Vysočinou 2011

Žďár nad Sázavou 13. srpna 2011

Vydat se na procházku po okolí Žďáru a myslet si, že máme před sebou několik volných hodin – to je veliký omyl! Bez nadsázky: všude kolem je tolik krásných a vzácných výtvorů přírodních, někdy dokonce zvýrazněných umem lidským, že nelze procházet kolem nich bez povšimnutí.

Ráno cestou do Žďáru bičoval naše auto prudký déšť a neustal ani během prvních kilometrů chůze, leč postupně mírnil svoji intenzitu až přešel den do zářivě slunečného. Asi jsme ho udolali svou rozhodností…

Trasa: Žďár (ZŠ Komenského) – Mamlas MTZ – Vápenice ŽTZ – Peperek – Konec světa – Rozštípená skála – Hamr – Mamut – Hamry – Kůň – Hamroň – Žďár = 16 km

Bezesporu nejobdivovanější objekt na Žďársku je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vystavěný na začátku 18. století Santinim ve stylu barokní gotiky. V posledních letech prošlo okolí kostela, zapsaného na listinu UNESCO, úpravami a tento stavební klenot září nad městem a kultivuje cítění obyvatel pokřivené sídlištní architekturou minulých desetiletí.

Vybrali jsme si trasu, stanovenou pořadateli v krajině se sochami Michala Olšiaka, které budou možná i v daleké budoucnosti předmětem obdivu. Mladý výtvarník tvoří přívětivé a úsměvné sochy, jeho cílem je potěšit lidi – a to není v žádné době málo.

První zastávka naší komorní sestavy byla na výšině u Mamlase.

Socha je umístěna tak, že příchozí si užije vyhlídky na město i na lesy, které nebyly v polovině 13. století při osidlování místa u právě založeného cisterciáckého kláštera vyžďářeny.

Po modré turistické značce jsme směřovali k jezírku Vápenice, nespěchali jsme, abychom měli čas ocenit detaily, které příroda nabídne jen trpělivým a pokorným poutníkům.

Jezírko Vápenice ležící ve výšce 600 metrů nad mořem vzniklo zatopením vápencového lomu: je hluboké 13 metrů, dno je zanesené bahnem. Blízko lomu bývaly dvě pece, na začátku 20. století byla ale těžba vápence ukončena.

Voda v lomu je zeleně zabarvená – asi od nádherných šatů nešťastné Bohunky, která pro svého milovaného Petra tolik plakala sedíc u lomu, že její slzy zaplnily jámu, voda ji uchopila a stáhla na hladinu, což uzřel právě přibíhající myslivecký mládenec Petr, vrhnul se za ní a oba v objetí klesli ke dnu. Od barvy jejich odění je voda navždy zelená.

Od jezírka jsme pokračovali po žlutě značené cestě na Peperek, magické místo, jistě obývané vílami.

Rudé jeřabiny, vyvolený symbol Vysočiny, zářily po dešti ještě provokativněji než jindy…

Peperek, 674 metrů vysoký zalesněný kopec, je už řádku let místem novoročního setkání žďárských turistů – a ti dobře vědí, kam zajít pro mimořádně slavnostní náladu.

Hamerský okruh nás šťastně vyvedl z Konce světa, povodil lesními i polními pěšinkami a už jsme stáli u podivuhodné Rozštípené skály,

jejímž průchodem jsme prošli do zapomenutého světa doby ledové – stáli jsme proti klům mamutím.

Setkání s obrem jsme přežili bez újmy, zašli jsme k rekonstruovanému hamru (jeho návštěvu si ale necháme na jindy) a pak už nadešel návrat do civilizace. V Hamrech nad Sázavou je další socha – kůň v dramatickém postoji se snaží vytáhnout vůz z bahna…

Asi kilometr od této zhmotněné vypjaté situace přicházíme k soše hodné příšerky zvané Hamroň a pak už rovnou cestou do cíle v ZŠ Komenského.

Vyslovujeme uznání svým žďárským kolegům, kteří se už několik dní s úspěchem starají o asi čtyřicet účastníků týdenního turistického pobytu Vysočinou 2011. Plným právem mluvím o úspěchu, protože tato akce se letos koná po čtrnáctéé a stále jsou lidé, kteří chtějí část léta strávit pěší turistikou na Žďársku. Členové KČT Žďár nad Sázavou jim zajistí ubytování, navrhnou množství tras k výběru, případně účastníky provázejí – to je velký úkol a Žďárští se s ním po léta vyrovnávají na výbornou; i letos museli slíbit, že bude „příště“…

Loučíme se se žďárskými pořadateli, pro dnešek končíme s pěší turistikou a zahajujeme mototuristiku. Jedeme k Dářku, kde na hrázi stojí od konce letošního června čtyřmetrový Nosatý rozcestník – nejnovější dílo Michala Olšiaka.

Oživlé kořeny vodních rostlin jsou jedenáctou sochou výtvarníkovou na Žďársku. Při cestě domů zajedeme do Škrdlovic, kde je k vidění nejen Olšiakova hroší rodinka,

ale i socha svatého Floriána, na začátku července vysvěcená.

Na soklu sochy je milé veršování: Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán svatý Florián.

Ve Škrdlovicích nemůžeme bez povšimnutí minout pověstnou lípu s obvodem 635 centimetrů.

Jako sladkou tečku za krásným výletem si dopřejeme pohled ze čtyřiadvacetimetrové výšky na krajinu dnešního putování – vystoupáme po 140 schodech na rozhlednu Rosička na stejnojmenném, 645 metrů vysokém kopci, v líbezném podvečeru vidíme pod sebou Žďársko a víme, že se sem budeme vracet, kdykoli to bude možné…

Naposledy jsme psali o těchto končinách v roce 2009 při příležitosti pochodu Podzimní Vysočinou.