Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
Čtvrtá část: čtvrtek 19. 7. a pátek 20. 7. 2018
Během deštivého čtvrtka jsme odpočívali při výletě a prohlídce Medzilaborců, v pátek nás Bieszczady přivítaly blátivými chodníky, ale túra Wołosate – Widełki nám dopřála představu o odlehlosti a divokosti polské části karpatského pohoří.
Pršelo celou noc a pršelo i ráno – vedoucí výpravy Milan Marko za těchto okolností rozhodl, že se na karpatský hřeben necháme vyvézt Bieszczadskou lesní železnicí, nejvýše položenou nízkorozchodnou dráhou v Polsku.
Z Medzilaborců je na polské hranice asi 9 km, Majdan, odkud vláček jezdí, není daleko. V dřevěném vagóně, kterým profukovalo a ani o občasné dešťové spršky nebyla nouze, jsme odjížděli v 10:00, cesta z Majdanu do stanice Balnica trvala 45 minut, po půlhodině strávené na smutném, deštivém nádraží nás vezli zpět. Nejsem z podobných výletů nadšená, ale uznávám, že čtvrteční dopoledne posloužilo jako vhodný odpočinkový program.
Při návratu na Slovensko jsme se zastavili v polském Novém Lupkově, který v poslední třetině 19. století sehrál jako hraniční železniční stanice významnou roli při nově zřízené trati Lvov – Budapešť, a nedaleký železniční tunel umožnil přes Lupkovský průsmyk spojit Halič se severní částí Rakousko – Uherska (dnešní Slovensko).
Lupkovský tunel byl během obou válek několikrát vyhozen do povětří, po válce ho přebudovali pro potřeby zásobování, od roku 1999 zase začal sloužit k přepravě cestujících, ale na podzim 2011 byla doprava opět zastavena. Opuštěný Nowy Łupków chátrá.
Při další deštivé zastávce jsme krátce pobyli v Laboreckém průsmyku v severním hřebeni Laborecké vrchoviny, kudy probíhají slovensko-polské hranice, a zašli k mohyle upomínající na zdejší boje během 1. světové války – jistě hrálo svoji roli i nevlídné počasí, ale z tohoto opuštěného místa na mně padal smutek a beznaděj, raději rychle k živým…
Celé odpoledne jsme měli na prohlídku Medzilaborců a je jasné, že místní Muzeum moderního umění Andyho Warhola bylo tím místem, kde jsme zůstali až do zavírací hodiny v 17:00. Naše očekávání bylo daleko překonáno – silný, mimořádný zážitek! Co tam bylo k vidění, uvedu v samostatném článku.
Medzilaborce leží v severovýchodní části východního Slovenska, na soutoku Laborce a Vydraňky. Město s necelými 7 tisíci obyvateli se nachází v centru Laborecké vrchoviny, v Prešovském kraji, v regionu Zemplín. Dříve tu žili hlavně Rusíni a Židé, dnes město obývají Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Romové, také Češi. Kraj býval jeden z nejchudších, pracovních příležitostí bylo velmi málo, obyvatelstvo bylo odkázáno téměř výlučně na zemědělství. V roce 1870 byly Medzilaborce napojené na železniční dopravu, která je konečně přiblížila hospodářským a kulturním centrům Uherska, od kterých byly do té doby téměř úplně odřezány.
Během první světové války, ve které sehrály podstatnou úlohu karpatské průsmyky, místní lidé velice trpěli. Ve 20. a 30. letech nastala vlna vystěhovalectví a Medzilaborce a okolní dědiny opustilo přes 1500 obyvatel, kteří odešli za prací do celé Evropy a Ameriky.
V dnešním okresním městě jednoznačně hraje prim rozlehlá barevně vyvedená budova muzea Andyho Warhola a několik výstavných chrámů – vše ostatní se mi jevilo jako spotřební a nezáživné, kousek od centra jsme spatřili i budovy zle poničené nepřizpůsobivými občany.
Pršelo celou noc na pátek 20. července 2018, při snídani jsme dostali zprávu o povodni v Tatrách, cestou do Bieszczad ještě mžilo, ale podle předpovědi byla naděje. Poslední vesnicí před hranicemi je Palota, na polské straně Radoszyce, minuli jsme Nowy Łupków, přes Cisnu a Wetlinu dojeli do obce Ustrzyki Górne, odkud vedlejší silnice končila v dolině pod karpatskými hřebeny, v maličké (bývalé) vsi Wołosate, z níž lze (za dobrého počasí) vidět nejvyšší horu Bieszczad Tarnicu (1346 m n. m.) Teď ve Wołosate snad nějaký dům někde je, ale nás zajímal hlavně stánek, kde vybírají poplatek za vstup na Bieszczady, a následně směrovníky se značenými cestami na hřeben – až do cíle jsme se řídili modrou značkou.
Bieszczady se táhnou asi v délce 70 km od Lupkovského průsmyku na západě po Užocký průsmyk na východě, na jihu sousedí se slovenskými Bukovskými vrchy. Velká část Bieszczad byla prohlášena Národním parkem.
Podívejme se na oblast, kde část Bieszczad, kterou jsme navštívili, leží:
Skupina „A“ obešla Bieszczadský NP po červeně značené cestě a setkala se s námi pomalejšími pod Krzemieněm, odkud jsme všichni pokračovali přes Bukowe Berdo do cíle na Widełki.
Během prvních partií cesty přestalo pršet, ale byla mlha jako mléko, postupně se však okolí projasňovalo a z trasy po hřebeni nám osud dopřál výhledy, ale i prudký déšť a následně sluníčko. Jednotícím prvkem dnešního přechodu Bieszczad bylo bláto – po několikadenních úporných deštích bylo všude – i na kamenitých hřebenech, neřku-li na travnatých horských svazích a poloninách. 🙂 Ale povědomost o vzhledu, chuti a vůni pohoří, kam jsme toužili zavítat, nám byla dopřána – a za to jsme vděční!
Odpočívadla v Bieszczadech jsou upravená a všechna ve stejném stylu.
Sestup byl dosti dlouhý, v dolině jsme jako bonbónek závěrem museli překonat rozvodněný potok – přechod nám trval téměř 9 hodin, ušli jsme 21 km. Je ale samozřejmé, že mnozí naši spolu-turisté byli daleko rychlejší – všichni se však shodovali, že stávající terén byl mimořádně náročný. Za odměnu jsem se vyfotila se skupinou, která absolvovala shora uvedenou delší trasu a došla do cíle ve stejném čase jako jsme my dva, M+M, zdolali trasu kratší. 🙂
Po příjezdu domů jsme však neměli volno – bylo nutné zprovoznit zablácené boty a odstranit vrstvy zaschlého bláta na nohavicích – zítra má být hezky a nastane korunní túra – výstup na Vihorlat! 🙂
Souhrn:
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018 – Cerová vrchovina a hřebenovka Volovských vrchů,
Druhá část: úterý 17. 7. 2018 – Plešivecká planina – Štítnik,
Třetí část: středa 18. 7. 2018 – Zámek Betliar, Národní park Aggtelek, Košice.