(Nejen) Malá Fatra 16.-19.8.2007

Překážky jsou, aby se překonávaly

Turistická sezóna je v plném proudu, všechny potřebné svaly jsou protažené a pružné, v duši touha, v očích lačný svit, na zádech batoh se vším potřebným (hlavně dobrou svačinkou) – kdo by odolal možnosti vyjet s partou dobrých lidí vyzkoušet si kondici a pohlídnout na svět shora? Nabízené trasy vyvolávají vzpomínky na minulé návštěvy, ale to už je dost dávno, čas vyměřený lidem se nedá srovnávat s časem určeným horám…

Vyjeli jsme ve čtvrtek 16.8. v 6,30 hodin (to jsem jako zatvrzelý ranní spáč docela přivítala) a mířili jsme do Rožnova pod Radhoštěm, konkrétně do jeho blízkosti, do sedla Pindula, kde začínal náš první výšlap. Šli jsme po modré TZ přes Kaní, Velkou Polanu na Radhošť, pak k Radegastovi a na Pustevny – převýšení necelých 600 m, délka trasy 9 km, počasí nádherné. Nabízím mapku:

Pustevny jsou až úplně vpravo, kde se stýkají červená, modrá a zelená TZ. Všichni jsme byli natěšení na turistiku, šli jsme svižně, a tak se před námi brzičko objevil vrcholek Radhoště.

Nebudu psát žádné podrobnosti o stavbách na Radhošti, ani o Radegastovi a sousoší sv.Cyrila a Metoděje – to už dávno a dobře popsali jiní a informace jsou pro zájemce lehce dostupné. My se věnujeme turistice také kvůli hledání zážitků a pocitů, pro ně v potu tváře stoupáme na kopce. A věřte, že tahle vyhlídková trasa je v krásném dni k tomu jako stvořená.

Když sestupujete z vrcholu po hřebeni směrem k Pustevnám, máte rozhled do veliké dálky – na Jeseníky, Javorníky, Fatru, Tatry. Vůbec se nedivím, že se zde lidé scházeli a uctívali bohy. My jsme na sebe nechali působit kouzlo místa každý po svém.

Pustevny jsou krásné i z dálky a zblízka je pak vidět, jak hezky jsou všechny budovy opravené, jak živo tam je (a ty výborné trdelníky a hruškové frgále, které jsou tu k dostání!). Ani se nám nechtělo odjíždět, ale máme slíbený dneska ještě jeden výlet, už jen s malým převýšením (asi 200 m).

V Lietavě, kousek od Žiliny jsme vystoupili z autobusu a hurá na kopec. Vedoucí zájezdu nám opravdu nabídl turistický bonbónek, cesta nahoru byla krásná, zřícenina romantická a podvečerní výhledy…

Ubytovaní jsme byli ve Vrútkách, v hotelu Piatrová, v příjemném prostředí.

Na pátek byla naplánovaná Kriváňská část Malé Fatry – jedna z nejhezčích hřebenovek. I když ráno nebyla obloha nejjasnější, všichni jsme vesele a bez obav vzhlíželi vzhůru.

Autobusem jsme přes Těrchovou dojeli do Vrátné doliny a lanovkou vyjeli do výšky 1524 m n.m. ke Snilovskému sedlu. Vydali jsme se po červené TZ a ta nás večer měla dovést až pod hrad Strečno, kde na nás bude čekat autobus. První (a nejvyšší) dosažený bod naší cesty byl Velký Fatranský Kriváň (1709 m). Počasí nebylo příliš dobré, nebyl vůbec žádný vítr, mlha se začala plíživě přibližovat ze všech stran, tedy rozhledy byly velmi omezené, ale ještě to docela šlo. Během cesty mezi Velkým a Malým Kriváněm postupně mlha zakryla téměř vše.

Ale turisty hned tak něco nezaskočí a nerozladí – takovou situaci už každý z nás mnohokrát zažil a i v tom se dá najít něco hezkého – třeba svačinka na Malém Kriváni:

Jaký si to uděláš, takový to máš – a tak jsme šli hřebenovku bez výhledů bez reptání a radost jsme měli z pohybu na zdravém vzduchu. A protože jsme to nevzdávali, občas se v mlze udělalo za odměnu malé jasné okénko a cosi jsme přece jenom zahlídli.

Na Suchém vrchu už to pak bylo docela dobré, postupně jsme začali sestupovat níž a viditelnost se zlepšovala. Na chatě pod Suchým jsme se občerstvili a pak začala nejnáročnější část naší dnešní cesty – klesání až na 360 m n.m. (tedy o 700 výškových metrů). Bylo to obtížné, náročné na kolena a hlavně nekonečné. Ale všechno trvá, až se ztrhá – šťastně a bez úrazů jsme se dostali ke zřícenině  Starého hradu (dříve Varín), který v 16.století konkuroval Strečnu. Z ostrého hřebene je hezký pohled do ohybu Váhu.

Odsud už byl sestup máček, došli jsme do Nezbudské Lúčky a objevil se fotogenický hrad Strečno, tedy cíl naší cesty.

Tahle druhá fotka je pořízená z mostu, přes který jsme se dostali na druhou stranu Váhu. Na obrázku možná rozeznáte i převoz, který tam funguje. Někteří naši přátelé ho využili za poplatek 5,- korun slovenských (no nekup to!). Každopádně jsme se téměř všichni sešli v hospodě u výborné slovenské borovičky – zasloužili jsme si ji! Sdělili jsme si dojmy z putování, nasedli jsme do autobusu a během těch pár kilometrů k hotelu jsme si většinou zchrupli…A protože stačí jen chvilička a turista už je zase čilý a připraven někam vyrazit, zašli jsme večer do místní hospůdky, kde jsme znovu všechno důkladně probrali.

A byla sobota, den třetí, a před námi byla Lúčanská část Malé Fatry a hned na začátku převýšení téměř 1000 metrů. Skoro všichni disciplinovaně v Martině-Podstráních vystoupili z autobusu duševně připraveni na zdolání kopce. Popovídali jsme si, co a kde koho bolí a šli jsme do toho. Dřív odtud jezdila lanovka na Martinské hole, ale hodně let už prý něpremává. Tak jsme holt museli po svých. Šlo to nad očekávání dobře, ani ne za dvě hodiny jsme byli nahoře. Řádně jsme se občerstvili v místní restauraci a dále stoupali až na Velkou lúku (1475 m). Tam už jsme byli na červené hřebenové
TZ, po které jsme zase šli celý den až do Strečna. Dnešní den byl jako vymalovaný! Vynahradil nám včerejšek. Z holých Martinských holí byly neuvěřitelně krásné výhledy! Navíc bylo všude plno kytek (hořce) a taky obrovských borůvek a zralých brusinek, tedy nádherně skloubené požitky duchovní i tělesné.

Cesta ubíhala ve všelikých rozkoších, jen někdy jsme museli (když jsme předtím sestoupili do sedýlka) trochu zafunět do kopce, například při výstupu na Minčol. Zdejší kruhový výhled byl zlatý hřeb dne, sedli jsme si tu a kochali se…

Nabídnu ještě dva obrázky z další cesty a jsem moc smutná, že jsou tak nedokonalé.

Dolů ke Strečnu jsme přicházeli z opačné strany než včera a vedoucí zájezdu, který to zde dokonale zná, nás upozornil na hospůdku, kde mají výborný čerstvý sýr z blízké koliby. Takže dneska nebyla borovičková, ale korbáčiková smršť. Obojí bylo výtečné!

Večer jsme strávili v družné zábavě ve známé hospůdce v místě ubytování a netěšili jsme se domů. V neděli už před námi byl pouze jeden výlet, a sice z Kláštora pod Znievom na Zniev a zpět, převýšení 500 m. Městečko bylo v minulosti velmi významné, mimo jiné i tím, že zde bylo jedno z prvních slovenských gymnázií, ve kterém studovali např. Kukučín, Tajovský. Narodil se zde hudební skladatel Moyzes. V místním premonstrátském klášteře je prý (podle sdělení místních llidí) nyní charitní domov pro týrané ženy.

Zrána bylo potřeba rozhýbat tělo a k tomu byla cestou vzhůru dobrá příležitost. Byly i hezké výhledy na Kláštor:

Kopec Zniev (988 m) má dva vrcholy – na jednom byl postavený už v polovině 13.století hrad, ten je nyní v troskách,

z druhého vrcholu je romantický pohled do zalesněné doliny. A pro ty z nás, kteří dneska výstup nevzdali, to byly pohledy rozlúčkové. 

Seběhli jsme dolů, nasedli do autobusu, zastávka byla už jenom v motorestu Samota a před sedmou večer jsme byli doma. Když napíšu, že jsme byli odpočinutí a šťastní, budete mi věřit? Inu, přiznávám, že odpočinuli jsme si především duševně, ale domluvili jsme se, že tělo vyladíme cyklovýletem, který vypukne hned v pondělí. Jak to dopadlo, už víte.

Vedoucí našeho zájezdu s oblibou říká: Ať nám to šlape! A my jeho přání rádi slyšíme.