cesta, většinou lesem, velice hezká, 29 °C, snesitelné. Ušli jsme 9 km. Našli jsme tu lidovou jídelnu, kde nám minulý rok tak chutnalo, bylo nedlouho před třetí hodinou, v 15.00 zavírali, takže výběr nebyl až tak velký, ale všichni jsme byli s nabídkou spokojení.
Posíleni jsme se vydali na procházku městem – loňské opravy byly dokončeny a domy i ulice ve slunci zářily – dojem skvělý!

Barokní kostel byl za počátku 18. století vybudován na půdorysu šesticípé hvězdy se dvěma kopulemi s hvězdou. Střecha je krytá šindelem, komplikovaný krov je dílem místního tesaře Matyáše Lehnera. V 90. letech byla provedena nákladná rekonstrukce.
Podívejte se na mapku se zápisem dnešní trasy:

V 15.57 jel autobus do Kvildy, odtud v 18.05 do Borových Lad.
Středa 13. srpna – Třístoličník
Hned po snídani jsme v 8.30 odjeli s Mílou a Františkem Libuščiným autem do Stožce (27 km). Auto zůstalo na parkovišti ve Stožci – veškerá platba pouze kartou, i záchod, já bych musela do křoví.
Odtud vlakem do Nového Údolí – pouze jedna zastávka (asi 3 km) – vlak ze Stožce do Nového Údolí jezdí každou hodinu, protože zde je východiště tras na Třístoličník, Trojmezí, Plechý atd. Ve vlaku taky potíž – platba pouze a jedině kartou – jeli jsme tedy zadarmo. V Novém Údolí velmi živo, hodně lidí tam přijede, dá si něco k pití a jídlu, posedí a za hodinu jede vlak zpět. 🙂

My jsme šli po ČTZ k Rosenauerovu památníku (Inženýr Josef Rosenauer /1735–1804/ byl stavitelem šumavských plavebních kanálů). Cesta dobrá, ale krajina k nepoznání změněná. Původně byl památník v hustém lese, na kopci nad památníkem byl Jelení smyk, tj. nádrž, která se vypouštěla do kanálu při plavení dřeva.
Při minulé návštěvě před několika lety byla nádrž sice už prázdná, ale znatelná, teď jen sítiny a tvrdá zem, kolem vše kvůli kůrovci vykácené.

Ve článku Borová Lada 2011 naleznete mimo jiné fotografie také zmiňovaný památník a jeho okolí, jak v té době vypadal.

Po červeně značené trase jsme šli na Třístoličník (1311 m) – na čtyřech kilometrech je 400 m převýšení, což není až tak moc, ale jen první třetina trasy vedla vzhůru lesem – zbytek na příšerném vedru – fakt nám výstup dal zabrat, ale zvládli jsme to. Na bezlesém svahu po kamenech vzhůru, všude jen nízká vegetace, spodní bylinné patro, sem tam nějaký mladý smrček.

Konečně cíl – výstup na vrcholovou skálu, kde jsou tři sedátka do tří států – Česka, Rakouska a Bavorska, výhledy krásné, vítr mírnil pálící slunce.
Vrch dostal název podle uskupení skal, které eroze vymodelovala do podoby tří skalních věží s miskovitými prohlubněmi, které připomínají trůny. Podle pověsti na nich v dávné minulosti sedávali králové Čech, Rakouska a Bavor a radili se o průběhu hranic.

Všichni čtyři jsme byli nadšení, že jsme bez úhony zvládli výstup a byli odměněni nádherným výhledem – máloco se vyrovná tak tichému štěstí a vděku…

Chata je německá, žádný velký pohyb kolem, jen z bavorské strany chodili po dobré cestě kousek z parkoviště na pivo, po stezce naší pouze několik mladých lidí – všude hlásili, že staří nemají vycházet. 🙂 Bylo 31 °C, možná víc.
Poseděli jsme a pojedli sebáky, stejnou cestou dolů – táhlo se to, šli jsme opatrně po kamenech a těšili se z výhledů do naší části Šumavy.

U odpočívadla s tekoucí pramenitou vodou jsme se seznámili s turistkou, která chtěla jet stejným vlakem jako my, pak jsme se s ní sešli u limonády v Novém Údolí při čekání na vlak v 18.08. Ve vlaku platila kartou, poprosili jsme ji, aby nám koupila jízdenky, což ochotně udělala – jedna byla za 9 Kč, zaplatili jsme jí v hotovosti. Ve Stožci jsme nasedli do auta a těsně před večeří v 19.00 dojeli do Borových Lad. Celkem jsme ušli 17 km.

Čtvrtek 14. srpna
V 9 hodin jsme autem vyjeli s Libuškou na Modravu, tam parkování nedaleko centra. Vybraly jsme ikonickou trasu po ČTZ kolem mého milovaného Roklanského potoka.

Za Rybárnou výstup na Tříjezerní slať, prohlídka, hledání a obdivování rosnatek.

Odtud po ŽTZ pod Oblík, pak po MTZ Hakešickou cestou na Javoří pilu, kousek dál k rozcestníku Tmavý potok – tam už nebyly (jako kdysi) lavičky, ani výhled na omějovou louku s množstvím žlutých kytek – vždycky jsme tu bývali o měsíc dříve, takže kytky už byly odkvetlé, ale trochu omějí ještě zůstalo.

Rozhlídly jsme se po místech, kterými jsme dříve buď chodívali pěšky či jeli na kole či na běžkách – všechno je jinak, ale pořád je nač se dívat a zač děkovat… Vrátily jsme se na Javoří pilu, pod přístřeškem snědly sebáky a po ČTZ se vracely na Rybárnu a do Modravy – užívaly jsme si Roklanského potoka, byla jsem šťastná a vzpomínala na Mirka. Bylo 32 °C, ale větřík ten výpal trochu mírnil – v tomto úseku jsme ušlapaly po silničkách 12,5 km.

Z Modravy jsme jely autem na Kvildu, pak na Horskou Kvildu, abychom se podívaly, co je tam nového – za hotelem Rankl vzniklo hřiště pro děti a vyhlídkové venkovní sezení. Naproti hotelu nám chalupa pana Pavla s sochami, které vytvořil, připadala opuštěná – má buď nového majitele nebo už pan Pavel nemůže, co dřív – uvidíme.
Při návratu jsme se zastavily na Jezerní slati. Parkovné tam vždycky bývalo zdarma, teď je nutné platit přes chytrý telefon kamsi, což bylo dost složité podle sdělení řidiče, který to martyrium právě podstupoval. Zůstaly jsme dlužny. Bleskový kukuč trval i s cestami ke slati pouze 15 minut.

Poslední zastávka byla v Kvildě – na pořadu byla pekárna a pověstný povidloň 🙂 K tomu drahá, ale výborná jahodová limonáda – sedlo to!

Celkem jsme ušly 14 km.

Pátek 15. srpna.
Vyjely jsme s Libuškou autem do Modravy, v 9.15 jsme vyšly z parkoviště a po ZTZ se daly přes Cikánskou slať na můj milovaný Březník. Zpočátku hodně do kopce, nad Modravou jsme viděly Klostermannovu chatu a nejasně Bakalovo sídlo v lesích.

Okolní stromy hodně vyrostly, na Cikánské slati je jich množství, rozlehlá louka už není vidět, lesní porost a traviny všude kolem, chodí se po hatích.

Z Modravy na Březník to bylo 7 km, ale nechaly se v tom vedru šlapat – moc lidí jsme nepotkaly, je to víc do kopce, než mi zůstalo v paměti.

Samota, nazývaná až do padesátých let 20. století Pürstlink, leží v nadmořské výšce 1132 metrů, na levém břehu Luzenského potoka při jeho soutoku s potokem Březnickým. Zde, téměř na zemské hranici, při staré obchodní stezce do Bavorska, uprostřed rozlehlých šumavských hvozdů, byla v roce 1856 postavena lesní strážnice knížecího schwarzenberského panství.
Největší slávu jí přinesl spisovatel Karel Klostermann, který zde v roce 1890 pobýval a později Březník zvěčnil ve svých dílech, zejména v románu Ze světa lesních samot.
Po druhé světové válce byl objekt na dlouhých čtyřicet let opuštěný. Poměrně zachovalou stavbu bývalé myslivny adaptoval v roce 2002 Národní park Šumava a upravil ji do dnešního stavu.
Závěr údolí Luzenského potoka je jedním z nejkrásnějších, ale i nejdeštivějších míst na Šumavě.

Na Březníku jsme si daly borůvkové knedlíky se žahourem, který byl kyselý jako žahour – tím nešetřili, ale chyběl tomu cukr a máslo – my na Vysočině máme o chuti tohoto jídla zcela jinou představu. 🙂 Ale nešť.

Pak jsme zašly na půdu, kde bylo znovu otevřeno muzeum – dřív tam bývalo téma „Klostermann“, teď je námětem „Život na Březníku“ v 19. století ve čtyřech ročních obdobích. Expozice seznamuje s historií místa, od nejstarších nalezených pramenů až po současnost.

Ústředním bodem výstavy je model lokality Březníku, který vytvořil Stanislav Vrška, po co nejpřesnějších informacích pátral ve starých dokumentech historik Petr Klučina. Ukázka zahrnuje celé tehdejší osídlení – na kopci kamennou myslivnu Pürstling, dole (v zatáčce) původní dřevěnou hájovnu a v její blízkosti dřevěné domky dřevařů i hospodářské objekty. Prý zde ve druhé polovině 19. století žilo asi 25 lidí.
Zdejší život byl tvrdý a velmi jej ovlivňovalo počasí – přes zimu, když napadlo hodně sněhu, nemohli se lidé dostat dolů, do dvě hodiny chůze vzdálené Modravy, a museli mít vše, co potřebovali, nachystáno.

Když jsme sešly od hostince do zatáčky, odkud je nádherný výhled jak na Březník, tak na Luzný, daly jsme se silničkou, kterou jsme s Mirkem jezdívali na kole i na lyžích, směrem na Modravu.

Vydaly jsme se známou cestou do Modravy – a najednou jsme na loučce u potoka uviděly několik nádherných exemplářů hořců panonských – žasly jsme. A potom další a další – prostě unikátní, nevídané, božské. Krásné šťavnaté rostliny až 50 cm vysoké, tmavě fialové barvy, v plném květu. Byl to silný zážitek!! Jejich výskyt byl nejhustší pod Březníkem až ke Ztracenému, pak jich bylo téměř až k Modravě méně, ale stále byly a já jsem nadšeně juchala, Libuška fotila.

Podívejte se na dnešní trasu:

Na Modravě jsme zašly k soutoku Roklanského a Modravského potoka, které tvoří u centrálního parkoviště řeku Vydru. Do Modravského potoka se na druhé straně mostu vlévá ještě Filipohuťský potok – všechny tři vytvářejí nádhernou, opěvovanou Vydru.
Bylo přes 30 °C, trochu se cestou k Modravě sbíraly mraky a spadlo 5 dešťových kapek, dál nic. Naštěstí. V televizi večer hlásili, že na Bučině byla přeháňka.
Užily jsme si soutoku, je tam vybudovaná odpočívka, velice hezká.

Pak jsme odjely přes Kvildu do Borových Lad.
Celkem jsme ušly 16 km – na cestě jsme strávily celkem 6 hodin, šly jsme tedy pomalu, nebyly unavené, ale navýsost šťastné. Viděly jsme, co jsme chtěly a budiž za to chvála.
Byla jsem spokojená se vším, užila jsem si. Snad příště budu moci na Šumavu zase jet…
Zítra prý má hodně pršet, uvidíme.

Zbývá zařadit společnou památeční fotografii, kterou pořídil František Janeček:

Sobota 16. srpna
Po snídani jsme v 9 hodin odjely s Libuškou autem domů. Jen co jsme naložily batožinu, začalo pršet. Zanedlouho nastal liják tak velký, že musela před Vimperkem na chvíli zastavit – plno zatáček s kopce, nic nevidět v provazech deště. Postupně přestávalo, až za Čkyní byly jen přepršky, pak déšť ustal. Na oběd jsme se zase stavily na pumpě ONO nedaleko Písku.
Ve 13.30 jsme dorazily domů, následovalo slunečné sobotní popůldne.
Celkem jsme ušlapaly od neděle do pátku 94 km, což je v tom vedru myslím docela slušný výsledek.

Související články:
Borová Lada (zdejší krajina před 15ti lety)
Šumava (Luzný, Pancíř a okolí Železné Rudy)
Borová Lada 2024 (Železná Ruda, Knížecí Pláně, Hofmanky)
Krajem pětilisté růže – Český Krumlov III. (Josef Rosenauer – rodiště, muzeum)

Zadáte-li ve vyhledávači na našem webu heslo Borová Lada nebo Šumava či Prášily, objeví se množství článků na toto téma.

Ve čtvrtek 21. srpna 2025 odjíždíme do Duchcova na čtyřdenní turistickou akci Pochod Giacoma Casanovy, těším se, do odjezdu však musím stihnout spoustu práce.