Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
Třetí část: středa 18. 7. 2018
Prohlídka šlechtického sídla a nádherné maďarské jeskyně završily pobyt ve Slovenském krasu, na návštěvu Košic zbylo bohužel jen málo času, přesto historické stavby na Hlavní ulici a současná atmosféra východoslovenského velkoměsta na nás udělaly ten nejlepší dojem.
Ráno jsme se rozloučili s Rožňavou a odjeli asi 10 km severně do Betliaru, abychom si prohlédli zámek, správně slovensky kaštieľ, jehož historie je spjata se šlechtickými rody Bebekovců a Andrássyovců – ti první vybudovali v 15. století jádro zámečku, začátkem 18. století se stal majitelem sídla rod Andrássy. Příslušníci tohoto bohatého a vlivného rodu, kterému patřil i nedaleký hrad Krásná Hôrka, se pohybovali u císařského dvora, a vybavení kaštielu Betliar, v němž přebývali až do roku 1945, je ohromující.
První rozsáhlá klasicistní přestavba zámku se uskutečnila na konci 18. století, dnešní podobu získal na konci 19. století, když byly v sídle zavedeny všechny vymoženosti moderní doby – koupelny, ústřední topení, osvětlení – mnoho z původní luxusní přestavby zůstalo zachováno, proto prohlídka technického vybavení byla obzvláště zajímavá pro muže. Nad knihovnou, založenou v roce 1790, čítající téměř 15 tisíc svazků, lze jen žasnout, totéž platí o sbírce historického nábytku…
V přízemí budovy byly vystaveny věci, které si příslušníci rodu dovezli z cest – navštívili všechny exotické země a my jsme měli možnost prohlédnout si dobové fotografie, lovecké trofeje, úhledně psané cestovní deníky, archeologické nálezy z Egypta… Prohlídka byla dlouhá, vydatná a velice zajímavá!
Zažili jsme i setkání po letech: kdysi jsme v Krásné Horce viděli mumii hradní paní grófky Žofie Serédyové, teď je po zničujícím požáru Krásné Horky (2012) uložená od roku 2016 v Betliaru. Grófka zemřela v roce 1703, pochovali ji v Podhradí pod kostelem, kde se její pozůstatky přirozeným způsobem mumifikovaly – průvan v hrobce a vápencová voda vykonaly své záchovné dílo. V roce 1814 přenesli zcela zachované tělo Žofie na hrad, který, ačkoliv přesně podle svého názvu zdobil okolní kraj, byl zpustošen lidmi…
Je samozřejmé, že pohádkově krásnou budovu zámku Betliar obklopuje park – na ploše 80 ha je množství okrasných dřevin, atmosféru dotvářejí působivé romantické stavby a sochy – není divu, že zámek i park byly prohlášeny Národní kulturní památkou.
V zámku jsme nefotili, pro vzpomínku zařadím jen fotografie venkovních prostor – obrázky jsou ovlivněny uplakaným počasím:
Na další část dnešního programu jsme jeli do Maďarska – nedaleko za hranicí je Národní park Aggtelek, vlastně jižní část Slovenského krasu. Zdejší jeskyně Baradla-Barlang je přirozeným pokračováním slovenské jeskyně Domica, ale průchod mezi oběma státy není umožněn. Protože jeskynní systém je propojený, byly v roce 1995 obě části zapsány společně na seznam světového dědictví pod názvem Jeskyně Aggteleckého a Slovenského krasu.
Podzemní trasa zahrnuje asi 25 km chodeb, z toho maďarská část činí 17 km a má tři vchody – první je nedaleko hranic, prohlídka trvá jen asi hodinu, další dva vchody, v Jósvafö a Vörös-tó, jsou umělé. My jsme zvolili trasu střední délky, vstupné v přepočtu asi 130 Kč na osobu, focení zcela bez poplatku – právě to je příčinou, že jsem mohla zařadit množství obrázků. Doprovodím je informacemi, které jsem získala na tamních vývěskách ve slovenštině či na webu – průvodce v jeskyni byl velmi příjemný (a fešák), ale výklad poskytoval pouze v maďarštině. 🙂
Sotva jsme nasedli do autobusu, začalo pršet a nepřestalo celou cestu do Košic, tam nám však byla dopřána dobrá hodinka bez deště, právě jen na prohlídku historického centra. Byla to naše první návštěva této metropole východního Slovenska, a myslím, že i poslední, je to fakt daleko. Byli jsme překvapeni velikostí a krásou starého města – všechny stavby, které zpravidla chtějí turisté vidět, jsou na Hlavní ulici, či blízko ní – okouzlilo nás i příjemné prostředí a vstřícnost, s níž jsme se setkávali.
Měli jsme opravdu málo času, a tak jsme jen „proběhli“ 1 200 metrů dlouhou Hlavní ulicí, severojižní páteří historického centra, abychom si udělali aspoň představu o druhém největším městě Slovenska (asi 240 tisíc obyvatel).
Nápisy na podstavcích:
T. G. Masaryk 7. 3. 1850 – 14. 9. 1937
M. R. Štefánik 21. 7. 1880 – 4. 5. 1919
Busty vytvořil pražský sochař Josef Vajce, který realizoval pomník TGM na Hradčanském náměstí v Praze a je i autorem busty TGM v Užhorodě.
O Štefánikově mohyle v Brezové pod Bradlom se dočtete ve článku Bílé Karpaty, Malé Karpaty.
Nastal čas uložit drahokamy minulých dní do pokladnice paměti (ať slouží! 🙂 ) a soustředit se na následující program – odjížděli jsme do Medzilaborců, kde Milan zamluvil ubytování pro příští čtyři dny, určené pro poznávání regionu Zemplín.
Špatné cesty a vytrvalý déšť byly příčinou, že jsme do Medzilaborců dorazili až před půlnocí – bývalý internát vykazoval všechny znaky „totálního vybydlení“, takže jsme měli možnost prověřit svou odolnost. 🙂 Jednadvacet dnešních kilometrů a asi 90 ušlapaných v předešlých dnech obrousilo vášně, takže jsme se přizpůsobili situaci a mysleli hlavně na to, aby přestalo pršet – v této oblasti prý prší už týden a na mnoha místech jsou záplavy. Uvidíme.
Souhrn:
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018 – Cerová vrchovina a hřebenovka Volovských vrchů,
Druhá část: úterý 17. 7. 2018 – Plešivecká planina – Štítnik.