Vycházka, při níž jsme poznali obce líbezných názvů: Loučky, Suchá, Sokolíčko, Cerekvička
Sobota 27. března 2021
Do Vílance, kde už na nás čekala Iva, jsme s Jitkou a Honzou přijeli krátce po 9. hodině. Iva navrhla trasu tak, aby systematicky navazovala na znovuobjevování míst, kdysi při turistice poznaných. Tak jsme obrátili covidové zákazy, které nás připoutaly na rodnou hroudu, ve svůj prospěch.
Z Vílance jsme se vydali neznačenou silničkou směrem k Loučkám, což je osada patřící k Vílanci. Cesta vystoupala do kopce, kde pořádně foukalo, ale byl odtud nádherný výhled. Nikdy jsem tudy nešla, proto jsem s chutí vnímala dosud neviděné obrazy okolní krajiny. Nemohli jsme si nevšimnout množství mladých stromů lemujících vozovku asi v délce jednoho kilometru, pak se objevila cedule, která informovala, že procházíme kolem Škoda stromků vysázených v roce 2019 z grantového programu společnosti Škoda auto a.s. Prý od roku 2007 za každý prodaný vůz v ČR vysadí jeden strom. Tak ať se aleji u Vílance dobře daří!
Vesnice je opravdu jen „loučka“, malá a velmi tichá, selské domy kolem návesního rybníka.
Prohlédli jsme místní jarními kytkami provoněné zahrádky, za vsí opravenou žulovou poklonu, které dělají společnost mladé stromy a jeden letitý s krásně pravidelnou korunou – opravdu příležitost k zastavení a rozjímání.
Vzhůru k lesu jsme stoupali podél potoka, který vytéká z blízkého rašeliniště a po asi třech kilometrech posiluje říčku Jihlávku. Jdeš a říkáš si, že v této romantické krajině už chybí jen možnost poděkovat stvořiteli – než stačíš domyslet, stojíš před křížem!
Obdivovali jsme schopnost dávných obyvatel vystihnout přesně místo pro postavení kříže – tam, kde krajina i člověk potřebují vydechnutí, zastavení před další cestou…
Les, do něhož jsme vstoupili a napojili se na žlutě značenou turistickou trasu, nám nepřinesl klid a pohodu – právě se tu pracovalo na odstraňování kůrovcových škod, cesta byla stěží průchodná, ale obrovskou plochu pokácených a přes sebe navršených stromů jsme nakonec prošli až k místu, kde mrtvé stromy nastojato čekaly na svůj konec…
Další část lesa přiléhající k východnímu svahu masivu Špičáku není kůrovcem zasažena, takže jsme si po dlouhé době dopřáli chůzi po voňavé lesní cestě za doprovodu intenzivního křiku ptactva.
Zanedlouho jsme se rozloučili s Jitkou a Honzou, kteří se vraceli stejnou cestou k autu do Vílance, my s Ivou jsme pokračovaly po ŽTZ do Suché a dál. Tu cestu jsme s Mirkem dobře znali, v roce 2008 jsme obnovovali značení na žluté trase Suchá-Políčko-Klučí-Špičák (6,5 km) a několikrát ji prošli.
Na rozlehlé a poměrně zvláštní návsi, která mi připomíná fotbalové hřiště na svahu, jsme se posadily na lavičce, pojedly, popovídaly a vydaly se na cestu, která směřovala k protějšímu kopci střežícímu ves.
Jsme asi v polovině cesty, proto zařazuji mapku dnešní trasy:
Výhledy z náhorní plošiny, kterou jsme procházely, byly vpravdě odměnové, osada Sokolíčko, vlastně její rybník, který jsem měla v paměti jako velice pohledný, nás přiměla trochu si prodloužit cestu, abychom mohly v těch místech symbolicky pozdravit Mirka, který tu na jaře 2017 se zalíbením fotil.
Osada Sokolíčko (630 m n. m.), která je nyní částí Stonařova, se od konce 14. století nazývala Falknov – ves obývali němečtí občané, po jejich vysídlení ve vžil český překlad názvu.
Předchozí obrázek jsem udělala z cyklostezky, která nás přes obec Cerekvičku, která také oplývá velkou a svažitou návsí, dovedla až do Vílance a po celé trase zahrnovala dalekými výhledy do kraje.
Před odjezdem jsme zašly ke kostelu a prohlédly si i budovu barokní fary.
Méně radostný je pohled na bývalou faru, budova volá o pomoc.
Abych článek nezakončila předchozím skličujícím sdělením, podotknu, že horácký koláč s tvarohem, který upekla a nabídla mi Iva, byl hoden samotné M. D. Rettigové!
Domů jsem přišla posílená pro další dny, boty a kalhoty sice zalískané od bláta, ale za všechno se platí, že? 🙂