Pátek 30. března 2012
V posledních letech jsme si zvykli, že k „bledulové“ turistice patří vlhko, studený vítr, podmračená obloha, a tak nás nijak nezaskočilo hodně chladné počasí, které se přivalilo na všechny pošetilce ukolébané několika předešlými nádherně slunečnými a teplými dny.
Páteční odpolední vycházka, připravená předsedkyní KČT Tesla Jihlava Ing. Mílou Bradovou jako příslib víkendových radostí a tečka za pracovním týdnem, přilákala asi patnáct poeticky naladěných turistů odhodlaných severáku navzdory vykonat pravidelnou bledulovou pouť na Jechovec.
Před půl čtvrtou jsme jako vždycky vystoupili ve Staré Říši z linkového autobusu a dali se známou cestou do blízkého lesa dychtivi (jako vždycky) popatřiti na ten bělostný a křehký zázrak vyrůstající z nevábné mokřiny pod olšemi… Ano, koukořičky byly na svých místech a fotografům nastaly žně. Ti, které vidíte na následujícím obrázku sedět na bobku, nejsou žádní „rváči“ a „trhači“, jsou to mírumilovní lovci obrázků,
pokaždé znovu propadnuvší panice, že nelze odtud odejít bez tohoto,
a ještě i toho,
a dalšího jedinečného snímku…
V loňském článku nazvaném Stará Říše a bledule najdete všechny odkazy i mapku, vztahující se k tématu, a pro srovnání můžete kliknout na článek s obrázky z bleduliště v Ransku.
Vydala jsem kratičké svědectví o tom, že příroda navzdory vší „blbé náladě“ ve společnosti, morálním propadům některých „vyvolených“ a jejich politickým kotrmelcům, nad námi lidmi nezlomila hůl a stále se ještě řídí zákony sloužícími v náš prospěch.
Další část našich zážitků se sice odehrála v květinových kulisách, ale s pocity pokornými před majestátem věčnosti – zašli jsme na staroříšský hřbitov vzdát poctu nedávno zemřelému Gabrielu Florianovi (*21. 3. 1927 – 1. 12. 2011), poslednímu z přímých potomků Josefa Floriana. Jsme vděční, že jsme se mohli s panem Gabrielem Florianem, účastníkem a pamětníkem dění ve staroříšském vydavatelství i v mnohačlenné rodině katolického myslitele, několikrát setkat – naposledy v červenci minulého roku při prohlídce výstavy ke 100. výročí narození jeho bratra Michaela Floriana.
10. prosince 2011 jsem při pohřbu pana Gabriela Floriana myslela na to, že odešel poslední člověk, který v sobě nesl živou památku na svého výjimečného otce, člověk, který dokázal se vší synovskou úctou formulovat (často i proti všeobecně zažitým postojům) subjektivní pocity a názory na způsob jeho života, práce i vyhraněnou filozofii. Gabriel Florian, jemný a samostudiem všestranně vzdělaný člověk (aniž absolvoval jakoukoli oficiální školu), neochvějný vyznavač Boží vůle a pevného řádu světa, byl aktivním účastníkem staroříšského kulturního zázraku, jehož důsledky přesahují do dnešní doby a dosud čekají na širší ocenění.
Sem, k ostatkům svých rodičů a sourozenců, jejichž jména jsou na mramorové tabuli už téměř nečitelná, bylo uloženo tělo Gabriela Floriana, jeho duše se s nimi setkala na věčnosti.
Je namístě připomenout, že jen o pár týdnů dříve došel stálého klidu básník Ivan Martin Jirous (*23. 9. 1944 – 9. 11. 2011), jehož vazby k rodině Florianových jsou dostatečně známy. I. M. Jirous byl za velké účasti lidí pochován 19. listopadu 2011 v Kostelním Vydří; zde je snímek pořízený toho dne Poukarovými:
O díle, názorech, skutcích, životě i skonu pana Jirouse bylo napsáno mnohými slovy mnohé… Dejme teď slovo jemu:
Okolo Panny Marie
v závějích bílé hostie.
Je to tak správně, jak to je.
Od božích muk jde vůně sena,
na vodě plave bílá pěna,
pod vodou bílá břicha ryb.
Zbav nás, ó Pane, našich chyb.
Ukonči naše trápení.
Od božích muk jde vůně sena,
zavadle voní lupení.
Třpytí se slunce kosám na ostří.
Třpytí se slzy na řasách vás tří.
Pán Bůh nás nenechá v starosti,
Pán Bůh nás nenechá věčně plakat.
Nad sochou svaté Starosty
rozkvétá bíle akát.
Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně
Nevadí, Vlastimile, třeba příští rok přijedete oba :-))
Zdravíme a přejeme vše nej… M+M
Stará Říše = Florianov… Takhle se mi to spojuje díky článkům, které na těchto stránkách nacházím. Díky za rozšiřování obzorů. Rád bych opět přihlížel v neděli 13. května novým poznatkům o G. Mahlerovi, jenže tentokrát se pravděpodobně časově nestihnu přemístit z Babiččina údolí, kde zapouštím kořeny… Předem se omlouvám.
Váš Vlastimil
Ivo,přeháníš, ale stejně se to dobře čte :-))
Míšo,jsem jako vždy nadšená z Tvé krásné češtiny.
Mirkovi se povedly fotky bledulek na jedničku.
Díky.
Iva
zuzi,díky za návštěvu, považujeme si jí.
Ráda jsem si přečetla, vše co tu našlo své místo. Díky.