Radňovice – Slavkovice – Jámy

Křížové cesty nedaleko Nového Města na Moravě
Čtvrtek 9. června 2022

Iva naplánovala vycházku krajinou Českomoravské vrchoviny v místech mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem na Moravě. Byl krásný den, jako stvořený pro poznávání přírody i artefaktů, které ji zkrášlují – v tolika místech lidé pro radost a oslavu života před nedávnem vybudovali či obnovili tematické stezky, sochy, kříže, kapličky či zastavení…
Dnes jsme hodlaly projít dvě nově vzniklé křížové cesty a jednu s názvem Cesta života.

Z Jihlavy jsme autobusem jely do Žďáru, pak kousek vlakem do Radňovic, odkud vede křížová cesta na Harusův kopec (741 m n. m.).
Než jsme se vydaly na svah s křížovou cestou, zastavily jsme se v obci poblíž stavení, kde nějaký čas žil spisovatel Josef Věromír Pleva (1899–1985), rodák z nedaleké Moravské Svratky. Jeho nejznámější knihou pro děti je Malý Bobeš – knihu napsal v roce 1931 v době, kdy jako učitel působil na škole v obci Černouček 🙂 , podle knihy vznikl v roce 1961 úspěšný film, který se natáčel v Radňovicích a Slavkovicích.
Pročetly jsme infotabuli a jaly se stoupat po křížové cestě na Harusův kopec.

Náves Radňovice – zde začíná křížová cesta spojující obec a vrchol Harusova kopce.

Za většinu fotografií dokumentujících dnešní vycházku vděčím Ivě, moje přispění je zanedbatelné.

V roce 2014 vznikla na trase křížové cesty Lurdská jeskyně.
Radňovice – elegantní žulový směrovník na česko-moravském pomezí.
Kamenná křížová cesta na úbočí Harusova kopce byla vybudovaná na staré stezce, po níž se chodilo k bývalé chatě, vyhlášenému turistickému cíli.
Tento obrázek jsem našla v JL, které vyšly v pátek 22. ledna 2021.
Ze strání kopce je nádherný rozhled do krajiny.
Křížová cesta má 14 zastavení, nerezové tabulky s vyobrazením dějů jsou uchyceny na žulových balvanech.
Podél křížové cesty byla vysázena alej.
Cesta je pod vrcholem kopce zakončená třemi kříži; požehnána byla v roce 2011.
Iva je spokojená, program uchystaný pro dnešek zatím skvěle vychází.

Kvůli časové tísni jsme nevystoupaly až k vysílači, který vyrostl na místě chaty, již v roce 1922 vybudoval Klub českých turistů a roku 1942 zničil požár, ale stejnou trasou jsme se vrátily do Radňovic a polní cestou mířily do Slavkovic, které podle předběžných informací z webu nabízely několik atraktivních cílů.

Polní cestou z Radňovic do Slavkovic – na obzoru vysílač na Harusově kopci.

Širých výhledů z luk na náhorní plošině jsme se nemohly nabažit – poté jsme došly k mohutnému kovovému kříži, nedaleko něhož bylo velké zastřešené pódium – stavba, jakou by v těchto místech málokdo čekal. Zanedlouho jsme ale sestoupily po svahu do upravené vesnice, jejíž nepřehlédnutelnou páteří je potok a ústředním bodem nový kostel Božího milosrdenství a sv. Faustyny, kde jsme se dočetly, že zítřejšího dne tu začíná 4. kongres Božího milosrdenství. Pro nás obě spousta zcela nových informací!

Kovový kříž na kopci nad obcí Slavkovice je součástí křížové cesty, jejímž autorem je umělecký kovář Pavel Tasovský.
Křížovou cestu na úbočí kopce nad Slavkovicemi tvoří kamenné bloky osazené kovanými reliéfy.
Detail jednoho zastavení křížové cesty ve Slavkovicích.
Kříž z trámů kostela v Moravské Nové Vsi poničené tornádem posvětil biskup Josef Kajnek 24. dubna 2022.
Kostel Božího milosrdenství a sv. Faustyny byl vystavěn roku 2008 podle návrhu architekta Ludvíka Kolka (1933–2021) z Brna.
Svatá Faustyna (1905–1938) byla polská řeholnice, členka Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, v roce 2000 prohlášena za svatou.
Architekt Ludvík Kolek se věnoval převážně návrhům církevních objektů (např. kostel sv. Josefa v Senetářově).
Kostel byl financován z darů věřících z České republiky i ze zahraničí. Monstrance na vrcholu střechy kostela a mariánský symbol na věži jsou také dílem uměleckého kováře Pavla Tasovského.

Ani tzv. Dolní konec vsi nezaostal ve štědré nabídce dychtivým turistkám:

Hasičská zbrojnice ve Slavkovicích – na fasádě je pamětní deska malíři Oldřichu Blažíčkovi, zdejšímu rodákovi.

Oldřich Blažíček (1887–1953), žák Hanuše Schweigra, získal Hlávkovo stipendium a cestoval po celé Evropě, rád se ale vracel do Slavkovic. Měl úspěšné výstavy doma i v zahraničí. V roce 2017 při příležitosti 130. výročí narození malíře byla na hasičské zbrojnici odhalena pamětní deska od sochaře Zdeňka Hoška – nedaleko totiž stávala malá pazderna, ve které se malíř narodil.

Fotografie z infotabule ve Slavkovicích – roku 1897 byla vystavěna hasičská zbrojnice. Pozemek na stavbu věnoval zdarma otec malíře – vlevo je Blažíčkovo stavení.

Další zastávka patřila památníku prvorepublikových politiků.

Památník Karla Sáblíka a Antonína Švehly byl odhalen v roce 1935 – je dílem akademického sochaře Julia Pelikána – na reliéfech je nápis „Půda – chléb – mír – věnováno památce zemědělských vůdců“.

Žulový balvan s bronzovými reliéfy byl umístěn před rodný dům Karla Sáblíka – v době nacistické okupace byly bronzové plochy odstraněny a roku 2010 nahrazeny plastovými replikami.
Karel Sáblík (1871–1932), zdejší rodák, byl zvolen poslancem do vídeňské říšské rady v roce 1907 a jeho politická kariéra pokračovala tak úspěšně, že roku 1920 byl zvolen za agrární stranu do senátu.
Antonín Švehla (1873–1933), významný československý politik, byl v letech 1922–1929 předsedou vlády ČSR.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) navštívil v létě 1928 během své cesty po Moravě zdejší kraj a zastavil se na Sáblíkově rodné rychtě ve Slavkovicích. Všude ho nadšeně vítaly zástupy lidí.

V části slavkovické rychty je nyní stálá výstava obrazů Malíři z Vysočiny.

Rychta i galerie patří panu Sáblíkovi, vnukovi významného politika – ten nás výstavou, kterou jsme si nemohly nechat ujít, provázel.

Na vstupence do výstavních prostor v objektu staré rychty je upoutávka na některá vystavená díla.
Obrazy Jana Odvárky (1943), nejvýraznějšího současného malíře Vysočiny, má Iva obzvláště ráda – zakoupila si tu kalendář 2023 s reprodukcemi jeho obrazů, vydaný při příležitosti mistrových 80. narozenin.

Ze Slavkovic jsme odcházely naprosto spokojené – turistická zvídavost nás hnala do obce Jámy – obloha se ale začala zatahovat a ještě než jsme dorazily k další prohlídce pod širým nebem, začalo pršet, přidal se vítr. Měly jsme deštníky, ale boty čvachtaly.

Cestou ze Slavkovic do Jam nás též provázel vysílač na Harusově kopci – je výrazným bodem v této části Českomoravské vrchoviny.
Úvodní infodeska vysvětlující záměr vzniku trasy Cesta života na kopec Vejdoch ke Stromu života. Déšť nás neopouštěl.

Na kopci je pískovcový kříž stočený jako z větví stromů – Strom života byl postaven ke 100. výročí vzniku republiky, autory jsou sochař Petr Váňa a kameník Hynek Shejbal.
Na konci ramen kříže, ve větvích, jsou lipové listy ve tvaru srdce, tam, kde kmeny vyrůstají ze země, jsou letopočty 1918 a 2018.
V roce 2021 přibyla Cesta života – autory jsou umělecký kovář Josef Tulis z Dlouhého u Nového Města na Moravě a jeho pomocník Jan Špinar.

Na zajímavě tvarovaných kamenech vedle úvozové cesty na Vejdoch jsou upevněny kovové reliéfy na motivy starozákonního Desatera – jejich názvy jsou však převedeny do deseti současných pozitivních životních zásad – slov, nad nimiž by se měli poutníci zamyslet:
Víra, Úcta, Odpočinek, Vděčnost, Život, Věrnost, Poctivost, Pravda, Rodina, Štědrost.

Za normálních okolností je výstup na 663 metrů vysoký kopec jistě spojen s nádhernou vyhlídkou, teď bylo zataženo a my promoklé, ale naprosto spokojené, protože jsme si vážily toho, co máme a nedbaly toho, co nám není právě dopřáno.

Deset kovových desek umístěných na deseti kamenech – názvy jsou inspirované Desaterem, ale vyjádřeny současnými slovy s pozitivním charakterem – mají člověka podnítit k zamyšlení nad svým chováním.
Nákres trasy Cesta života ke Stromu života na kopci Vejdoch u Jám.
Zastavení s názvem Rodina na Cestě života.
Desáté zastavení zvané Štědrost.
Pískovcový kříž stočený z větví lip značí cestu života, spletitou, ale vedoucí ke spasiteli.

Dvě zdejší lípy byly na vyhlídce nad obcí Jámy vysazené roku 1968 – jedna česká a jedna slovenská.
Dočetla jsem se, že za hezkého počasí je odtud vidět 22 obcí na všech světových stranách.

Kvůli dešti byly okolní louky rozmočené, proto jsme se musely vrátit stejnou cestou. Nám to ale nevadilo, sešly jsme do vesnice a vydaly se místní silnicí do Veselíčka, odkud jel vlak do Žďáru – všechno bylo umyté a svěží, vítr se mírnil, takže cesta pod deštníky nebyla protivná.
Šly jsme asi 3 km do Veselíčka silnicí osázenou starými vzrostlými stromy, povídaly si a mezitím se déšť stal tzv. zahradnickým, ale neustával.
Pět minut před příchodem do Veselíčka jsme slyšely houkat vlak, ten samozřejmě ujel, ale doufaly jsme třeba v autobus. Přicházely jsme k obci, kde je slavný orchestrion, vyrobený v roce 1850 ve Vídni, ve Veselíčku hraje svých osm písní od roku 1921 v hospodě, vyhlášené také skvělými řízky, a viděly jsme na nedalekou zastávku přijíždět autobus.
Rozběhly jsme se, řidič nás viděl, ale doslova dva kroky přede dveřmi zavřel a jel dál jakoby nic. Nedaleko (pár kroků) před námi musel zastavit u železničního přejezdu – s nadějí jsme pokročily ke dveřím, neotevřel a odjel, i když dobře věděl, že prší a další autobus jede v 6 večer. (Ten jistě nikdy nezašel osvěžit své srdce a mysl na Harusák, ani do Slavkovic, neřkuli na Vejdoch 🙂 )
V zastřešené zastávce jsme ¾ hodiny čekaly dost prokřehlé, protože s deštěm přišlo ochlazení, na vlak v 16.14. Ten nás dovezl do Žďáru, kde jsme zakrátko měly autobusový přípoj do Jihlavy.

2 odpovědi na “Radňovice – Slavkovice – Jámy”

  1. Míšo, jako vždy skvěle zpracované – pro mě je novinkou fotka turistické Harusovy chaty. Škoda toho deště, ale i tak to byla výživná KPČ.
    Kalendář Jana Odvárky nám zdobí „počítačovou“ místnost.

Napsat komentář: Iva Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*