Festival amatérských turistických filmů ve Zlíně 2014

28. 3.–30. 3. 2014

Měli jsme dobrý důvod navštívit Zlín – v loňském prvním ročníku festivalu byla Vysočina zastoupena dokumentárním filmem a fotografiemi o turistice z produkce studia BRAJA, letos už měli vysočinští turisté tři želízka v ohni – kromě filmu o průběhu Posledního puchýře 2013 v Humpolci od jmenovaných tvůrců BRAdová-JAneček soutěžili autoři z KČT Havlíčkův Brod a KČT Čeřínek. Protože víme, že práce všech zúčastněných z naší oblasti jsou na vysoké úrovni a témata, kterými se zabývali, nejsou zanedbatelná, chtěli jsme festivalové dění vidět na vlastní oči.

Jsme turisté, a proto ani tentokrát jsme neopomněli cestou zařadit krátké zastávky s poznávacím programem. 🙂
První byla na návrší nedaleko za Brnem – uměle navršenou mohylu z období stěhování národů (4.–7. století) zvanou Žuráň si vybral Napoleon jako pozorovací stanoviště před rozhodujícím střetem v bitvě u Slavkova (2. 12. 1805).

Bitvu „tří císařů“ Napoleon vyhrál; svou mistrovskou vojenskou taktikou donutil k ústupu  vojska ruského i rakouského císaře a následně s nimi uzavřel příměří. (Jen poblíž Jihlavy, u Štoků, se bavorští vojáci táhnoucí ke Slavkovu na pomoc Napoleonovi včas o výsledku bitvy nedozvěděli a v lítém boji se až do 5. prosince navzájem vraždili s rakouskými oddíly, které v této urputné lokální bitvě nakonec zvítězily. Více ve článku Šejdorfský mlýn v Okrouhličce.

Kamenný památník s plastickou mapou znázorňující postavení jednotlivých armád byl odhalen v roce 1930. (Více o Napoleonovi ve článku M+M Svatošovi – Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově)

Při další zastávce stačila několikasetmetrová odbočka z hlavní silnice, abychom se potěšili pohledem na národní kulturní památku, barokní hřbitov ve Střílkách.

Hřbitov byl vybudován v letech 1730–1743 majitelem panství Amandem Antonínem Petřvaldským, autorem sochařské výzdoby je Gottfried Fritsch.

Čtyři vázy symbolizují nebe, peklo, smrt a poslední soud.

V devadesátých letech byly některé sochy ukradeny, jsou nahrazeny kopiemi.

Proti hřbitovu je kostel Nanebevzetí Panny Marie postavený ve druhé polovině 18. století.

Ve Zlíně jsme se ubytovali v hotelu Saloon (bydleli jsme tam i během Posledního puchýře, pořádaného v roce 2010 ve Vizovicích) a hned odešli do Velkého kina (postaveno firmou Baťa v roce 1932), kde od 18 hodin začal program.

Ve vestibulu jsme se potkali s Věrou a Jirkou Veselými z našeho odboru KČT Čeřínek

a s havlíčkobrodskými autorkami soutěžních filmů Jarkou Kohoutovou a Lenkou Žákovou.

Hlavním bodem pátečního programu byl film o cestě českých motorkářů po americké Route 66; ještě před promítáním pohovořil o této slavné silnici představitel české společnosti přátel Route 66 Zdeněk Jurásek – přednáška i film byly obsahově velmi zajímavé a svižné – jen nevím, zdali mezi námi byli hlukomilci – my ostatní jsme značně trpěli při poslechu řvoucích motorů a průvodní country hudby…

Z Vysočiny nás přijelo jedenáct, na následujícím obrázku jsou téměř všichni diváci pátečního festivalového večera…

Sobota 29. března 2014 pro nás začala v areálu Baťova institutu seminářem o dokumentaci turistických akcí – nejdříve jsme vyslechli praktické rady pro fotografování a pak o práci s kamerou. Zkrátka – oba přednášející se snažili předat nám skvělé rady – a protože byli odborníci, navíc vstřícní a schopní svým projevem zaujmout, litovali jsme, že pořadatelé vyměřili pro jejich výklad necelé dvě hodiny…

Měli jsme předplacené i „muzejní dopoledne“, letmo jsme stihli komentovanou prohlídku sbírky obuvi, která je součástí nové expozice nazvané Princip Baťa. Ve třetím patře 14. budovy má návštěvník možnost (má-li čas a chuť) seznámit se nejen s historií a plány slavné firmy, ale získá i přehled o tehdejším dění v ČSR.

Nejsem práva hodnotit principy baťovského podnikání – zařadím některé zajímavé dokumenty, které Mirek ofotil a záleží na vás, jestli se začtete. 🙂

Ve stejném podlaží vznikla před nedávnem expozice Moderní cestovatelství, jejíž hlavní součástí jsou deníkové záznamy a fotodokumentace první cesty Hanzelky a Zikmunda, kterou podnikli v letech 1947–1950. Bohužel většina exponátů z původní sbírky vystavené ve zlínském zámku sem prý pro nedostatek místa (!) nemůže být zařazena…

Abychom využili příležitosti dozvědět se víc o cestě H + Z, ale i o dobrodružných výpravách Eduarda Ingriše a Stanislava Škuliny, škrtli jsme pro dnešek oběd a sytili se informacemi. 🙂

Středobodem výstavního prostoru je obrovský globus se záznamem podniknutých cest a originální stříbrná Tatra 87, s níž cestovatelé Jiří Hanzelka (1920–2003) a Miroslav Zikmund (*1919) ujeli 61 357 km po 48 zemích Evropy, Afriky a Jižní Ameriky, jejich dobrodružná výprava v letech 1947–1950 trvala 1290 dní.

Není možné připravit se při návštěvě Zlína o výhled z terasy v 16. patře tzv. mrakodrapu, který byl vystavěn na konci třicátých let minulého století pro ředitelství firmy Baťa – při komentované prohlídce jsme si užili i okouzlenou chvilku v pověstné pojízdné šéfovské kanceláři.

Zlín je pro nás „horáky“ město amerického střihu – rádi nahlédneme, ale rádi se vrátíme domů… Některé budovy vzbuzují mou pozornost chladnou odtažitostí:

Ve 14 hodin začal ve Velkém kině festivalový program vystoupením Valašského souboru písní a tanců Portáš z Jasenné.

Škoda jen, že umění členů vynikajícího souboru sledovalo tak málo lidí… Menší sál by této akci jistě více slušel…

Nastal okamžik, kdy byli na pódium pozváni všichni (přítomní) autoři, dostali upomínkové ceny a účastnické listy, žádné hodnocení nebylo zveřejněno.

O tom, kdo vlastně soutěžil, jsme se dozvěděli jen z listu promítnutého chvíli na plátně – tady je foto:

Pro snadnější orientaci v nepřehledném textu uvádím, že Lenka Žáková z KČT Havlíčkův Brod poslala dokument o otevření NS Bohuslava Reynka – vznik stezky nebyl jen počin turistický, ale má nesporný význam kulturní, Věra Veselá zachytila zážitky z tras několikadenní cykloakce v okolí Hřenska tak, že mohou zájemcům sloužit jako bezpracný návod pro zopakování, a film o Posledním puchýři 2013 z produkce studia BRAJA není jen dokument konkrétní akce, ale svým zpracováním a stylem prozrazuje celoživotní zájem autorů o organizovanou turistiku a službu všem jejím formám, včetně vlastivědné a kulturně-společenské – přesně v duchu dodnes platných zásad zformulovaných už při vzniku Klubu českých turistů. A to nemluvím o průvodním slově, které posluchače informuje, aniž by mu bránilo zároveň se polaskat s obrazem a potěšit nevtíravou, leč nápaditou hudbou.

V podmínkách pro zaslání autorského díla bylo uvedeno, že stopáž filmů musí být v rozsahu 10–30 minut. Nechápu však, proč pořadatel některé filmy na úkor jejich sdělnosti zkrátil, na základě jakého kritéria (při absenci odborné poroty) se rozhodl zasáhnout – např. dokument o NS Bohuslava Reynka skončil po několika záběrech tak, jakoby vypnuli elektriku…, ani Poslední puchýř nezůstal ušetřen…Vysvětlení, že to bylo nutné, aby zbyl čas na uvedení dalších filmů neobstojí, protože zdaleka nebyly promítnuty všechny, a z těch, které pro nás pořadatel vybral, jich několik bylo sdělných a zajímavých pouze pro účastníky té filmované akce…

Kromě kvalitní úrody vysočinské jsem ocenila film Podzim v Beskydech Dušana Jurka, velice se mi líbil dokument Špacír po Zlaté cestě (KČT Tachov) a tomíkovské studio Vlčí smečka nápaditě zpracovalo akční film o uskutečněných výletech.

Závěr odpoledne přinesl fotky Richarda Jaroňka, nad kterými se tajil dech, překrásné záběry africké přírody, divokých zvířat, exotických ptáků doplněné cestovatelovým povídáním o nejrůznějších dobrodružstvích bychom rádi poslouchali déle, než bylo možné…

Příjemně překvapila výborná Cestující hudba, která nám v příjemné zlínské restauraci servírovala rock a blues k večernímu posezení, posléze k tanci. 🙂

V neděli 30. března se asi deset festivalových „přespolňáků“ zúčastnilo s vizovickými turisty výletu na hřeben Chřibů – autobus nás zavezl k lesnímu penzionu Bunč, odkud jsme šli k rozhledně postavené na nejvyšším chřibském vrcholu Brdo.

V roce 1924 zde vystavěli turisté z Kroměříže Turistickou útulnu hostinskou na Bunči, která prý byla ve své době skvěle zařízena. V roce 1945 byla chata vypálena nacisty, po roce 1946 zase turisty obnovena, v současnosti už patří jinému majiteli. Chata stojí na velice frekventovaném místě, křižují se tu značené turistické trasy všech barev.

Název této lokality jsem slyšela poprvé – jméno prý dostala podle významné moravské osobnosti, Christiana Alexia Buntsche. Ten se sem do lesů uchýlil se svou rodinou v roce 1682, když v Uherském Hradišti řádil mor.

Opravy se v nedávné minulosti dočkala i zvonička, v níž třikrát denně, až do II. světové války, zvoníval místní hajný, pak byl zvon ukraden vojáky.

K rozhledně jsme šli červeně značenou cestou

a na některých místech si všímali pozůstatků  dálnice, která se tu začala ve třicátých letech minulého století stavět. Baťa se zapojil, ale přišla válka, v roce 1942 byly práce definitivně zastaveny a dílo zůstalo navždy nedokončeno. Vykácený průsek, podle dokumentace asi 44 kroků široký, pomalu zarůstá, přízračné, nedokončené stavby trpně čekají na zánik…
Obešli jsme torzo železobetonového mostu a obdivovali neporušenost materiálu – ještě dlouho tu bude strašit…

Tenhle má název „Zelený“, další nedokončené mostní konstrukce, které se na trase tehdy stavěné dálnice vyskytují, mají také „barevná“ jména.
Dočetla jsem se, že slovo dálnice je českého původu – prý jej vymyslel  před válkou zaměstnanec podniku výstavby dálkových silnic Ing. Karel Chmel – ten zahajoval i stavbu dálnice v tomto úseku. Když jsme se rozhlíželi po krajině, vůbec nás nemrzelo, že ze stavby sešlo…

Krátký výstup, a před námi se vypíná 24 metrů vysoká rozhledna.

Do sedmdesátých let tu stávala dřevěná vyhlídková věž, v roce 2004 byla nákladem 5,5 milionu Kč vystavěna podle návrhu architekta Svatopluka Sládečka kamenná rozhledna – pískovec pochází z nedalekých Žlutav. Od třicátých let minulého století to byla první nově vybudovaná kamenná rozhledna v ČR.

Naši kolegové-značkaři měli dneska jarní seminář, tak jsme si na důkaz soudržnosti alespoň oblékli značkařská trička.

Výhled nebyl několikahvězdičkový, ale mohlo být i hůř. 🙂

Díváme se na Chřiby, kterým se také říká Buchlovské kopce – v dálce pod pláštíkem mlžného oparu se ztrácí hrad Buchlov, nedaleko je Cimburk, Buchlovice – díváme se do kraje, kde se kdysi rozkládala Velkomoravská říše…

Ale ještě mnohem dříve, v době bronzové a starší železné (asi 1200–500 př. n. l.), se na svahu Brda usazovali lidé – archeologové zde našli zbytky valového opevnění.

Po návratu k Bunči jsme zašli k nedaleké Kubitově studánce

a pak už nás autobus zavezl do Zlína, festival se stal minulostí. Jsme rádi, že nám okolnosti dovolily zúčastnit se a nebýt odkázáni na zprostředkované zprávy…
Obligátní společné foto:

Jaro na Slovácku ve dni, který odpoledne rozkvetl do krásy, se nedá ignorovat – siločáry vtáhnou turistu z Vysočiny do svého mladě barevného středu – českomoravské pomezí se podobně rozjaří nejdříve za čtrnáct dní…

A tak jsme nechali silnici ubíhat k Brnu a zabočili do centra Starého Města u Uherského Hradiště, abychom na vlastní oči viděli, jak pokračuje stavba kostela Svatého Ducha. V roce 2010 jsme navštívili zdejší památník Velké Moravy, dostupná archeologická naleziště v okolí i Velehrad, dnes jsme byli zvědavi na současnost.

Už ve dvacátých letech minulého století uvažovali místní farníci o stavbě kostela, ale došlo k ní teprve na začátku nového tisíciletí; autorem projektu je Ing. arch. Ivo Goropevšek ze Slovinska. Na tomto historickém území jsou kořeny křesťanství v našich zemích – zde kázali Cyril a Metoděj, stával tu Veligrad.

Peníze Evropské unie výrazně urychlují dostavbu, a tak je naděje, že se za pár let dočkáme…

Pro nás netrpělivé je na tabuli v barvách vyvedena budoucí podoba současného staveniště:

Mezi Uherským Hradištěm a Brodem, poblíž obce Hradčovice, vlastně u osady Lhotka, na návrší zvaném Kamenná, ve výšce asi tři sta metrů byl v roce 2001 postaven elegantní 35 metrů vysoký vysílač.

Vyšlapali jsme po 98 „průhledných“ schodech obtáčejících kovovou konstrukci, abychom z vyhlídkové plošiny v 18 metrech nad zemí popatřili na krajinu, kterou máme v mysli zalidněnou krojovanými šuhaji a cérečkami – ale i pohled na Uherský Brod a hřeben Bílých Karpat na obzoru byl utěšený…

Čeho se dotkly v té zázračné hodince končícího odpoledne sluneční paprsky, získalo punc neobyčejnosti, stínové hry se nedají slovy popsat…

Návrat domů dosud nenazrál – posledním cílem naší poznávací výpravy byla Nivnice, obec asi 6 kilometrů od Uherského Brodu, která je označovaná jako nejpravděpodobnější rodiště Jana Amose Komenského; ale i Uherský Brod a Komňa se ucházejí o čest býti rodištěm vynikajícího učence – každopádně kdesi v tomto kraji stála jeho kolébka (a v pátek 28. března měl narozeniny). 🙂

Když jsme se dozvěděli, že v Nivnici na kopci u sv. Trojice mají skoro novou rozhlednu, nezahodili jsme příležitost a nejdřív si vyšlápli na ni.  🙂

Na infotabuli jsme se dočetli, že v dalších pěti obcích mikroregionu Východní Slovácko mají podobné dřevěné vyhlídkové věže. 🙂
Od nepaměti stávala na kopci Boží muka, v roce 1912 byla ze sbírky farníků postavena kamenná kaple.

Lesopark, původně založený k 10. výročí vzniku ČSR, byl během let zanedbán, ale po opravách kapličky těžce poškozené bouřkou v polovině devadesátých let, došlo i k jeho obnově.

Z daleka široka se scházejí ke zdejší kapli poutníci – za II. světové války byly poutě zakázány, pak totéž učinili komunisté…

Na následující mapce je oblast, ve které jsme se odpoledne pohybovali:

Nejatraktivnějším turistickým cílem v Nivnici je Bartkův mlýn, uváděný jako rodiště Jana Amose Komenského, filosofa a pedagoga světového formátu.

Stavení je neobyčejně bytelné – stávalo na okraji vesnice a často trpělo útoky nájezdníků, proto bylo vybudováno z kamene prosypávaného roztlučeným vápnem – proléváno vodou se vápno vyhasilo, ztvrdlo a stavba sloužila jako obranná. Komenský prý se narodil v čeledníku; pamětní deska je na mlýně už od roku 1942.

Při úplně poslední zastávce jsme na nivnickém náměstí obdivovali něžné rašící lístečky obtékané světlem zapadajícího slunce – tvořily slavnostní gloriolu kolem pomníku rodáka, který svým dílem daleko předstihl dobu, v níž žil.

Pomník zhotovil v roce 1892 ke 300. výročí narození J. A. Komenského (28. 3. 1592–15. 11. 1670) Antonín Beck, sochař z Kroměříže. Nivnický farář se ale tehdy ostře postavil proti umístění sochy „kacíře“ ve vsi, a tak našel vyhnanec místo v Uherském Brodě. (Jaká podobnost se skutečným osudem posledního biskupa Jednoty bratrské, který musel hledat místo k žití a práci v cizině!)
Pak si brodští v roce 1956 pořídili pomník nový (stejný je i v Naardenu v Holandsku, kde je Komenský pochován; autorem je Vincenc Makovský) a starý se konečně dostal na původní stanoviště do Nivnice.

V devadesátých letech při pobytu v Holandsku jsme samozřejmě jeden z cyklovýletů směřovali z Purmerendu, místa ubytování, do Naardenu, abychom se dotkli míst, která souvisejí s J. A. Komenským. Tehdy jsme ještě neměli digitální foťák, proto zařazuji sken fotografie – byla pořízena na dvoře bývalého kláštera, v jehož kapli byl český učenec v roce 1670 pochován; bronzovou bustu J. A. Komenského, kterou vytvořil pražský sochař Josef Strachovský, přivezli koncem 19. století čeští vlastenci do Naardenu.

Související články:
O Zlíně a Starém Městě se dočtete ve článku Za posledním puchýřem do Vizovic ,
o J. A. Komenském a bibli kralické jsme psali ve článcích Horní Jelení a Bible kralická .