Křížová cesta 21. století

Příběh utrpení a nadějí člověka

V roce 2004 založil sochař Vladimír Preclík občanské sdružení Křížová cesta s úmyslem ztvárnit ve volné krajině mezi Žirčí a Kuksem novodobou křížovou cestu jako duchovní dominantu kraje, protože bylo zřejmé, že obnova původní barokní křížové cesty, která stejně nebyla nikdy dokončena a zůstala jen záměrem hraběte Šporka a žirečských jezuitů, nepřichází v úvahu.

Vladimír Preclík přizval ke spolupráci dalších čtrnáct sochařů tří generací, aby ztvárnili svá díla v hořickém pískovci. Sochy vznikaly v průběhu čtyř let většinou v hořických lomech, některé v ateliérech tvůrců.

Sochař Preclík, který měl bytostný vztah ke krajině v okolí Kuksu, vybral pro netradiční křížovou cestu úpatí zalesněného svahu nad železniční tratí mezi Žirčí a Stanovicemi jako ideální přírodní kulisu pro příběh vyprávěný sochami a zároveň využil pro některé z nich stanoviště na hraně terasy, ohraničené železniční tratí, ze které je v určitých místech nádherný výhled do krajiny.

Podívejte se na situační mapku:

Slavnostního otevření křížové cesty dne 4. října 2008 se bohužel Vladimír Preclík nedožil, sochu Katedrála prosby realizoval podle jeho modelu sochař Hejl. Do „srdce“ Katedrály vložili členové občanského sdružení speciální nerezovou schránku s replikou Preclíkovy sochy Opora a text se zprávou pro budoucí generace o záměrech projektu a jména všech autorů soch.

Procházíte-li krajinou v okolí Kuksu a prohlížíte barokní Betlém Matyáše Brauna, dostanete se z několika směrů ke křížové cestě. Můžete na ni vstoupit ve kterémkoliv jejím, asi přes kilometr dlouhém, úseku a nic to neubere z její působivosti.

Sochy, zprvu tajemné a nečitelné, mě přitáhly svými siločárami, podnítily moji zvědavost a některé se pomaloučku odhalovaly, dokázala jsem, myslím, zachytit jisté útěšné vzkazy a hlavně radost. Silně jsem vnímala náboženský rozměr celého projektu, ale někteří moji přátelé, co nekladou na duchovní stránku věci takovou váhu, nazírali vše po svém a také se vyjadřovali velice nadšeně – všichni jsme byli okouzleni možností setkat se ve volné krajině s objekty, které nedají člověku nevšímavě projít kolem.

Prohlédněte si jednotlivá zastavení, jak je dramaturgicky seřadil Vladimír Preclík. Na začátku křížové cesty je informační panel s tímto textem:

Poblíž podchodu pod tratí u Stanovic vás na šťavnaté louce ohromí svou přítomností tři zkamenělí, nadčasoví, andělé.

Daniel Klose – Zvěstování

Stanislav Hanzík – Rouška Veroniky

Vojtěch Adamec – Zázrak Nanebevstoupení

Ellen Jilemnická – Trnová koruna

Mimořádně působivá je Katedrála prosby, zastavujeme se, nikdo nemluví, všichni bezděky vkládají do těch sepjatých rukou svoji prosbu a úpornou naději.

Vladimír Preclík – Katedrála prosby

Jan Koblasa – Svatá rodina

Ivan Jilemnický – Světlo v temnotách

Jan Hendrych – Vykoupení

Václav Fiala – Slza

Marius Kotrba – Pieta

Nejvíce nás (M+M) oslovilo zastavení nazvané Krajina kříže. Krajina zůstává stejná, kříž se mění podle toho, z jakého úhlu jej nazíráme – stejně tak i ten, který si životem neseme…

Čestmír Mudruňka – Krajina kříže

Michal Šarše – Hledač

Jiří Marek – Lásky bolest

I když je následující zastavení rovněž kamenné, sálá z něj život a naděje, že dvě postavy zlomené v pase, s nohama podklesnutýma, vzájemně se podpírající, se vzápětí narovnají a vzpřímeně vejdou do širého kraje. Vystihnout ten okamžik, kdy se pohnou, a jít s nimi…

Jaromíra Němcová – Brána naděje

U žirečského podchodu je slavnostní obelisk, od něj se vydáváme stejnou cestou zpět a pak míříme do Kuksu.

Jiří Kačer – Obelisk

Tato procházka byla součástí putování krajinou kolem Kuksu v závěru zájezdu na Žacléřsko s KČT Bedřichov.