Účast na hvězdicovém pochodu Konec léta v Troji
Návštěva Národního divadla, Národního muzea (nejen Lucy a Selam), poznávání Hodkoviček, Nuslí a dalších pražských čtvrtí
Program i ubytování v Klášteře dominikánů zajistila Ing. Míla Bradová, předsedkyně KČT Tesla Jihlava
29. srpna až 1. září 2025
Odjezd autobusem z Jihlavy v pátek 29. srpna v 8.15, odložení zavazadel do úschovy na ústředí KČT. Podle plánu jsme zamířili do Anežského kláštera a prohlídli si původní interiér, kapli Panny Marie a Krista Spasitele i kostel sv. Františka – podívejte se na fotografie pořízené mou dvorní fotografkou Ivou 🙂 , které děkuji a dobře si uvědomuji význam její práce pro mě a tyto stránky.
Klášter zvaný Na Františku, mimořádně historicky cenný komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České (svatořečené roku 1989).
Anežka Přemyslovna (1211–1282), dcera krále Přemysla Otakara I. založila zdejší klášter klarisek a menších bratří za podpory královské rodiny počátkem třicátých let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele.
Klášter Na Františku byl budován také jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů, také místem posledního odpočinku sv. Anežky České.
V křížové chodbě jsme se zastavili u několika portrétů:
Anežka zemřela 2. 3. 1282. Od dob husitských válek jsou ostatky světice nezvěstné. V roce 1980 byla nad hrobkou osazena deska s nápisem.
Svatyně byla založena po korunovaci krále Přemysla Otakara II. 26. 12. 1261. Byla vybavena vzácnými rukopisy a relikviáři. Stala se chloubou dynastie, na jejíž program navázali další Přemyslovci a Lucemburkové. Přemysl Otakar II. se přihlásil při korunovaci k idejím Karla Velikého a Oty II., francouzských králů a prvního křesťanského císaře Konstantina.
Kresebnou rekonstrukci náhrobku v měřítku 1:1 vytvořila roku 1984 Helena Soukupová. Kunhuta se roku 1261 stala druhou manželkou krále Přemysla Otakara II, s nímž měla čtyři děti.
Hlavice má mimořádnou uměleckou hodnotu a kvalitu – přes 700 let byla ukryta ve zdivu svatyně jako posvátný kámen a nalezena v roce 1984 při opravách. Černobýl je léčivá bylina, o níž se věřilo, že zahání ďábla a působí proti uštknutí – také některé jiné katedrály v Evropě jsou ozdobeny těmito listy.
Dvoulodí kostela sv. Františka – nejstarší liturgický střed kláštera.
Zde u oltáře složila Anežka slavné řeholní sliby – obláčka se konala v roce 1234 za přítomnosti sedmi biskupů a celé královské rodiny – krále Václava I., královny Kunhuty Štaufské a četných cizích i domácích hostů.
Koncem 16. století se klenba v kostele zřítila a prostor pak sloužil jako veřejný hřbitov, poté jako nájemní dům. V roce 1986 byl kostel zastřešen a znovu se stal hmotnou a duchovní dominantou kláštera.
Ve 12.30 jsme bohužel museli dál – vyzvedli jsme zavazadla, ve 14 hodin vstoupili do klášterního penzionu na Starém Městě a ubytovali se. Naši skupinu tvořilo 12 účastníků, já jsem byla v místnosti s Mílou, Ivou, Františkem a Václavem, tedy 5 přátel.
Stručná historie kláštera s přilehlým kostelem sv. Jiljí (Aegidius), který je patronem dominikánů:
První písemná zmínka o románském kostele pochází z roku 1238. Současná podoba kostela sv. Jiljí je z roku 1371. Kostel předal Ferdinand II. roku 1625 do užívání dominikánům, kteří zde v místech původního hřbitova a staré farní školy vystavěli rozsáhlý čtyřkřídlý klášter podle stavebních plánů italských architektů Carla Luraga a Giovanniho Domenica Orsiho.
V kostele je pochovám malíř Václav Vavřinec Reiner. Na začátku 80. let 20. století tu režisér Miloš Forman natočil některé scény svého filmu Amadeus.
Ve 14.45 jsme se všichni vydali tramvají do čtvrti Hodkovičky, která patří do městské části Praha 4. Na Silvestra 2023 jsme se s Mílou a Pavlem Bradovými zúčastnili této zajímavé vycházky podle propozic pražského Náprstkova odboru KČT a chtěli jsme ji dopřát i našim přátelům.
Text i fotografie naleznete ve článku Silvestrovskou Prahou za historií 2023.
Dnes zařadím jen tři nejvýraznější obrázky z trasy:
Při návratu jsme vystoupili z tramvaje u Výtoně, odtud pěšky po náplavce do kláštera.
Dnes slouží jako plavecká hospoda – na pískovcovém portálu ve štítě je plastický odznak spojených měst pražských z roku 1792.
Více o pochodu Podskalské setkání turistů a Vltavanů v roce 2018.
Stmívalo se, světla se rozsvěcovala, byl nádherný letní večer, naprosto snový, domů jsme dorazili ve 20.30, celkem dnes ušlapáno 20 km.
Sobota 30. 8. 2025 – hlavní program dne je pochod Konec léta v Troji
Ráno odchod v 8.45 z penzionu, procházka ještě ospalou Prahou.
V listopadu 1989 tu mělo v divadelních prostorách Laterny magiky hlavní štáb Občanské fórum, nyní zde působí Divadlo Bez zábradlí.
Start akce Konec léta v Troji byl na Kulaťáku, odjeli jsme tedy na stanici metra Dejvická. Míla nám ukázala okrsek budov ČVUT, k nimž má jako absolventka vřelý vztah.
Při registraci jsme dostali popis trasy dlouhé 11 km, jejíž cíl byl na nádvoří zámku Troja, dostali jsme pamětní list a tužku.
Trasa: Dejvická – Hanspaulka – Lysolaje – Dolní Šárka – Trojský zámek.
Nedlouho po startu jsme se ocitli na velice zajímavém místě:
Dílo Stanislava Hanzíka bylo odhaleno v roce 2009. U pomníku na desce z leštěné žuly je zlacený text, který uvádím ve zkráceném znění:
Josef Beran se narodil v Plzni, na kněze byl vysvěcen v roce 1911 v Římě. Od roku 1932 byl rektorem arcibiskupského semináře a profesorem Univerzity Karlovy. Byl vězněn nacisty v koncentračních táborech, roku 1946 jmenován arcibiskupem pražským, 1948 zatčen Státní bezpečností a nepřetržitě držen v domácím vězení na různých místech naší vlasti. Roku 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, vláda povolila odjezd do Říma, ale bez možnosti návratu. Zasloužil se o kanonizaci sv. Anežky České. Zemřel v Římě, vládnoucí režim však nepovolil převoz těla do vlasti, proto byl pohřben po boku papežů v bazilice sv. Petra v Římě.
Užívali jsme si krásných výhledů a četli si popisy se zajímavostmi – je to bezvadné, když můžeme jít a víme kudy, proč a co je na trase zajímavého!!
Roku 1937 byla vila postavena podle projektu architekta Ladislava Žáka. V roce 2005 pověřil soukromý majitel architekta Ladislava Lábuse rekonstrukcí, která jí vrátila bývalou krásu; nyní je památkově chráněná.
Zřícenina se nachází na okraji pražské čtvrti Baba vedle sousedící Hanspaulky. Obě čtvrti jsou nádhernou přehlídkou zdařilých funkcionalistických vil ze 30. let 20. století, jejichž autory byli Pavel Janák, Josef Gočár, František Kavalír, Ladislav Žák a další)
Po červeně značené turistické trase jsme sešli ostře dolů do Šáreckého údolí a poté ostře nahoru po modré značce do Lysolají.
Šárecké údolí, největší pražský přírodní park Šárka-Lysolaje, má dvě části – Divoká Šárka, jejímž středem je potok s peřejemi a skály v soutěsce, a údolí Tiché Šírky.
Zajímavost: jeden ze šáreckých mlýnů zvaný Dubový, koupil Pavel Mysliveček, děd slavného skladatele Josefa Myslivečka.
V zámecké zahradě probíhal kulturní program, bylo k dostání občerstvení a ve stáncích se mohli zájemci dozvědět o aktivitách KČT. Organizátoři zajistili zlevněné vstupné do zámku – rádi jsme nabídku využili.
Pohled na stěny obrovského sálu, který vymalovali Abraham a Izák Godynovi, je ohromující.
Celá západní stěna je alegorií vítězství u Vídně v roce 1638, na jižní straně jsou postavy císařů, východní stěně dominuje alegorie Spravedlnosti, obě boční stěny jsou vyhrazeny galerii slavných osobností habsburského rodu – oči přecházejí z množství maleb a historie zde zvěčněné.
Originál barokní sochy je uložen zde, v zámku Troja, kopie jako domovní znamení zdobí dům zvaný U Černé Matky Boží na rohu Celetné a Ovocného trhu. Kubistický dům z roku 1912 byl postaven podle projektu architekta Jana Gočára, kopii sochy vytvořila v roce 2000 Pavlína Hradecká.
V 16.30 odjezd autobusem č. 112, pak metrem C a trolejbusem č. 23 na Národní třídu, večerní procházka Prahou. Celkem jsme ušli 18 km.
V klášterním penzionu nejsou televize, ale v každém pokoji je bible a nad dveřmi kříž. Bydlí se nám velice dobře, k dispozici je nádobí, velká lednice a prostorná jídelna pro konzumaci vlastních pokrmů – jídelna slouží i jako společenská místnost.
Neděle 21. 8. 2025
Na 10. hodinu dopolední objednala Míla pro naši skupinu prohlídku Národního divadla.
Před jejím začátkem jsme si dopřáli ranní vycházku po Praze – město vlahé, tiché a vstřícné. Nejdříve jsme obešli a prohlédli si nedaleký Clam-Gallasův palác, honosný trakt budov s mnoha barokními sochami, zašli na Mariánské náměstí a postupně procházeli směrem k Národnímu divadlu.
Orloj je poprvé doložen roku 1410, jeho autorem je Mikuláš z Kadaně.
V 10 hodin nás pustili do budovy, celkem asi 30 lidí se zamluvenými vstupenkami. Skvěle nás provázel starý pán, procházka s výkladem trvala přes hodinu.
Nejdřív jsme šli do 1. lože, tam povídal o oponách a výzdobě hlediště, samozřejmě také o vzniku požáru (12. 8. 1881) a nové výstavbě a otevření (18. 11. 1883) divadla.
Prošli jsme i předsálí s bustami a obrazy, které navrhl a rozvrhl Mikoláš Aleš a maloval František Ženíšek – tak se (prý) domluvili.
Následoval výstup na terasu s Múzami a trigami, výhled na Hradčany a Vltavu i na město – obloha modrá, mráčky šlehačkové, maximální pohoda.
Dvě bronzová antická trojspřeží s malým dvoukolovým vozíkem a bohyněmi Vítězství je umístěna na nárožích budovy. Autorem je Bohuslav Schnirch, byly však realizovány až po jeho smrti (1901) – práce se ujali jeho žáci Ladislav Šaloun (je autorem bohyní Vítězství), Emil Hallmann a František Rous. Na střechu Národního divadla byla díla instalována v roce 1911.
Prohlídka pokračovala v suterénu u základních kamenů – první, slavnostně položený 16. 5. 1868, byl objeven v roce 1963 při rekonstrukcích částí budovy. Kameny na stavbu divadla pocházely z Řípu, Radhoště, z Louňovic pod Blaníkem a jiných památných míst Čech a Moravy.
Při poslední rekonstrukci ND byla podzemní místnost upravena do současné podoby a do schránky v základním kameni vloženy k původním dokumentům současné a kámen znovu uzavřen.
V hledišti v přízemí, kde prohlídka končila, právě technici připravovali jeviště pro současně uváděnou (a velmi diskutovanou) Prodanou nevěstu, kterou režisérka Alice Nellis pojala jako „divadlo na divadle“.
Následoval oběd v samoobslužné jídelně na Havelském trhu – spokojenost!
Odpolední program probíhal podle popisu trasy, kterou vypracovali členové pražského Nálepkova odboru KČT pro 21. ročník pochodu Silvestrovskou Prahou za historií 2024. Tehdejší akce jsme se nemohli pro nemoc zúčastnit, proto se Míla rozhodla uskutečnit vycházku Nuslemi, čili Jamrtálem, jak byla autory nazvána, dnes s naši skupinou.
Trasa vycházky: Na Veselí – park Jezerka – Nuselská radnice – náměstí Bratří Synků – Na Fidlovačce.
Celou navrženou trasu jsme dnes pro nedostatek času neabsolvovali, pokračování: Umělecká zahrada – Jaromírova – park Folimanka jsme si nechali na „někdy příště“. 🙂
Ve 13 hodin jsme odjeli tramvají č. 18 do zastávky Na Veselí, odkud jsme podle popisu zamířili do parku Jezerka.
Dočítáme se, že prý zde vyvěral bájný pramen, do něhož se podle Václava Hájka z Libočan chodila koupat kněžna Libuše se svojí družinou. Měl tu stát i kamenný stolec, na němž byl Přemysl prohlášen knížetem. Že pitná voda byla odtud téměř dva kilometry samospádem vedena na Vyšehrad, bylo však nesporně prokázáno archeology – doložili, že roku 1361 nechala Vyšehradská kapitula vyměnit zdejší dřevěné potrubí za kamenné, což byl mimořádný stavební počin.
V parku je hostinec, který vznikl z usedlosti Jezerka, kterou od 70. let minulého století využívala Československá televize jako studio, v němž roku 1973 spustila pravidelné barevné vysílání.
Od roku 2004 zde sídlí Divadlo na Jezerce, provozované Divadelní společností Jana Hrušínského. Rodina Jana Hrušínského bydlí v nedaleké vile.
Uvádím základní údaje o oblasti Nuslí:
Nejstarší zmínka o Nuslích pochází z roku 1088, kdy je král daroval Vyšehradské kapitule. Jejich dnešní podobu tvoří tři lokality: Dolní Nusle (kolem Náměstí Bratří Synků), v nichž někdejší tvrz byla do 18. století přeměněna na zámek, dále Nusle – údolí s potokem Botič, a část obce Pankrác. Na konci 19. století byly vyhlášeny samostatným městem (tehdy zbořen zámek), ale od roku 1922 jsou Nusle zahrnuty do tzv. Velké Prahy.
Nyní jsme vešli do nuselské vilové čtvrti a všímali si domů, popsaných v textovém průvodci.
U vchodu je reliéf od sochaře Josefa Matějů znázorňující manželskou dvojici – muži sedícímu v křesle a čtoucímu noviny přináší jeho manželka šálek kávy či čaje.
Pamětní deska na domě je od sochaře Karla Kronycha. Dnes tu bydlí Jan Hrušínský s rodinou.
Došli jsme na rozlehlé, svažité náměstí, o němž se v průvodci dozvídáme, že až do konce 19. století zabíral jeho velkou část rybník, který byl po roce 1900 přeměněn v park, od roku 1998 se zdejší náměstí jmenuje Generála Kurlvašra.
Pod bustou je nápis: Generál Kutlvašr stál u zrodu našich legií v Rusku. Za německé okupace působil v Obraně národa. V květnu 1945 při Pražském povstání byl velitelem Velké Prahy. Roku 1948 byl obviněn z velezrady a odsouzen na doživotí. Po amnestii v roce 1960 byl propuštěn a rok poté zemřel. Rehabilitován byl až v roce 1968.
Generál Kutlvašr je rodákem z Michalovic nedaleko Havlíčkova Brodu.
Pamětní deska je na staré nuselské radnici, před níž byla v květnu 1945 postavena barikáda, aby bránila průjezdu německé armády na Prahu. Proto je v okolí mnoho pomníčků obětí těchto bojů.
Ve svahu kopce nad náměstím vznikl Památník tří odbojů.
V roce 1925 byla v nejvyšším bodě náměstí postavena sokolovna – je odtud nádherný výhled na Prahu!
V současné době je připravena k instalaci nová plastika sokola, protože starý znak byl zničen Němci – bude instalován zanedlouho při 100. výročí postavení sokolovny. To nám sdělila letitá sokolka, která se poblíž objevila a byla velice hrdá na sokolovnu, kterou jsme obdivovali.
Popis trasy nás zavedl k tramvajové stanici Palouček k nájemnímu domu č. 598:
Vrátili jsme se k radnici a nakoukli do hospody, kam chodil Hašek s Panuškou:
Po svažité Sezimově ulici jsme došli do centra Nuslí, na Náměstí Bratří Synků (komunističtí novináři zavraždění Němci). Zdejší zástavba nájemních domů vznikla na místě zbořeného Nuselského zámku.
V parčíku na náměstí je instalován „poeziomat“, z něhož jsme se po zatočení klikou dozvěděli, proč se Nuselskému údolí říká Jamrtál – během švédských válek byla zdejší zástavba poničena, lidé povražděni, zásoby přeživším odebrány, bylo zle a tak všude plno nářku – prostě slzavé údolí, čili německy jammerthal.
Podle popisu jsme našli ještě několik domů se zajímavou historií a výzdobou na fasádách – nespěchali jsme a pečlivě hledali, nacházeli, prohlíželi a fotografovali.
Sestoupili jsme do údolí k divadlu Na Fidlovačce – ve zdejším parku pořádal od konce 18. století cech pražských ševců jarní lidovou veselici nazvanou Fidlovačka, což je ševcovský nástroj k hlazení kůže.
V 60. a 70. letech působilo jako Hudební divadlo v Nuslích – hereckými hvězdami byli Oldřich Nový a Otomar Korbelář. Chátrající budovu zachránila nadace v čele s Eliškou Balzerovou a Tomášem Topferem, provoz byl zahájen v roce 1998 Tylovou hrou Fidlovačka.
Nejen mne překvapil vzhled divadla – budova vypadala na první pohled spíš jako samoobsluha ze šedesátých let minulého století. Ale hlavní je, že uvnitř to žije…
V Nuselském údolí jsme nemohli přehlédnout most ve výšce 40 metrů a žasli jsme, jak sem ta stavba štymuje – z podhledu mi přišla velice elegantní.
A tady se najednou většina účastníků rozhodla, že pro únavu končí, že hospoda atd. Nedalo se nic dělat. Skončili jsme v Hospodě pod mostem, tedy nuselským. Po nabytí sil odjezd do města, výstup na Můstku, odchod k Národnímu muzeu na pizzu v metru – jeden kousek nestačil…
Celkem jsme ušli 15 km. Ve 21 hodin schůzka v jídelně, od organizátorky Míly jsme dostali pochvaly za dobré chování a diplomy za aktivní účast na turistické akci.
Ale ještě máme jeden den před sebou!
Pondělí 1. 9. 2025
Jsme natěšení na den, který hodláme strávit v Národním muzeu – Míla nám zamluvila a koupila lístky. Těším se na výstavu o pravěké Lucy (asi 3,2 milionů let) a dítěte (stáří přibližně 3,3 milionu let). Před několika dny byli s velkou parádou přivezeni z Etiopie za asistence vojska a ochranek – nikde jinde v Evropě zatím nebyli, proto všichni cizinci toho využívají a stále je tu prý nával.
Ráno plánován odchod před 9. hodinou, v 8.00 mělo být ložní povlečení a ručníky před pokoji. Jedna účastnice zapomněla přidat dva ručníky, nesla je přepečlivě kamsi a chtěla se omluvit, nebylo však komu – k dispozici byl alarm, tak jej zmáčkla (!) a ten hned začal konat svoje dílo! Nikde nikdo – dnes, 1. září, byl svátek sv. Jiljí, takže všichni byli v kostele na mši svaté. Konečně po dlouhé době kdosi z domácích přiběhl, dovolal se na hlídací dispečink a alarm vypnul. Malér! Ostuda padla na nás všechny.
V mrtvolné náladě jsme dovezli zavazadla zase na ústředí KČT, kde nám je laskavě na celý den uložili. Domluvili jsme se, že v 16.45 se sejdeme na dvoře ústředí KČT k vyzvednutí zavazadel a společně odjedeme na Florenc – většinou jsme měli zakoupené jízdenky na RegioJet s odjezdem v 18.00.
O půl desáté jsme vstoupili do muzea, rozešli se podle svých zájmů a ranní pachuť se brzy vytratila.
Zařadím jen několik obrázků, ale jistě uvěříte, že během těch zaujatých hodin, které jsme měli k dispozici, jsme byli plni dojmů a nových informací. Byla jsem tu naposledy asi před rokem a myslím, že ještě další den bych po dnešku potřebovala.
Je tu umístěno 54 bronzových soch a bust a dvě portrétní mramorové busty císařského páru – Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské.
Prošli jsme vše, co nás zajímalo a natrefili skulinu ve frontě na prohlídku sálu s výstavou Lidé a jejich předci. Pod dohledem bdělých strážců jsme procházeli kolem dvou koster, nad nimiž stály modely postav. Focení bylo pro průvod lidí a nedobré světelné podmínky téměř nemožné, silný, užaslý pocit z viděného se u mne dostavil až po opuštění sálu…
Dobře zachovaná kostra Lucy byla objevena v roce 1974 – podle ní bylo možné rekonstruovat vzhled australopitéků.
V roce 2000 byly nedaleko místa nálezu Lucy objeveny pozůstatky dvaapůlletého dítěte, zřejmě dívky. Bylo odkryto 60% kostry včetně velké části lebky.
Realistické modely postav Lucy, Selam a ostatních předků člověka vytvořila francouzská sochařka Elisabeth Daynés.
Ze všech ostatních artefaktů zhlédnutých v muzeu zařadím jen obrázek, který navazuje na včerejší prohlídku Národního divadla a obě tak propojuje.
Před odjezdem domů jsme dostali informaci, že finanční odškodnění, které donesla „hříšnice“ do kláštera, snad zahladilo ostudný incident. Ulevilo se nám.
Cesta domů bez problémů, se zavazadlem mi až k domu pomohli Svobodovi, za což jsem vděčná.
Celkový dojem z akce úžasný – dozvěděla jsem se množství věcí, bohužel mnoho z nich zapomenu, proto tak rozsáhlý zápis… ale příjemný pocit a radost z dobrého společenství se nezapomíná.
Související článek:
Zámek v Troji