Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov 2009

Duchcov 27. 8.–30. 8. 2009

Tušila jsem, že nepůjde jenom o procházku v Krušných horách a hned ve čtvrtek 27. srpna odpoledne jsem se ve vlaku ubezpečila, že tento výlet bude výživně poznávací – Miluška, která je rodačkou z Duchcova a laskavě poskytovala informační servis, během cesty rozdala nám třem adeptům-pochodníkům desetistránkové povídání o Duchcově a nadšeně a zasvěceně při téměř šestihodinové cestě vlakem povídala o Českém středohoří, o Bráně Čech, upozornila na kostel sv. Barbory v Dubici, romanticky uvelebený 220 metrů nad hladinou Labe, o Žernosekách, užili jsme si Labského údolí a vyhlídky na malebné kopce Středohoří – prostě jsme byli v péči nejvnímavější cestovky. Míla je teď už domovem na Vysočině, cestu k rodičům má za ta léta dokonale zmapovanou, a tak jsme do Duchcova přijeli kolem 19 hodiny natěšení na události příští. Vystoupili jsme na nádraží a asi dva kilometry jsme šli do města, bylo krásně a pořadatelé nás očekávali a hezky uvítali. Já jsem jela sama (Mirek se nemůže zbavit svého zlozvyku chodit do zaměstnání a tedy se pere s dovolenou), foťák jsem sebou neměla, proto všechny fotky z této akce jsou od Míly Bradové, ta se ale dívala do objektivu okem domorodce, a tak některé objekty, o kterých budu psát, neuvidíte, protože jí připadaly všední a navíc nám o nich horlivě povídala na dokumentaci nemyslíc.

Ubytovaní jsme byli v ZŠ Smetanova v tělocvičně, první noc nás tu bylo jen sedm, takže pohoda, každý jsme dostali žíněnku od pana školníka, povídali jsme si s pořadateli z turistického oddílu TJ Sokol Duchcov o všeličems, i o Hradišťanu a našem jmenovci, který už hraje v muzikantském nebi, a strávili jsme krásný večer.

V pátek ráno 28. srpna byl na startu cvrkot, my jsme odjeli vlakem do Bíliny a nedrželi jsme se striktně propozic pochodu, měli jsme v Milušce nadstandardní průvodkyni. Protáhla nás Bílinou, která leží v nadmořské výšce 207 metrů a ukázala na 539 metrů vysoký znělcový vrch Bořeň nad městem – to byl náš nejbližší cíl.

Prý má podobu ležícího lva – já jsem ale ani při největší snaze žádnou šelmu neviděla, což neznamená, že bych nebyla okouzlena, naopak, dávno jsem si přála podívat se na svět z Bořně. Stezka nahoru byla zpočátku trochu kufrovací, ale přece jen jsme našli cestu pravou.

Ačkoliv ční kopec jen trochu víc než tři stovky metrů nad okolím, výhled odtud je z kategorie luxusních, obsáhne České středohoří i krušnohorský hřeben a nadchne asi každého.

V chatě pod kopcem jsme se malounko občerstvili a po zelené značce jsme spěchali na další atraktivní místo – do Lázní Kyselka. O zdejších léčebných pramenech se zmínil už Kosmas ve své kronice, když líčil bitvu z roku 1040, kterou svedl u Bíliny Břetislav I. s německým císařem Jindřichem III. (odkazuji na zmínku o bitvě u Brůdku na Domažlicku ve stejném roce, o níž píši dne 10 5. 2009 ve Svatojakubském putování).

Na začátku 18. století založili Lobkovicové, kterým tehdy patřilo zdejší panství, lázně, a ty získaly proslulost i díky lékaři Františku Ambroži Reussovi (má zde okázalý pomník), který prokázal léčebné účinky bílinské kyselky i nedaleké zaječické hořké vody na zažívací ústrojí. Na konci 19. století došlo k výraznému stavebnímu rozvoji lázní, jezdilo sem mnoho VIP tehdejší doby.

Po znárodnění v polovině minulého století začalo upadat zdejší prostředí, park pustnul, několik let po roce 89 se však podařilo městu Bílině získat lázeňské objekty i park do vlastnictví a naštěstí už je to vidět.

Nedaleký Most, konkrétně kopec Hněvín, byl dalším bodem našeho zájmu. Z Bíliny jsme jeli vlakem jen pár minutek.

V Mostu jsme se nejdříve zastavili ve známém děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie, který má za sebou dobrodružnou minulost. Byl postaven ve 13. století na místě 841 metrů vzdáleném od nynějšího stanoviště, na začátku 16. století vyhořel, pak byl průběžně po dalších požárech obnovován a přestavován, až byl dokonce v roce 1975 přemístěn kvůli dolování. Někdy v „osvícených“ osmdesátých letech minulého století jsem v děkanském chrámu byla – místo oltáře visela vlajka a v chrámové lodi byla výstava k výročí VŘSR – hrozná vzpomínka! O to víc jsem teď byla spokojená, když jsem uviděla stálou výstavu gotického umění a zjistila, že v roce 1993 byl kostel znovu vysvěcen. Zdejší průvodce poznal náš zájem, a tak se ve výkladu nešetřil, poté jsme shlédli i dobový filmeček o unikátním přesunu chrámu.

Po červené značce jsme vyběhli na Hněvín (399 m n.m.) a to byl zlatý hřeb dnešního dne. V podvečerním slunci a s kulisou Českého středohoří vypadal nový Most spořádaně a spolehlivě.

V současnosti je hrad na Hněvíně obnoven a slouží jako restaurace a rozhledna, jeho vznik se datuje už do 12. století, měl své skvělé i temné doby, po třicetileté válce byl zbořen, pak znovu postaven podle původní podoby. Jedním ze slavných, ovšem nedobrovolných obyvatel, byl dobrodruh a alchymista na dvoře císaře Rudolfa II. Edward Kelley (1555–1597), který po ztrátě přízně císařovy ve zdejším vězení po nezdařeném útěku vlastní rukou zemřel. Proklel prý hrad i místo, aby zmizely z povrchu zemského, takže vojáci a těžaři v pozdější době vlastně jen naplňovali černokněžníkovo zvrácené přání.

V 19 hodin nám odjížděl vlak z Mostu do Duchcova, den jsme zakončili dobrou večeří v restauraci Valdštejn. V nohách jsme měli 23 kilometrů a v hlavách čisto, jasno, vymeteno. Klíště, z jehož přítomnosti na mém těle jsem byla vytočená, mi vytočila Lída. Konečný počet nocležníků ve velké tělocvičně se ustálil na čísle 12, přijeli i někteří známí turisté z jiných oblastí.

V sobotu ráno 29. srpna bylo na startu kolem stovky lidí, převážně z okolí Duchcova – pochod má tradici a své stálé příznivce. Dnešní trasa vedla po hřebeni Krušných hor do Nového Města.

Kvůli pohodlnosti jsme dojeli autobusem MHD asi pět kilometrů z Duchcova do Oseka, tam jsme se vydali po modré turistické značce a hned po ránu tu byla lahůdka – pohled na buk převislý s temně červenou barvou listů byl pro mne fascinující. Rozložitá koruna (prý měří 14 metrů) a téměř čtyřmetrový obvod kmene budí úctu a navíc je 150 let starý strom krásný. Příroda, která vytvořila takové mistrovské dílo, umí ovšem lidi zasáhnout i opačně – vzpomněli jsme na to po pár stech metrech u památníku obětem katastrofy na dole Nelson. Dne 3. 1. 1934 zahynulo při výbuchu 144 horníků. Tak velká tragédie poznamenala celý kraj, rok poté byl instalován pomník autora Karla Pokorného – znázorňuje truchlící rodiče nad tragickou smrtí syna.

Po modré TZ jsme vystoupali na hřeben ke zřícenině bývalého největšího severočeského hradu Oseka, čili Rýzmburka, zbudovaného v polovině 13. století, od 16. století opuštěného. Pohled odsud na Milešovku byl nezapomenutelný a ordinovala bych ho spolu s výstupem jako lék na deprese… Zanedlouho jsme pak po červené TZ došli na kultovní místo duchcovských turistů, na chatu Máňa, což je vlastně zastřešené odpočívadlo . Byla zde razítková kontrola, možnost občerstvení, ale hlavně Dušanova vyhlídka. Ze skalky byly vidět nejen snové vrchy Českého středohoří, ale i krušnohorský Bouřňák, Komáří vížka a jezera v podhůří. Turisté z Duchcova si musí skutečně hodně považovat svého předsedy Dušana Petráše, když pojmenovali tuto krásnou vyhlídku jeho jménem!

Hřebenová cesta byla příjemná, počasí nádherné, vzájemnost kvetla. Byla jsem ráda, že Miluška neumdlévala v poskytování informací, ale moje paměť asi plní bobříka mlčení – teď ji marně žádám o nápovědu. Pamatuji si jen, že na rozcestí se zelenou značkou, která vede údolím potoka do Domaslavic, mi řekla, že ve strážním domku u obce se narodila Anna Vlčková, pozdější žena prezidenta Edvarda Beneše Hana (1885–1974); jeden z pravidelných pochodů duchcovských turistů nese její jméno.

Blízko Domaslavic je městečko Hrob a v něm základy rozbořeného protestantského kostela, postaveného v roce 1614. V prosinci roku 1617 byl nový kostel srovnán ozbrojenci oseckého hejtmana se zemí, což byla záminka pro započetí třicetileté války – to mi přišlo jako závažná historická vysvětlivka!

Po hřebeni jsme došli do rozsáhlého katastru obce Nové Město a už jsme se blížili k 869 metrů vysokému vrchu Bouřňák. V okolí jsou bukové porosty, stromy nepřehlédnutelných bizarních tvarů. Místo je hodné vzpomínky na zakladatele krušnohorské turistiky Karla Líma (1875–1958), který dal české jméno svému milovanému kopci – bývalý Stürmer přejmenoval na Bouřňák a inicioval postavení chaty, což se zdařilo v roce 1928. Učitel Lím byl prvním českým lyžařem v Krušných horách (1899), zakladatelem zmíněného pochodu Hany Benešové a nadšencem, který prý vystoupil na Bouřňák 2000 x, dokonce i při oslavě svých osmdesátin – musel být borec zdatný, protože kopec je statný. Došli jsme k chatě, která byla v roce 1975 při příležitosti 100. výročí narození Karla Líma nazvána jeho jménem (povídá se, že při výstupech nosíval v ruksaku cihly na stavbu chaty).

Výjimečnost Karla Líma byla potvrzena v březnu roku 2007, kdy byl uveden do Síně slávy české turistiky.

Ani se nedivím zanícenému turistovi Límovi, že se nemohl nabažit pohledu na České středohoří, nás odtud donutil odejít až jízdní řád historické železnice Moldava – Most, od roku 1998 kulturní památky. Ťapali jsme na asi dva kilometry vzdálenou stanici Nové Město

a těšili se na svezení vláčkem z docela velkého kopce, na dva dlouhé tunely a překrásný most – to všechno nám Míla slíbila a železnice vrchovatě splnila. Dráha byla postavena v poslední třetině 19. století, měla napojení do Saska a také do Prahy, měří asi 40 km. Před válkou působil v Moldavě jako výpravčí pozdější spisovatel Adolf Branald. Neuvážená snaha o zrušení železnice na začátku devadesátých let naštěstí nevyšla, a tak jsme na stanici nastoupili a užívali si. V Dubí je točna a zase se frčí z kopce až do podhůří. Vystoupili jsme v Oseku s touhou prohlédnout si zdejší proslavený klášter, ale kvůli pokročilé době a lemplovatosti slečny z „íčka“ jsme se museli spokojit jenom s venkovní prohlídkou areálu.

Denní bilance: na pouhých 20 kilometrech tuna zážitků a navíc jedno klíště, které mi opět vytočila Lída!

Krásnou a slunečnou neděli 30. srpna jsme věnovali prohlídce Duchcova a já jsem se naprosto zbavila mylné představy o nezajímavosti města zmrzačeného těžbou uhlí. Viděla jsem zde architektonické skvosty minulosti a v současnosti upřímnou snahu o zacelení bývalých ran. Největším lákadlem duchcovským je zámek a nejslavnějším obyvatelem Giacomo Casanova (1725–1798), takže jsme hned ráno s první vlnou návštěvníků stepovali na zámeckém nádvoří chtiví prohlídky. Nezklamali jsme se, opravdu jsme viděli nejen pokoj pana zámeckého knihovníka, který zde pobýval třináct posledních let svého života jako ozdoba a lákadlo pro četné významné návštěvníky, jež okouzloval svým barvitým vyprávěním, ukázali nám jeho francouzsky psané Paměti mého života, omráčili nás výčtem slavných osobností, které na zámku pobývaly. Prodírali jsme se lesem Braunových soch v celém zámku i pak v Knížecí zahradě a v parku.

Nemůžu pominout památné stromy – v parku, který bohužel zaplatil více než polovinou své rozlohy za touhu po dolování černého zlata pro socialistické hospodářství (prý pod zemí byl asi tak jeden plný kbelík!), stával Casanovův dub, po kterém nezůstal do dnešních dní ani pařez, neboť ho nějaký blb zapálil, je od roku 2005 vysazen nový doubek (ať mu Pán Bůh zdraví, sílu a štěstí dá!). Stromy, které zde zůstaly z původní výsadby, jsou opečovávaní krasavci a je radost procházet se v upraveném zbytku zámeckého parku. Stával tu i špitál, v jehož kopuli byla freska Rainerova ze začátku 18. století, v padesátých letech století minulého byla pro havarijní stav budovy sejmuta, byl pro ni vystavěn pavilon na nepoddolovaném území, kam byla v osmdesátých letech instalována, ale bohužel už pohled na ni zase není možný. Zato Sfingový rybník se sochami Matyáše Brauna nelze otočením klíče ukrýt, a tak jsme se pokochali co oči stačily.

Na přiložené mapce vidíte bílé plochy, což jsou místa dolování. To, co ve starobylém městě zůstalo, stojí ovšem za vidění. Na impozantním náměstí, jehož jednu stranu zabírá zámek, ke kterému byl na začátku 18. století přistavěn děkanský chrám Zvěstování Panny Marie, je několik výrazných sochařských výtvorů, včetně nezbytného Floriánka u kašny a svatých patronů na kamenném sloupu – ani ti však nedokázali zabránit 10. května 1945 vypálení chrámu a zničení vzácných děl Braunových a Rainerových.

Pak nám při okružní prohlídce městem Miluška ukázala mnoho dalších zajímavostí, zmíním se o kapli sv. Barbory ze začátku 18. století, jako následnici hřbitovní kapličky ze století šestnáctého. Na zdi kaple je pamětní deska Casanovova, neboť se má zato, že na zdejším hřbitově, později zrušeném, byl pravděpodobně pochován.

Další pamětihodností je Schillerův dub v parčíku u zmiňované kaple – prý sem dramatik chodíval ze zámeckého archivu odpočívat po studiu podkladů ke hře Albrecht z Valdštejna. Po patronce horníků svaté Barboře dostal jméno i přilehlý městský rybník.

Až na samotný okraj města jsme museli dojít, abychom spatřili Duchcovský viadukt (vlastně původně Ledvický), který hrál svoji historickou roli dne 3. února 1931 při demonstraci nezaměstnaných dělníků, kdy při střelbě čtyři z nich zemřeli. Nyní tato okrajová část vypadá velmi nevábně, smrt na vás téměř sáhne, přiblížíte-li se tam. Památník, který tu původně stával, byl přemístěn do blízkosti gymnázia z roku 1927, překrásné budovy, nyní pečlivě opravené, na niž se Míla zamilovaně dívala a vzpomínala na svá studentská léta pod ochranou vzdělance Karla Havlíčka Borovského stojícího sošně v pozici, kterou mu určil autor Fojtík. Jako prémii dodatečně vkládám dvě fotky gymnázia z roku 2007, které mi Míla poslala, ta budova je klenot.

Čas odjezdu se přiblížil, poděkovali jsme pořadatelům, vyzvedli si pamětní listy pochodu, dostali darem cyklomapu severních Čech a spoustu informačních materiálů o zdejším kraji a vydali se na nádraží. Potěšilo mě, že se s námi přišel rozloučit i Mílin tatínek, jehož srdce pořád bije v rytmu sportovně turistickém.

Nejprve jsem litovala, že hezké zážitky nemohl prožít i Mirek, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně docela dobrý důvod pro účast na pochodu Giacoma Casanovy v roce 2010.