U Reynků v Petrkově

18. ledna 2011

Byli jsme na návštěvě u Jiřího a Daniela Reynkových v Petrkově. Vím, kolik lidí by bylo rádo na našem místě, proto popíšu, jak se věci udály. Nečekejte ode mne ovšem zasvěcený rozbor díla jejich otce, básníka a grafika Bohuslava Reynka, ani maminky, básnířky Suzanne Renaud, ani učené povídání o vynikajících překladech Jiřího a nádherných fotografiích Danielových – k tomu nejsem práva (ani schopna). To se dozvíte od kompetentních autorů, budete-li chtít. Moje povídání bude o tom, jak okouzlení lidé, kteří jsou si vědomi, že se jim dostává velikého daru prožít krásu a vidět, kde, jak a z čeho se rodí, nakládají s touto možností.

Naši přátelé Poukarovi nám před časem řekli, že při jedné z návštěv na petrkovském zámečku se dozvěděli, jak by Reynkovi přivítali zprůchodnění a vyznačení asi čtyřkilometrové cesty z rodového statku do Havlíčkova Brodu, po níž jejich otec léta pravidelně chodíval. To byla naše značkařská příležitost! Oslovili jsme služebně nadřízené značkaře – shodou okolností jsou z Brodu a tuto aktivitu schválili, rovněž někteří zastupitelé brodští přislíbili podporu, co se týká informačních cedulí na značené Cestě Bohuslava Reynka. Tyto úvodní potěšující zprávy jsme měli možnost osobně na Petrkově sdělit, když nás Poukarovi ohlásili a Reynkovi vlídně souhlasili se setkáním.

Bylo nás pět a vyjeli jsme z Jihlavy všichni slavnostně rozechvělí – Olga a Josef s Ignáckem a my dva. Kdo je Ignácek? Holoubek, který měl to štěstí, že ho vypadlého z hnízda na římse kostela sv. Ignáce našla v pozdním podzimu Olga. Donesla ho domů a protože se ještě neuměl sám nakrmit, čtyřikrát denně mu dávala do zobáčku po sto padesáti zrníčkách pšenice. Časem se naučil zobat sám a prospíval, teď z něj vyrostl mladík, který chtěl opustit hnízdo… Bdělá a pozorná Olga zařídila, aby se jeho letová premiéra odehrála v Petrkově, kde holubí asi třicetihlavé hejno odedávna patří ke statku a šumění jejich křídel je charakteristickou zvukovou kulisou pro lidi na dvoře a v hospodářských budovách. Požádala bratry Reynkovy, aby se jejího odchovance ujali, oni laskavě souhlasili a tak Ignácek dostal možnost strávit svůj holubí život na petrkovském dvoře.

Reynkův dům v Petrkově

Když po válce zabralo zemědělské družstvo Reynkův dědičný statek a jeho obyvatelé, aby zde mohli zůstat bydlet, přijali podmínku pracovat v družstvu jako dělníci, dokázali vše proměnit ve výhodu – spojeni s krajinou a zvířaty žili svoji pozemskou pouť v domě se zahradou, kde se opírali o jistoty, které neměly co dělat s chaosem tehdejší doby a nezasvěceným se z dálky jevili jako podivíni. Opravdové křesťanství a víra pomáhaly Reynkům nést svůj úděl v tichosti, své úzkosti a povzdechy Bohuslav Reynek vypověděl ve svých básních a vyškrabal do destiček, ze kterých je teď v mnoha galeriích čteme…

Otevřenou branou jsme vstoupili do dvora, vpravo jsou hospodářské budovy, dosud zabydlené dobytkem, na druhé straně je vchod do obytné části.

vstřícné přijetí

Ignácek, i když se mu v poslední chvíli příliš nechtělo z blízkosti Olžiny, nakonec poprvé vzlétl na výstupek štítu stodoly a ohromen svým skutkem usedl a klaněl se – snad Olze, snad…

Ignácek

Stoupali jsme po dřevěných schodech

cestou do obytných částí domu

a byli jsme osloveni jednou ze šestnácti koček, které tento dům považují za svoje sídlo, ve kterém nechávají bydlet i lidi, kteří je milují, obdivují a hýčkají – bez kočičích očí a hebkých kožíšků si nelze Petrkov představit.

jedna z živě komunikujících koček

Jiří a Daniel Reynkovi nás přijali přátelsky, pohostili nás dobrým čajem a trpělivě vyslechli. Živě se zajímali o organizační turistické záležitosti a byli velice potěšení všemi dobrými zprávami; schůzku s brodskými značkaři jsme domluvili na 17. února.

Jiří a Daniel Reynkovi

Byli nesmírně laskaví, vyzařovala z nich dobrota a klid – kolik návštěv, a jak významných! u nich pobývalo, kolik závažných uměleckých témat se v jejich přijímacím pokoji probralo – teď si poklidně povídají s letitými přáteli

Reynkovi a Poukarovi

a my dva, bezvýznamní človíčci hltáme jejich slova, vnořujeme se do situace a snažíme se pochopit, jak je možné, že tito dva vznešení, vzdělaní pánové působí tak přívětivě a i při velikém našem respektu je tak radostné s nimi mluvit.

Dědečkův portrét na stěně nám připomene oduševnělou tvář Bohuslava Reynka a při pohledu na Jiřího je jasné, že nese jejich podobu dál…

Kdybyste neznali žádnou z prací Jiřího a přečetli si pouze jeho článek Dobré dílo Josefa Floriana a jeho skrytá opora, zveřejněný v Revue Proglas 9/2002, uvěřili byste hloubce jeho lásky a úcty k lidem. Píše tam mimo jiné, jak je dobré, že mnoho oslavného bylo napsáno o významné osobnosti staroříšské, ale jak je nespravedlivé, že se nikdo nikdy nezmínil o Florianově statečné ženě Františce, která celá léta byla oporou všem a trpělivě a láskyplně šla životem. Jiří Reynek nás naštěstí upozornil, abychom svůj pohled stočili ze zbožněné osobnosti na neméně pro Dobré dílo významnou ženu…

Bratři Reynkové o tom něco vědí – vždyť v roce 1944, když museli přenechat Petrkov Němcům a neměli se kam uchýlit, celou jejich rodinu přijali Florianovi ve Staré Říši a nechali je až do konce války bydlet v pokoji, který patříval Josefu Florianovi (ten zemřel v roce 1941), s nímž Bohuslav Reynek léta spolupracoval. V těchto časech na vlastní kůži pocítili vstřícnost a velkorysost paní Františky Florianové.

Jiří Reynek se Sofinkou

Čas od času přišla některá z koček do velkého pokoje zkontrolovat situaci a předvést se. Pokojem, jehož výmalba stěn podle šablon pochází z poloviny 19. století a strop byl malován asi v roce 1800,

v přijímacím pokoji

prošly jako bohyně a my jsme žasli nad jejich jmény a osudy. Strakatý kocour Jurij Andropov měl na čele bílé A, obrovský rezavý kocour Vendulka dostal jméno po holčičce, v jejíž rodině nemohlo kotě žít, a tak si našlo Reynkovy a stále jim projevuje svoji vděčnost a příchylnost.

Daniel Reynek s kocourem Vendulkou

Daniel Reynek je skvělý fotograf, pracoval se svým otcem na grafikách a díla obou tvůrců jsou nyní hojně vystavována – letos se chystají velké výstavy v Litomyšli a v Praze U Kamenného zvonu. Daniel je šarmantní a oči mu za brýlemi vesele hrají, ochotně podepíše Olze svoji knihu a podrobně se zajímá o park Gustava Mahlera. Zvážní, když se vyznává, jak hluboce na něj zapůsobila Mahlerova Druhá symfonie, již vyslechl před časem v Praze.

Zaujalo nás, jak důsledně oba bratři používali výrazy „tatínek“ a „maminka“, když mluvili o rodičích. Vyprávěli nám i o pobytu rodiny v Jihlavě za dob studií jejich tatínka Bohuslava Reynka – bydleli prý v Polní ulici, na samém kraji města (dnes je tam sídliště), na stěně přijímacího pokoje dosud visí obraz toho místa v oné době. Bohuslav Reynek prý tehdy rád chodíval do jihlavského minoritského kostela.

Smutek nad tím, že musíme odejít z tohoto zvláštního, mírem a nostalgií prostoupeného domu, mírnila naděje na příští setkání… Požádali jsme o možnost nahlédnout do zahrady, poutního místa všech čtenářů básní a obdivovatelů výtvarných děl Bohuslava Reynka, místa, které stále živí naději, že za malou chviličku se tu objeví Básník…

Než budeme společně objevovat Zahradu, ještě dva obrázky:

poezie všedních míst

průchod i přechod...

Vstoupili jsme a hned hledáme známou lavičku

odpočívající zahrada

a zatímco myslíme na nelehký úděl francouzské básnířky spoutané okolnostmi na drsné Vysočině, zašumí nad námi desítky křídel holubího hejna… Petrkovský zámeček je jejich pevný bod.

petrkovský zámeček

Zahrada se bez ohledu na kalendář probouzí k životu, musíme dávat pozor, abychom nepošlapali špičky narcisů nedočkavě se deroucích ohlásit jaro. I slunce se snaží, abychom zapomněli, že je polovina ledna a teplými paprsky zahání stesk, který by jinak na člověka jistě padl.

sluneční hodiny jsou funkční

je to slunce či...?

Odjíždíme silničkou ke Svatému Kříži, kam osada Petrkov patří farností – celá léta je ve zdejším kostele Jiří Reynek kostelníkem – na hřbitově jsou pochovaní všichni blízcí.

hrob rodiny Reynků ve Svatém Kříži

Ráda se s vámi podělím o to, co jsem se dozvěděla od Josefa Poukara:

Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971 (letos tedy vzpomeneme 40. výročí jeho smrti) a když šel pár dní poté za jeho rakví pohřební průvod po stejné silničce, ovečky, které se pásly opodál, přiběhly k cestě pozdravit tichého a spravedlivého člověka, tehdy zapomenutého světem… Čím to, že v této souvislosti myslíme na svatého Františka?

A pak řekl vizionář Josef Poukar, který v červenci 2010 popatřil na vysněnou jihlavskou sochu Gustava Mahlera: „Bylo by krásné, kdyby se petrkovský básník dočkal sochy…“

Na závěr Povzdech Bohuslava Reynka:

Dni všední, kříže, pátky,

a kde jsou neděle?

Únava, tíseň, zmatky,

kdekterý krok je vratký,

kam prchli andělé?

 

Měl Kain už v lůně matky

znamení na čele

a osten Abelova vraha?

 

Zda Kainům nikdo nepomáhá?

 

6 odpovědí na “U Reynků v Petrkově”

  1. Hezké, to vám ale závidím. Fotky mě překvapily, některé záběry jsem viděla poprvé, třeba ten roh parádního pokoje, dům z jiného pohledu. Přednedávnem tam shodou okolností zavítal i kamarád "strejda" z Kolína. Jeho pohled nebyl tak posvátný jako tvůj. Líbí se mi, že je tak všechno ladem a moc děkuju za tuhle reportáž. Záběry jsou opravdu moc hezké.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*