Stezky Vysočiny

Táborští turisté 17. 4. 2010 na Humpolecku

Už téměř rok jsme měli domluveno s Lídou Dvořákovou z Mladé Vožice, že budeme turisty z jejich a táborského odboru provázet po Cestě Gustava Mahlera. Plánovaná sobota se vyloupla do modrého nebe, svěžího jarního větérku a pučících stromů jakoby se zhmotnila naše radost nad shledáním s přáteli na historické cestě, která se pro nás, M+M, stala oázou klidu duše. Z Jihlavy s námi autem přijeli do Želiva naši přátelé Míla a František – ten měl být dneska Cestou GM poprvé dotýkaný…

V Želivě jsme přistoupili k výletníkům do autobusu a odjeli jsme k Wolkerovu památníku pod Lipnicí, kde zeleně značená turistická Cesta GM začíná, což dobře vědí pravidelní návštěvníci našeho blogu. Mezi Táborskými bylo několik pravověrných skautů a ti s nadšením poslouchali náš výklad o kolébce skautingu v nedaleké Orlovské myslivně a s posvátným obdivem postáli u studánky vyhloubené v čase prvních skautských táborů nedaleko památníku.

Před devátou jsme se vydali na první část cesty s cílem občerstvit se v kališťském šenku, který by měl zařízením připomínat styl druhé poloviny 19. století, tedy dobu, kdy se v tom domě narodil skladatel a dirigent Gustav Mahler (7. 7. 1860).

Na této cestě, ačkoliv většinou vede lesy, poli a loukami, kde se klidně pasou srnky – jen zdvihnou hlavu a v okamžiku pokračují v pastvě – se setkáte s několika jedinečnými kulturními zážitky: skauting v Orlovských lesích, Podlipnické gotické kostely, stavby ze začátku 14. století (hrad Lipnice a tvrze v Proseči a Speřicích), rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích a premonstrátský klášter v Želivě. A to už vůbec nemluvím o Lhoticích, Vřesníku a o řece Želivce… Už jsem několikrát o této cestě psala, můžete si o ní přečíst a prohlédnout fotky zde a zde, i mapka trasy je tam k nahlédnutí. Přidám jenom dvě pěkné fotečky kostela sv. Jiří v Řečici:

kostel sv. Jiří a zvonice v Řečici

jeden ze tří podlipnických kostelů - sv. Jiří v Řečici

Jaro vstoupilo s plnou vervou do krajiny a začalo ji proměňovat – to jsme měli jako prémii ke všemu výše zmíněnému – Lipnice na nás vystrkovala růžky věží nad temnými lesy, světle zelená travička pod nohama, zlatý déšť u vesnických stavení oslňoval oči. V Pustém Lhotsku, v osadě schované před světem, si turisté na miniaturní návsi chvíli odpočinuli.

odpočinek v Pustém Lhotsku

mladí turisté z Tábora

Po přejití dvou zalesněných kopců jsme zdálky uviděli věž kostela sv. Jana v Kalištích. V rodném domě Gustava Mahlera jsme na sebe my, kteří jsme tu byli po několikáté, nechali působit kouzlo místa, ostatní měli premiéru a pochvalovali si neotřelé zážitky. I pro mne se tu našlo něco nového – koupila jsem si knihu manželů Brzoňových Vyznavač vesmíru – téma je jasné, že?

historický senk v rodném domě GM v Kalistích

Bylo hezké vidět, že všichni pochodníci jsou spokojení, mnozí se zajímali o vše, co je spojené se slavným rodákem, někteří si pořídili záznamník TTO Gustav Mahler a Vysočina – co si můžeme víc přát?

Z průběhu další cesty jen pro připomínku fotky, kde je vidět, jak bohulibý den byl.

rybníček u zbytků tvrze ve Speřicích

hřbitov ve Lhoticích

Došli jsme do Želiva, turisté byli po 25 kilometrech svěží a žádali si přídavek – toho se jim dostalo v podobě prohlídky kláštera a kostela Narození Panny Marie.

klásterní kostel v Zelivi

Ochutnání nové značky klášterního piva Haštal bylo slibovaným stylovým zakončením výletu – v želivském klášteře se podle viněty vaří pivo už od roku 1149!

Účastníci zájezdu z Tábora a Mladé Vožice nás při odjezdu ujistili o své spokojenosti s volbou strávit den na Cestě Gustava Mahlera – euforie se v nás zabydlela na mnoho hodin.

Ačkoliv jsme byli občerstveni na duši, tělo také vyžadovalo pozornost, a tak jsme příjemný den zakončili před odjezdem do Jihlavy večeří v želivské restauraci Kocanda. Tam jsem přátelům opakovala poetické vysvětlení vzniku názvu „Kocanda“, které jsem před časem slyšela v rozhlase od básníka Josefa Kroutvora: Když před dávnými lety putovali pocestní hlubokými lesy a konečně se z nich dostali ven, rozhlédli se vůkol, uviděli stavení a radostně zvolali: „Gott sei dank!“ Z tohoto německého zvolání vznikl a ujal se častý český název „Kocanda“ pro hospody na okraji lidských sídel, v blízkosti obchodních stezek.

Po pár dnech jsme dostali od manželů Zdeňky a Josefa Zemanových z Mladé Vožice pohlednici s velmi milým textem a poděkováním „za hezký a poučný výlet malebnou Vysočinou“ – nemůže být lepší tečka…

Jedna odpověď na “Stezky Vysočiny”

  1. Hezké počtení!Na Cestě Gustava Mahlera jsem s vámi sice nebyl, ale z článku mě ovanula pohoda, která tam byla. Díky za něj i proto, že jsem se z něj dověděl o vzniku názvu Kocanda – tak se jmenuje i obec nedaleko místa, kam o víkendu jezdím.

Napsat komentář: Jirka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*