PostHeaderIcon Zámek Betliar, Národní park Aggtelek, Košice

Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
Třetí část: středa 18. 7. 2018

Prohlídka šlechtického sídla a nádherné maďarské jeskyně završily pobyt ve Slovenském krasu, na návštěvu Košic zbylo bohužel jen málo času, přesto historické stavby na Hlavní ulici a současná atmosféra východoslovenského velkoměsta na nás udělaly ten nejlepší dojem.

Ráno jsme se rozloučili s Rožňavou a odjeli asi 10 km severně do Betliaru, abychom si prohlédli zámek, správně slovensky kaštieľ, jehož historie je spjata se šlechtickými rody Bebekovců a Andrássyovců – ti první vybudovali v 15. století jádro zámečku, začátkem 18. století se stal majitelem sídla rod Andrássy. Příslušníci tohoto bohatého a vlivného rodu, kterému patřil i nedaleký hrad Krásná Hôrka, se pohybovali u císařského dvora, a vybavení kaštielu Betliar, v němž přebývali až do roku 1945, je ohromující.

okolí Rožňavy: vlevo Plešivecká planina, kterou jsme 17. 7. prošli, severně kaštieľ (zámek) Betliar – 18. 7. 2018

První rozsáhlá klasicistní přestavba zámku se uskutečnila na konci 18. století, dnešní podobu získal na konci 19. století, když byly v sídle zavedeny všechny vymoženosti moderní doby – koupelny, ústřední topení, osvětlení – mnoho z původní luxusní přestavby zůstalo zachováno, proto prohlídka technického vybavení byla obzvláště zajímavá pro muže. Nad knihovnou, založenou v roce 1790, čítající téměř 15 tisíc svazků, lze jen žasnout, totéž platí o sbírce historického nábytku…

V přízemí budovy byly vystaveny věci, které si příslušníci rodu dovezli z cest – navštívili všechny exotické země a my jsme měli možnost prohlédnout si dobové fotografie, lovecké trofeje, úhledně psané cestovní deníky, archeologické nálezy z Egypta… Prohlídka byla dlouhá, vydatná a velice zajímavá!

Zažili jsme i setkání po letech: kdysi jsme v Krásné Horce viděli mumii hradní paní grófky Žofie Serédyové, teď je po zničujícím požáru Krásné Horky (2012) uložená od roku 2016 v Betliaru. Grófka zemřela v roce 1703, pochovali ji v Podhradí pod kostelem, kde se její pozůstatky přirozeným způsobem mumifikovaly – průvan v hrobce a vápencová voda vykonaly své záchovné dílo. V roce 1814 přenesli zcela zachované tělo Žofie na hrad, který, ačkoliv přesně podle svého názvu zdobil okolní kraj, byl zpustošen lidmi…

Je samozřejmé, že pohádkově krásnou budovu zámku Betliar obklopuje park – na ploše 80 ha je množství okrasných dřevin, atmosféru dotvářejí působivé romantické stavby a sochy – není divu, že zámek i park byly prohlášeny Národní kulturní památkou.

V zámku jsme nefotili, pro vzpomínku zařadím jen fotografie venkovních prostor – obrázky jsou ovlivněny uplakaným počasím:

zámek Betliar – jeho historie je spjatá se šlechtickými rody Bebekovců a Andrássyovců

anglický park na ploše 80 ha je zkrášlen stavbami, jaké byly v 19. století při úpravách parku módní

park s okrasnými dřevinami přechází do lesoparku, pak pokračuje oborou

zámek i park s okrasnými stavbami byl v roce 1985 prohlášen Národní kulturní památkou

na konci 18. století se uskutečnila rozsáhlá klasicistní přestavba zámku, dnešní podoba je výsledkem úprav na konci 19. století, kdy byl zámek přestavěn na luxusní šlechtické sídlo

Na další část dnešního programu jsme jeli do Maďarska – nedaleko za hranicí je Národní park Aggtelek, vlastně jižní část Slovenského krasu. Zdejší jeskyně Baradla-Barlang je přirozeným pokračováním slovenské jeskyně Domica, ale průchod mezi oběma státy není umožněn. Protože jeskynní systém je propojený, byly v roce 1995 obě části zapsány společně na seznam světového dědictví pod názvem Jeskyně Aggteleckého a Slovenského krasu.
Podzemní trasa zahrnuje asi 25 km chodeb, z toho maďarská část činí 17 km a má tři vchody – první je nedaleko hranic, prohlídka trvá jen asi hodinu, další dva vchody, v Jósvafö a Vörös-tó, jsou umělé. My jsme zvolili trasu střední délky, vstupné v přepočtu asi 130 Kč na osobu, focení zcela bez poplatku – právě to je příčinou, že jsem mohla zařadit množství obrázků. Doprovodím je informacemi, které jsem získala na tamních vývěskách ve slovenštině či na webu – průvodce v jeskyni byl velmi příjemný (a fešák), ale výklad poskytoval pouze v maďarštině. 🙂

zákres středně dlouhé trasy jeskyní Baradla – od Vörös-tó k východu Baradla – Jósvafö – 18. 7. 2018

po průchodu přístupovou štolou nás hned zaujal strop jeskyně; www.svatosi.cz

maďarská jeskyně Baradla je jižním pokračováním slovenské jeskyně Domica – obě jsou součástí krasové oblasti táhnoucí se kolem hranice se Slovenskem

první písemná zmínka o jeskyni Baradla je z roku 1549, ale místní lidé ji znali od nepaměti, což dokazují četné archeologické nálezy – bylo zjištěno, že tu bydleli už pralidé

celková délka podzemních chodeb Domica – Baradla činí asi 25 km, větší část je v Maďarsku, jeskyně nejsou pod hranicí průchozí

jeskyně Baradla je v Národním parku Aggtelek

jeskynní systém Baradla-Domica byl v roce 1995 zapsán na seznam světového dědictví pod společným názvem Jeskyně Aggteleckého a Slovenského krasu

jeskyně Baradla má tři vchody – první, přírodní vchod, je z Aggteleku nedaleko slovenských hranic, projít tamní krátkou trasu trvá asi 1 hodinu

dva vchody do jeskyně Baradla byly uměle vytvořeny, jsou ve Vörös-tó a v Jósvafö – jejich trasy jsou rozdílné délky

od roku 1925 byla jeskyně zpřístupňována pomocí betonových chodníků a mostů, roku 1935 byla elektrifikována

jeskyně Baradla oplývá mimořádně bohatou výzdobou co do tvarů i barev

jeskyně představuje vícepodlažní systém říčního typu, který vznikl díky prosakující srážkové vodě, ale především vlivem působení až 7 km dlouhé podzemní říčky Styx tekoucí mezi obcemi Aggtelek a Jósvafö

teplota v jeskyni je stabilně kolem 10°C

věk jeskyně odhadují odborníci na 1,5 – 2 miliony let

největším dómem je tzv. Síň obrů – rozměry 200 metrů délka, 40 metrů výška

naše skupina se vydala po středně dlouhé trase z Vörös-tó

v jeskyni Baradla jsme mohli fotit bez poplatku, proto Mirek nezahálel

výklad průvodce byl pouze v maďarštině, ale nevadilo to, procházka podzemím byla fascinující a dosud nevídaná

jeskyně je natolik atraktivní a rozsáhlá, že po druhé světové válce byl v ní vybudován koncertní sál

v jeskyni se nachází údajně největší stalagmit na světě – dosahuje výšky 25 metrů

nádhera přírodních výtvorů nás nepřestávala udivovat

obrázků je tolik, abychom si při jejich budoucím prohlížení připomněli mimořádnou atmosféru této úchvatné jeskyně, a ti, kteří tu nebyli, z nich třeba získají představu o přírodní památce zapsané na seznamu UNESCO

projití trasy asi 3 km dlouhé nám trvalo necelé 2 hodiny

během postupu se okolní výzdoba měnila, též barvy

můstky překlenovaly obtížně průchodné úseky

návštěvníci absolvovali členitou trasu tak, aby co nejlépe viděli krápníkovou výzdobu – přístupové schody byly perfektně udržované

výhled z terasy obrovského krápníkového sálu na protější můstek (uprostřed dole) nad kamennou propastí

fantazii se při prohlídce krápníků meze nekladou

působivé nasvícení umocňuje kontrast barevných stěn a sněhobílých krajkových krápníků

barvy všecky a kus stříbra

blížíme se k východu v Jósvafö

vchod nebo východ z jeskyně Baradla-Barlang

Sotva jsme nasedli do autobusu, začalo pršet a nepřestalo celou cestu do Košic, tam nám však byla dopřána dobrá hodinka bez deště, právě jen na prohlídku historického centra. Byla to naše první návštěva této metropole východního Slovenska, a myslím, že i poslední, je to fakt daleko. Byli jsme překvapeni velikostí a krásou starého města – všechny stavby, které zpravidla chtějí turisté vidět, jsou na Hlavní ulici, či blízko ní – okouzlilo nás i příjemné prostředí a vstřícnost, s níž jsme se setkávali.

Měli jsme opravdu málo času, a tak jsme jen „proběhli“ 1 200 metrů dlouhou Hlavní ulicí, severojižní páteří historického centra, abychom si udělali aspoň představu o druhém největším městě Slovenska (asi 240 tisíc obyvatel).

gotická katedrála sv. Alžběty vystavěná v letech 1380 –1508 je největším kostelem na Slovensku, celková plocha 1 200 m2, kapacita přes 5 000 lidí, výška věže 59 metrů – interiér impozantní, vysoké klenby přímo zvedají návštěvníka k nebi!

gotický kostel sv. Michala, kolem něj býval hřbitov

historické perly města, dóm sv. Alžběty a kostel sv. Michala, byly prohlášeny Národní kulturní památkou

pohled na kostel sv. Michala z parčíku, kde ve středověku býval hřbitov

Urbanova věž byla postavena ve 14. století jako zvonice dómu sv. Alžběty, pak renesančně přestavěna, později vznikla arkádová galerie, která chrání náhrobní kameny z Dómu a bývalého hřbitova umístěné na zdi věže

původní zvon sv. Urbana (patrona vinohradníků) z roku 1557 – při požáru Urbanovy věže v roce 1966 byl zvon poničen a opravený umístěn poblíž, ve věži je nyní jeho kopie

v parku před Dómem byla v roce 2002 odhalena bronzová plastika městského znaku – v roce 1369 ho městu udělil král Ludvík I. Veliký a vydal k němu erbovní listinu, která je vůbec první takovou udělenou městu – Košice dosud používají rozšířený znak z roku 1502, který drží socha anděla

parčík v centru města na Hlavní ulici u Dómu

mezi Dómem a budovou divadla je Zpívající fontána, postavená roku 1986, zrekonstruovaná v roce 1997

v parčíku je i zvonkohra, která též každou hodinu současně s fontánou hraje; byla postavena roku 1997, má 22 zvonů, symbolizujících 22 městských částí Košic, v repertoáru má 100 melodií

Mariánský morový sloup na Hlavní ulici byl postaven roku 1723 na místě někdejšího popraviště, na balustrádě jsou sochy andělů a svatých

v malém parku na křižovatce ulic Masarykovy a Štefánikovy jsou od roku 2004 umístěny busty jmenovaných státníků jako připomínka společného státu Čechů a Slováků

Nápisy na podstavcích:
T. G. Masaryk 7. 3. 1850 – 14. 9. 1937
M. R. Štefánik 21. 7. 1880 – 4. 5. 1919

Busty vytvořil pražský sochař Josef Vajce, který realizoval pomník TGM na Hradčanském náměstí v Praze a je i autorem busty TGM v Užhorodě.
O Štefánikově mohyle v Brezové pod Bradlom se dočtete ve článku Bílé Karpaty, Malé Karpaty.

Nastal čas uložit drahokamy minulých dní do pokladnice paměti (ať slouží!  🙂 ) a soustředit se na následující program – odjížděli jsme do Medzilaborců, kde Milan zamluvil ubytování pro příští čtyři dny, určené pro poznávání regionu Zemplín.

Špatné cesty a vytrvalý déšť byly příčinou, že jsme do Medzilaborců dorazili až před půlnocí – bývalý internát vykazoval všechny znaky „totálního vybydlení“, takže jsme měli možnost prověřit svou odolnost. 🙂  Jednadvacet dnešních kilometrů a asi 90 ušlapaných v předešlých dnech obrousilo vášně, takže jsme se přizpůsobili situaci a mysleli hlavně na to, aby přestalo pršet – v této oblasti prý prší už týden a na mnoha místech jsou záplavy. Uvidíme.

Souhrn:
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018 – Cerová vrchovina a hřebenovka Volovských vrchů,
Druhá část: úterý 17. 7. 2018 – Plešivecká planina – Štítnik.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist