Po hřebeni Arnoleckých hor

Od pramenů vodních toků na evropském rozvodí Labe-Dunaj vyhlídkovou cestou po česko-moravském pomezí, tedy:
z Řehořova k Nadějovu a Stáji, po hřebeni Arnoleckých hor k nejvyššímu vrchu Havlině a nejznámější Dědkově hoře až k Duši bludných kamenů v Měříně.
Velikonoční neděle 5. dubna 2015

Velikonoční neděli jsme se rozhodli strávit po svém, tedy turistickém, způsobu. Vydali jsme se do kraje, který není vyhlášen různými nej-, ale vnímavému poutníkovi se odmění solidní nabídkou a jedinečnostmi, které ocení teprve, když je spatří na vlastní oči a krajinu v této části pomezí Čech a Moravy projde vlastníma nohama.

Velmi volně se dá říci, že hranice česko-moravská je na mnoha místech i evropským rozvodím Labe-Dunaj. (Viz článek o „střeše Evropy“ Přechod Jihlavských vrchů: Křemešník – Čeřínek 2015).

Žijeme kousek od hlavního evropského rozvodí a historické hranice, značené kamennými obelisky, zhotovenými při zavádění tereziánského katastru v roce 1750 sochařem Viktorem Václavem Morávkem (1715–1779) z Polné (viz článek Ježek Vysočiny 2014) a dnešní radostnou velikonoční neděli jsme chtěli slavit putováním po místech pamatujících úplné počátky osídlování hraničního hvozdu.

Autobusem jsme odjeli do Řehořova (článek Stručná historie Řehořova) a v sedm hodin ráno už jsme stáli u rozcestníku, jehož tabulka nás směrovala na zeleně značenou turistickou cestu.

Ráno po noci, ve které na mnoha místech Vysočiny sněžilo, bylo mrazivé, a sluníčko mělo snahu (zatím marnou) prorazit mlhu, která v těchto výškách kolem 650 metrů nad mořem těžce a neúčastně ležela na okolních kopcích – sama nevěděla, kam se v příštích hodinách poděje.

O vesnici rozložené na svahu kopce je první písemná zmínka z konce 14. století, ale je velmi pravděpodobné, že všechny vsi v této oblasti, náležející ke katastru třebíčského kláštera benediktinů (založen 1101), vznikly během 12. století. Přes nedalekou Kamenici a Polnou tehdy vedla do Čech stará obchodní stezka. (Viz články – Řehořovský okruh a Z Polné do Řehořova)

Se zájmem jsme si prohlíželi, co všechno se v obci změnilo, bylo časně, náves i uličky zatím  liduprázdné, jen smečka obranářů zuřivým štěkotem hájila území svých pánů. 🙂

Za vsí jsme stoupali po rozvodí Labe-Dunaj kolem lokality zvané Na Vršcích ke Kopečku (627 m),  pod nímž, pár metrů od „střechy Evropy“, v úžlabině, tvořené  protilehlým Řehořovským vrchem (645 m), pramení Řehořovský potok, jehož vody tečou do Černého moře.

Prameniště napájející potok je vydatné, když se pak po pár kilometrech vody spojí s Nadějovským potokem, jsou zdatnou posilou říčky Balinky, pramenící na svazích Arnoleckých hor.

Několik výškových metrů a pár set kroků nás dělí od prameniště říčky Šlapanky, která odtud, ze svažité louky nad obcí Věžnice, donese své vody do Severního moře.

Na horním toku se tato říčka v některých mapách nazývá (a také místní ji tak většinou jmenují) podle obce Jamné Jamenský potok, který se na katastru města Polné stéká se Zhořským a Ochozským potokem a od toho okamžiku už není o názvu čiperné a milé říčky Šlapanky pochyb. Malý výlet do historie nám připomene, že ve strži pod hradem v Polné, na soutoku tří jmenovaných potoků, bývaly bažiny a místo ponuré a neprostupné, které si ve druhé polovině 15. století dal za cíl zvelebit syn Jiříka Poděbradského, Viktorin z Kunštátu, když vyženil Polnou věnem – v roklině vybudoval rybník, na památku původního stavu nazývaný Peklo. (M+M Svatošovi – Naučné stezky v Polné)

Šlapanka se po 39 kilometrech toku vlévá v Havlíčkově Brodě do Sázavy, když předtím ještě za Věžnicí (kdysi nazývanou Trojí Věžnice), před kamenným mostem U Lutriána, zmohutní přibráním vod Zlatého potoka (viz obrázky ve článku Jarní Vysočinou). Abychom si udělali pořádek ve Věžnicích – ta, blízko které je úžasně fotogenický most U Lutriána, je jiná nežli ta, u které Šlapanka pramení. 🙂 (Viz článek a obrázky: ZJTS v Kamenné 2013)
Ta Věžnice, nad kterou v místech zvaných Dlouhé louky, pouhých 100 metrů od zeleně značené turistické cesty, pramení Šlapanka, se kdysi nazývala Věžnice Bahenná – z názvu vyčteme, že tu stávala věž (asi strážní) a že ves leží na mokrém terénu – prameniště v Řehořovské pahorkatině je opravdu bohaté na vodu.

Nejlépe si ujasníte situaci o pramenech, jejichž vody dělí rozvodí, na mapce naší cesty.

Zelená značka nás vedla úbočím odevšad viditelného Kopečku do údolí, kde opat třebíčského kláštera jménem Naděj založil v polovině 12. století ves, která dostala jeho jméno. Na konci 13. století připadl Nadějov do majetku právě založeného proboštství v Měříně.

Sestoupili jsme ze severního svahu Kopečku (rozvodí obchází Nadějov zleva) a ocitli se v oblasti mokřadů, zvaných Nadějovské nivy. Je to trvale podmáčené území, kde žije mnoho druhů chráněných živočichů a rostlin – například na soutoku Nadějovského a Řehořovského potoka roste vzácná kapradina pérovník pštrosí. Prošli jsme kolem nadějovských rybníčků a začali stoupat na další kopec jménem Kopaniny, zase už přesně po evropském rozvodí Labe-Dunaj. Pěkná lesní cesta nás zavedla na starou silnici Jihlava – Žďár, po níž jsme zakrátko přišli k Velkému Ochozu, kam vede z Polné modrá značka (letos ji budeme obnovovat).

Obě značky, zelená i modrá, vedly kousek po silnici a přes kdysi důležitou křižovatku cest: z Jihlavy do Žďáru nad Sázavou a z Polné do Velkého Meziříčí – je jasné, že u takové křižovatky musela být velká přepřahací stanice – tak si představuji vznik obce jménem Stáj na moravské straně historické zemské hranice.
V této starobylé vsi se dosud zachovaly návesní lochy (sklepy), které pořád slouží k ukládání brambor a řepy.

Na návsi je kromě nich kaple sv. Jana Nepomuckého a rybník – celý komplex působí starosvětsky a mírumilovně.

Za vsí se značky dělí, rozvodí se ubírá spolu s modrou značkou k Rudolci, pak pod Žďárem k Novému Městu na Moravě a dále k Poličce;  my jsme se pořád drželi zelené a ta nás vedla na plochý hřeben Arnoleckých hor, které začínají kousek za Polnou Celenským kopcem (553 m) a táhnou se v délce asi dvacet kilometrů k Netínu – dá se říci, že tyto, prý nejnižší hory v České republice, leží jižně od Žďáru nad Sázavou.

Bylo znát, že stoupáme – nadmořská výška se blížila sedmi stům metrů a místy ležela dost vysoká vrstva sněhu, na slunečných stráních už však zurčely nesčetné potůčky a na svět se dralo množství pramenů.

Bylo proto dost obtížné najít ten, který je opravdovým počátkem řeky Balinky – té, která je na svém dolním toku ozdobou údolí mezi Uhřínovem a Velkým Meziříčím, kde se po asi třicetikilometrové pouti vlévá do Oslavy. (Fotografie soutoku ve článku Krajem Jakuba Demla, Balinské údolí – viz Nesměřské a Balinské údolí)
Určit pramen říčky Balinky se podařilo 2. 5. 2007 měřínským turistům – pramen označili, opatřili návštěvní knihou, vytvořili u něj odpočinkovou zónu – je radost zajít k němu, kochat se, poslouchat bublání vody a šumění krásného zdravého lesa…

Pramen vyvěrá na jižním svahu nejvyššího kopce Havlina (707 metrů), z jehož vrcholu jsme si užili krásný výhled na Žďársko a Bohdalovsko.

Vyčasilo se a pobyt zde byl opravdu ukázkový – modré nebe s neustále se měnícími dramatickými oblaky zdobně rozloženými kolem červenobílého vysílače, sytě hnědé pole, na sluneční straně nasáklé vodou z rozpuštěného sněhu, tmavá hradba lesa a bílé ostrůvky sněhu, místy dosahujícího po kotníky, kousek dál louky, na kterých už raší jarní tráva – přitom tak větrno a čerstvo, že bez rukavic by nebylo dobře… Vydržte pár obrázků… 🙂

Nad Kyjovem jsme v úžasu stáli a dívali se na naši Vysočinu… V dálce byl vidět Řehořov i Kopeček…
A taky, že se blíží těžké, tmavé mraky…

Na začátku Kyjova (asi 50 obyvatel), který se rozložil přímo na hřebeni Arnoleckých hor, jsme odbočili vlevo na lesní cestu, která vede po úpatí Kyjova (703 m), druhého nejvyššího kopce zdejšího masivu

a došli k lesní silničce Pavlov – Černá k rozcestníku, odkud je to na nejatraktivnější vrchol, Dědkovskou horu (694 m), jen 2 kilometry. Není nejvyšší, ale svými strmými stěnami, pověstmi a bohatou historií si získala obdiv a popularitu – po léta je vyhledávaným cílem.
Cestou jsme se stavili u Dědkovy studánky:

Na vrcholové plošině jsme se setkali s prvními turisty za celou cestu – rodina z Velkého Meziříčí prý slaví Boží hod velikonoční už dlouho tak, že všichni vystoupí na Dědkovskou horu, rozdělají oheň, opečou klobásky, popovídají a posíleni sestoupí do civilizace. Tito milí a vstřícní lidé nám nabídli občerstvení – nešlo nepřijmout – připravili nám skvělý zážitek!

Výrazný, zdáli viditelný vrcholek Dědkovské hory si uchovává svoji tajemnou atmosféru – báje o pokladech a skřítcích nepřipadají tomu, kdo sem vystoupí, vůbec přehnané… (viz článek ZJTS v Měříně 2011)

Autobus odjížděl z Měřína v 15:48, měli jsme před sebou ještě 6,5 kilometrový úsek, a tak jsme nemohli otálet.

Cesta do Blízkova byla „zpestřená“ sněhovou vánicí a kroupami – asi čtvrt hodiny se všichni čerti, kteří bydlí na Dědkovské hoře, ženili… Jak rychle nečas přišel, tak rychle odešel… 🙂 Zůstalo jen napětí v krajině, kterou jsme kráčeli… To zcela zpřetrhal další osamělý poutník, který se s námi zastavil, nabídl hlt rumu – když jsou ty velikonoce, že ano? – krátce a mile s námi prohodil pár slov, popřál hezké svátky a rychlým krokem odklusal směrem k Dědkovské hoře… 🙂

Na silnici z Blízkova v otevřené Měřínské kotlině s námi nenávistně klátilo studené větřisko, i déšť se sněhem se ukázal, ale než jsme došli do Měřína, zase už získalo nadvládu slunce. 🙂

Body na dnešní trase: Řehořov – rozvodí – pramen Šlapanky – Nadějov – Kopaniny – Velký Ochoz – Stáj – pramen Balinky – Havlina – Nad Kyjovem – Pavlov – Dědkova studánka – Dědkovská hora – Blízkov – Měřín = 27 km

Měřín byl cílem velikonočního výšlapu – prošli jsme vesnicemi, které od konce 13. století patřily zdejšímu proboštství, a tak měla naše cesta, kromě poznávání této odlehlé a opomíjené části Českomoravské vrchoviny, kde se některé kopce nazývají „kříby“, jakýsi logický důvod podložený historií.

V centru dvoutisícového městečka mají výtvarné dílo místního rodáka, sochaře Josefa Klimeše (*1928), které mě mocně oslovilo – má název Duše bludných kamenů:

Před nedávnem jsme byli v nedalekém Tasově a viděli množství bludných balvanů – při pohledu na ty v měřínském parčíku cítím, že představa sochařova o větrem hnané bludné duši dokonale souzní s náladou krajiny, která nám učarovala – balvany kdysi do ní doputovaly a už staletí rozmýšlejí, zda se s duší, která je lehkým dotekem rozechvívá a neustále svádí, vydají na další bludnou a nekonečnou pouť…

Celá trasa je na mapě KČT Jihlavsko, č. 79 🙂