PostHeaderIcon Malá Fatra

24. 9. – 28. 9. 2008

Jako červená nit se naším pobytem na Slovensku táhla starost o počasí. Celou dobu se nás snažilo přeprat, někdy dokonce na pár hodin mělo značnou převahu, ale pak podlehlo našemu nadšení a odhodlání a odtáhlo otravovat jinam.

Z Jihlavy jsme vyjeli ve středu v 7.30 hod.ráno, přeháňkovou cestu jsme prospali, projedli a proklábosili, a tak jsme se zrekreovaní, v dobré náladě a právě ve chvíli, kdy přestalo pršet, vydali na hrad Strečno. Vedoucí zájezdu Iva Svobodová z KČT Tesla měla připravených několik variant programu, které měnila podle nejisté předpovědi počasí a v neustálém doufání, že nakonec to vyjde – nebudu napínat – vyšlo to! Strečno jsme všichni viděli už mnohokrát (naposledy loni v srpnu při zájezdu na Fatru), je to nepřehlédnutelná dominanta krajiny, ale uvnitř v hradě jsme byli poprvé.

vchod do hradu Strečno

Byla jsem překvapená rozhlehlostí objektu a hezkými výhledy do údolí Váhu.

pohled z věze strečnanského hradu

Průvodkyně nám v hradní kapli s hrdostí ukázala obraz Žofie Bosniakové, která zde žila na začátku 17. století jako manželka uherského palatína a konala dobro všeho druhu, navíc při tom mluvila i psala slovensky, a protože její pochované tělo zůstalo i po 50 letech ve zdejší kryptě neporušené (bez balzamování), bylo navrženo zažádat o její svatořečení…

Do Terchové už to pak nebylo daleko, výroční třistaletý Jánošík z roku 1988 kovově svítil na kopci v podvečerním unaveném slunci, tak jsme vyběhli nahoru seznámit se s ním, protože já jsem znala ještě toho původního…

na kopci u Terchové nás přivítal nadlidský Jánosík

V jedné z částí Terchové, v Bílém Potoce, jsme byli ubytovaní v penzionu Stará škola, sem nám vozili i jídlo, nápoj po večeři byla buď voda nebo jsme museli zajít někam do hospody.

zde ve Staré ąkole jsme bydleli

Setkávání s našimi bratry bylo osvěžující, v jejich životě jsou opravdu některá „špecifíka“, na která už jsme od rozdělení trochu pozapomněli. Posuďte: ačkoliv na známém hotelu hlásala cedulička, že je otevřeno – nebylo. Druhý den nám majitel, kterého jsme náhodou potkali, s úsměvem a bezelstně řekl, že v lokále právě nikdo nebyl, tak šli domů…  To se i v jiných restauracích opakovalo – taková situace může turistu donutit k večernímu žíznivému orientačnímu běhu (ovšem s velmi nejistým výsledkem), což ale není jako trénink špatné… Pozitivní je, že jsme oprášili slovenčinu, aby nám nezrezivěla…

Ve čtvrtek 25. 9. bylo po nočním dešti a kalném, chladném a větrném ránu rozhodnuto, že zalezeme do děr, konkrétně Dolných i Horných, a v průběhu dne se uvidí. Bylo to správné rozhodnutí, užívali jsme si romantiky – kámen, voda, šprušlíky a svěží zeleň okolo, tady je pár obrázků:

začátek cesty vzhůru

turistika je radost

i trocha mírného vzrusení se cestou najde

někdy mozná dojde na obavy

kdyz se zábradlí neviklá, je to máček

jestě pár spruslíků

a jsme skoro nahoře

Tesnou rizňou jsme se vydrápali do sedla Medzirozsutce do výšky asi 1200 m n.m. a tam pohodička skončila – počasí mělo nad námi značně navrch, proto se Iva rozhodla, že obejdeme Velký Rozsutec po MTZ až do sedla Medziholie a odtud sejdeme po ZTZ do Štefanové (asi 620 m n. m.). Nečas si užíval svoji převahu, trojboj vítr-déšť-mlha znemožnil jakékoliv výhledy, o focení nemohlo být ani řeči, asi na 10 vteřin nám vládce Malé Fatry ukázal, co bychom viděli, kdyby bylo vidět. Nepohodu jsme brali jako přechodnou záležitost a opravdu po sejití do nižších poloh se vyjasnilo počasí i naše obličeje, takže jsme doma měli dobrý důvod k panáčkování (frčela slovenská borovička)! Vzájemně jsme si při tom sdělovali, kde všude máme bláto, protože část Vrátné doliny jsme si dneska odnesli sebou na botách, nohavicích, někdo i na pozadí. Hold jsme vzdávali i turistickým hůlkám, bez jejichž pomoci by byl sestup v blátě nejen nebezpečný, ale i kolena by do konce zájezdu vyhlásila blokádu…

V pátek 26. 9. byla předpověď počasí sice lepší, ale ne zářivá, proto byla denní trasa rozdělena na dvě části – nejdřív z Terchové přes Boboty do Terchové, pak v případě dobrého počasí na protilehlý Pupov. Bylo to fajn, jen jsme se museli smířit s tím, že vyfuníme asi 500 výškových metrů na Boboty, pak sejdeme dolů a zase 500 metrů do výšky na Pupov a zpět, ale to zase není až tak moc… Jak řekli, tak udělali. Cestou do Tiesňav jsme pozdravili Jánošíka, ale oči jsme měli jen pro kopce a skály nad sebou.

Tiesnavy

Sokolie

Od rozcestníku jsme se vydali po ZTZ na Boboty a bylo to pěkně do kopce, ale užívali jsme si nádherné výhledy a měli jsme radost, že nám to šlape.

vzhůru na Boboty

Na hřebeni jsme inkasovali odměnu za propocená trička.

pohled na Terchovou

Nic ale netrvá věčně, tak došlo i na sestup prudce dolů kopcom k sedlu Podžiar. Teď jsme platili daň z předchozích přepychových výhledů, protože jsme šli návětrnou stranou a vítr nešetřil ani stromy, ani nás. Staleté velikány skřípaly a naříkaly, nám se při tom jen tiše tajil dech.

sestup k sedlu Podziar nám dal zabrat

Pak rychlý střih a všechno bylo zase v pohodě, v sedle klid jako v ráji.

Rozsutce ze sedla Podziar

Koliba u stezky vypadala velice hezky, ale měli zavřeno.

koliba stylová, ale zavřená

Nu což, cvakli jsme si maličko z vlastních zásob, nastoupili jsme na ŽTZ a zakrátko šup do Nových dier – a bylo tam zbojnicky hezky.

Nové diery

Proč zbojnicky? Protože to chvílemi bylo vzrušující až na hranu – když chybí šprušlík (vlastně hranatá stupačka) na žebříku vysoko nad vodou a člověk měří 156 cm, musí se sakra snažit, aby nožičkou dosáhl…

občas chybí spruslík, jinak dobrý

Za slunečného počasí jsme došli do Terchové k rozcestníku před hotelem Jánošíkovy diery s úmyslem najíst se u venkovních stolů. Ve mžiku tam ale byla místní správcová a vybírala naturální poplatky.

u hotelu Jánosíkovy diery mají velmi pohyblivou správcovou, která nepřehlédne zádného svačícího turistu

Všechny nás rozdováděla svojí bezprostředností až drzostí, s jakou vyžadovala z ruky ochutnat od každého jídla a přitom vážně kráčela po stolech.

Nastal čas vydat se po ZTZ na druhou část dnešní trasy, na hřeben Pupov, který leží souběžně s Bobotami, ale na druhé straně údolí a patří už k masivu Kysuckých bradel. Stoupali jsme k terchovským osadám s krásně znějícími názvy podle rodů – Huličiarovci, Tižinovci, Smrekovci apod. a měli jsme dobrou výmluvu k zastavení pro výdech – za sebou jsme měli nádherně neokoukané výhledy na hřebeny Malé Fatry. Všechno nasvěčovalo tomu, že se vrací hezké počasí, kalichy mnoha stovek ocúnů byly doširoka rozevřené a krásou zastíraly svoji nebezpečnost.

viděli jsme koberce kvetoucích ocúnů

Na Polanách bylo voňavě a my jsme před sebou měli odbočení na ŽTZ a už jen rozdíl 300 výškových metrů na hřeben Pupov.

Polany

Tady se Mirek rozhodl, že do osady Jánošíkovci nepůjde okruhem po žluté s námi, ale po ZTZ tam dojde přímo za čtvrthodinku, prý dneska stačilo… My ostatní jsme lehce vystoupali do výšky 1040 m, fotečky však nejsou… Pak jsme sešli krásným podvečerem do osady, jejíž návštěva měla být vyvrcholením dnešního dne – tahle osada má své jméno po rodině Jánošíkových, kterým se zde ve dřevěnici narodil v roce 1688 syn Jurko (chudák se dožil kvůli svému bouřlivému zbojnickému životu jen 25 let, ale jeho věčná sláva je kovově pojištěna na kopci u Terchové). Prý se narodil v tomto domě:

zde se prý narodil Jurko

Středověk tu zhusta zůstal zachován, některá stavení se jakž takž drží,

v osadě Jánosíkovci

jiná už mají svůj zlatý věk za sebou.

stodola stále slouzí

Večer jsme se jednohlasně usnesli, že zítra bude hezky, a proto pojedeme lanovkou na hřebeny.

V sobotu 27. 9. nás autobus dovezl ke spodní stanici kabinové lanovky na Snilovské sedlo a zanedlouho už jsme všichni mířili po ČTZ nejhezčí fatranskou hřebenovkou na Velký Kriváň, což je jen asi 200 metrů převýšení, protože lanovka nás vyvezla do 1500 m n. m. (Velký Kriváň 1709, Malý Kriváň 1671, Chleb 1647 m n. m.)

stanice lanovky na Snilovském sedle, vpravo Boboty, vlevo Sokolie

Byl dost velký vítr a zrána nebylo průzračně, ale zaplaťpánbůh za to. Při pohledu z Velkého Kriváně jsme doufali, že se situace zlepší a byli jsme vyslyšeni. Zažili jsme turisticky bohatě naplněný den. Třeba bude vidět z obrázků, že jsme se přestali tetelit zimou a blaženost na nás sestoupila z horských výšin.

dámská jízda s Malým Kriváněm v zádech

Hřebenovku jsme vychutnávali, rozhledy jsme neodbývali.

hřeben Malého Kriváně

pohled z Malého Kriváně

Pekelník a Velký Kriván, v pozadí Rozsutce

sestup z hřebene Malého Kriváně

pohled ze sedla Bublen

hrana Velkého Fatranského Kriváně

hra světel a stínů

Bylo před třetí hodinou, když jsme se vrátili po celodenních radovánkách do Snilovského sedla. Lanovka odjížděla dolů ve čtyři, na Chleb to byla půlhodinka a tak honem nahoru, abychom využili vyměřený čas do
posledního okamžiku! Stoupání jen 150 výškových metrů a za to nepřiměřeně velká odměna… Odpolední slunce skotačilo z hory na horu, předvádělo se, snad aby dohnalo minulou absenci.

před sebou Chleb, za sebou Velký Kriván

Ještě si jasně pamatuji ten kruhový rozhled z Chlebu a doufám, že si ho dlouho budu schopná v případě potřeby vyvolat, protože nevím, kdy a zda vůbec ho reálně zopakuji. Tady je závěrečné vrcholové foto, slovenský tatínek s holčičkou jsou zárukou, že hřebeny hor nikdy neosiří.

na Chlebu jsme se setkali s nastupující generací

Odjezd lanovky jsme přesně stihli, z kabiny jsme shlíželi na Vrátnou dolinu.

pohled na Vrátnou dolinu z kabiny lanovky

Kousek od spodní stanice lanovky je symbolický hřbitov obětí zdejších hor, zašli jsme za svými duševními spřízněnci a vzpomínkou na ně jsme vlastně ukončili pobyt na Malé Fatře.

V neděli 28. 9. jsme ráno odjížděli ze Staré školy v Bílém Potoce, zde je vzpomínkové společné foto „účastníků zájezdu“.

účastníci zájezdu na Malou Fatru

Ještě jsme udělali nájezd do supermarketu v Terchové, abychom si domů místo slovenských korun, které už to mají spočítané, dovezli domů korbáčiky, bryndzu, případně Demanovku. Pak po slabé hodince jízdy jsme vystoupili na parkovišti u Súlova, abychom se špacírovali ve zdejších skalách. Nebe bylo kalendářově modré, skály nedělně svítily – věřte mi.

Súlovské skály

gotická brána

romantické skalní věze

fantazie můze pracovat

skály svítí ve slunci

Vystoupali jsme po kozích stezkách na Súlovský hrad, jinou cestou jsme sestoupili dolů, ještě jsme se prošli po okolí a pak už jsme museli k autobusu.

vesnice Súlov je obklopena prstencem skal

V autobuse jsme s odložením turistických bot a kalhot změnili image na městské výletníky, protože na nás čekala procházka v kroměřížské Podzámecké zahradě. Cestou jsme si zdravě schrupli, a tak jsme v pozdním odpoledni svěže proběhli náměstí a v krásné Podzámecké zahradě jsme zjistili, že čas je naším nepřítelem a že není šance objekt projít. Podvečerem se odkudsi nesly nádherné tóny trubky, uhranutě jsme šli za nimi a uviděli jsme slavného kubánského trumpetistu Lazaro Cruze, který žije v Kroměříži (mimo jiné učí na konzervatoři) a právě dneska zde v parku vystupuje. Tomu říkám „sladká tečka“…

Lazaro Cruz v Podzámeckém parku v Kroměřízi

Poslouchali jsme do poslední možné chviličky, pak jsme se naposledy rozhlédli s pevným úmyslem zařadit kroměřížské zahrady do našich výletních tipů.

krása parku byla umocněna tóny trubky

Při úprku k autobusu jsme si ještě stačili vyfotit rodný dům Maxe Švabinského (1873–1962),

rodný dům Maxe Svabinského

půlminutku postát před rodným domem s bustou zpívajícího básníka „bratříčka“ Karla Kryla (1944–1994) a pak řečeno jeho slovy – finito.

Před osmou večer jsme přijeli do Jihlavy s přesvědčením. že počasí bylo vlastně skvělé a v ničem nás neomezilo…

Snad vás příliš neotrávím, když na závěr uvedu moudro, které bylo vyvedeno zlatem ve strečňanské hradní kapli:

Nebe nezačíná v oblacích, ale u stébel trávy. Je dobré vědět, že i zde na zemi všude procházíme nebem.

Tak kde jsme to vlastně byli?

5 komentářů - “Malá Fatra”

  • F. Janeček says:

    Ahoj Míšo a Mirku,
    nebudu psát dlouhé litanie, protože je dost pozdě, ale pochválit vás musím. Bezvadná dokumentace cesty. Určitě vyprovokuje další turisty k návštěvě nádherných hor. Moc hezké povídání i fotky.
    Hezký den F.

  • Roj says:

    Pekne fotky.
    Jako dite jsem vylezl na Velky Rozsutec a dodnes na to vzpominam jako zivotni milnik.

  • Anonym says:

    Míšo a Mirku. Jako vždy skvělé! Díky vám jsem tam byla dnes znovu.
    Jsem ráda, že někdo další ocenil „vytíženost“ našich 5 slovensko-českých dní.
    Fotky z vrcholu Pupova mám, snad se mi podaří Ti je přes Bohouše přeposlat.
    Iva Svobodová

  • M+M says:

    Ano, na Klaku jsme kdysi byli, užili jsme si rozhledů, ale do paměti se mi vryl sestup z něj před několika lety – blátem, kterému se zhusta nedalo vyhnout, jsme v botaskách a bez turistických holí proklouzali dolů, vpravdě to byla nezapomenutelná cesta.
    Díky za vysvětlení dobré dopravní situace u Strečna, je vidět, že borovička vždycky slouží dobré věci…

  • buteo says:

    Obdivuhodné,co jste v tak krátkém čase zvládli. Já za 19 let tamního pobytu ani polovinu.
    Za odměnu vám prozradím státní tajemství. Kousek pod Strečnem /směrem k Starhradu/ jsou vidět dva železniční tunely. To bylo tak. Původně měl být jeden. Abychom to urýchlili, tak jsme kopali z obou stran, no byla zima při tom vyměřování, tak jsme trošku borovičky logli a no netrefili. Dnes je to fajné při tom provozu.
    Z druhé strany Súľovských skal /něco přes hodinku/ jsou Rajecké Teplice v Rajecké dolině, kde začíná vlastně Malá Fatra typickým kopcem Kľak/podobný tatranskému Kriváňu/.
    Moc hezké fotky s velmi zajímavým komentářem.
    Dobré počasí na dalších výletech a ať vám to šlape. /Mrknu i na ostatní články, píšeš dobře/.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist