Za svatým Valentýnem na Rounek

11. ročník vycházky pořádal v neděli 16. února 2014 KČT Čeřínek

Svátek svatého Valentýna je v anglosaských zemích tradičně slaven 14. 2. a od začátku nového tisíciletí je mnohdy až agresivně propagován u nás – především obchodníky, kteří se snaží ze svátku patrona zamilovaných něco vytěžit. Při honbě za ziskem se zcela opomíjí skutečnost, že sv. Valentin je osoba historická, urozený Říman, pravděpodobně katolický kněz, který kolem roku 270 zemřel mučednickou smrtí. Část jeho svatých ostatků, a také sv. Bonifáce, byla královéhradeckým biskupstvím věnována kapličce sv. Antonína, vystavěné u staré silnice v roce 1737 na kopci nad Rounkem. Zasvětit kapli svému patronu si přál pelhřimovský pekař Antonín Polesný, který na stavbu věnoval 100 zlatých. Vrch býval v té době nezalesněný a poskytoval daleký výhled do kraje – pekař prý tudy jezdíval přes Jihlavu do Jamného, odkud pocházela jeho matka.

Historik pan Ladislav Vilímek píše, že kopec, který převzal postupně jméno podle kaple, se ještě v roce 1713 nazýval In Cron Hübl – a to prý podle nejnovějších výzkumů neznačí Korunní vrch, jak se dříve v literatuře uvádělo,  nýbrž vrch zarostlý křovisky – po středověké těžbě stříbronosných rud zarůstala kutiště s odvaly hlušiny křovinami a zůstávala zemědělsky nevyužitá. A nejen stříbro pro jihlavskou mincovnu, ale také křemen pro sklárnu v nedalekém Mirošově, poskytovala tato lokalita.

Pro vycházku těmito zajímavými místy se letos rozhodlo 86 lidí, což pořadatelku akce Věru Veselou (i nás) hodně potěšilo – zúčastnili se členové jihlavských odborů Bedřichov i Tesla, přijeli turisté ze Žďáru, Měřína, Třebíče, Kamenné, dokonce z Opavy, a samozřejmě turisté z našeho KČT Čeřínek. Věra nás před jedenáctou dopolední přivítala na peronu v Rantířově před unikátní nádražní budovou, která si doposud zachovala původní vzhled, jaký měla v době otevření trati (první vlak tu jel 3. listopadu 1887).

Pořadatelka nám navrhla dojít na Rounek oklikou po žlutě značené cestě, pak zadem ke kapli, a taky nastínila možnosti dalšího programu, abychom si mohli vybrat, jak hodláme strávit nedělní odpoledne.

Ve skupinkách jsme došli ke kapli, kde nám Věra nabídla své skvělé zákusky a přidala hezoučkou pamětní kartičku dnešní vycházky:

Zvonek u nedávno opravené kapličky je třetí v pořadí (dva předešlé byly zrekvírovány pro válečné účely) a zhotovili jej v roce 1946 v jihlavské firmě Polák&Hopp z německých dělových hlavní. Postupně jsme si na něj skoro všichni zazvonili kvůli splnění přání (se vší vážností říkám, že se vyplnilo), očima pohladili ostatkovou schránku v oltáři, čímž byly momentální spirituální potřeby uspokojeny, a znovu jsme se věnovali věcem světským.

Přátele ze vzdálenější části Vysočiny, jejichž noha dosud nestanula na vrcholku Hory sv. Antonína, 🙂 jsme doprovodili na dotyčné místo s kamennou pyramidou, kterou znáte z našich dřívějších příspěvků (M+M Svatošovi – Putování ke kapli sv. Antonína na Rounku) a potěšeni jejich zájmem, nabídli jsme jim poznání blízkého okolí – nejdříve jsme je zavedli směrem k Ježené a Vyskytné, kde v roce 1843 probíhaly manévry, jejichž pozůstatkem jsou šance vybudované vojáky jihlavského 8. Moravského pěšího pluku arcivévody Ludwiga Josepha.

Pro manévry bylo vybráno místo u staré pelhřimovské silnice, která dosloužila po dobudování sítě císařských silnic a Jihlavu spojovala s Pelhřimovem nová komunikace vedoucí opodál.

Kolem polookrouhlých šancí z kamene a hlíny zesílených rohožemi byl vyhlouben příkop, za nimi byl vlastní tábor. Na pamětním kameni v obranném valu je nápis: DAS 8. LIN. INF. REGIMENT IM JAHRE 1843

Pokračovali jsme do lesa zvaného Šulákovec, ke smírčímu kameni připomínajícímu tragédii z roku 1601, kdy v těchto místech zabil řezník z Ježené služebné děvče.
Tento kámen byl spolu s dalšími zařazen do soupisu smírčích kamenů na Jihlavsku vytvořeného MUDr. Leopoldem Fritzem a baronem Vilémem Richlým – soubor byl „hitem“ Českoslovanské výstavy v Praze roku 1895. (M+M Svatošovi – Svatý Valentýn).

Vraceli jsme se přes Rounek a povídali si o tom, co jsme věděli z článků s historickou tematikou, které po léta zveřejňuje někdejší jihlavský archivář, zdejší občan, pan Ladislav Vilímek. Lidé se tu usazovali už ve 12. století, ve století následujícím získalo místo na významu kvůli těžbě stříbrných rud v okolí Vyskytné a na Jihlavsku. V údolí u Rounku kutali horníci a tavily se rudy, hořely ohně a čoudily milíře na výrobu dřevěného uhlí – odtud prý vznik názvu Pekelské údolí. Touto intenzivní činností sice mizely lesy, ale vznikala pole a louky a rozvíjelo se zemědělství. Kvůli propírání rud byly zakládány rybníčky, prý jich tu bývala kaskáda, ale zmizely při stavbě železnice a melioracích.

Po úpadku důlní činnosti byla v Pekelském údolí vybudovaná v roce 1562 soukenická valcha a voda zaplavila celé úzké údolí. Hráz vodního díla byla vysoká až 12 metrů a dlouhá 100 metrů, náhon dlouhý asi půldruhého kilometru, strouha asi 5 metrů široká mívala hloubku i dva metry. Nádrž vypustili na přelomu 17. a 18. století, pak teprve byl vystavěn známý Pekelský (Pekárkův) mlýn, který je dosud v činné službě. Materiál z hráze posloužil k budování domů a ještě v novější době byly prý kameny z ní použity na stavbu rekreačních chat.

Do středu Rantířova, jehož neobvyklý název je podle Vlastivědy moravské sepsané Aloisem Josefem Pátkem odvozen od osobního jména Ranožír, jsme šli kolem zámečku, který nechal v roce 1873 vybudovat František Müller podle projektu jihlavského rodáka, významného architekta Augusta Prokopa (1838–1915), profesora techniky v Brně a vynikajícího znalce dějin umění. Dvůr je na tomto místě písemně potvrzen už v polovině 14. století, od roku 1928 vlastní objekt rod Šaškových, kteří se v současné době velkostatku účinně věnují.

V hostinci na návsi, na místě, kde kdysi stávala rychta, již v roce 1646 zle poničili Švédové, jsme si odpočinuli a domluvili se s Jarkou a Vlastíkem Koláčkovými z Třebíče a Standou Balíkem, že z Rantířova půjdeme pěšky do Jihlavy.

Lákadlem byl samozřejmě Zaječí skok, první přírodní rezervace na Českomoravské vysočině, oficiálně vyhlášená v roce 1933, ale fakticky chráněná už od roku 1924, kdy ji z podnětu profesora jihlavského gymnázia, přírodovědce Josefa Ambrože, vyhlásil na svém pozemku statkář Leopold Kosovský. Prý tu dokonce za první republiky stávala malá výletní restaurace, protože místo bylo pro svoji jedinečnost hojně navštěvováno.

Pět rulových výchozů vysokých 30 metrů a oddělených úžlabinami se tyčí v délce necelých dvě stě metrů nad údolím řeky Jihlavy a vytváří ve své spodní i vrchní části unikátní prostředí, ve kterém se daří chladnomilným i teplomilným rostlinám a vzácným živočichům, kteří se vyskytují právě jen v této lokalitě. Na poměrně malé ploše necelých dvou hektarů je několik různých biotopů. Navíc mají rulová skaliska nad říčním údolím romantickou atmosféru, zvláště připomeneme-li si mravoučnou pověst o záhubě zlého rytíře z Plander, kterého přiměl ke skoku do hlubiny štvaný zajíc a tím poddané zbavil krutého pána…
Název prý pochází z doby třicetileté války.

Standa navrhl opustit na čas červeně značenou turistickou cestu a sejít k řece, abychom si prohlídli památník z roku 1698 vybudovaný v místech, kde se v srpnu uvedeného roku utopily tři děti jihlavského pasíře Petra Lehrla. (Nikoliv pastýře, jak se často mylně uvádí!!)

Podle zápisu v kronice obce Plandry byl při těžbě písku nalezen tento kámen roku 1926 v řece a znovu vztyčen.

Překlad německého textu:
Roku 1698 dne 17. srpna Petra Lehrla městského pasíře v Jihlavě tři jeho děti Petr Pavel, David a Marta, přicházejíce od Vyskytné zde spadly do vody a své životy zde nechaly. Bůh buď milostiv jejich duším. Jda kolem pomodli se za ně a popřej jim věčný klid.

Stáli jsme poblíž středověké cesty vedoucí z Vyskytné k brodu přes řeku Jihlavu, která pokračovala do Horního Kosova a do Jihlavy – tudy putovalo stříbro vytěžené v okolí Gießhüblu (Vyskytná) do jihlavské mincovny.

Nedaleko odtud, na levém břehu řeky, vedl asi sedm kilometrů dlouhý, v roce 1315 listinou krále Jana Lucemburského zřízený, tzv. starohorský náhon, napájený vodami Jiřínského a Bělokamenského potoka. Voda z náhonu poháněla čerpací stroje, které zbavovaly šachty rudných dolů ve Starých Horách stále prýštící spodní vody a udržovaly tak její únosnou hladinu.

Všechno, o čem jsem se v tomto článku zmínila, je zachyceno v mapce:

Po červené značce jsme došli do Jihlavy, před nádražím jsme se rozloučili s příjemnými přáteli z Třebíče a domů už to byl jen kousek. Celkem jsme dnes ušlapali 24 kilometrů.

2 odpovědi na “Za svatým Valentýnem na Rounek”

  1. Zas nové informace, které jsi dokázala najít.
    Díky, máme další inspiraci k putování a určitě se podíváme k tomu pomníčku. Jitka

Napsat komentář: M+M Svatošovi Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*