Okolí Jihlavy

Kosov-Petrovice-Pančava-Bedřichov

V noci se oteplilo a po ranních mlhách se začal klubat docela hezký zimní den. Bylo 17. ledna a Miladka Zápotočná naplánovala vycházku po neznačených cestách v okolí Jihlavy.

Sraz byl v 10 hodin na okraji Jihlavy u Tesca. Z Bedřichova, který je na opačném konci města, jsme samozřejmě šli pěšky a za tu dobu se vyčasilo, takže začátek vycházky už byl slunečný a my jsme na kosovském kopci využili dobré viditelnosti k tomu, abychom zjistili, kde všude na okrajích Jihlavy vyrůstají novostavby. Kousek za Kosovem už vedla cesta lesem a bylo tam takhle hezky:

Vyšli jsme na další z kopců v okolí – petrovický – a na křižovatce cest na okraji lesa jsme uviděli křížový kámen, který, ačkoliv měl starobylé symboly, vypadal nově.

Zjistila jsem, že kámen dal obnovit v roce 1995 obecní úřad v Puklicích, kam osada Petrovice patří. Nedočetla jsem se kdy, ale co se prý zde stalo: Člověk, který se vracel z trhu s penězi za prodaný dobytek, byl zde přepaden, oloupen a zabit. Původní kámen byl poškozený, tak byl vyměněn (jsem na rozpacích, co si o tom myslet). Dnešního dne zde nebylo nebezpečno, naopak ve společnosti přátel a ve spící tiché přírodě byl cítit domov a pohoda.

Došli jsme do starobylé osady Petrovice a živáčka jsme zde nepotkali – vždyť jsou tu k trvalému pobytu hlášeni dva lidé! Už podle kostela sv. Petra a Pavla z poloviny 14. století je ale vidět, že kdysi bývaly Petrovice (název je prý podle patrona kostela) významnou obcí. Vznikly v průběhu 13. století na Haberské stezce, zdejší tvrz hlídala údolí řeky Jihlavy, a jejich sláva skončila během husitských válek.

V tomto kostele byl na konci 16. století pochován František Hordar, syn bohatého jihlavského kloboučníka, povýšený do šlechtického stavu, jehož potomkům patřily všechny vesnice v okolí. Po bitvě na Bílé hoře jim bylo vše zabaveno, zbyl jen statek v Puklicích. Kamenné náhrobky Hordara a jeho ženy v kostele dosud jsou, ale po díře ve dveřích, kterou způsobili lupiči, aby vykradli hrob ruského generála z doby napoleonských válek, už dnes není ani památky. Ten Rus prý zemřel na zámku v Puklicích, byl bohatě pochován v petrovickém kostele a zloděje přilákaly cennosti, hlavně stříbrná rakev. Rozbili kostelní dveře, rakev uloupili a měli smůlu – ukázalo se, že byla cínová. O této události zde kolovalo hodně lidových zkazek.

I my jsme v Petrovicích zažili něco zajímavého. Blízko kostela v zahradě u domu byl přece jenom živáček – vlčák, který sledoval naši návštěvu klidně a s porozuměním a když na něj Mirek promluvil, byl vstřícný a zaujal postoj: „Hoď mi něco, budu aportovat!“ Mirek našel na zemi klacík, který přes plot psovi hodil – a ten vmžiku vyskočil a z tlamy přehodil přes tyčky dřívko zpět přesně k němu a tak si pinkali…

Vlčák měl ohromnou radost a neobyčejnou výdrž, hody se počítaly na desítky. A věřte či ne – když dostal od Mirka kanára, vzápětí mu ho dal taky! Nechtěl se s námi rozloučit, bůhví, kdy zase přijde někdo, kdo pro něj bude mít chvíli času…

My jsme se vydali na zpáteční cestu k Jihlavě přes Cahův vrch.

Šli jsme zasněženými poli (na běžky to ale bohužel nebylo), sem tam lesík, sem tam oblík.

Oficiální vycházka končila v restauraci Na Pančavě, my jsme tam zůstali jen chvilku a pak jsme se kolem Staré plovárny vrátili do Jihlavy. Celkem jsme ušli asi 20 km a vycházku jsme považovali za společenskou, nikoliv za turistickou záležitost.