Šumava

Na běžkách 26.–29. 1. 2012

Kvůli nedostatku času (nic nového pro většinu lidí) jsem se rozhodla v tomto článku vsadit na „čtení“ fotografií, nikoli textu.

Zájezd do šumavského běžkařského ráje měl téměř stejný scénář jako dva minulé, jichž jsme se s turisty KČT Tesla Jihlava účastnili. Ale všem, kteří cestují je jasné, že nikdy není nic stejné – a vnímavý turista okouzleně prožívá každou cestu jako premiéru.

Tedy – ve čtvrtek 26. ledna 2012 kolem jedenácté hodiny jsme stáli na Pláních u Churáňova dychtivi běžkařského zážitku, když jsme si letos na Vysočině zatím užili pouze jednoho jediného několikakilometrového výletu, který byl čistě technického rázu, protože sněhu bylo málo a měl špatnou kvalitu.

Trasa: Pláně – Churáňov – Zlatá studna – Horská Kvilda – hotel Rankl – Filipova Huť – Modrava = 15 km

Počasí bylo plné příslibů a skutečně – při dojezdu ke krásnému plácku u Zlaté Studně se už ukazovala modrá obloha.

Zde jsem si naplno uvědomila, že máme šanci prožít v těchto ideálních běžkařských podmínkách pár krásných dní.

Všude byly projeté stopy, na tichých lesních cestách bylo slyšet jen křupání sněhu v mrazu, slunce rozsvítilo drahokamy, kam jen člověk dohlédl, chaos světa zůstal kdesi mimo náš čas…

Večer při příjezdu na chatu KČT v Prášilech, kam nás dovezl náš autobus z Modravy, jsme se dozvěděli, že přes den bylo asi –10^oC, což bylo při plném slunci a absenci větru velmi příjemné počasí.

V pátek 27. ledna jsme prožili den, na který se vzpomíná i v létě… Všechno, co potřebuje běžkař, bylo ideální – společnost, počasí, sníh i vosk, takže vlastně ani není o čem psát – bylo by to stále totéž.

Trasa: Prášily – Slunečná – Liščí díry – Předěl – Poledník – Předěl – Bavorská cesta – Vaňkova cesta – Tmavý potok – Javoří Pila – Rybárna – Javoří Pila – Tříjezerní slať – podél Vchynicko-Tetovského kanálu – Mechov – Velký Bor – Slunečná – Prášily = 35 km

Ráno ukazoval venkovní teploměr na chatě –16^oC, tak jsme vyjeli až o půl desáté, když se začala teplota pomalu zvedat.

Měli jsme před sebou asi osmikilometrový výstup na Poledník,

během něhož jsme si užili známých scenérií v novém kabátě, který bohužel nebyl tak slušivý jako ten loňský – kůrovec a letní vichřice vykonali svoje ničivé dílo…

U rozcestníku Na Předělu, sedle mezi Poledníkem a Jezerním hřbetem, jsme měli největší dnešní stoupání za sebou

a ocitli jsme se na vrcholovém hřebeni Polední hory, kde nás oslepovalo plné slunce.

Okolí cesty k rozhledně jsme nemohli poznat – úplně jiné pohledy než které jsme si pamatovali!

Na fotkách z minulého roku můžete vidět stav lesa v roce 2011 a posoudit rozsah změn, které jsou vidět i na fotce Jardy Vály.

Není nám vlastní naříkání a chvála zmaru, tak jsme zčerstva vystoupali na plošinu u chaty (rozhledna je v zimě zavřená) a opájeli se výhledy, které nám vlídně nedovolily rozpoznat stupeň poškození a zanedbanosti lesa – z dálky se jevilo vše idylicky a kopce se klenuly tajemně a majestátně…

Mohli jsme zde zůstat delší dobu, protože panovalo bezvětří a byla by škoda nevyužít her světla a stínů, které kouzlilo s poddajnými mraky slunce.

Z vrcholové skalky zasypané suchým sněhem byl kalendářový výhled na Velký Javor – bohužel je v takové dálce, že jen zkušené oko znalce rozpozná tečičku na Mirkově fotce.

Měli jsme před sebou dlouhou cestu, tak ještě závěrečné uložení do paměti pro časy budoucí.

Sníh byl při –10^oC tak dobré kvality, že i mně se podařilo sjet z Poledníku do sedla nejen bez úrazu, ale víceméně elegantně (no, nepřeháněj!) a už jsme klesali směrem k Javoří Pile.

Tady to mám moc ráda. V červenci i v lednu. Ale zdaleka nejsem sama, a tak jsme se s pár přáteli domluvili, že dříve než začneme z Javoří Pily stoupat k Tříjezerní slati, zajedeme podél Roklanského potoka směrem k Rybárně a pak se vrátíme zpátky na modrou značku, která nás zavede ke Vchynicko-Tetovskému kanálu. A teď zařadím sérii fotek ze stopy kolem Roklanského potoka – nejhezčí partie dnešního dne:

Slunce sice svítilo proti a fotky jsou podle toho „vyvedené“, ale přesto myslím, že mnohé oko na nich rádo spočine…

Může snad člověk myslet při pohledu do tak mysteriózní krajiny na bolesti v zádech a unavené klouby?!

Jsou na Šumavě místa, kde vyhrál kůrovec, stejně jako místa, kde prosadila svoji vůli a sílu vichřice a ovšem i místa, kde zvítězila lidská hloupost – ale jsou také místa, kde už asi zvítězila láska…

Oči plné krásy, vysupěli jsme z Javoří Pily k Tříjezerní slati a dojeli k rozcestníku Pod Oblíkem, odkud začal pro mě adrenalinový, předchozími uživateli stejně vratkého přesunového prostředku hustě lavórovaný, bezmála dvoukilometrový sešup ke kanálu. Zde se moje týrané nohy při zuřivém plužení, kdy bylo třeba klesnout o dvě stovky výškových metrů, přihlásily bez ohledu na blažený stav duše… Bez přidání byť malého razítečka mých zadních partií k ostatním otiskům jsem ale vítězně přistála v kýženém údolíčku, kde se elegantně a rozkošnicky ploužil podchlazený Vchynicko-Tetovský…

Srní jsme nechali vpravo, nedokázali jsme se přinutit k vystoupení z té malebné stopy podél kanálu,

která nás zavedla až do Mechova – tam jsme se vyškrábali strání na novou stezku, která v létě slouží cyklistům a v zimě běžkařům, a odtud to bylo horem-dolem závěrečných dvanáct kilometrů do Prášil, kam jsme přijeli už za tmy. Bramboráková mňamka se zelím a uzeným při sumární denní tiskovce v hospodě uspokojila hladové útroby a snad i vytvořila něco energie na zítřejší trasu.

V sobotu 28. ledna 2012 jsme při asi dvanáctistupňovém mrazu vyrazili z Gerlovy Huti, kam jsme jako pokaždé přijeli autobusem, jiným směrem než v předchozích letech.

Trasa: Gerlova Huť – pod Sklářským vrchem – Zámecký les – Rudská křižovatka – Hůrka – jezero Laka – Zlatý stoleček – Ždánidla – Gsenget – Frantův most – Prášily = 29 km

Cestou, která se pohodlně klikatila kolem Sklářského vrchu a dalšího kopce zvaného Zámecký les, jsme se dostali nad Železnou Rudu a užili si pohledy dosud nespatřené. Červeně značenou cestu stoupající úbočím bezmála třináctisetmetrového Polomu jsme zvládli bez problémů, protože výhledy byly dostatečnou vzpruhou, sjezd k Rudské křižovatce už věstil blízkost kdysi významné a kvetoucí sklářské obce Hůrka, z níž zbyla jen kaple, po užívání chrabrými vojáky československé armády bránícími náš spánek, socialismus a světový mír už zase opravená…

Odtud vzhůru historickou cestou k jezeru Laka,

u něhož jsme na sněhoměru přečetli číslo 160 – tedy tak mocná je zde (v cm) sněhová pokrývka. U jezera byly slyšet kráčet dějiny, lidé zde maně mluví tišeji než jinde…

Výstup na Zlatý stoleček a sjezd ze Ždánidel se vydařil k mé plné spokojenosti, nohy rozklepané respektem ke svahu od bývalého Gsengetu (to místo má pro mě záhadnou a mocnou přitažlivost) do údolí Prášilského potoka mi přestaly vibrovat až u Frantova mostu a na pětikilometrové závěrečné trase bylo nezřízené turistické plesání a zběsilé focení… Dokonce i já jsem chytla plamenem a pokusila jsem se o obrázek dvorního fotografa tohoto blogu

Jestliže jste klikli na články s fotkami z loňské zimy a léta, zkuste se podívat i na rok 2010 – ve všech jsou informace o jednotlivých místech, kudy vedou naše trasy.

V neděli 29. ledna ráno jsme sbalili svoje saky-paky, rozloučili se s novým správcem turistické chaty v Prášilech, vzájemně se ujistili o lednovém setkání v roce 2013 a vklouzli do posledního dne šumavského.

Po desáté hodině jsme byli připraveni vyrazit z Modravy obvyklým směrem – do údolí Modravského potoka. Mrzlo, jen praštělo.

Trasa: Modrava – Modravský most – Černohorská nádrž – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Hraběcí Huť – Kvilda = 18 km

Nastupovaly mrazy, které pak v následujícím týdnu klesly na Kvildě k –40^oC. Slunce sice svítilo, ale mráz vytvářel mlhavou clonu, která místy bránila dalekým výhledům. My jsme si ale užívali bezvadně vyfrézovaných stop v lesích kolem Modravského potoka, pak jsme stoupali k bývalým nádržím Černohorské a Ptačí, což všechno byla předehra k efektnímu představení na Černé hoře.

Je to k neuvěření, ale ani dnes nefoukal vítr – takový klid jsme na Černé hoře ještě nezažili.

Zasaženi mimořádnými okolnostmi nevystoupili jsme letos na vrchol v obvyklém uskupení, ale siří jsme zde prožívali ty každoročně očekávané slavnostní okamžiky.

Sjezd ke sněhem zavaleným pramenům Vltavy a dále do Kvildy byl vzdušný a hravý,

čas se k nám choval vlídně, takže jsme si ještě před odjezdem domů stihli zajít do pověstné kvildské pekárny na medové pivo a lahodný povidloň.