Jihlaváci k Jihlavě

aneb K prameni řeky Jihlavy

Neděle 5. června 2011

Vstávat v neděli ráno tak, abychom stihli vlak o půl osmé, byl výkon téměř hraničící s našimi možnostmi. Včerejší den jsme totiž strávili na více jak tisícikilometrové cestě autem z Holandska, a tak únava konala své. Hlavním donucovacím argumentem pro opuštění lože byla naše turistická žádostivost účastnit se korunního „eurorandového“ putování v povodí Jihlavy a setkat se s turistickými přáteli. Jakmile se podařilo překonat ranní splín, bylo vyhráno.

Při vystoupení z vlaku v Jihlávce nás hlavní pořadatel Jirka Fuxa z KČT Bedřichov uvítal a nastínil možnosti, které pro dnešní putování máme. Sešlo se nás k šedesáti a společně jsme zamířili k prameni řeky Jihlavy, vyvěrajícímu dva kilometry od vesnice v louce na svahu kopce Lísek ve výšce 680 metrů nad mořem, jen kousek od evropského rozvodí Labe – Dunaj.

Pramen Jihlavy je vlastně malá tůňka, kolem níž jsou vysázené stromy, takže místo láká k odpočinku a rozjímání.

O rozjímání však dnes nemohlo býti řeči, posvátný klid u rodící se řeky, v němž zní jen zpěv ptáků a šumění stromů, byl výjimečně porušen. Důvodem byl odběr vody, určené pro pouť do Španělska na setkání evropských vod ve Lví kašně v granadské Alhambře.

Zatímco Jirka Fuxa a Jarka Balíková nalévali pramenitou vodu do ozdobné lahvičky, řekla nám Míla Bradová, spolupořadatelka „vodní“ slavnosti pár informací o řece Jihlavě.

Délka toku je 184 kilometrů, vlévá se do střední věstonické nádrže, která je ve výšce 170 m. n. m., tedy z Vysočiny Jihlava steče až do Podyjské nížiny, s Dyjí vtéká do Moravy, pak do Dunaje a končí v Černém moři. Na jejím toku jsou dvě vodní nádrže, Dalešická a Mohelnská.

Ze čtyř nabízených tras jsme si vybrali devítikilometrovou cestu přes Lázně svaté Kateřiny do Počátek a odtud čtyři kilometry na vlak do Stojčína. Tuto trasu jsme šli v opačném směru před bezmála čtyřmi lety, a tak nás lákalo zjistit, zda se tu něco změnilo.

Mapka trasy:

Lázně svaté Kateřiny (730 m. n. m.) byly tehdy ve víru stavebních úprav a nyní se „světově“ nazývají Resort Svatá Kateřina. Největší obdiv budí kaple svaté Kateřiny, prý vybudovaná v polovině 16. století z příspěvků poutníků, vděčných za zázračnou uzdravující vodu z místního pramene. Po barokních stavebních úpravách Kiliána Ignáce Dienzenhofera se kaple znovu dočkala oprav až před několika lety.

Podnět k vybudování kaple dal pan z Leskovce poté, co voda z pramene uzdravila jeho dceru Kateřinu (nedaleko je ještě kaple sv. Markéty, neboť i dcera stejného jména nabyla ztraceného zdraví skrze léčivý pramen), největšího rozvoje se lázně dočkaly v 18. století.

Podíváte-li se na článek z roku 2007 Počátky a okolí, můžete porovnat stav lázeňské kaple i pramene a přečíst si něco o zdejším kraji, který byl osidlován až během 13. století, protože drsná vysočinská příroda, všudypřítomné kamení, bažiny a rašeliniště příliš nelákaly lidi k trvalému pobývání. Prales tvořil přirozenou hranici s Moravou a dlouho v něm byly jen obchodní stezky spojující tento opuštěný kraj se světem.

To vše si můžeme uvědomovat, zastavíme-li se na některém romantickém místě, o něž tu není nouze.

Množství pramenů v tomto kraji tvoří počátky řek – od toho odvozuje město svůj název. Jen jeden příklad: Počátecký potok je vlastně pramenem Nežárky, která vzniká u Jarošova poté, co se Žirovnička napájená vydatně vodou Počáteckého potoka spojí s říčkou Kamenicí. (Složité, že?)

Pro někoho jsou Počátky spojené s „vlasy paní sládkové“ z Menzlových Postřižin, pro mne jsou především rodištěm jednoho z největších básníků, Otokara Březiny (13. 9. 1868– 25. 3. 1929), noblesního člověka, jehož dílo stojí v dnešní době neoprávněně na okraji zájmu čtenářů; trpělivě však čeká ve své výsostné samotě, zděděné po solitérním tvůrci, na znovuobjevení.

Básník Březina, s jehož jménem je spojena Nová Říše, kde do roku 1901 učil a ve volných chvílích studoval v proslulé klášterní knihovně, i Jaroměřice nad Rokytnou, v nichž působil až do své smrti, je další z osobností Vysočiny, jež tvoří pilíře naší kultury – zbožňovaný idol o deset let mladšího básníka a kněze Jakuba Demla, spolupracovník Josefa Floriana, člověk uctívaný už za svého života. V roce 1918 byl Otokar Březina jmenován čestným občanem Počátek a tři roky po jeho smrti, v roce 1932, byla na jeho rodném domku odhalena pamětní deska.

Únava ze včerejší cesty byla pryč, z počátecko-žirovnického nádraží ve Stojčíně jsme odjížděli osvěžení pramenitou vodou řeky Jihlavy, připraveni vklouznout do běžného života.