Brdy 22. – 23.9.2007

Jsou tajemné a smutně krásné

Trasa 1. dne: Hutě pod Třemšínem – Roubenka – Hengst – Třemšín (827 m n.m) – hájovna na Dědku – Rybova mohyla – Rožmitál pod Třemšínem = asi 15 km

Trasa 2. dne: a) Klínek – Viklan – Plešivec – Čertova kazatelna – Lhotka – Smaragdové jezírko

b) Valdek – hájovna Krejčovka – Hrachoviště – Neřežín – Záskalská vodní nádrž – Mrtník = asi 15 km.

Vyjeli jsme v 6 hodin zájezdovým autobusem z Jihlavy, cestou nám vedoucí zájezdu Marta Drobná povídala různé zajímavosti o místech, kterými budeme procházet, takže jsme po 9. hodině vystupovali z autobusu natěšení na slíbené krásy. A skutečně – málokdy se povede o víkendu tak báječné počasí. A navíc – po pár metrech lesem od chaty Roubenka směrem na Hengst zjistil každý (i já bez mých 4 a 1/2 dioptrie silných brýlí), že roste neuvěřitelné množství hub – zdravých a krásných. Tento zájezd si budu pamatovat především kvůli houbám, i když nám bylo nabídnuto nespočet romantických pohledů z Čertovy kazatelny, Z Valdeka – tenhle přízemní pohled možná hraje prim.

Na Třemšíně (827 m) stojí dřevěná rozhledna, ze které není nikam vidět…

Jinde ale byla příležitost přehlédnout brdský hřeben:

Na paloučku pod vrcholem Třemšína, který byl místem národních poutí, jsme si vyslechli povídání našeho přítele-turisty, který zde vojákoval a velmi zábavným způsobem nám povídal, jak měl na brigádě s mladou svazačkou nahoře na stohu rovnat slámu…Protože zuřil „boj o zrno“, mlátilo se obilí i v noci a oni se, jak se dá předpokládat, slámě nevěnovali… Když potom usnuli, ventilátor nafoukal slámu úplně jinam (do čísi zahrady) a rota vojáků pak musela slámu uklízet, kam původně patřila…Kriminál dostal pouze 24hodinový, protože jeho osvícený nadřízený (podle mne především kolega-muž) řekl, že mu tam měli dát starou bábu a ne mladé děvče, že ten voják za to vlastně nemůže.

U kamenné mohyly pod vrchem Voltuší nad Rožmitálem, kde Jakub Jan Ryba v dubnu roku 1815 ukončil svůj život, jsem vnímala bezútěšnost místa, odkud odešel v beznaději z tohoto světa veliký muzikant, jehož dílo se nám, bohužel, v dnešní době smrsklo jen na Českou mši vánoční. Ryba ubíjel svůj talent při obraně na neustálé výpady proti němu jako muzikantovi, jako učiteli i jako člověku, zmáhala ho neustálá starost o početnou rodinu. Byl unavený a vyčerpaný nevděkem…následoval Senecu.

Rožmitál pod Třemšínem je vlídné, krásně opravené městečko, kde mě zaujalo muzeum, dále budova bývalé školy, kde učil J.J.Ryba a nová cukrárna s úžasnými zákusky…

Pak nás ale čekal zlatý hřeb dne – návštěva kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitálu, kde byl Ryba regenschorim, a kde byla v roce 1796 poprvé provedena mše Hej mistře…

Cestou jsme míjeli domek, zvaný „platejz“, což by měla být ukázka bývalé zástavby v Rožmitále.

Po hrázi Podzámeckého rybníka jsme došli k aleji Johanky z Rožmitálu (manželky českého krále Jiříka z Poděbrad) a tam nás upoutala památná lípa:

Ve Starém Rožmitálu se místy zachovala původní zástavba, a tak jsme viděli romantickou připomínku bývalých časů, což ještě umocnila návštěva cvočkařské dílny – na stěnách dobové upomínky a faktury, které vzbudily mezi námi dosti velké veselí. Za 1.světové války se zde vyráběly cvočky pro téměř celou armádu…

Památný kostel je nádherně opravený, paní, která nás provázela, byla správně nadšená a se zaujetím povídala o Rybovi a jeho době.

Otec průvodkyně, který je ve zdejším kostele varhaníkem, nám zahrál ukázky ze slavné Rybovy mše. Pak jsme mohli zajít na kúr, dokonce se vzácných varhan z roku 1750 dotknout a omrknout i měchy (což byl pro některé z nás pohled premiérový).

Dobrá zpráva od paní průvodkyně je, že věnují velké úsilí tomu, aby uvedli v život i jiná zachovaná hudební Rybova díla, a že se to docela daří. Taky jsme se dozvěděli, že v 16.století zde působil Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české, a v nedávné době (vlastně už v minulém století) bydlel na zdejší faře oblíbený místní farář Miloslav Vlk, nynější kardinál a primas český. Pocit z pobytu v kostele: čistota a průzračnost.

V podvečerním slunci jsme postáli u hrobu J.J.Ryby, kam byly uloženy jeho ostatky po vyzvednutí ze hřbitova morového (kde byl jako sebevrah původně pochován), a který je na nejčestnějším místě – proti vchodu do kostela.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opodál je i hrob jeho manželky a nejstaršího syna, který byl velmi úspěšným lékařem a přednostou oční kliniky.

Poté už nás očekávaly Hořovice – konkrétně hotel U zeleného stromu, kde jsme měli spát a jíst. Jedli jsme po více jak hodinovém čekání nakonec všichni, spali jsme jen někteří – v blízkosti prý byla diskotéka…My jsme při večerním posezení s přáteli „panáčkovali“, a tak nám byla nějaká diskotéka ukradená…Ranní procházka po náměstí (při čekání na snídani) byla také velice příjemná…

Krásným ránem jsme přijeli na severní část zpřístupněného vojenského prostoru na Hořovicku. Naše dnešní putování překrásnými lesy začínalo v lokalitě zvané Klínek. Odtud jsme se vydali k plešiveckému viklanu a pak už jsme petelili na Plešivec, kterému se říká Brdský Olymp – to proto, že zde žije Hadí královna, dobrý duch lesa Fabián a jiní. Kopec je opředen pověstmi. Tyčí se nad údolím Litavky a nyní je v centru zájmu turistů. Nabízím pohledy z nedaleké Čertovy kazatelny.

Pěkná podívaná, že? Tak to už stojí za to, trochu hejbnout kostrou, pravda?

I ti z nás, kteří včera houbám odolali, dnes neměli šanci – všichni jsme sbírali (a pak je do příštího pátku v různých formách konzumovali) a byli jsme u vytržení. Nádherným nedělním lesem jsme došli do vesnice Lhotka (k místní hospodě, samozřejmě), kde se část turistů občerstvovala, část plnila duši a oči dalšími vjemy – vycházkou ke Smaragdovému jezírku pod Plešivcem (je vlastně z druhé strany kopce, než kde jsme byli ráno).

Ve 2 hodiny jsme autobusem přejeli na další štaci – Valdek a zpřístupněné okolí.

Do hradu přístup není, když ale zákaz porušíte a dokonce vylezete na zbytky zdí – naskytne se vám tenhle pohled:

Hrad Valdek byl založen v polovině 13.století Oldřichem Zajícem (z Valdeka). V jejich rodě se vyskytuje jistý Dětřich (Jetříšek), který prý by snad měl být bájný Bivoj – každopádně měli ve znaku kančí hlavu…Dalimil ve své veršované kronice vysvětluje původ znamení pánů z Valdeka (Buziců) takto: V českém vojsku sloužil v ony dny jinoch smělý, jinoch způsobný. Jetřišek Buškovic hezký hoch, jemuž říkali též tuří roh. Že za uši kdysi kance chyt, zdobil kančí rypák jeho štít…

Hrad už je dlouho v rozvalinách, okolí je velmi tajemné a odedávna sem putovaly romantické duše – Mácha, Němcová apod. Pro nás turisty je zajímavé, že v blízkosti vojenského výcvikového zařízení stávala od roku 1933 chata KČT (už není ), Valdek totiž v té době patřil do majetku KČT, potom vše zabralo vojsko.

Putování vojenským výcvikovým prostorem pokračovalo kolem hájovny Krejčovka (dnes lovecká chata), dále loukami, kde dříve bývala obec Hrachoviště, která od 14.století přežila různé pohromy, ale rozšiřování vojenského území podlehla naprosto a úplně, zbyl jen tenhle pomníček:

Značka nás vedla úbočím Jedové hory, jejíž název pochází od rumělky s vysokým obsahem rtuti, která se zde vyskytovala jako vedlejší produkt při těžbě železné rudy. Ruda se zpracovávala v hutích v blízkém Komárově. I proto jsou na celém Podbrdsku litinové kříže.

Údolím Červeného potoka jsme se přes Neřežín dostali k vodní nádrži Záskalská. Byla postavena v roce 1959, má výměru skoro 15 ha, maximální hloubku přes 13 m. Tahle ji můžete zdálky uvidět z polorozpadlé zdi Valdeka:

Pokračovali jsme dál k cíli naší cesty – ke vsi Mrtníku. Cestou jsme se pokoušeli vyfotit známou Mrtnickou skálu, ale bez valného výsledku:

Ves Mrtník byla v minulém režimu domovem vojenských potentátů (možná je i dnes, nevím), je upravená včetně kostela ze 14.století, který je zčásti krytý šindelem. Vedle hřbitova je zbytek kmene javoru, kde se usadila kolonie vzácných křídlatých mravenců.

Ještě na závěr nebeský obrázek:

Nadšení z krásného a vyvedeného výletu nasedáme do autobusu na zpáteční cestu, ale ještě jedna prémie – pobyt v Ptákorestu – stylové hospodě u silnice. V lokále mají na zdi vystavené množství litinových forem na bábovky, huspeninu a všelijaké jiné pochoutky. Nic jiného mě v nálevně nezajímalo, přitažlivější byly nádherné (spadané) hrušky na zahradě. Byly dobré a „na hruškách“ mě nenachytali…

Tajemné Brdy (už  jenom ten název, že? ) jsme prošli jen z malé části, budeme tam muset ještě mnohokrát jet, než se nám podaří potkat dobrého ducha lesa Fabiána nebo snad dokonce i Hadí královnu.

A ještě vysvětlení, proč tenhle příspěvek zveřejňuji tak dlouho po zájezdu s KČT Čeřínek? Protože fotky byly nahrané v našem PC, smazané z foťáku a pak přišel ten blesk…Ale teď už mám zase naše staré dobré písíčko z opravy doma. HURÁÁ!!!