Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov 2013

22. srpna – 25. srpna 2013

Z minulého pobytu v Duchcově jsem se vracela s rozhodnutím využít nejbližší příležitosti k opětovné návštěvě. Vracela jsem se totiž nadšená a hlavně překvapená z toho, jak krásný kraj tam na severu je, nehledě na to, že těžba uhlí krajinu negativně a nevratně ovlivnila. Určitě hrálo podstatnou roli i to, že jsme měli výtečnou průvodkyni Milušku Bradovou, která tu prožila dětství a mládí, její vyprávění bylo citově angažované a část emocí se přenesla na nás.

Nejbližší příležitost zopakovat si festival radosti nastala po čtyřech letech – premiéra to byla i pro Mirka, který tehdy na známém duchcovském pochodu nebyl – celkem nás z Jihlavy jelo ve čtvrtek 22. srpna 2013 deset, ubytování jsme měli zajištěné blízko centra města.

Odložili jsme zavazadla a dychtivi spěchali k zámku, nejskvělejšímu šperku ze všech zdejších. Na konci 17. století ho vystavěli Valdštejnové, v současnosti je národní kulturní památkou.

Prohlídku zámku jsme měli naplánovanou na závěr pobytu, dneska nás sem mocně vábila výstava Třináctá komnata Napoleonova, vernisáž začínala v Galerii Giacomo o sedmnácté hodině. Podnětem k přípravě výstavy bylo 200. výročí bitvy u Chlumce a Přestanova – Spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska porazily 29. 8. – 30. 8. 1813 Napoleonova vojska. Název výstavy upomíná na to, že severní Čechy byly Napoleonovou třináctou komnatou, protože nevěděl, s jak silným soupeřem se tu potká a kde je soustředěna hlavní síla koaliční armády.

Úvodem vernisáže interpretoval pěvecký sbor Collegium hortensis zhudebněnou oslavnou báseň, která vznikla u příležitosti sňatku Napoleona s Marií Luisou, pak zazněly úvodní proslovy. Od autora výstavy, kastelána zámku v Duchcově, jsme se dozvěděli, že je zde k vidění asi stovka dobových předmětů zapůjčených od různých institucí a vztahujících se k napoleonským válkám v severních Čechách, a také exponáty, které patřily přímo Napoleonu I. Bonapartovi (1769–1821). Podrobně nám je popsal při prohlídce,

takže jsme popatřili na vlastnoručně císařem podepsaný dopis,

obdivovali jsme pod sklem umístěné a průkazem pravosti opatřené císařské rukavice

a více než osobní generálovy pistole nás zaujala udidla kozlíka, který tahával po schönbrunnských zahradách ve vozíku malého Orlíka, Napoleonova syna, žijícího v dětství ve Vídni.

Jako na každé výstavě tohoto typu, byla i zde kuriozita – Napoleonův portrét vytvořený z dvaceti tisíc písmen vepsaného císařova životopisu:

Pokud máte zájem, podívejte se na článek Šejdorfský mlýn v Okrouhličce – dozvíte se o bitvě u Štoků (blízko Jihlavy), zvláštní události, která se váže k bitvě u Slavkova v roce 1805, kdy Napoleon porazil spojenecké vojsko.

Na náměstí se kladly dlouhé stíny, když jsme se vymanili z historie a toužili se v posledních slunečných chvílích dne procházet a potěšit se snovými kopci Českého středohoří.

Vydali jsme se na Liptickou vyhlídku, tedy tam, kde kdysi, po mnoho set let bývala obec Liptice – těžba uhlí vše změnila, jen kužely Českého středohoří dosud na obzoru dělají stafáž.

V několikakilometrovém, pečlivě Miluškou vybraném okruhu jsme prošli z Duchcova přes Liptice k bývalé osadě Pokrok a předměstím Duchcova zpět tak, abychom viděli zrekultivovaná území a také místa historická, těžbou nedotčená – vše samozřejmě s jejím zasvěceným výkladem.

Večer pak jsme šli do ZŠ J. Pešaty ohlásit pořadatelům příjezd a zapsat se na start pochodu nazvaného po asi nejznámějším duchcovském obyvateli, hraběcím knihovníku Giacomo Casanovovi (1725–1798), který se po dobrodružných toulkách Evropou usadil na posledních třináct let svého života v Duchcově, byl ozdobou zámecké společnosti a přitahoval do města významné osobnosti tehdejší doby.

Než začnu psát o dalších dnech strávených na severu Čech, přimlouvala bych se za letmé přečtení článku z roku 2009 (M+M Svatošovi – Pochod Giacoma Casanovy), kde jsou o místech minule navštívených uvedené základní informace, na které budu navazovat. 🙂

V pátek 23. srpna jsme z nového duchcovského nádraží odjeli do nedaleké Bíliny,

obě nádraží byla postavena ve druhé polovině 20. století, když kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí zrušili původní trasu železnice. My na Vysočině máme oči přivyklé na nádražní budovy z 19. století, proto jsou tyto stavby, stejně jako obrovské mostecké nádraží, pro nás velice neobvyklé. Centrum Bíliny, ozdobené vrchem Bořeň, však zůstalo zachováno ve své dřívější, historické slávě.

Město má přízvisko Perla Českého středohoří a pyšní se zápisem o své existenci už v roce 993 – nejstarší dějiny českého knížectví se proplétají se zdejšími!

Od začátku 16. století patřilo zdejší panství Lobkovicům, proto i výstavba nedalekých lázní Kyselka, jejichž název dal jméno všem minerálkám, je spojena se členy jejich rodu. Nepřehlédnutelná padesátimetrová věž radnice, secesní stavby ze začátku 20. století, odkazuje na slavné doby zdejšího města.

Sochami se zde (naštěstí) nešetří, vznikaly v různých dobách a ty se v nich odrážejí.

Každý návštěvník však fascinovaně směřuje od díla lidí k blízkému znělcovému vrchu Bořeň (539 m), jedinečnému dílu přírody.

Vrch je natolik zvláštní, že zaujal i Goetheho, který na něj v doprovodu geologa a balneologa Dr. Reusse, zdejšího lázeňského lékaře, vystoupil v roce 1810 při návštěvě města Bíliny.

Na svazích kopce, zvláště na tzv. Liběšické stráni, se daří rostlinám stepního charakteru a jsou tu pozůstatky vegetace z posledního zalednění – kvůli těmto přírodním vzácnostem zde byla vyhlášena národní přírodní rezervace.

A to už vůbec nemluvím o nádherné cestě na vrchol a vyhlídkách na Krušné hory a České středohoří!

Denní program nás však neúprosně posouval dále, sestupovali jsme po naučné stezce a mířili do lázní Kyselka.

Pod kopcem vede stezka kolem chaty, kterou v roce 1928 otevřel mostecký a bílinský horský spolek.

Na následující mapce je zachycena naše dosavadní cesta:

V areálu bílinské Kyselky se začalo konečně s opravami stáčírny i hlavní lázeňské budovy, možná svítá na lepší časy a znovu se zde budou léčit lidé – původní indikace byla přece značně široká…

Neodolali jsme vzpomínkovému fotu z opuštěné a hodně sešlé terasy s nádherným výhledem na Bořeň

ani procházce lázeňským parkem k lesní kavárně (je v provozu), která byla postavena v roce 1891 pro zemskou jubilejní výstavu v Praze, pak během dvou let rozebrána a přenesena do tohoto romantického prostředí (obrázek je v článku z roku 2009).

Vlakem jsme byli za pár minut v Mostě, lačni zdejších stavebních i jiných památek

jsme se chutě vydali na první štaci, do proslulého děkanského kostela, který po všech převratných událostech snad konečně došel klidu.

Všem je jasné, že na obrázku je kostel, který byl na podzim roku 1975 přestěhován na jiné stanoviště kvůli těžbě uhlí – staré královské město Most, uprostřed něhož gotický chrám stával, zaniklo, a nový Most byl postaven na území, kde nebyly zásoby „strategické suroviny“. Budova kostela se pohybovala rychlostí 1 –3 cm za minutu po obloukové dráze dlouhé 841 metrů a tím se posunula i osa chrámu, takže oltář není orientován na východ, ale na jih – přesto byl kostel v roce 1993 znovu vysvěcen.

Chrám je jedinečný nejen svou historií, která započala v polovině 13. století, ještě nehotová stavba vyhořela na začátku 16. století a po opětném postavení podlehla znovu ohni na konci století téhož, ale i stavebním řešením – návštěva interiéru je opravdovým svátkem.

Vnitřek kostela tvoří hala, rozdělená do tří lodí čtrnácti osmibokými štíhlými sloupy bez hlavic.

Mezi opěrnými pilíři je šestnáct kaplí zasvěcených podle donátorů, každá kaple má vlastní krouženou klenbu.

Úžas vyvolává dvojité šnekové schodiště:

Mně při každé návštěvě nejvíc okouzlují biblické výjevy na renesančním polychromovaném vlysu na empoře lemující celý prostor hlavní lodi.

Ke vší té kráse jsme ještě měli možnost prohlédnout si expozici gotického a renesančního umění severozápadních Čech – k vystaveným dílům jsou podrobné popisky na infotabulích, takže v případě zájmu se turista dozví…
Zařadím pár obrázků: na prvním je Madona z Bečova u Mostu z druhé poloviny 14. století,

další objekt má název Seslání sv. Ducha a pochází z kostela v Krupce, vznikl na začátku 15. století.

Oltář sv. Anny Samotřetí je ze zaniklého gotického kostela v Libkovicích u Mostu, po stranách je sv. Mikuláš (s knihou) a sv. Zikmund. Oltář vznikl kolem roku 1520, v době kdy Libkovice patřily do majetku cisterciáckého kláštera v Oseku.

Schránka na uchovávání hostií, pastoforium, sloužila od roku 1560 v tomto kostele – hostie se ukládaly pod zámek, aby nedošlo k jejich odcizení či znesvěcení. Bohatě zdobená schránka je velmi vzácná, do dnešní doby se jich zachovalo jen několik.

S interiérem chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě se rozloučíme pozoruhodným náhrobkem,

samozřejmě jsme neodešli aniž bychom se podívali na film o stěhování kostela.

Prostranství před děkanským chrámem je zabydlené skulpturami, které vznikají na sochařských sympoziích konaných v Mostě.

Na Hněvín, který se nám v romantické kráse předvedl hned po příjezdu do Mostu, jsme se vydali po okružní naučné stezce, takže jsme si nový Most i jezero vzniklé na ploše, kde se dolovalo, prohlédli z různých úhlů.

Hrad Hněvín založil na začátku 13. století Václav I., naposledy byl rekonstruován v roce 2002 městem Most.

Jednou ze slavných osobností, která ale nedobrovolně pobývala na Hněvíně, je dvorní alchymista císaře Rudolfa II. – Edward Kelley (1555–1597) zde ve vězení zemřel vlastní rukou.

V 19:04 jsme odjížděli z Mostu, po příjezdu do Duchcova jsme v osvědčené restauraci  absolvovali řízkové hody. 🙂

V sobotu 24. srpna 2013 jsme spolu s ostatními účastníky akce odjížděli autobusem do Oseka, odkud začínala denní trasa pochodu – prohlídka zdejšího významného kláštera dnes nebyla na programu, mířili jsme na hřeben Krušných hor. Na okraji města nelze bez povšimnutí minout nádherný buk převislý, čtrnáct metrů vysoký strom s korunou čtrnáct metrů širokou, některé jeho listy mají tmavě červenou barvu.

Kolem památníku tragédie na dole Nelson jsme lesem stoupali po značené cestě k Rýzmburku, čili Obřímu hradu nebo též k Oseku. Jeden z největších gotických hradů v Čechách byl postaven v první polovině 13. století na úzkém skalním ostrohu na okraji Krušných hor při důležité cestě z Čech do Saska. Páni z Rýzmburka založili i cisterciácký klášter v blízkém Oseku.

Majitelé panství během 16. století postupně přesídlili do Duchcova a hrad začal chátrat. To, že se můžeme v hradní zřícenině bezpečně pohybovat, je zásluhou občanského sdružení pro záchranu Rýzmburka, jehož členové odvedli v posledních letech velký kus práce pro zpřístupnění objektu.

Podívejme se na mapku první části dnešní cesty z Oseka přes Rýzmburk na chatu Máňa, Dušanovu vyhlídku až k rozcestníku s krásným názvem Vysoká mýť.

U Dušanovy vyhlídky je přístřešek, místními turisty nazývaný „chata Máňa“, tam jsme byli přivítáni pořadateli a dostali kontrolní razítko.

Výhledy sice nebyly ideální, ale na obloze se čas od času zformovaly mráčky, které jsme z cesty po hřebeni sledovali se zalíbením.

Další část trasy vedla k rozcestí Pod vrchem Tří pánů,

do Nového Města v Krušných horách,

na Bouřňák a končila u stanice dráhy.

Nyní je čas připomenout významnou osobnost severočeské turistiky Karla Líma (1875–1958), milovníka krušnohorské přírody, budovatele chaty na Bouřňáku.

Chata na 869 metrů vysokém kopci byla otevřena roku 1930 a od té doby poskytuje zázemí turistům, ale především lyžařům, kterých na svazích Bouřňáku, známého drsným počasím, vyrostlo už několik generací.

Potěšili jsme se výhledem na Milešovku a vydali se dolů na velmi unavenou novoměstskou zastávku úvraťové Krušnohorské železnice,

kam přijel vláček z Moldavy a zavezl nás přes Dubí do Hrobu, městečka, v němž podle historiků vznikl konflikt, který znamenal počátek třicetileté války (1618–1648).

Pročetla jsem si důkladně místní historii předcházející stavu, který vyústil do třicetileté války, v níž byla kvůli náboženským a mocenským sporům zapojena půlka Evropy, a ve zkratce zde připomenu podstatné události.

V královském a horním městě Hrob v Krušných horách se od 13. století těžily stříbrné rudy i uhlí, havíři přicházeli především ze Saska a byli tedy luteráni. Za císaře Rudolfa II. vyšel Majestát o náboženské svobodě, proto si zdejší protestanté v roce 1614 postavili kostel. Katoličtí představitelé se s tím nechtěli smířit a poukazovali na to, že kostel byl postaven na šlechtickém panství bez povolení, na pozemcích patřících katolické vrchnosti – podle nich platil Rudolfův Majestát jen na královských pozemcích, nikoliv na šlechtických, a tak bylo nařízeno budovu zbourat. S tím se protestanté nechtěli smířit (také v Broumově byla stejná situace), docházelo k ostrým sporům, kostel byl zapečetěn a nakonec v prosinci 1617 z moci úřední vojskem oseckého hejtmana vypálen a zbořen. Tato událost byla prvním podnětem ke vzpouře nekatolických stavů, v roce 1618 následovala pražská defenestrace, pak České povstání proti Habsburkům a Bílá hora (8. 11. 1620).
Po ní byla v roce 1623 vyřešena politická i náboženská situace v Hrobu popravou celé městské rady i s purkmistrem, němečtí protestantští horníci odcházeli zpět do Saska, význam Hrobu klesl a už nikdy nebyl obnoven. Základy kostela byly odkryty v roce 1913.

Ani katolický kostel sv. Barbory, postavený v Hrobu na konci 16. století, neunikl plamenům po několika desetiletích služby věřícím, záhy byl však znovu vystavěn.

Každého návštěvníka dvoutisícového města Hrobu spolehlivě k sobě přitáhne vysoká věž evangelického kostela Vzkříšení, jehož osud sice není tak dramatický jako jeho nešťastného předchůdce, rozhodně ale není příznivý. Po téměř třech stech letech se situace pro zdejší německé evangelíky změnila k lepšímu natolik, že na konci prvního roku 20. století byl položen základní kámen ke stavbě kostela. Dva architekti z drážďanského ateliéru navrhli velkolepou stavbu v secesním stylu, která byla už za dva roky zpřístupněna veřejnosti.

Stejný ateliér navrhl Lutherův kostel v Duchcově, v Trnovanech a Chabařovicích – dva posledně jmenované byly však pro dezolátní stav po odsunu protestantských farníků na konci 20. století zbořeny. Nádherný hrobský kostel se potýká se zanedbanou údržbou, je smutné číst o tom, že na konci 60. let posloužily kostelní lavice jako palivo v kotelně zdejší školy, vidět, že barevná okna jsou vytlučena… Potěšitelné je, že i tady se blýská na lepší časy – střecha se opravuje, hodiny jsou stále funkční…

Autobusem jsme odjeli do Duchcova a jistě uznáte, že po tak pořádné porci studia historie jsme neváhali znovu podlehnout blaženosti nad neméně skvělými porcemi řízků v oblíbené restauraci. 🙂 Hezký večer byl navíc projasněn i zajímavými historkami a úsměvnými příběhy z minulosti v podání Miluščina tatínka, který s námi přišel posedět – a jeho přítomnosti jsme si moc považovali.

Neděle 25. srpna byla „duchcovským dnem“ – nejdříve jsme se zašli rozloučit do štábu pořadatelů

a dostali pamětní listy, na nichž je stvrzeno, že zatím jsme po turistických trasách ušlapali 65 kilometrů.

Před budovou školy jsme uzavřeli tuto část výletu

a zároveň otevřeli několikakilometrový poznávací okruh Duchcovem – neúnavnou průvodkyní byla Miluška a já, ačli dychtivá posluchačka, zdaleka si netroufám zaznamenat v tomto článku alespoň část všech informací, které zazněly.

Miluška nás provedla místy, ve kterých se pohybovala v dětství – protože se pod vedením otce úspěšně věnovala sportu, zvláště tenisu, ráda se pochlubila stavbou, která v září 2011 byla v jejím rodném městě uvedená do provozu – ve sportovním areálu Bažantnice slouží devíti tisícům duchcovských obyvatel moderní atletický stadion s běžeckou dráhou, fotbalové hřiště, hřiště pro míčové hry, dále s radostí oznamovala i existenci sportovišť pro skok daleký a vysoký, pro hod oštěpem i koulí a obzvláště zdůrazňovala vybudování bruslařské dráhy a taky skateparku – prostě je tam možnost provozování nejrůznějších disciplin pro formování harmonických lidských osobností, pro které se stane kalokagathia skutečností. 🙂  

Zmíním se o rybníku s tajemně krásným názvem Rusputl a krátce vzpomenu na lékařskou a sportovní legendu, MUDr. Leopolda Stýbla (1907–2002), o kterém nám Miluška vyprávěla řadu příhod – velmi si cenila toho, že mu jako mladá hráčka tenisu mohla být nablízku. Primář zdejší chirurgie byl charismatická osobnost zasahující do mnoha sfér občanské společnosti – uctívali ho pacienti, sportovci, Sokolové…

Blížili jsme se k historickému centru města,

v parku před evangelickým kostelem si se zvědavostí prohlédli sochu významného německého středověkého básníka Walthera von der Vogelweide, který se podle nepotvrzených romantických teorií měl kolem roku 1170 narodit právě v Duchcově. Pomník, jehož autorem je vídeňský sochař Scholze, byl odhalen v roce 1911, po válce byl odklizen do muzea, v roce 1991 znovu instalován, a tak úspěšný minnesänger se zbraní odloženou už zase odpočívá ve stínu stromu svého rodného města.

Secesní evangelický kostel s věží 42 metrů vysokou, o jehož vzniku v roce 1902 byla už zmínka v souvislosti s architekty kostela v nedalekém Hrobu, se dočkal po mnoha neblahých peripetiích rekonstrukce v devadesátých letech a dnes i smysluplného využití.

Z průčelí kostela stačí jen stočit oči nad prastarý rybník Barbora a nechat na sebe působit atraktivní obrázek Milešovky v pozadí – když přispěje postavení sluníčka, je magická iluze dokonalá.

Jen přejít silnici a jste v dalším parku, před kaplí sv. Barbory (patronky horníků), o níž je písemný záznam už v roce 1490, barokně byla přestavěna na počátku 18. století. Na hřbitov, který tu býval, údajně pochovali Giacoma Casanovu – na zdi kaple to oznamuje pamětní deska.

Pak od nejstarších dějin pomalu přecházíme k těm, které předznamenaly naši současnost – jdeme k Duchcovskému viaduktu, který se stal všeobecně známým po incidentu v únoru 1931, při němž přišli čtyři demonstrující dělníci o život.

V padesátých letech tu vznikl Památník, který je dnes umístěn v centru města – autorem je rodák z tohoto kraje, Karel Lerch (1913–1971), který v roce 1962 odešel do emigrace a tam vytvořil řadu dalších děl.

Projdeme pod viaduktem a rázem jako bychom se ocitli v jiném světě – na této planině bývala obec Ledvice, o níž se píše už na samém začátku 13. století, což znamená, že už tehdy měla význam. Problém nastal, když na území, kde stovky let žili lidé (a kde i Miluška prožila nejranější dětství), byly zjištěny zásoby uhlí.

Dnes tu před kopci Českého středohoří a Bořněm vidíme za plochou, na které se bohdá zase někdy uchytí život, chladicí věže Ledvické elektrárny.

Jsem optimistka, tedy tomu věřím. Čemu nevěřím, je obnova bývalé krásy duchcovských čtvrtí, dnes téměř neobydlených, s chátrajícími domy, na nichž je vidět vznešený, či alespoň solidní původ. Velkou vinu na tom má jistě přeložení železniční dráhy z důvodu těžby uhlí, nedostatek práce a jánevimcoještě. Nedivím se zprávám o nebezpečnosti těchto míst, právě včera, v sobotu 24. 8. 2013 se tu prý konalo shromáždění, kde se měly řešit konflikty mezi nepřizpůsobivými občany a většinovou společností.

Tolik jen pro ilustraci napsaného a teď rychle pryč, do města přívětivého. Pro spravení chuti nabízím obrázek domu, který odvozuje svou historickou cenu od roku 1813, kdy v něm pobýval hrabě Josef Radecký, polní maršál a slavný vojevůdce, o čemž květnatě informuje pamětní deska zasazená ve fasádě.

Blížil se vrchol dnešní vycházky – park a zámek. Na obrázek Sfingového rybníčka, který je od počátku 18. století ozdobou zámeckého parku, si musíme počkat do příští návštěvy – sochy se restaurují, voda vypuštěna… Takže se těšíme 🙂

Rodem, který se nejvýrazněji zapsal do dějin panství i města, jsou Valdštejnové.

Pro členy rodu Valdštejnů pracovaly takové osobnosti jako byl architekt František Maxmilián Kaňka, na výzdobě kostela Zvěstování Panny Marie z počátku 18. století, těsně přiléhajícího k zámeckému křídlu, se podíleli sochař Matyáš Bernard Braun a malíř Václav Vavřinec Rainer; obě nádvoří zámku jsou oddělena ozdobným plotem se čtyřmi sochami z dílny Matyáše Brauna.

Za pobytu ruských vojáků v roce 1945 vznikl požár kostela a zničil fresky i sochy… Zatím kostel čeká na opravu…

Na konci Knížecí zahrady je Braunova socha Niké, ale pohled na ni, ani na zahradu, kdysi chloubu pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna, není povzbudivý – doufejme, že je to stav přechodný.

Procházíme parkem, jehož podstatná část byla zlikvidována v roce 1956 kvůli těžbě uhlí, za oběť padl krátce nato i barokní špitál s kostelem, v němž Václav Rainer namaloval vzácnou fresku, kterou se ale podařilo zachránit a umístit v pavilonu pro ni v roce 1966 postaveném.

Užíváme si pohledu na zahradní průčelí zámku

a snažíme se představit si zahradní slavnost, které se zúčastňovali tu Schiller, tu Goethe, jindy zas Beethoven či Haydn, Mozart, Bach, zajel sem i Chopin a ruští carové…

Nezajít na Valdštejnský okruh, jak nazývají průvodci jednu z prohlídek, bylo by nemoudré, i když čas nás stále více tlačil k odjezdu a únava se hlásila. Okruh zvaný Casanova jsme prošli v roce 2009, a tak jsme tentokrát poznali Valdštejnský sál s rodovou galerií předků, zámeckou obrazárnu, a při výkladu průvodkyně se nebránili sugestivním pohledům vznešených aristokratů z potemnělých pláten. Někteří z nich neměli na růžích ustláno – po první světové válce museli Valdštejnové prodat duchcovské panství státu a tehdy přestěhovali sbírky a obrazovou galerii do zámku v Doksech, po druhé světové válce přišla konfiskace majetku.

O půl druhé jsme odjížděli z nedělně opuštěného duchcovského nádraží a za pět hodin už jsme vystupovali v Jihlavě. Ani jsme neměli dost času prodebatovat události posledních čtyř dnů :-).

O Českém středohoří a Milešovce si můžete přečíst ve článcích Za posledním puchýřem do Teplic Pod Milešovkou.

Jedna odpověď na “Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov 2013”

  1. Když si po sobě prohlížím napsané, zjišťuji chybu v popisku poslední fotografie – správně je „obligátní“ 🙂 – ta dvě písmenka vedle sebe, na smazané klávesnici, dělají nezdobu 🙂
    Omlouvám se všem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*