Turistika pro pokročilé
5.-8. května 2011
Na zájezd jsme jeli se zvědavostí, protože to byla naše premiéra v tomto kraji. Všichni vždycky míříme do turisticky osvědčených míst a tato brána východních Krkonoš zůstává trochu stranou zájmu. Teď už ale víme, že vycházky po Žacléřském a Rýchorském hřebeni jsou opravdu pro fajnšmekry – zvláště, když jim shůry přidělí hezké počasí. Což rozhodně nevypadalo zářivě, když jsme ve čtvrtek 5. května 2011 vyjížděli, ale po prohlídce obřího akvária v Hradci Králové, kterou organizátorka zájezdu Maruška Hobzová z KČT Bedřichov zařadila na úvod, se začalo nebe projasňovat. Nebylo to jen tím, že jsme viděli opravdu nádherné ryby (prý jich chovají čtyřicet druhů a nad hlavami návštěvníků užasle stojících ve skleněném tunelu mořského akvária se prohání na pět set kusů barevných krasavců nejroztodivnějších tvarů), na přehradě Les Království skutečně začalo chladné a deštivé počasí minulých dnů kvapem ustupovat.
Přehrada na Labi, budovaná v letech 1910–1914, a dokončená až po válce, je považovaná za jednu z nejhezčích u nás, od roku 1964 je technickou památkou.
Měla jsem v tom trošku zmatek, protože tabulka místního názvu hlásala „Těšnov“, k Bílé Třemešné byl jeden kilometr a v mapě stálo: „vodní nádrž Les Království“. Stále však jde o jedno velmi krásné, tiché a čisťoučké místo v lesích.
Vydali jsme se prosluněným lesem po MTZ přes Nemojov k osadě Hájemství, po cestě vede i Naučná stezka, jejíž zastavení mají nádherná jména: U Buku,
U Modřínu, U Douglasky, U Olše…
Stezka nás přivede k přírodnímu památníku svatého Huberta, u něhož se prý konají i lesní mše.
Na panelech je kromě jiných zajímavých informací i povídání o hraběti Šporkovi a řádu sv. Huberta – vždyť jsme na jeho panství.
U Hájemství odbočíme vpravo po ZTZ ke Kocléřovu, abychom navštívili poutní areál U Studánky Panny Marie.
Je to slavné místo, na němž se první zázrak udál v roce 1848, kdy byla ze slepoty uzdravena žena, jež podle rady Panny Marie, která se jí zjevila ve snu, šla na určené místo, vyhloubila studánku, jejíž voda ji uzdravila. Posléze, během 2. poloviny 19. století, vybudovali studnu,
pak dřevěnou kapli,
nato poutní kostel s monumentálním schodištěm. Poslední pouť se zde konala v roce 1945, pak – konec. Obnova za finanční pomoci vysídlených původních obyvatel proběhla v devadesátých letech, poutě jsou znovu každou první neděli v červenci.
K večeru jsme přijeli do Žacléře, ubytovali jsme se a okamžitě vyrazili na prohlídku města, protože historické jádro bylo v roce 2003 prohlášeno památkovou zónou. A opravdu bylo nač se dívat:
V minulosti se zde vyráběl papír, sklo, porcelán, byly tu textilky, a hlavně, dolovalo se černé uhlí a v blízkém okolí zlato. Rozvoj průmyslu podnítil rozvoj stavebnictví, a protože po vysídlení původního obyvatelstva zde nastala naprostá stagnace, zachovalo se množství nádherných, historicky cenných staveb. Ty už jsou ve většině opraveny, jen zámek na skalnatém ostrohu nad Žacléřem nemá zatím štěstí – byl prodán do soukromých rukou nějakého bohatého ignoranta. Přitom o gotickém hradu, jenž tu stával před přestavbou na zámek, se píše už v roce 1334 jako o významném místě.
Žacléř leží v údolí mezi Rýchorami a Vraními horami, na úpatí Žacléřského hřbetu. Průsmyk byl od úsvitu dějin významnou obchodní stezkou mezi Čechami a Slezskem. Ať vystoupáte na kteroukoliv stranu, odměnou je (při krásném počasí) omračující výhled na okolní hřebeny. Nadmořská výška Žacléře je kolem 600 metrů, nejvyšší vrchol v Rýchorách je Dvorský (či Rýchorský) prales – 1033 m. n. m.
Užít si všech darů, které se nám zde za velmi malou námahu nabízely, jsme vyrazili v pátek 6. května.
Trasa: Žacléř ZTZ – Vízov – Rýchorský kříž – Kutná – Rýchorská bouda – zpět rozcestí Kutná – Dvorský les až k souběhu se ŽTZ – zpět rozcestí Kutná – MTZ Pašovka – ochranná kaple – Bartlův les – kamenný most a zvonička u bývalých Sklenářovic – dále neznačenou Bednářovou cestou po hranicích KRNAPu – ČTZ – Stachelberg – zpět přes bývalý Vernířov k lanovkám v Prkenném dolu – Žacléř = 35 km (nádherných!)
Vystoupali jsme asi 500 výškových metrů a z hřebene, kde bývala obec Vízov a nyní zůstalo jen pár rekreačních stavení, jimž vévodí chata Hubertus,
už začaly divácké žně.
Rýchorský kříž (postaven 1804) je významné rozcestí, odkud je jen kousek k vrcholové Rýchorské boudě. Vede tudy i NS Rýchory s deseti zastaveními na místech s překrásnými výhledy, není divu, že jsme dobře naladění, ačkoliv jarní sluníčko zde má ještě hodně práce s rozpouštěním sněhu.
tohle právě je ta cesta, o které jsem napsala, že je pro pokročilé – nikoliv věkem, ale celkovým náhledem na přírodu…
Nadmořská výška Rýchorské boudy se udává 1001 metr, byla vystavěna na konci dvacátých let minulého století poblíž boudy původní, dnes je v ní celoroční provoz. První bouda ve vrcholové oblasti nejvýchodnějšího krkonošského výběžku, Maxovka, byla zde vybudována v roce 1892 – byl to vlastně pavilon ze zemské jubilejní výstavy v Praze 1891, darovaný krkonošskému spolku – zanikla po roce 1945 a dnes z ní zbyla jen vyhlídková plošina, odkud byl pohled, pro nějž mi chybí slova – Sněžka, Studniční hora, Černá hora – vše jako na dlani.
Užili jsme si obdivování vrcholů a jejich určování,
vrátili jsme se na rozcestí Kutná, prošli se po červeně značené stezce vrcholovým pralesem, kde je opravdu neporušená příroda,
stejnou cestou se vrátili na rozcestí a upalovali po modré k lovčí (jak tu hezky staročesky říkají) boudě Pašovce.
Na začátku 20. století zbudovali boudu dělníci, kteří v lese pracovali na likvidaci škod po ničivých vichřicích. Zda tu bývali pašeráci? Prý ne. Jméno dostala po novináři a spisovateli Mílovi Pašovi, který zde v šedesátých letech často pobýval.
Další milou zastávkou na značené cestě byla tzv. ochranná kaple, již nechal v roce 1874 postavit sedlák Josef Franz jako přístřeší pro pracovníky na poli a v lese v čase nepohody. Vešlo se sem asi dvanáct lidí, býval zde oltářík, svíčky, čerstvé květiny… Po válce postupně pustla a v roce 2000 ji bohudíky obnovili, i interiér je nově úpickou výtvarnicí vymalován.
Nedaleko odtud nás cedule upozornila, ať se zajdeme pár set metrů podívat na mohutný jilm horský, který pro svou osamocenost mezi jinými druhy dřevin přežil nákazu grafiózou, jíž v minulém století podlehlo 98 % všech jilmů v Evropě. Vysoký strom s obvodem skoro čtyři metry vzbuzoval úctu a respekt. Navíc vidět jilm je vzácné, ale náš přítel-turista Karel Hobza, znalec přírody, nás upozorňoval na jilmy podél cesty. (Ne, že bych po jeho školení jilm dokázala sama poznat.)
Blížili jsme se k lokalitě Bartlův les, kde bývaly v polovině 16. století zlaté doly, na nichž založila svoji slávu Svoboda nad Úpou i Žacléř. Doposud zde vidíme rozsáhlé terénní nerovnosti, propady, trychtýře a příkopy.
Frčeli jsme kolem po lesní silničce dolů, do údolí, kde bývala vesnice Sklenářovice, z níž byly v roce 1946 vysídleny všechny rodiny (prý až na jednu) do Německa a v padesátých letech byla stavení srovnána vojáky československé armády se zemí. Stejný osud stihl nedalekou Bystřici a Klingenthal… Je tristní číst si na informační ceduli o dřívějším kypícím životě v tomto údolí. Z vesnice Sklenářovice zbyl jen kamenný most ze 16. století,
u kterého stojí dřevěná zvonička jak ze sna.
Přišli jsme blíž – a na cedulce čteme, že tuto sochu daroval v roce 2008 ke 45. výročí založení KRNAPu pan Jaroslav Řehna – ano, vzpomínáte si dobře: spolupracovník profesora Koblasy, ten, který vytesal kamenné ptáky v Parku Gustava Mahlera v Jihlavě! Měli jsme velikou radost! Zazvonili jsme a vzpomenuli na všechny, kteří tu kdy žili…
Přešli jsme na Bednářovu cestu, vedoucí po vrstevnici, která označuje hranici krkonošského národního parku. Výhledy nebraly konce, zde se podívejte na obrázek, ze kterého snad poznáte, proč se protilehlý hřeben jmenuje Vraní hory. Silueta připomíná obrovského ptáka s tělem a hlavou, jež tvoří odevšad viditelný Špičák (887 m), a s postranními hřebeny jako rozpřáhnutými křídly.
Zašli jsme podél řady bunkrů ke Stachelbergu, pak trochu jinou cestou do kopce zpět, abychom si nakonec vybrali pěšinu katastrem bývalé obce Vernířovice. Odtud byl hezký pohled na Žacléřský zámek.
A pak cestou horem dolem přes Prkenný důl vzhůru na náměstí v Žacléři – to pak večeře chutná a člověk se nezabývá ledasjakými nedostatky ve stravovacích a ubytovacích službách… A když navíc rozhodne vedoucí zájezdu, že zítra, v sobotu 7. května je ten pravý čas (v pravém počasí) udělat túrku z Pomezních Bud na Sněžku.
Jak řekli, tak udělali, cesta ze Žacléře na Pomezní Boudy trvala asi padesát minut, od rozcestníku jsme se vydali po červené značce a šlapali směrem k boudě Jelence. Říkat, že počasí bylo krásné, je slabé slovo…
Výhledy v kategorii odměnové, nikam jsme nespěchali, měli jsme na toto slavnostní představení celý den…
U chaty Jelenky jsme lehce posvačili a nastoupili na příkřejší část cesty.
V tomto hřebenovém úseku ležela vysoká vrstva tuhého sněhu, kterým se šlo docela dobře, protože byly prošlapané stopy, sice místy velmi hluboké, ale ne rozbředlé. Bylo totiž chladno, ačkoliv slunce rozhodně nezahálelo. Kvůli nádhernému počasí tu panoval čilý ruch – kdo byl poblíž, chtěl využít dobré viditelnosti a vydal se vzhůru. Většina stoupajících měla radostné oči a usmívala se – takový den se povede jednou za čas…
Na vrcholu bylo hodně živo, zůstali jsme téměř hodinu, kterou jsme využili nejen k výhledům, ale i k návštěvě polské kapličky svatého Vavřince.
V závětří u kaple jsme poobědvali s tímto výhledem:
Vzpomínali jsme, kudy nás cesty vedly letos v březnu, když jsme byli na Brádlerových boudách, celé krkonošské panorama ozářené sluncem jsme viděli z nejvyšší české hory (1602 metrů).
Při zpáteční cestě jsme museli dávat pozor a bedlivě hlídat cestu – klouzalo to dost, ale pohledy do údolí na české straně vyvážily každou nesnáz. V Polsku jsou blízko pod příkrým hřebenem ty pověstné obrovské a nestvůrné hotely, tak bylo záhodno dívat se pouze do dálky…
V neděli 8. května jsme odjížděli ze Žacléřska aniž jsme prošli Vraními horami – aspoň je důvod někdy se vrátit! Program, který byl pro dnešek naplánován, ale stejně stál zato. Nejprve nás autobus vyložil na vrchu Stachelbergu,
kudy po linii československého opevnění z let 1937–38 probíhá NS Opevněné Trutnovsko; zašli jsme ke tvrzi Babí, kde mě osobně více zajímal výhled přes bunkr na Vraní hory,
přesto ale dělostřelecká tvrz působí majestátně – byla stavěna v letech 1937–38 a zůstala nedokončená. Obránci plánovali postavit dvanáct pěchotních srubů, dokončen byl jen jeden, v podzemí je tři a půl kilometru chobeb, dnes většinou zaplavených.
Na Babí jsme se napojili na červeně značenou Cestu bratří Čapků, kterou jsme po šesti kilometrech došli až do okrajové části Trutnova. Udržovaná cesta si svoje pojmenování zaslouží – je lemovaná pískovcovými sochami a kříži, opravdu je to místo pro toho, kdo chce během vycházky, obklopen nádhernými stromy, nerušeně a soustředěně přemýšlet.
Bonbónkem před odjezdem domů byl Braunův Betlém u Kuksu. Přijeli jsme ke Hřibojedům a vydali se lesem asi pět kilometrů po Naučné stezce Betlém – Kuks. Jednotlivá zastavení jsou dobře popsána, nevynechali jsme nic, co se nabízelo. Naposledy jsme tu byli před třemi roky, v červnu 2008, tak jen jeden obrázek:
Panství hraběte Šporka muselo být ve své době výjimečné, na každém kroku jsou toho doklady, i když si jistě ani nedovedeme představit, jak skvostné asi byly stezky v kukských lesích v době své vrcholné slávy – galerie a chrám v přírodě.
U poustevny na levém břehu Labe vytesal Matyáš Braun v roce 1712 reliéf stigmatizace svatého Františka,
co chvíli staneme překvapeni křížem či sochou, kterou pomalu pohlcuje čas a bujná okolní vegetace…
V roce 2008 vznikla mezi Žirčí a Stanovicemi ve svahu nad želenziční tratí z iniciativy sochaře Vladimíra Preclíka Křížová cesta 21. století jako novodobá duchovní dominanta kraje. Nedočkavě jsme se na ni těšili – měli jsme čas důkladně si sochy prohlédnout, celý areál nás nadchl, více o tom bude v samostatném článku.
Došli jsme ke šporkovskému komplexu v Kuksu, prohlédli si Špitální zahradu se sochami, i přilehlý hřbitov, kde jsou rovněž nádherná sochařská díla, nevynechali jsme sochy Ctností a Neřestí. Zajímavé je, že jsme snadno určili téměř všechny neřesti, se ctnostmi jsme si většinou nevěděli rady.
Od Špitálu jsme po schodišti sestoupili do parku v údolí u řeky a po několika desítkách metrů jiným schodištěm, po stranách vodou obtékaným po pískovcových zdobně tesaných stupních, jsme přešli na protější terasu v městečku. Odtud byl hezký výhled nazpět:
I zde je socha na sochu: David, Goliáš, Kristus… Místní hostinec byl postaven jako součást Šporkových lázní.
Posadíte-li se na terasu pod obrovské staré stromy a rozhlédnete se po okolních roubených chalupách, které se zachovaly z doby, kdy je hrabě nechal vystavět pro řemeslníky, budující lázně, můžete se na chvíli cítit jako v jiném světě. My jsme se ovšem museli rychle vrátit do reality, protože se blížila čtvrtá hodina odpolední, stanovená jako čas odjezdu.
Navraceli jsme se s údy trochu znavenými, z čehož se jistě za jednu noc vyspíme, ale duševně osvěžení na dlouhou dobu…