PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách

tentokrát do Teplic v Čechách

Vím, že řada lidí je přesvědčená, že v polovině listopadu se dá hezkých pár dní dovolené strávit pouze na teplém jihu, nejlépe na mořské pláži, a bydlet v dobrém hotelu. Budu ráda, když se mi podaří trochu je zviklat a případně jim vnuknout myšlenku na radikální změnu.

Plný autobus turistů z Vysočiny se vydal na pětidenní kulturně-poznávací turistický zájezd (brr, nezní to hezky, ale slovní spojení vystihuje přesně činnost) do Českého středohoří a Krušných hor. Sníh ještě nebyl, počasí typicky podzimní – neodhadneš, jak bude za půlhodinku. Ale my jsme se ničeho nelekali, měli jsme ty nejlepší z možných vedoucích – Mílu Bradovou a Láďu Tomáše. Musím říct, že Míla nám ke všem pamětihodnostem podala tak důkladné informace, že mi dalo práci utřídit si je v mé často nefunkční memory.

Ti, kteří občas juknou na naše stránky, vědí, že minulý rok se tato závěrečná celostátní turistická akce konala v Blansku. Letos byl pořadatelem KČT Loko Teplice a vše se odehrávalo ve dnech 14.–17. 11. 2008. My, chytří horáci a horákyně jsme ale vyjeli už      13. 11. (ve čtvrtek), abychom využili možnosti poznat více ten kraj, který je pro nás poněkud „z ruky“. Pro nás (M+M) byla opravdu řada míst na Slánsku, Lounsku a Ústecku „terra incognita“. Viděli jsme hodně zajímavého, lvy či draky jsme ale nespatřili.

První zastávka byla v Třebízi. Všechny nás hned napadne Václav Beneš Třebízský (1849–1884), méně nás ví, že byl kněz a že napsal řadu historických románů a povídek (jak to jen mohl stihnout, když zemřel v 35 letech!) a ještě menší část se může pochlubit částečnou či dokonce hlubokou znalostí jeho díla. Inu, svět je takový, ve své době to byly bestsellery. Kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar, který sloužil na farnosti v nedalekých Klobukách, se zasloužil o vybudování památníku v Benešově rodném domě v Třebízi. Ten je teď spolu s Cífkovým i Šubrtovým statkem a kupeckým krámem součástí Národopisného muzea, náves je památkovou zónou.

náves s rybníkem a kaplí sv.Martina v Třebízi

náves v Třebízi - nechybí zvonička ani strom-starosta

rodný dům Václava Benese Třebízského

Proslavené jsou prý pouti ve Třebízi, které se konají v přírodním amfiteátru pod zalesněným návrším, kde je socha slavného rodáka.

přírodní amfiteátr u obce Třebíz

Možná ke zdaru pouti přispívají produkty zdejší palírny – i my jsme ochutnali ovocné destiláty a nebyl mezi námi ten, který by nechválil. Všední starosti začínaly ustupovat, aby naši mysl mohla ovládnout pozitivní energie, která se v této oblasti zhusta vyskytuje…

Mluvím o nedostavěném chrámu v Panenském Týnci, který je jednak skvostem uměleckým a dále záhadou pro psychotroniky, protože stojí na silné léčivé pozitivní zóně a je proto navštěvován lidmi, hledajícími klid. Na konci 13. století tu byl založený klášter, asi o sto let později začali Žerotínové se stavbou chrámu, ale kvůli různým pohromám a nakonec smrti donátora nebyl chrám nikdy dokončen, klášter pak byl na konci 18. století zrušen Josefem II. Ale pozitivní energie z těchto míst proudí ke všem příchozím dodnes, což jsme více či méně všichni vyzkoušeli. Když navíc přijmete za svou myšlenku, že tu byla pochovaná svatá Anežka Česká, obklopí vás blaženost…

Panenský Týnec

turisté čerpají pozitivní energii

chrám, ač nedostavěný, vzbuzuje úctu; 21 m dlouhé knězistě, přes 20 m výska, sířka 9 m

Kousek odtud, blízko již zmíněné obce Klobuky, jsme se stavili k dalšímu producentu energie – v poli na mírném návrší stojí nejznámější český menhir Zkamenělý pastýř.

Kamenný pastýř

Kámen je pískovcový, asi 3 m vysoký a je prý od něj vidět na bájný Říp, což podněcuje představy o tajemných keltských obřadech… Pro nás zůstal Říp v mlhách, tak jsme aspoň z trpělivého pastýře mámili energii, kterou budeme v nejbližších dnech potřebovat.

pozitivní energie není nikdy nazbyt

Ani jsme nestačili zpracovat nové dojmy a už jsme byli v Peruci. Slavná a krásná zdejší rodačka Božena Křesinová někdy kolem roku 1004 u potůčku prádlo prala a skrze ně zachránila přemyslovskou vládu pro české země. Kníže Oldřich, který několik let bojoval se střídavým úspěchem se svým bratrem Jaromírem o vládu nad zemí, když ji spatřil, unaveně z koně seskočil, se selským děvčetem pár slov prohodil a záhy zjistil, že Božena vyzařuje pozitivní energii, a protože byl muž činu, Božena se vbrzku stala matkou jeho syna Břetislava, ale pro jistotu předtím ještě nenávratně vyřadil Jaromíra ze hry o následníka. Tady je to pro české království důležité místo:

Bozenina studánka

Všichni víme, že Oldřich přivázal koně k dubu – tady vidíte tisíciletého svědka knížecích námluv:

Oldřichův dub

Peruc je místo významnými lidmi hojně navštěvované – Svatopluk Čech sem jezdil ke svému dědovi, také Emil Filla zde žil – v nádherném rokokovém zámku má pamětní síň.

zámeček v Peruci (na místě bývalé tvrze)

Na náměstí Svatopluka Čecha je barokní kostel sv. Petra a Pavla.

kostel sv. Petra a Pav<br /><br /><br />
la v Peruci

Kromě výstavné radnice, Křesinova a Čechova statku tu najdeme i ne tak slavná, ale fotogenická stavení.

starobylá Peruc

Dnešní den nabitý historií jsme ukončili pěší túrou z obce Klapý na zříceninu hradu Hazmburk a zpět. Zdola vypadala zřícenina kdysi nedobytného hradu na čedičovém kopci nedostupně a opravdu to bylo dost vysoko. Místo je strategické, bylo odedávna osídlené. Hrad byl vybudován ve 14. století, ale od poloviny 16. století je pustý (přístup asi byl i pro tehdejší drsné lidi dost dlouhý a strmý). Zachovaly se dvě věže, Černá válcová ve svahu

Černá věz hradu Hazmburk

a Bílá věž s hladomornou a rozhlednou.

Bílá věz hradu Hazmburk

Shora je jeden z nejhezčích kruhových výhledů do krajiny, bohužel už byl podvečer a navíc mlhavo. Alespoň pro představu jeden obrázek:

podvečerní zamlzený pohled z Hazmburku na České středohoří

Pro dnešek stačilo, teď rychle dojedeme do Teplic, zajdeme si za pořadateli vyzvednout vše potřebné (předem objednané a zaplacené) – stravenky, ubytovací poukaz, vstupenku na zábavu atd. – a pak budeme odpočívat…

Našli jsme ZŠ Edisonova, v jejímž vestibulu si zřídili organizátoři registrační místo. Bylo kolem šesté večer a my jsme se zařadili na konec mnohasethlavé fronty.

večer jsme dorazili do Teplic a postavili se na konec fronty

Po dvou hodinách to nebylo o mnoho lepší, pořadatelé neměli (jak je všude jinde zvykem) připravené materiály pro účastníky a vládl všeobecný chaos. Jak se nám teď hodila nastřádaná pozitivní energie!

pořadatelé nezvládli příjezd turistů

Všechno trvá, až se ztrhá – nakonec nám přidělili (s určitou dávkou protekce) dvě třídy v hotelové škole, každý z nás 40 si našel svůj koutek pro příští čtyři noci a bylo zase dobře (asi 6 změkčilých spalo kdesi jinde na lůžku).

nás koutek ve třídě hotelové skoly v Teplicích

Každý si vytvořil pohodu podle svých představ:

nasi soukmenovci odpočívají po skončeném dni

V pátek 14. 11. ráno jsme zašli do jídelny hotelové školy, kde vše fungovalo bezchybně, dobře jsme posnídali a vyrazili v duchu letošního turistického hesla „za zdravím a poznáním“. Byla mlha a ta docela ladila k úsvitu našich dějin – ve Stadicích jsme navštívili Královské pole s památníkem z roku 1841.

Královské pole s památníkem Přemysla Oráče

S úctou jsme si prohlédli, jak Přemysl zatkl otku, uvědomili si, že lýčené střevíce uložil do torny jako připomínku původu budoucím generacím a vyslyšel volání poselstva Přemysl na Hrad! i následné setkání s milou Libuší Krokovou.

Přemysl na Hrad!

kde jsou lýčené střevíce?

Autobus nás zavezl do Ústí nad Labem, které Míla Bradová velmi dobře zná, a tak jsme zase dostali důkladné informace (škoda, že hrozně zapomínám, ale výborně pomáhá její šestistránkový souhrn o všech navštívených místech, toho si cením). Mlha halila zámeček Větruši, odkud jsme se vydali Solní stezkou nad tušeným labským údolím směrem ke Střekovu. O výhledech, které zde při vhodných podmínkách jsou, jsme si nechali zdát a jak vždycky říkám, koukali jsme více kolem sebe. A bylo nač. Vaňovský vodopád Vrkoč a čedičová homole stejného jména byly velice atraktivní, ale nefotitelné. Sešli jsme k Labi, tam vedla na druhý břeh turistická značená cesta přes Masarykova zdymadla ze třicátých let minulého století a už jsme měli na dohled hrad Střekov, kde naše asi 10 km trasa končila.

Střekov

O hradu uvedu pouze to, že pochází ze začátku 14. století, na konci 17. století už měl vše za sebou a že vypadá opravdu romanticky – docela si dovedu představit, jak se v jeho zdech usadili středověcí loupežníci…

To následující štace, zámek v Trmicích je čisťounký, úpravný a dá se užít výraz „roztomilý“. Je v něm totiž v několika místnostech rozsáhlá expozice železničních modelů – líbilo se to i mně, technické ignorantce.

zámek Trmice

v muzeu modelové zeleznice

Pan ředitel, který nás provázel, sestavil všechny modely a mně nejde na rozum, jak to, že všechno umí a může vůbec stihnout? Přála bych vám vidět ohníčky v očích věčných kluků, když to jelo, houkalo, svítilo, vyhýbalo se a bez kolize mizelo v tunelu…

Ostrým střihem jsme se ocitli zanedlouho na návsi v Zubrnicích před barokní studnou z konce 17. století.

barokní studna z konce 17. století na návsi v Zubrnicích

Ve slunečném pozdním odpoledni jsme absolvovali prohlídku nejmladšího skanzenu v Čechách – viděli jsme roubený statek a vše co k němu patří – předměty denní potřeby, nářadí, nástroje, stroje (např. parní lokomobilu), sušárnu ovoce (ještě tam voněla jablka a houby) atd.

náves v Zubrnicích

Kostel na návsi je chloubou místních, protože ho zachránili v poslední chvíli z trosek, stará škola vypadala nostalgicky a třídy nám připomněly dětství, v krámku z poloviny 19. století mi Mirek koupil stylový dáreček – navíječku na med, a tak jsme ukončili druhý den putování. Příjemná tečka byla dobrá večeře ve školní (hotelové) jídelně a pospolité posezení v hospůdce.

V sobotu 15. 11. jsme přišli s obavami do vestibulu školy, ale situace už byla zkonsolidovaná (či co) a registrace na první dálkový pochod šla jako po másle.

přihlásky na pochody

výběr denní trasy

Okamžitě jsme byli odbaveni, odjeli jsme autobusem do Krupky na start a tam začal první pochod Za posledním puchýřem, který byl směrován do oblasti Krušných hor.

trasa v Krusných horách

Trasa: Krupka ŽTZ, pak MTZ – Kyšperk – Komáří vížka ČTZ – Cínovec MTZ – Dubí = 26 km.

Počasí bylo ideální – chladné a jasné, dobrá viditelnost, cestou pohoda.

na kontrole pod Kysperkem

na Kysperku

Na turistice je hezké setkávání, prohodí se vzájemně pár slov a pocit sounáležitosti, který je lidem potřebný, se dostavuje a hřeje… Na hřebeni Krušných hor bylo dneska hodně rušno.

u Komáří vízky na hřebeni Krusných hor

u Cínovce

kostel na Cínovci

Z červené hřebenové značky jsme v Cínovci přešli na modrou a seběhli jsme dolů do Dubí, kde pro nás dnešní pochod končil.

Autobusem MHD jsme dojeli do Teplic, zašli jsme si pro krásné diplomy a v hlavě už jsme měli večerní puchýřovou zábavu. Popravdě nevím, zda si někdo cestou vyrobil puchýř, ale všichni se v Krušnohorském divadle, které dnešní večer patřilo turistům, chovali tak, jakoby celý den odpočívali a chystali se na taneček. Vždycky zdůrazňuji, že turisté jdou do tance s vervou – nejinak to bylo dneska. Využili jsme jiných než pochodnických krokových variací a dobře jsme se bavili. Taky se pořádala soutěž v lyžování po parketu (speciálně upravená prkna pro dvě osoby za sebou stojící) – samozřejmě šlo o čas a šikovnost. Dvojic se přihlásilo dost, jeden ze soutěžících byl i Mirek. Vyřazovací rozjížďky nám řádně pocuchaly nervy, v jedné z nich proti sobě dokonce bojovali dva borci z Vysočiny – Mirek a Láďa. Nakonec skončili Mirek a jeho spolujezdec celkově druzí – vyhráli krokoměr a píšťalku, ale hlavně udrželi Vysočinu na špici! Tak nám v radovánkách uběhla noc, domů jsme šli přes celé Teplice pěšky a do spacáků jsme zalehli kolem třetí ráno.

V neděli 16. 11. nebylo časné vstávání nikterak příjemné, ale za všechno se platí… Registrace zase jako na drátkách, autobus nás zavezl do vesnice Bžany a odtud jsme se vydali na Milešovku.

trasa na Milesovku

Trasa: Bžany ČTZ – Bukovice – Nad Lelovem – Černčice MTZ – Pod Milešovkou – Milešovka – Bílka – Bořislav = 16 km.

Cesta začínala velmi poklidně,

zastavení cestou na Milesovku

postupně jsme nabírali výšku a chvílemi krátce vydechli.

odpočinek cestou na Milesovku

Samozřejmě, že jsem věděla, že Milešovka je největrnější hora u nás, ale byla to pro mne do dnešního dne jen prázdná slova. Teď už si navíc myslím, že je snad i nejstrmější (po krokových variacích včerejší noci mi chvílemi nebylo do skoku). Vzpomínala jsem na pány Svěráka a Smoljaka, kteří nazývají turistické informační prvky „plahočiny“, myslím, že je to přiléhavý výraz. Doplahočili jsme se navrch a pro mlhu jsme málem ani neviděli observatoř, která tam je, otevřená rozhledna nás nechala v klidu. Na kontrole jsme dostali razítko a honem dolů – vítr, déšť, mlha a zima nás vyhnaly z nejvyšší hory Českého středohoří (837 m n. m). A zákony schválnosti spolehlivě zafungovaly, sestoupili jsme dolů, počasí udělalo obrat a v první vesničce pod Milešovkou bylo jako v nebi. A nejen proto, že na bílecké návsi každého na první pohled zaujala zvláštní kaple, u níž stál mohutný čedičový stůl.

kaple v Bílce, u ní čedičový stůl

Při bližším zkoumání vnitřku kaple sv. Václava (z roku 2002) jsme s úžasem zjistili, že autorem vnitřní výzdoby je sochař Jan Koblasa (autor budoucího pomníku GM v Jihlavě). Na tuto informaci jsem byla naprosto duševně nepřipravená… Jen si představte, že při loňském Puchýři jsme se byli podívat v kostele v Jedovnicích, jehož vnitřní zařízení je dílem Jana Koblasy a Mikuláše Medka! Dají se v tom hledat souvislosti?

kaple sv. Václava na návsi v Bílce - v pozadí Milesovka

Opustili jsme obec a polní cestou jsme šli směrem k Bořislavi. Milešovka nám mile dovolila užít si pohledů na ni, navíc byla cesta lemovaná sochami a zajímavými výtvarnými objekty.

pod Milesovkou

V hospodě v Bořislavi jsme dostali cílové razítko, osvěžili se a autobus nás pak odvezl do Teplic.

V pondělí 17. 11. ráno jsme sbalili zavazadla, rozloučili se s pohodlným hotelově-školním bydlením a podle plánu jsme měli dopoledne vyhrazené na prohlídku Teplic. Míla jako průvodkyně perlila, zasvěceně nám vše ukázala – a my jsme žasli nad nádhernými vilami v městě se staletou historií, nad výstavností lázeňských budov, nad sochami, parky i kostely. Teplické prameny byly podle pověsti objeveny v roce 762, když pastýři spadlo jedno z prasátek do horkého pramene a opařilo se… Tady je pamětní kašna.

kasna k 1100. výročí objevení pramenů v Teplicích

Kam se člověk podíval, tam byla pamětní deska významného návštěvníka lázní – Beethoven, Dobrovský, rakouský císař, ruský car a pruský král – ti tři mocnáři zde uzavřeli v roce 1813 spojenecké smlouvy proti Napoleonovi.

V rámci turistické akce byly otevřeny objekty, které běžně v této době přístupné nejsou, věž kostela u hlavního náměstí

věz, ze které jsme se rozhlízeli

a věž na budově obchodní akademie.

věz na budově obchodní akademie

Měli jsme štěstí a viděli jsme odtud jak Krušné hory, tak České středohoří.

hřeben Krusných hor

výtvory přírody a výtvory lidské

V budově obchodní akademie jsme uviděli mozaiku, kterou v roce 2005 vyrobili a instalovali studenti ze Skotska. Téma je Voda pro život a pan ředitel nám ji s hrdostí ukazoval a byl hodně šťastný, že jen během dopoledne si ji prohlédlo přes 300 turistů a všichni ji obdivovali.

mozaika z roku 2005 v budově OA v Teplicích

Ještě jsme stihli navštívit úplně čerstvou expozici o klášteře sv. Jana Křtitele v místním muzeu. Klášter dala postavit královna Judita kolem roku 1160 a byla zde i pochovaná. Ve vitrině je její lebka (zemřela prý zdaleka ne mladá, její velmi zachovalý chrup jí můžeme my s paradontózou jen závidět). Archeologický průzkum zde probíhal mnoho let a zde jsou vystavené výsledky, vše krásně popsáno, ale zdaleka ne námi po zásluze prostudováno. Byl to jen dotek historie a utvrzení o kulturnosti českých zemí.

Na bývalé klášterní zahradě jsme s úžasem prohlíželi zkamenělý strom, dle informační tabule 38 milionů let starý. Pak už jsme museli k autobusu, protože jsme ve 13 hodin odjížděli z Teplic. Cestou nám ještě Míla povídala o místech, kterými jsme projížděli, upozorňovala na jednotlivé vrchy Českého středohoří, které se nám na rozloučenou ukázaly v celé své kráse – Milešovka, Kletečná, Lovoš, Hazmburk, Bořeň, Raný a další v nás vzbudily touhu vrátit se sem a z jejich vrcholků se rozhlédnout.

Nevím, jestli zbývajících 1250 účastníků Posledního puchýře mělo tak intenzivní zážitky jako nás 50 z Vysočiny, ale myslím, že žádný z nich nebyl zklamaný. Rozhodně se nebojte listopadové dovolené – úspěch není zdaleka závislý na počasí… Tip – příští Puchýř se koná od 12. 11–15. 11. 2009 v Mladé Boleslavi.

4 komentáře - “Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách”

  • Boudná says:

    Díky za tak hezké vyprávění. Opravdu jste toho navštívili mnoho. Až do tohoto kraje opět pojedu, tak se mi Tvé vyprávění stane průvodcem. Překvapily mne sochy pod Milešovkou. Když jsem tam byla, tak tam tenkrát nic nebylo. Snad proti vám jsem po vyšplhání na vrch měla hezký výhled. Souhlasím, je to fuška. Ještě jednou dík.

  • M+M says:

    Děkujeme, o hezkých věcech je snadné psát a těší nás, že se to líbí…

  • Míla Bradová says:

    Zdravím cestovatele-dokumentaristy M + M!
    Díky za hezké počteníčko o putování turistů z KČT Vysočina za Posledním puchýřem roku 2008 do Teplic v Čechách. Zkoušela jsem odhadnout, které z navštívených míst se turistům nejvíce líbilo. Pozorným čtením však zjišťuji, že se líbilo „přibližně“ všechno, a to mě fakt hodně těší, protože se potvrzuje, že „všude dobře, doma nejlíp“
    🙂
    mb

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist