Počasí nám umožnilo návštěvu dvou atraktivních objektů 🙂
Se Spolkem přátel hor na severní Trojmezí 25. – 28. 10. 2017
3. den – 27. října 2017
V noci na pátek začalo pršet, ráno lilo. Vedoucí zájezdu Milan Marko zařadil místo plánované pěší turistiky KPČ (kulturně-poznávací činnost, jak jsme říkávali kdysi 🙂 ), čímž se nám naskytla možnost dopolední prohlídky Frýdlantského zámku, odpoledne jsme věnovali návštěvě Botanické zahrady v Liberci (prošli jsme jen skleníky, takže i pro příště zbývá dost novinek 🙂 ).
Když jsme v 9:30 vstupovali do zámku, pršelo. Průvodkyně při výkladu polykala poslední slovo, takže sledovat ji bylo dost náročné, ale vše, co jsme kolem viděli, bylo tak zajímavé, že mohu označit návštěvu jako velice úspěšnou a vzdělávací. 🙂
Nejstarší částí hradu je mohutná kulatá věž vybudovaná na čedičové skále (podle pověsti už v roce 1014), zdaleka viditelná z obchodní stezky z Čech do Lužice. V 1. polovině 13. století vznikl kolem ní hradní palác, na začátku 17. století byl pod hradem vystavěn renesanční zámek a celý komplex nad řekou Smědá v Jizerských horách obehnán hradbami.
Zmíněná věž byla jako maják pro kupce vybudovaná ve 13. století Ronovci, kterým patřilo Frýdlantsko a Žitavsko, koncem téhož století přešlo Frýdlantské panství do rukou Biberštejnů, kteří je za tři sta let zvelebili a hrad rozšířili. Stali se jedním z nejmocnějších rodů v severních Čechách, protože vlastnili i panství Hamrštejn (později Liberec) a rozsáhlé majetky v Dolní a Horní Lužici. Po vymření frýdlantské větve Biberštejnů odkoupili panství Redernové a oblast se dočkala značného ekonomického rozmachu. Po Bílé hoře však císař prodal frýdlantské a liberecké panství Albrechtovi z Valdštejna, neboť Redernové byli spřízněni s rodem Šliků (Jáchym Ondřej Šlik byl prvním z popravených 27 českých pánů na Staroměstském náměstí). Albrecht z Valdštejna získal mnohé majetky na severu Čech, ale centrem svých držav učinil Jičín – na Frýdlantě pobýval sporadicky, avšak území se díky němu vyhnulo pustošení vojsky během třicetileté války, což se ale změnilo po Valdštejnově zavraždění v Chebu (25. 2. 1634). Panství získal generál-hrabě Matyáš Gallas (jeden ze spiklenců proti Valdštejnovi) a po skončení třicetileté války, během níž se Frýdlantský zámek neubránil švédskému generálu Torstensonovi, se Gallasové stali významným rodem. V roce 1757 však vymřeli po meči a veškeré statky připadly synovci Kristiánu Clamovi, který ke svému jménu připojil jméno jejich – Clam-Gallasové pak mimo jiné postupně zkultivovali hradní vrch jako přírodní park a vlastnili panství až do roku 1945, od té doby patří státu.
Osudy Frýdlantského zámku se poslouchaly jako napínavý román – téměř dvouhodinová prohlídka byla exkurzí do dějin českých zemí – prošli jsme hradní i zámecké interiéry, viděli podobiznu Františka Antonína hraběte Šporka, namalovanou v roce 1731 Petrem Brandlem, i několik expozic, z nichž jsme získali představu o životě v jednotlivých historických obdobích – vůbec jsme nelitovali, že v Jizerských horách prší 🙂
Po návratu do Liberce jsme si z mnoha lákavých nabídek vybrali návštěvu Botanické zahrady, nejstarší v Čechách (od 1895) – po poledním částečném zklidnění deště se odpoledne přidal mimořádně silný vítr provázený úporným lijavcem.
V tropických sklenících, které se postupně budovaly od roku 1956, bylo jako v ráji, i když botanická zahrada neměla vždycky na růžích ustláno – hned u vchodu jsme se na informačním panelu dozvěděli, že se během obou světových válek potácela na pokraji zániku a také v 70. a 80. letech minulého století, kdy její řízení převzali „političtí odborníci“, prožila období stagnace. Od roku 1990 nastal konečně rozvoj ve všech oblastech činnosti zahrady – nejen výstavba komplexu moderně vybavených skleníků, ale i expedice a publikování vědeckých poznatků. Unikátní je zdejší světoznámá sbírka masožravých rostlin – ta nás přitáhla nejdřív.
Ve volné přírodě prý existuje asi 500 druhů masožravých rostlin – zdejší odborníci zachránili jednu z nich nazvanou tučnice česká. Expozice v tomto pavilonu je velmi atraktivní, prohlédněte si rostliny, které nás zaujaly:
Krásné jsou květy, u nichž je název Sarracenia Kateřina a popisek, že se šlechtí a pěstují též do moderních atraktivních kytic.
Jednotlivé pavilony jsou nazvané podle druhů rostlin v nich umístěných – svéráznou květenu Austrálie na načervenalé půdě s šedozelenými keři jsme uviděli v pavilonu Australis.
O orchidejích netřeba mluvit, dívejme se:
Fantastickou atmosféru pavilonu Pravěk dokresluje zurčení vodopádu – jsou zde rostliny, jejichž předkové pamatují dobu brontosaurů, pavilon je obrazem dávné geohistorie.
V horní etáži pavilonu B nelze bez obdivu projít kolem nevšedních rostlin pouští a polopouští Afriky a Madagaskaru – řada z nich je mezinárodně chráněna.
Velice atraktivní jsou pavilony Neotropis s rostlinami amerických tropů a Paleotropis s květenou tropické Afriky, další pavilon, Květnice, okouzlí neobvyklými květy a rybníčkem s barevnými japonskými kapry.
Kaktusy samozřejmě zaujímají velkou část plochy – nemohli jsme se jejich krásy nabažit.
Projděme se spolu pavilonem kaktusů a zvláštních sukulentů v Botanické zahradě Liberec:
S nevěřícným úžasem jsme pohlíželi na zvláště vzácný exponát, legendární a záhadnou, ne příliš vzhlednou rostlinu, u níž byl popisek Welwitschie podivná.
Welwitschie podivná, vytrvalá stálezelená rostlina, byla kolem roku 1859 objevena v africké poušti Namib slovinským botanikem Dr. Friedrichem Welwitschem. Na tabulce v botanické zahradě stojí, že v přírodě žije málo přes 200 exemplářů v odhadovaném věku až 2000 let. Welwitschie je starobylý druh nahosemenné dřeviny, která nemá žádné příbuzenstvo. Ke skutečným květům zde vývoj nepokročil a ustrnul. Rostliny mají pohlavní orgány uspořádané v šišticích samčích nebo samičích. Na pařezovitém kmeni jsou dva (vzácně tři) trvale přirůstající (asi milimetr za rok) a na konci usychající listy. Časem bývají listy roztřepené a rostlina má v přírodě vzhled hromádky odpadků.
Vlastnosti welwitschie uvádějí ještě dnes botaniky v úžas – proto dostala přízvisko paradox pouště Namib či pouštní zázrak.
V pavilonu jsme si prohlédli další rostliny, např. kapradiny, které pamatují úsvit našeho světa.
Ještě pohled do pavilonu velkých kaktusů
a šli jsme se potěšit barevnou krásou exotických obyvatel akvárií.
Nakonec ještě pár ukázek exotických plodů a semen, stejně zajímavých jako ostatní rostlinné exponáty:
Informace na vitríně sdělují, že baobab je vlastně největším sukulentem světa, v době sucha opadavým – plody nejsou moc dobré, ale pro velký obsah vitaminů se používají k léčení horečky.
Závěrem obrázek kuriózně tvarovaného semena, největšího v rostlinné říši – patří palmě rostoucí pouze na dvou Seychelských ostrovech – rostlina se nerozšířila, protože semeno neplave (jako např. kokos). Palma je chráněná, k vývozu semen je potřeba povolení seychelské vlády (na obrázku vpravo dole).
Déšť neustával.
Večer jsme se od vedoucího zájezdu dozvěděli, že zítra, v sobotu 28. října 2017, je poslední den, který strávíme na severu Čech – na neděli meteorologové avizovali vichřici a pobyt v přírodě nedoporučovali. Žádnou radost jsme z toho neměli, neboť v okolí je spousty kulturních objektů k vidění, ale rozhodnutí bohužel nezáleželo na nás…
Související články:
Jizerské hory – 1. den zájezdu
Lužické hory – 2. den zájezdu