se členy Ústředního výboru Klubu českých turistů
26.-27. 11. 2010
Jakoby těm oslavám neměl být nikdy konec! Ale až tímto setkáním vyvrcholil jubilejní rok našeho turistického odboru – výš už stoupat nelze, protože na chatu na vrchu Čeřínku přijel uskutečnit svoje zasedání Ústřední výbor Klubu českých turistů, čímž nám způsobil radost, ale i starost, abychom jako hostitelé dobře obstáli. Předsednictvo i zástupci všech oblastí z celé republiky se nescházejí proto, aby oslavovali – jejich pracovní program je nabitý – ale přece jenom jsme v pátek večer těsně před zahájením jejich jednání dostali hodinku na to, abychom představili váženým kolegům naši oblast Vysočina a v krátkosti jim připomněli historii odboru KČT Čeřínek. Té možnosti jsme si velice považovali a těsně jsme při přípravách spolupracovali s přáteli z odboru Tesla a oblasti Vysočina, kteří na Čeřínek přijeli spolu s námi, sedmi zástupci staroslavného odboru, abychom postupně vítali přijíždějící hosty.
Vyfešákovali jsme se na to do klubových triček – „čeřínci“ jsou bleděmodří a „tesláci“ tmavomodří – a vítali jsme příchozí skromnými sušenkami-ovesničkami, kterých jsem v poklidu napekla haldu, ale zdobení čokoládovou devadesátkou, to byl bobřík odvahy a trpělivosti, protože i ty neživé věci zřejně poznají, že je nemá v ruce až taková odbornice cukrová a vzpouzejí se zákeřně neuvěřitelnými podrazy. Přesto jsem s nimi sklidila, myslím, nezasloužený úspěch.
Až přišla ta správná chvíle, bleskově se poradili režiséři našeho představení
a za moment vešla do sálu špiček české turistiky Věra Veselá s vlastnoručně vyrobeným dortem k této výjimečné situaci.
Kdeže moje zdobně čokoládové šarády jsou! Věra je odbornice (jejíž profese je ovšem na hony vzdálená cukrářskému řemeslu), před kterou mají věci respekt, poslouchají ji a nechají ze sebe, obyčejných, vykouzlit umělecké dílo… Jen si představte, že ta sladká nádhera vážila sedm kilo!
Hlava mi to nebere, jak je možné udělat z marcipánu tak věrohodný znak KČT i s uvedením odboru Čeřínek, růžičky jak živé, přitažlivě voňavé – byli jsme z toho u vytržení…
Myslím, že všichni ocenili to, že paní předsedová věnovala svůj čas a šikovnost tomu, aby potěšila přítomné – Věra se tím důstojně zařadila po bok dam ze začátku historie klubu, které si pokládaly za čest, přiložit ruku k dílu tímto způsobem… Pokochejte se:
Během blesků a cvakání fotoaparátů došlo na slavnostní nakrojení dortu, předseda českých turistů PhDr. Jan Stráský začal „porcovat klub“:
Na každého z celkem asi čtyřiceti přítomných se dostalo, a tak jsme zjistili, že dort nebyl jen krásný, ale chuťově výtečný! Dobře naladění zasedli TOP turisti před promítací plátno, aby zhodnotili prezentace o historii nejstarší turistické chaty na Čeřínku, o devadesátiletém trvání odborua jeho prvním předsedovi Františku Srdínkovi, sestavené Ing. Janem Krejčím jako příloha dokumentace k žádosti pro uvedení odboru do Síně slávy české turistiky.
Laťka ovšem byla nastavená velmi vysoko, protože jako první běžel film studia BRAJA (Bradová-Janeček), ve kterém byla zdařilým způsobem představená kouzelná příroda Vysočiny a široké spektrum aktivit vysočinských turistů. František Janeček vzal na sebe zodpovědnost za vládu nad promítací technikou, „drátováním“ a poradenstvím všeho druhu, čímž nám, nejen dnes večer, zajistil vstup do světa. To, že po skončení asi půlhodinového bloku prezentací unavení, z dálky přicestovavší činovníci neusnuli, ale kladli otázky k právě spatřenému, nás opravňuje k domněnce, že i v tomto bodě jsme uspěli.
Jsem moc ráda, že jsme mohli každému z přítomných dát novotou vonící výtisk almanachu, vydaného k 90. výročí založení OKČT Čeřínek, na jehož přípravě jsem se podílela a v záplavě dalších podobných tiskovin rozechvěle doufám v jeho vlídné a přátelské přijetí obcí turistickou.
Našich „pár minut slávy“ se chýlilo ke konci, pozvednutím číše sektu připíjela generalita na skvělou budoucnost Čeřínku,
také náš předsednický pár, tentokrát v „pracovním“ stejnokroji, symbolickým přiťuknutím odstartoval další dobrá léta odboru,
pak nám zatleskali, vypadali potěšeně a pustili se do schůzování; oba odstíny modré – snad zaslouženě – odpočívaly.
Strávili jsme v úlevném hovoru zbytek večera, pomalu z nás odplouvalo napětí nashromážděné při přípravách… Část kolegů z našeho odboru musela odejet, my šťastnější jsme strávili noc na chatě a dopřáli jsme si spánku do sytosti – sobotní den pro nás začínal poledním řízkem v příjemné restauraci turistické chaty, z níž jsme obdivovali ve slunci mrazivě zářící sněhovou nadílku.
Bylo krásně! A my jsme měli před sebou milou hostitelskou povinnost: provést unavené schůzovníky (už od časného rána znovu usilovně jednali) po okolních lesích a zabavit je tak, aby si odpočinuli od práce, ale zároveň poznali aspoň část toho, co je zde jedinečné. Ve dvě hodiny jsme se vydali do přírody, ale nelze vyrazit bez památečního fota na schodech u chaty:
K přípravám vycházky jsme přistupovali zodpovědně u vědomí, že budeme provázet odborníky na slovo vzaté. Každý z nich dostal barevnou mapku oblasti, která bude naším dnešním operačním prostorem, popis Naučné stezky Čeřínek (může se jim hodit v budoucnosti) a tištěné informace o přírodních památkách na Čeřínku. Tím ovšem neunikli našemu výkladu (ale musím říct, že byli skvělí posluchači) – zde hovoří Míla Bradová o parametrech sjezdovky (délka 600 metrů, převýšení sto metrů) a jejím budování,
a ani moje a Mirkovy hlasivky nezahálely.
Den byl jiskřivý a radostný,
příroda nám názorně ukázala, proč si tuto oblast na začátku minulého století oblíbili lidé natolik, že se stala kolébkou turistiky na Vysočině.
Od Čertova hrádku už jsme museli pomýšlet na návrat, protože naše hosty čekalo další jednání a pan předseda Stráský si potrpí na dochvilnost…
Přes dosti bohatou sněhovou nadílku a pokročilý čas vyslovilo několik účastníků přání přejít hřebínek Fialových skal – a to nás hooodně potěšilo, a tak jsme je tam s Mirkem rádi zavedli. Ostatní se vydali s Mílou jinou cestou zpět, obě skupiny však dodržely časový limit a věřím, že vycházka splnila svůj rekreačně-poznávací účel a hosté po ní byli způsobilí k dalšímu jednání.
Naši předáci se s námi velmi srdečně loučili a my věříme jejich slovům o tom, že tu byli spokojení a že budou mít i naší zásluhou na svůj pobyt na Čeřínku hezké vzpomínky. Ještě závěrečné foto:
Věro,výsledek byl tak jako tak skvělý a nápad s jedlým papírem báječný!
Milá Míšo, nemusí Tě mrzet, že Ti hlava nebere, jak je možné udělat ten znak. Ten totiž není z marcipánu. Nechala jsem si ho vytisknout na jedlý papír v cukrárně U Brány. To bych z marcipánu opravdu nesvedla. Růžičky a ostatní jsou moje práce.
Jste šikovní a dáváte tomu srdce.