10. 6. 2008
Zdá se mi, že my turisté z Jihlavska jsme byli osudem obdarováni, protože náš „otec zakladatel“ se jmenoval František Srdínko. Jistě se mnou souhlasíte, že jméno pana lékárníka vzbuzuje důvěru, zní laskavě, radostně a já si představuji, že takový byl i jeho nositel. Samozřejmě, že v roce 1920 nezaložil Turistický klub Čeřínek sám, ale stal se prvním jeho předsedou a vůdčí osobností.
Už jsem psala o začátcích jihlavské turistiky v příspěvku Trocha historie třeba přijde vhod…Teď v červnu, když začínají celostátní oslavy 120. výročí vzniku KČT, je příležitost vzpomenout i na naše významné a zasloužilé členy.
A tak jsme tentokrát přišli nikoliv v turistických botách a s batůžky, ale s kytkami, protože jsme zamířili na jihlavský ústřední hřbitov ke hrobům našich předchůdců a kamarádů. Sešlo se nás 32, nejvíce z odboru KČT Čeřínek, ale i z Tesly a Sokola Bedřichov, dokonce i někteří mimojihlavští, a přivítala nás Míla Bradová jako oficiální zástupce turistické organizace.
Nejdříve jsme zašli ke hrobu pana lékárníka Srdínka, zemřel už v roce 1933.
Po krátké oslavné řeči jsme vyslechli osobní vzpomínku nestora klubu ing. Kodaye na pana Srdínka, která nás na chvíli přenesla na začátek minulého století…
Nechtěla bych zveličovat význam chvíle, ale myslím, že každý zúčastněný prožil pocit sounáležitosti, což zdaleka nebývá běžné.
Pak jsme přešli ke hrobu Boženky Fuxové, spoluzakladatelky odboru KČT Sokol Bedřichov, která zemřela v roce 2002. Od roku 1981 byla neúnavnou organizátorkou akcí, dobrou a spolehlivou duší odboru, bohužel jí bylo vyměřeno málo času, a tak už na ni jenom vzpomínáme.
I někteří další naši přátelé už jsou sdruženi v nebeském odboru – i za těmi jsme zašli se vzpomínkou.
Poprosila jsem Ing. Kodaye, zda bych mohla jeho povídání zveřejnit a on dal laskavé svolení. Tady je:
„Je tomu víc než 85 let od mého prvního setkání s panem lékárníkem Srdínkem. Bylo to takto. Bydleli jsme tenkrát ve Srázné ulici č.4. Maminka onemocněla, pan doktor Eis jí předepsal léky a čekali jsme na otce, až přijde z práce a léky půjde koupit. A abych doma nepřekážel, tak mne vzal na nákup s sebou. Nebylo to daleko, ale těch dojmů pro malého kluka bylo nad hlavu. Zvlášť, když jsme vstoupili do Komenského ulice. Tudy vedly koleje elektrické dráhy zabudované tak, že tramvaj, aby zdolala zatáčku, jela po nich z jedné strany ulice na druhou. Sem tam po ulici projel i nějaký povoz. Chodníky byly plné lidí a už jsem věděl, kde Andrýzkovi stříhají vlasy, kam chodí tatínek pro Lidové noviny, kde je papírnictví pana Křišťana a hlavně cukrárna pana Mikuly.
A pak jsme vstoupili do přímé ulice směřující k náměstí. Na levé straně pamatuji na obrovské železné schodiště na budově divadla. Na druhé straně ulice byla Srdínkova lékárna, do které jsme s tatínkem vešli. Hluk ulice se zavřením dveří ustal a přede mnou se objevil prodejní stůl a na něm různé váhy a pultíky s nádobkami a za stolem pan lékárník Srdínko se svým pomocníkem. Za nimi vysoké regály se skleněnými dózami a velikými nápisy.
Otec se s panem lékárníkem znal z Besedy a tak po přivítání a předání receptu asistentovi posadil se s námi k zákaznickému stolu a bylo dost času si popovídat. Předtím ještě stačil nasypat hrst bílých a červených gumových kostiček do papírového sáčku a tím mne podarovat. Ještě dnes, když jdu kolem bývalé lékárny, si někdy na toto milé setkání vzpomenu.
Až po dalších letech jsem poznal pana lékárníka Srdínka a obdivoval jeho nadšení a zásluhy pro vybudování turistické základny na Čeřínku. Jistě si zaslouží, abychom na něho s obdivem a úctou vzpomněli.“
Tuto milou vzpomínku jsme vyslechli od Ing. Jana Kodaye 10. 6. 2008