Okolí Villachu a Klagenfurtu
Ne, že by ostatní cyklozájezdy nebyly pohodové, ale tenhle, o kterém chci povídat, se opravdu vyvedl po všech stránkách: počasí ukázkové, trasy nenáročné, parta skvělá, jídlo dobré, organizace a zajištění bezchybné – a k tomu ještě možnost putování za Gustavem Mahlerem – to už nenajdeš vadu na kráse, ani kdybys se snažil(-a). Prostě bedřichovští Sokolové prostřednictvím osoby Marušky Hobzové zase zaperlili.
Naše korutanské cyklosnažení se konalo ve dnech 12. až 16. srpna, přičemž středa byla věnovaná vyhlídkové jízdě Rakouskem až do cíle, kterým byl Villach, konkrétně Gästehaus na Martinerstrasse 13.
Opravdové potěšení začalo ve čtvrtek 13. srpna dopoledne poté, co jsme v Kötschachu vystoupili z Toníkova autobusu, konečně vyvedli na světlo boží kola z vlečné maštálky, nasedli a frčeli kolem řeky Gail po cyklotrase R3 do Villachu.
První den skutečně vnímám jako bezstarostný a rekreační, trasa vedla údolím řeky Gail, žádné převýšení, vpravo Karnské Alpy, vlevo Gailtalský alpský hřeben, uprostřed cyklostezka s dokonalým povrchem, stačí jen zlehka pohybovat nohama a samo to jede, hlava v oblacích, oči se topí v kráse…
Řeka Gail tuší za levým hřebenem Drávu, celých 90 km ji ovšem nezahlédne, setkají se až ve Villachu a my jsme ji na její nedočkavé a bystré cestě doprovázeli.
Necpali jsme si do hlavy žádná historická fakta, jen jsme bezmyšlenkovitě jeli a užívali si tu nádheru kolem. Představte si ten nejbarevnější kalendář s horami, zalesněnými kopci, loukami se stády Milek, květinami, se stříbromodrou stuhou řeky lemovanou stromy, starými či moderními mosty, s přepečlivě udržovanými statky, přívětivými městečky a vesnicemi se zdaleka viditelnými kostelními věžemi – a jakoby jste byli s námi v údolí řeky Gail.
Po 94 kilometrech jsme dojeli do druhého největšího korutanského města, do 55 tisícového Villachu, vcelku lehce jsme podle mapky našli náš „herberg“, kde na nás čekal prostřený stůl i lože ke spočinutí.
Po jídle jsme si prohlídli večerní město a pro regeneraci dopřáli nohám pár kilometrů pěších, protože v pátek 14. srpna nás čekala trasa Villach – Klagenfurt, tedy Drávská cyklostezka, značená R1. V noci pršelo a ráno bylo kalné, pohled z okna ubytovny nebyl žádná sláva.
Protože jsme disciplinovaní, vstali jsme, sbalili si zavazadla, uložili je do autobusu, přichystali se na cyklojízdu – a za ty dvě hodiny se sluníčko rozmyslelo a celý den se nám za odměnu naplno věnovalo.
Dnešní trasa byla pospolitě zážitková a koupací, někteří nadšenci odhodili bicykl i třikrát během dne a hupsli do osvěžující chladivé vody. I proto bylo večer na tachometru jen 67 km.
Rakouské cyklostezky jsou ověnčeny informačními panely s nejrůznějšími tématy, takže teoreticky by na konci trasy mohl vnímavý jedinec mít jasno o historii, fauně, flóře, podnebí, geologii a všeličems, prakticky ale žádného takového úctyhodného borce neznám, přesto nás cedule zajímaly.
Až k neuvěření je údaj, podle kterého je prý v Korutanech 1270 jezer – rozhodně jsme jich cestou pár viděli a každé z nich by zasloužilo ódu. Ani cyklostezka podél Drávy nedá člověku vydechnout, každou chvíli se prostředí mění a pořád překvapuje.
Radost způsobí i Toníkův autobus, který se zčistajasna objeví u cyklostezky – znamená to kafíčko, svačinku.
Projíždíme oblastí na jihu Rakouska, kde se stýkají a prolínají germánská, románská a slovanská kultura, což připomíná návštěvníkům před muzeem Svět Keltů trojhranný kámen a listy dubu, platanu a lípy jako charakteristika jednotlivých národů na „Prameni tří kultur“.
Dneska se situace vyvinula tak, že jsme jeli ve větší skupině, shodou okolností dámská přesilovka, tak asi šla té hrstce mužů při zastávkách hlava kolem z našeho štěbetání, naštěstí všichni přítomní byli výkvětem trpělivosti a galantnosti…
Ze štíhlé řeky tančící po kamenech se stávala usedlá dáma ozdobená stříbrnými sponami mostů
a my jsme věděli, že ji musíme opustit, abychom odbočili na sever ke Klagenfurtu (česky Celovec). Měli jsme před sebou výškový rozdíl, a tak jsme osvěžili těla v jezeře, duši v modravých dálkách.
Loučíme se s romantickým výhledem na vzdálené Karavanky
a po hrázi přehrady v Maria Rain přejíždíme do úplně jiné, výškově dosti členité krajiny.
Po několika kilometrech přijíždíme na předměstí Viktring,
pokračujeme stále na sever do univerzitního areálu a hledáme ubytovnu v Neckheimgasse 6, což se nám bez ztráty na životech podaří. Je 18:30 hodin a jsme rádi, že jsme na místě, návštěvu tři a půl kilometru vzdáleného centra města odkládáme na zítřek, večer se všichni při vínečku a pivku vzájemně sdělujeme.
V sobotu 15. srpna byl svátek Nanebevzetí Panny Marie, a ten se v Rakousku opravdu světí. I my jsme měli před sebou sváteční trasu: nejdříve zajet do Maierniggu a podívat se do lesního domku, kde Gustav Mahler skládal na počátku minulého století svá hudební díla, a pak návštěvu rakouské riviéry, což v našem podání představovalo objet kolem celého jezera Wörthersee. O něm se všude hovoří v superlativech – největší, nejkrásnější a nejnavštěvovanější korutanské jezero, 17 km dlouhé, místy přes 80 metrů hluboké. Devadesátitisícový Klagenfurt leží na jeho východním konci, a tak má v každé roční době zajištěný neustálý příliv turistů a sportovců, kteří využívají všech jezerních radovánek. My jsme po téměř dvouhodinové uctivé návštěvě v Komponierhäuschen Gustava Mahlera zůstali s Mirkem na cyklostezce sami, naše skupina už zmizela v dáli.
Lokalitu, kde je mini-muzeum GM jsem označila červeným čtverečkem. Cyklostezka kopíruje silnici, která lemuje břehy Wörthersee v délce asi čtyřiceti kilometrů.
Vesnice Maria Wörth leží na poloostrově vybíhajícím do jezera a věže místního katolického kostela jsou charakteristickým označením Wörther See, zdejší fresky prý vznikly v 11. století. Mají tu i kostel evangelický, na oba je zvenčí utěšený pohled, uvnitř útěšný pobyt.
Dneska tu navíc bylo kvůli mariánskému svátku velmi živo, krojovaná kapela, stánky, množství vyfešákovaných lidí. Toho jsme se nabažili rychle, honem do pedálů a ujížděli jsme na západní konec jezera. Tam je mondénní lázeňské středisko Velden – výstavné budovy, promenády, pláže, okouzlující pohledy na věnec okolních zalesněných kopců přes hladinu jezera.
Pak už jsme se vraceli ke Klagenfurtu, zastavili jsme se v Evropském parku poblíž veřejné pláže a dopřáli jsme si zmrzlinu, vám nabízím tenhle pohled z parkoviště, z něhož snadno zjistíte, že na koupališti rozhodně nebylo pusto.
Cestou do poměrně vzdáleného středu města jsme míjeli i kongresovou budovu u kukuřičného pole, na tom se mi líbil ten kontrast starosvětskosti a odlesku hvězdných objevů…
Na Starém náměstí v hlavním korutanském městě bylo přívětivě a klidno, nenadálý rozruch způsobila narušitelská skupinka mladých lidí v krojích, kteří přijeli na slámě ve vlečce traktoru, zpívali při harmonice, řidič traktoru popadl činelky a nejen my jsme se usmívali… Poslechli jsme si pár řízných písniček, pak jsme šli na Nové náměstí, na němž jsou dva významné objekty – obrovský pomník panovnice Marie Terezie (1717–1780) a centrální kašna ze 16. století v podobě kamenného draka. K němu se váže pověst, že při založení města žil v blízkých bažinách, samozřejmě požíral lidi i zvířata, nakonec byl slavně přemožen, na památku na městském znaku vyobrazen a z jednoho kusu kamene vytesán a vystaven, posléze k němu byl hrdinný Herkules s kyjem doplněn.
Název města prý připomíná neustálý nářek (klagen = naříkat) umývačky
velkého počtu mrtvých u obávaného říčního brodu a bažin v okolí původního sídla. No, vzhledem k tomu, že ti dávní mrtví už o naši lítost nestojí, je to historka půvabná.
Po večeři v ubytovně jsme centrum města navštívili na kolech ještě jednou, užili jsme si osvětleného draka a ostatní dominanty města a s cifrou 65 km za dnešní den jsme dali bicykly do pojízdné maštálky za autobus, při oslavném ťukání skleničkami jsme absolvovali večerní tiskovku – a v podstatě byl konec zájezdu.
V neděli ráno 16. srpna jsme odjížděli, zde na památečním fotu stáli sokolíci (a jejich přátelé) v dlouhých hustých řadách:
Během návratové cesty jsme se stavili u přehradní nádrže na jezeře Packersee, někdo se s chutí vykoupal, my ostatní jsme „guljáli i addycháli“. Aby všechno nebylo tak infantilně idylické, na dálničním odpočívadle 80 km před Vídní mě štípla do třetího prstu pravé nohy rozzuřená včela, která se rozhodla odpočívat v mém sandálku právě na zmíněném místě, ale já jsem ve stejný okamžik měla v úmyslu dojít k autobusu. Tenhle střet zájmů bohužel zaplatila včela životem a já jsem na ni s oteklou nohou další dva dny vzpomínala aniž bych se chystala na onen svět… Raději jsme se chystali na pěší Putování do kraje Pětilisté růže.
Moc pěknéKdyž jsem tam jezdil /vlakem/, tak jsem viděl skupinky, většinou starší ročníky, jak třeba ve Spittalu nebo Villachu vystupovali a nastupovali a s koly.Tak můj obdiv, ještě že se většinou cyklostezky vinou kolem řek .
Pak hned za týden pěší pochod v Novohradských i s deštěm a jedním Holanďanem /jsem někde četl/. Slušné porce. Chválím, život se má žít intenzivně a naplno i kdyby měl se stromu hopsnout, až to nepůjde, pak je možno se povalovat. Hodně dalších zážitků