Šumava

Prášily 28.–31. 1. 2010

Naše nové běžky bažily po poznání. Žebraly a žalostně žadonily, žhavě žádaly výlet mimo Vysočinu – a my jsme jim ho mohli dopřát, protože turisté z Tesly nás sebou vzali na svůj pravidelný lyžařský zájezd na chatu KČT v Prášilech. Chata byla nově vybudovaná a otevřená v létě 1997, ale už v roce 1928 se tu rojili turisté a naši turističtí předáci zakoupili bývalý pivovar, který přebudovali na ubytovnu. Prášily byly totiž před válkou velmi známé rekreační středisko, srovnávané se Špindlerovým Mlýnem, žilo zde více jak tisíc obyvatel, prosperovala tu sklárna, vyráběl se ruční papír, žádaný na nejlepších adresách. Vše se změnilo po odsunu německého obyvatelstva, od roku 1952 zde byl vojenský výcvikový prostor, počet obyvatel méně než padesát, okolní samoty a osady zanikly… No, to jsem nezačala moc povzbudivě, ale na Šumavě to byl obvyklý scénář, naštěstí se poměry změnily, i když původní osídlení je nenávratně pryč a my bychom si měli pamatovat kazisvěty…

Ani nevím, jak se přihodilo, že jsme několik posledních let nebyli na Šumavě, teď jsme jeli vstříc pocitům dávno nedotýkaným.

Ve čtvrtek 28. ledna jsme před jedenáctou přijeli autobusem na Pláně a o půl páté jsme měli odjíždět z Modravy ubytovat se na chatě v Prášilech – mezitím bílá stopa.

Trasa: Pláně –Churáňov – Zlatá Studna – Horská Kvilda – Filipova Huť – Modrava = 15 km

trasa z Plání do Modravy

Běžkařský zájezd má dlouhou tradici, někteří z našich přátel už tu byli po dvanácté, a tak jsme byli rádi, že se stali našimi průvodci. Nebudu zastírat, že moje nadšení pro tento přesunový prostředek je daleko větší než moje skutečné schopnosti, ale lyže i já jsme se vrátily bez šrámů.

slibný začátek

Šumavské pláně jsou ve výšce kolem tisíce metrů, z ní se zvedají oblíky asi dvousetmetrové, délka hřebene je skoro 120 kilometrů, zdejší horniny žula, rula a svor byly v současnosti zasypány nejméně metrovou vrstvou sněhu, který zavál i slati, rašeliniště a ledovcová jezera, takže přáním všech běžkařů bylo vjet do připravené stopy a rytmicky rázovat sněhem proměněnou krajinou vpřed…

Projeli jsme střediskem zimních sportů na Churáňově (1118 m) a přijížděli na křižovatku turistických cest Zlatá Studna (1100 m), dříve zde bývala sklářská osada, v níž bydlelo přes sto lidí… Při hledání informací na internetu jsem našla příběh z časů převaděče Krále Šumavy, který v září 2008 vyprávěl Eduard Steun podle zápisků svého otce, revírníka ze Zlaté Studně. Nedaleko, na místě zvaném Torfstich-Planie, stával dům, kde bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla. Ti lidé nebyli nikdy jinde než v lese (možná jednou ve Vimperku), neměli elektřinu, nezajímali se o politiku. V květnové noci roku 1950 zaťukal na jejich okno příbuzný, odsunutý před pár lety do Německa, ve společnosti dvou mužů, a požádal o jídlo, které dostal a rychle zmizel. Ty tři zatkli pohraničníci a s Pöslovými řádně zatočili – Franz dostal deset let kriminálu, po jeho zatčené ženě a staré matce se země slehla, dobytek pozabíjen, zařízení domu spáleno, během jednoho dne dům zcela zbořen. Nikdo nesměl blíž, v okolních usedlostech prováděny prohlídky, krátce nato byla vysídlena i myslivna na Zlaté Studni a osada zanikla způsobem tehdy obvyklým. To vše pro kousek jídla podaný oknem příbuznému… S mnohými útrapami přežila jen čuvačí fena Schotti, které se prý nakonec ujali hodní lidé z Nových Hutí.

Jen kousek od Zlaté Studny je uprostřed lesa malá paseka, Ranklov, kde stával rodný dům šumavského obra Josefa Klostermanna, zvaného Rankl Sepp, vzdáleného příbuzného kultovního spisovatele Šumavy. Tam ovšem stopa nevedla, tak jsme projeli Horskou Kvildou na návrší k hotelu Rankl, kde mají jeho dvoumetrovou sochu z červeného dubu (Sepp prý ale měřil 213 cm).

Rankl Sepp na Horské Kvildě

povídání o sumavském obru

Dočtete se o něm spoustu povídaček – hezká je ta o uplakaném děvčátku v kolébce, které se na Rankl Seppa usmálo, když na něj promluvil a on slíbil, že si ji vezme za ženu, což za dvacet let učinil…

u hotelu Rankl

Na tomto kopci nad slatěmi prý stávala Poldaufova hospoda, o níž, a také o Seppovi, píše Karel Klostermann v románu V ráji šumavském.

Občerstvili jsme se a vydali se dál po prastaré Zlaté stezce, vybudované za císaře Karla IV. kvůli obchodu s Bavorskem. Zlato ani sůl už nejsou na pořadu dne, teď na Šumavě frčí ekologické farmy, na nichž se chovají tito drsní krasavci:

skotský skot na Horské Kvildě

Představte si téměř pustou lesní stopu (je čtvrtek), jedeme svým tempem, čistíme si záhyby duše

cestou na Filipovu Hu»

a najednou se za námi někdo rozeřve a nejsprostší nadávky lítají kolem – ve zmatku se ohlédneme a za sebou uvidíme pořízka s nepříčetnýma očima, který je na mrtvici z toho, že jsme právě tady. Jeho alkoholem či bůhvíčím zakalený rozum je k nepotřebě… Rychle jsme se mu klidili z cesty, protože s monstrem se nedomluvíš. Poprvé v životě jsme se při turistice setkali s hulvátem – k neuvěření.

Načechraná zima nás brzy utěšila a vlídnost krajiny dala zapomenout na ozvěnu lidských slov, sjížděli jsme z nejvýše položené šumavské osady Filipova Huť (skoro 1100 metrů) k Modravě, koutkem oka jsme zahlédli Bakalovo atypické stavení ve svahu nad původně rybářskou osadou a už nás vítala Klostermannova chata z roku 1924, kterou pro KČT vyprojektoval slavný architekt Bohuslav Fuchs.

Klostermannova chata v Modravě

Za slabou hodinku jsme autobusem dojeli už za tmy do Prášil a palandy v chatě nás přívětivě zvaly…

v Prásilech

Chata KČT má mezi turisty dobrý zvuk a je tu pořád plno, což je ta nejlepší vizitka.

chata KČT v Prásilech 1

chata KČT v Prásilech 2

chata KČT v Prásilech 3 

Všichni jsme si představovali, že v pátek 29. ledna bude zase tak vstřícné počasí a naše vzpomínková zima dětství bude pokračovat další jiskřivou kapitolou. Ale nahoře se rozhodli jinak – poslali vydatné sněžení, na běžky se nalepily mrazivé drhnoucí boule, nohy ztěžkly a bylo to ke vzteku… Stopy, včera projeté, jakoby nikdy nebyly, nové nikdo neudělal. My jsme ale věřili, že…

Trasa: Prášily – Slunečná – Nová Studnice – Javoří cesta – Zelená Hora – Za Oblíkem – Javoří slať a zpět + ze Slunečné směr na Velký Bor a zpět do Prášil = 32 km

trasa z Prásil na Javoří Pilu a zpět

silně snězilo

Na dnešní trase a za daných podmínek se naplno projevila moje neschopnost – teoreticky jsem přesně věděla jak na to, ale nohy mi to nebraly, zmatené běžky nespolupracovaly… Ostřílení borci z naší výpravy vyrazili časně a říčně – museli se střídat ve vyšlapávání stopy, kdežto my, zpozdilí konečníci, jsme se v rámci možností dobře vezli po stopě hluboce zaříznuté v našlehaném sněhu, jen mých 156 cm mě nutilo, abych při používání hůlek zdvíhala ruce až nad hlavu a ty potvůrky se mohly zapíchnout do bílé hradby kolem stopy, vybočit z ní nebylo možné. Tak to šlo v potu tváře až k rozcestníku Za Oblíkem, odkud stopa klesala po svahu dolů k Javoří Pile. A tam se to stalo – moje běžky se vzbouřily proti přírodě, uvědomily si, komu vděčí za to, že jsou na výletě a rozhodly se ukázat všem, že jsou mladě nevybouřené – cítila jsem, že ve svahu nabíráme rychlost, lyžaři před námi se bleskem přibližují – všichni stihli zareagovat na moje utrpěné vítězství nad hmotou a uklidili se překvapeně z cesty – a moje splašené běžky za údivu přihlížejících dorazily se mnou bezpečně dolů a já jako správná akční hrdinka jsem ještě stihla nabídnout pomocnou ruku Václavovi, který nikoliv naší vinou vězel v závěji… Svých pět minut slávy měly moje nové běžky za sebou…

dál cesta nevede

Naši předšlapávači to v těchto místech vzdali a otočili, mátožný pot na čele i těle, půl kilometru na Javoří Pilu (1120 m) už bylo nad jejich síly, slať na soutoku Tmavého a Javořího potoka zavalená sněhem se stala občerstvovacím místem před zpáteční cestou. Ostatně, kousek odtud stával na místě bývalé pily na zpracování dřeva z okolních lesů hostinec s noclehárnou (v roce 1950 zbořen).

děvčata do nepohody

Počasí ocenilo naše moudré rozhodnutí a postupně se zlepšovalo až tak, že se sníh přestal lepit na lyže a zavládla všeobecná pohoda.

Javoří cesta

odstíny bílé

az na konec světa

Toto je pohled z míst, kde se sbíhá cesta z Poledníku s cestou z Nové Studnice a míří ke Slunečné:

stopa k civilizaci

Z bujnosti jsme se na rozcestí u Slunečné rozhodli jet ještě asi dva kilometry k Velkému Boru, kde podél silnice vybudovali novou cyklostezku a teď je tam krásná stopa. Pak už jsme se vrátili do Prášil a dbalí varování na ceduli před vchodem do jediné zdejší hospody (Kdo nás mine, hlady zahyne!) zašli jsme na dobrou odměnovou večeři.

Sobota 30. ledna byla už od časného rána plná zážitků – při zkoumání počasí z okna jsme uviděli našeho velmi spoře oděného kamaráda Standu, jak se rozkošnicky válí ve sněhových peřinách před chatou. Měl k tomu dobrý důvod – je zvyklý sprchovat se ráno studenou vodou, na chatě je však teplota vody pevně přednastavená (pro normální lidi) a on měl absťák.

Autobus nás zavezl na Gerlovu Huť, odkud bylo několik možností dostat se do večera do Prášil. Počasí bylo skvělé, nálada tudíž báječná, takže jsem i já uvěřila ve své schopnosti přežít a ráda jsem souhlasila s výletem na Hofmanky a teprve pak se s našimi laskavými vodiči Mílou a Pavlem vydáme k dočasnému domovu. V 10:15 jsme vyrazili směrem k Pancíři.

trasa z Gerlovy Huti na Hofmanky a zpět

jedeme na Hofmanky

Jeli jsme nádhernou lesní cestou a já jsem uhranutě koukala na sněhově mrazivé a nadýchané záclony všude kolem.

informační místo

sněhové závoje

Z liduprázdné a bělostně neporušené paseky se nám v plné kráse ukázal Pancíř (1214 m n.m.).

Pancíř

Po šesti kilometrech jsme byli na Hofmankách (1077 m), chatě na svahu Pancíře, a inkasovali jsme odměnu:

pohled z Hofmanek

Hofmanky

Pak rychle stejnou cestou z kopce zpět, na parkovišti v Gerlově Huti malá svačinka a už jsme upalovali v čerstvě projeté stopě.

Trasa: Gerlova Huť – Hofmanky – Gerlova Huť – Nová Hůrka – Hůrka – jezero Laka – Zlatý stoleček – Ždánidla – u Gsengetu – Frantův most – Dolní Ždánidla – Prášily = 37 km

trasa z Gerlovy Huti do Prásil

Stopa byla ideální, naši průvodcové vstřícní, převýšení snesitelné.

v pozadí Pancíř

Třebaže času nebylo nazbyt a museli jsme odbočit z trasy, nešlo nezajet do hospody v Nové Hůrce, když poutače lákaly na tamější vepřové hody. Porce teplých škvarků a horký čaj mi dodaly sílu k další cestě a vládě nad chatrným tělem, takže jsem uvisela cestu vzhůru na Hůrku, která byla naším nejbližším cílem.

cestou na Hůrku

S těmi Hůrkami to bylo tak: v Nové Hůrce, což bývala dřevařská osada, sídlil rod majitelů skláren Abelů, kteří vlastnili huti ve Staré Hůrce a Hůrce, položených výše v zalesněných kopcích a obývaných asi tisícovkou lidí. Vyráběla se zde benátská zrcadla velmi dobré kvality – doklady o životě a práci zdejších lidí máme v Klostermannově románu Skláři. V roce 1820 postavili Abelové na Hůrce kapli Svatého Kříže, do jejíž hrobky byli ve skleněných rakvích pochováváni nejen příslušníci jejich rodu, ale i významní lidé z okolí. Klidu jim bylo dopřáno do padesátých let minulého století, kdy byly obě vysídlené vesnice srovnány se zemí, podle svědectví pamětníků prý byla mumifikovaná těla 23 lidí z hrobky přibita na prkna a rozstřílena… Kaple zůstala ušetřena, protože sloužila jako pozorovatelna. Dnes je po rekonstrukci, kdo chce, může zazvonit na „zvon porozumění“ a na boční stěně kaple si přečíst jména 27 osob zastřelených v těchto místech při pokusu o přechod hranic a vzpomenout dalších bezejmenných…

kaple Svatého Kříze na Hůrce

Hůrka

zde bývala vesnice

Pod Hůrkou jsme se navzdory pádícímu času rozhodli pro delší (ale krásnější) cestu do Prášil a začali jsme v rychlém tempu stoupat k nejvýše položenému ledovcovému jezeru Laka (1096 m n.m.).

u jezera Laka

spící jezero Laka

Vy, kteří jezero znáte s čeřící se hladinou a s ostrůvky vegetace obývané křičícím ptactvem, s břehy zalitými sluncem, s okolními slatěmi, máte možnost vidět na obrázcích tu úžasnou proměnu.

Sto výškových metrů jsme zdolali na kilometru stoupání po červeně značené cestě ke Zlatému stolečku (1196 m) na svahu Ždánidel, kde si prý čeští a bavorští pašeráci odpradávna měnili zboží na podestě kamenné pyramidy o straně asi 80 cm, s vrcholkem zapuštěným v zemi – ještě ve třicátých letech minulého století byl tento kámen k vidění… Stáli jsme v místech, odkud už budeme jenom sjíždět, pocit jsem měla unaveně slavnostní.

podvečer na Zlatém stolečku

Kdo tu trasu zná, dobře ví, jak rychlý může být sjezd ze Ždánidel a pak od bývalé vesnice Gsenget dolů k Prášilskému (čili Hraničnímu) potoku. Hrdinně jsem nastoupila do komické role zvané plužení a byla jsem ráda, že čas se hodně nachýlil a nebylo diváků. Herecký výstup při variacích na téma „sestup plužmo“ by byl jistě oceněn hurónským smíchem a potleskem zvláště v momentech, kdy jsem se snažila vyhnout četným lavórům mých předskokanů, ale strážníček bděl, běžky sekaly dobrotu, a tak jsem s nepřeházenými kostmi, ale rozklepanými kotníky a očima navrch hlavy přistála na pohodlné cestě podél potoka a zaslouženě jsem si užívala posledních asi pět kilometrů do Prášil (870 m n.m.).

Prásilský potok

u Frantova mostu

Po polidštění a večeři nastaly písničkové orgie ve společenské místnosti chaty. Věřte či ne, mezi účastníky zájezdu bylo pět kytaristů a navíc ještě harmonikář – to už je docela síla.

večerní posezení

pět kytar a jedna harmonika

Vyslechla jsem tam jednu pěknou historku: Při zápisu do první třídy předložila paní učitelka holčičce obrázek s pejskem a kočičkou sedícími na posteli, pod níž jsou rozházené kostky. Holčička hezky popsala zvířátka a na dotaz, co je pod postelí, odvětila bez rozmýšlení: „Bordel!“

Vzbudili jsme se do slunečné neděle 31. ledna rozhodnutí užít si co se do nás vejde. Autobusem jsme odjeli na Modravu, kde začínala naše poslední trasa:

Modrava – Na Ztraceném – Březník – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – U Pramene Vltavy – Pramen Vltavy – Hraběcí Huť – Kvilda = 24 km

trasa z Modravy přes Březník a Černou horu na Kvildu

vítá nás slunečný den

u Modravského potoka

Modravský potok

Byl nádherný den, trasa podél potoka bez velkých terénních výkyvů, a tak jsme se Na Ztraceném rozhodli, že jsme fyzicky i duševně dosti silní, abychom absolvovali čtyřkilometrovou zajížďku na kůrovcovou exkurzi v okolí Březníku. Začalo to krásně:

Nová Březnická cesta

Mírně jsme stoupali a pak se nám ukázalo to, co zbylo z lesa na obou Mokrůvkách – kůrovec se na území Národního parku Šumava pořádně zabydlel.

Malá Mokrůvka

Velká Mokrůvka v mlze

Jsme na území, kudy vedla od středověku obchodní cesta, kousek odtud byl v roce 2009 otevřen v místě zvaném Modrý sloup přechod pro pěší. Nebýt mlhy, viděli bychom Luzný.

Březník

Jeli jsme sem ale popatřiti na hájenku Březník (Pürstling), kam umístil Karel Klostermann část děje svého románu Ze světa lesních samot.
hájenka na Březníku

V roce 2002 bylo stavení po rekonstrukci otevřeno, v létě funguje bufet a „íčko“, údajně je zde nejdeštivější místo na Šumavě. Do roku 1951 byla hájenka obydlená, pak zde byly stáje pohraniční roty… Slibujeme si, že se sem vrátíme, abychom toto, přes všechny pohromy stále romantické místo, navštívili v létě.

Na Ztraceném jsme našli modrou oblohu a frčeli jsme k Ptačí nádrži, abychom se vyškrábali na Černou horu, přičemž se moje běžky najednou proměnily v couračky.

slunečná neděle

polední les

Černá hora leží na pomezí států, na rozhraní krajů a okresů, po jejím hřebeni vede evropské rozvodí Černého a Severního moře a také já jsem si na jejím táhlém a protivném svahu vytvořila osobní zlomovou linii mezi chtěním a skutečným výkonem. U vrcholového rozcestníku jsem měla pocity docela negativní, naštěstí odešly po vlídném slovu přátel a po malém občerstvení.

Černá hora

smutek, vítr, zima, hlad

Před námi byl sjezd po prudkém východním svahu k prameni matky českých řek Vltavy.

u pramene Vltavy

V prameništi je ve výšce 1172 metrů označován jeden z pramenů jako Černý potok, zanedlouho je z něj Teplá Vltava, ta se spojuje u osady Chlum se Studenou Vltavou přitékající z Bavorska a od toho okamžiku vzniká Vltava, nejdelší česká řeka (430 km), která před sebou valí od Bavor ku Praze historii české kotliny… Pramen je teď skryt pod nejméně metrovou vrstvou sněhu.

pramen Vltavy

Jeli jsme podél toku čerstvě zrozené Vltavy táhlým sjezdem po modře značené cestě sedm kilometrů ke Kvildě a náš výlet se chýlil za dvojakých pocitů ke konci – tělo se těšilo na odpočinek (měli jsme za sebou celkem 108 km), duše zatím zůstávala na šumavských pláních a odmítala návrat. Není se co divit – tohle bylo k vidění:

u Kvildy

příjezd ke Kvildě

okolí Kvildy

modré nebe na zemi

Autobus neúprosně odjížděl z „Ráje šumavského“ v 15 hodin. Jen pomyšlení, že „naše“ koroptví hejno už asi bude čekat na nový příděl zobání, nás donutilo smířit se s návratem domů.

6 odpovědí na “Šumava”

  1. Pingback: Šumava
  2. Milý pane Steune,bohužel jsem zachytila Váš komentář příliš pozdě, za což se hluboce omlouvám, a tak jsem se spojila s Vámi mailem, abych Vám poděkovala za milý dopis, který nám udělal obrovskou radost a kterého si ze srdce vážím.
    Také díky za opravu názvu Pollaufovy hospody :-))
    Zdravíme Vás a znovu děkujeme za Váš zájem

  3. Poděkování Svatošovým.Milí Svatošovi.Dovolte mi vyslovit poděkování za nádherný popis vámi navštívených míst.Já jsem ten,který vyprávěl onen příběh o rodině Pöslově,který se udál v osadě Torfstich,která patřila k osadě Pláně (německy Planie).Dodatečně jsem se až po půlstoletí dozvěděl jak skončily ženy oné nešťastné rodiny.Po několika měsících ve vazbě to nakonec odnesly jen podmínkou,ale pan Pösl si odseděl trest celý.
    Chtěl bych vám také rád sdělit,že v původním článku,který jste četli,bylo uvedeno,že krátce na to byla vysídlena i myslivna.To bylo malinko jinak.V myslivně bydlela naše rodina a my jediní jsme tam právě zůstali a snad díky tomu zůstala stát a stojí dodnes,jako jediné dochované stavení z celé osady.My jsme se odstěhovali dobrovolně v r.1952 do Horské Kvildy a to jen z toho důvodu,že já jsem začal chodit do školy,tak abych nemusel sám chodit přes hluboké lesy,zejména v zimě a tak daleko.
    Moc vás prosím,to co teď napíši,nepovažujte jako kritiku vašeho nádherného popisu,jenom to berte jako uvedení věci na správnou míru.Pod obrázkem,na kterém je dům autora Rankl-Seppovy sochy L.Pavla (otec stavitele moai na Velikonočním ostrově ing.Pavla Pavla)máte uvedeno,že nad slatěmi stávala Poldaufova hospoda.Byla to Pollaufova hospoda,dnešní hotel Rankl.
    A nakonec ještě,že to s tím děvčátkem,které si Rankl-Sepp po letech vzal,je skutečnost,to opravdu není jenom povídačka.Bylo to v rodině Kricklů v zaniklé osadě Tiefenau (dnes na mapách jako Hluboká)v údolí pod Zhůřím.Jinak skutečně o něm kolovalo mnoho pověstí,ale mnohé měly skutečný základ.
    Přeji vám do budoucna ještě mnoho krásných výletů a všem čtenářům mnoho takových hezkých popisů a fotografií.Máte mé uznání a pokud se budete zajímat o nějaké podrobnosti z osad,které se v okolí Horské Kvildy,Zhůří a Zlaté Studny nacházely,jsem vám kdykoliv k dispozici.Eduard Steun

  4. Míšo, dík za tak nádherný popis cesty a historii jednotlivých oblastí. Již jsem tam byla několikrát, ale historii jsem neznala. Docela vám závidím ten sníh a krásné počasí. Když jsem byla v Prášilech, tak sice bylo počasí pěkné, ale sněhově nic moc. Sice jsme dělali velké tury, ale tak nádhernou přírodu jsme opravdu neměli. Moc děkuji Mirkovi za ty snímky a o to víc lituji té ztráty fotoaparátu.
    Dík Jarka

  5. Primaa pro mě z 80 % známé a tak mi dlouho trvalo probírání se spoustou hezkých obrázků. To víš, Šumava /ne že bych byl až znalec/, není pro mě tajuplná a neznámá Vysočina a hlavně okolí Jihlavy.
    Po dlouhá léta, co jsem čekal na byt v Praze,bydlel jsem na přiblíženou v Příbramě a tak v zimě bylo nejrychleji a taky ekonomické, na Šumavu. Dnes, tuto zimu, nemusím nejen na Šumavu, ale ani na Sibiř /schei3e/. Užívejte krás zimy, než změní skupenství.

  6. Hlásím, přečetla jsem celé, i když zimním sportům neholduji; vašim výkonům smekám, i tomu tvému písemnému, moc hezky popsáno, ostatně jako vždy :). Zdraví zuzi

Napsat komentář: Jarka Boudná Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*