PostHeaderIcon Po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky

Vycházka po Tasově a okolí s výtvarnicí Lidmilou Annou Dohnalovou
Středa 11. března 2015

Usmálo se na nás štěstí – a mělo tvář paní Dohnalové, se kterou jsme strávili nezapomenutelný den, v němž jsme si z jejího vyprávění budovali na autentických místech představu o dvou osobnostech, které jsou bezesporu jednou z příčin vstupu městečka Tasov do kulturních dějin.

Paní Lidmila Anna Dohnalová, malířka, grafička a ilustrátorka knih je dcerou Stanislava Vodičky, uměleckého knihaře a básníka, která v dětství a mládí poznala Jakuba Demla a podělila se s námi o vzpomínky na něj.

O životě a díle Jakuba Demla bylo napsáno mnohé – uctivě se skláním před vším, co mi dává možnost pochopit šíři jeho literárního talentu – dobře vím z vlastní zkušenosti, že porozumět jeho dílu není snadné, v současnosti převažuje u většiny čtenářů názor, že je příliš složité a plné jinotajů.

Jsem přesvědčená, že osobní postřehy paní Dohnalové i vzpomínky na vyprávění jejího otce Stanislava Vodičky (1910–1982), přítele Demlova, přispějí k vlídnějšímu nazírání na dílo básníka, který si zaslouží mnohem více pozornosti, nežli se mu běžně dostává.

Den, který byl vybrán pro komentovanou vycházku, si zřejmě neuvědomil její zásadní význam a moc se nesnažil o vstřícnost – celé dopoledne pršelo a byla citelná zima, proto fotografie z Tasova nejsou bohužel takové, jaké by si býval přál pořídit Mirek.
Zastavení první: Nejdříve jsme zašli ke hrobu Jakuba Demla (1878–1961), kněze a básníka pochovaného u farního kostela sv. Petra a Pavla.

hrob Jakuba Demla na starém hřbitově v Tasově; www.svatosi.cz

V únoru 2011 se při příležitosti 50. výročí úmrtí básníkova konala mše svatá a po ní vzpomínková slavnost – ve článku nazvaném Pocta Jakubu Demlovi se dočtete o průběhu této opravdu sváteční neděle a některá fakta ze života největšího tasovského rodáka.
Autorem výzdoby hrobu je sochař František Bílek – těžký kovový kříž zůstává nad odpočívajícím Jakubem Demlem a jeho přítelkyní, vydavatelkou Pavlou Kytlicovou, ale desky s epitafem byly ukradeny a zatím nenahrazeny. Byli jsme v Tasově 17. září 2010, a tak ještě máme obrázek s kompletním vybavením – deset dní poté zmizely kovové vázy, náhrobní desky i část řetězového plotu.

hrob Jakuba Demla v září 2010 před krádeží náhrobků

Na starém hřbitově zůstaly ještě dva secesní cihlové náhrobky navržené rovněž Františkem Bílkem – na tom, který je nad hrobem Dr. Karla Tůmy z Čikova, je kruhový medailon s portrétem Ježíše Krista a textem Přítel spí – jdu abych ho ze sna probudil, na druhém náhrobku je truchlící žena pod křížem – tam byl deset let po své ženě Martě, v roce 1939, pochován Antonín Deml, poštmistr tasovský, bratr Jakubův.

náhrobky na jřbitově u kostela byly postaveny podle návrhu sochaře Františka Bílka

Tasov, který má v současnosti asi 650 obyvatel, byl už na počátku 13. století důležitým správním a církevním centrem, obec však byla pravděpodobně založena již o století dříve, i když první písemná zmínka je z roku 1233.
Městečku dominuje barokní kostel sv. Petra a Pavla, který dostal tuto podobu v polovině 18. století při přestavbě financované hrabětem Josefem z Paaru, tehdejším majitelem tasovského a budišovského panství.

kostel sv. Petra a Pavla v Tasově

boční vstup na starý hřbitov u kostela

Původní kostel byl vystavěn Sezemou z Tasova ve 14. století, avšak ani ten nebyl první církevní stavbou v místě. Při stavebních úpravách fary bylo v roce 2009 zjištěno, že na jejím místě stávala románská rotunda sv. Jiří (archeologové objevili její základy z konce 12. století i hroby v blízkém okolí), v polovině 13. století přebudovaná na raně gotický kostelík (prý) stejného zasvěcení. Po stu letech kostel sv. Jiří zchátral a hřbitov u něj nedostačoval, proto byl jen malý kousek od něj, na návrší obehnaném kamennou zdí, kde snad původně stával dvorec, vystavěn chrám sv. Petra a Pavla.

tasovský chrám sv. Petra a Pavla s gotickým jádrem byl barokně přestavěn v polovině 18. století

Při archeologických vykopávkách na podzim 2014 byly v prostoru za gotickým vstupem na hřbitov objeveny kamenné základy věže samostatně stojící mimo kostel (pravděpodobně jako součást opevnění) – podle starých zápisů měla zvony a také hodiny (1594).

lomený gotický portál vstupní věže do areálu

základy gotické věže-zvonice objevené na podzim 2014

Při barokní přestavbě kostela gotická zvonice zanikla a ze starého kostelíka sv. Jiří byla postavena fara, dnes prohlášená kulturní památkou.

na místě původního gotického kostela sv. Jiří byla v polovině 18. století postavena fara

V té době působil ve službách hrabat z Paaru sochař Alexandr Jelínek, usazený ve Velkém Meziříčí, který je autorem tři a půl metrů vysokých soch sv. Petra a Pavla umístěných kvůli dobré viditelnosti z více stran a úhlů na nárožích bezmála čtyřicetimetrové věže chrámu, stejně jako andílků na sloupcích před kostelem (bohužel se zachovali jen dva – jejich originály jsou uschovány a venku jsou kopie – třetí byl ukraden) a sochy sv. Jana Nepomuckého v parčíku na náměstí; Jelínkovým dílem je snad i socha sv. Jiří u fary.

socha sv. Jiří je velmi pravděpodobně dílem Alexandra Jelínka

Aby byl výčet tasovských kostelů úplný, je třeba se zmínit o druhém farním kostelu sv. Václava, též románského původu, který stával na opačném konci městečka na opevněném návrší před panským dvorem. Byl zbořený v roce 1785, žulová křtitelnice ve tvaru kalicha je od roku 1931 přestěhovaná v Demlově zahradě.

Jsme vděční paní Dohnalové, že nedbala nepohody a byla nám skvělou průvodkyní.

malířka Lidmila Anna Dohnalová

Zastavení druhé: „Městeček“ – tak se za Demlových a Vodičkových časů nazývalo centrum Tasova, ke kterému se z Bosny, okrajové části, kde stála Demlova vila, došlo Ulicí (je už Demlova?).

centrum Tasova - vlevo hostinec U Lišků, v oranžovém domě bývalo od roku 1946 knihařství Stanislava Vodičky, dále vzadu stará pošta

Stanislav Vodička, rodák z Rožďalovic, přišel do Tasova v srpnu 1934 a převzal knihařskou dílnu po synovci Jakuba Demla Josefu Studeném, se kterým se vyučil v dílně Jana Rajmana v Rožďalovicích knihařem. Josef Studený si zařídil dílnu v přízemí domu Antonína Demla, poštmistra, a když se oženil, nabídl ji Vodičkovi.

stará tasovská pošta - Antonín Deml byl poštmistrem

V době příchodu Stanislava Vodičky do Tasova už byl Antonín Deml na penzi a každý den, když poklidil své malé hospodářství (měl dvě krávy, prasata, husy, slepice) zašel do dílny na kus řeči, později tam pravidelně chodíval i Jakub Deml, který už tehdy bydlel ve vlastním domě. Stanislav Vodička poznal básníka Demla, když se ještě učil u Rajmana, tehdy tam Jakub Deml přijel podepisovat své vydané knihy a on mu byl při expedici dán „k ruce“, jak napsal ve své knize Básník Jakub Deml v Tasově (vyšla v roce 1991). Než si postavil vlastní dům, bydlel Jakub Deml u bratra, kde měl malou kuchyňku a pokojík. Stanislav Vodička ve své knize vzpomíná, že Antonín Deml (1870–1939) byl velice hodný člověk a vlastenec, svého bratra Jakuba měl upřímně rád a celý život byl jeho mecenášem, ačkoliv o tom téměř nemluvil.
V roce 1946 přestěhoval Stanislav Vodička svou dílnu do objektu bývalého lihovaru, hned vedle hostince U Lišků,

v místnosti za zadním oknem bývalo od roku 1946 knihařství Stanislava Vodičky

paní Dohnalová si pamatuje, že Jakub Deml tam sedával na skládací židli, povídal si s jejím tatínkem a pokuřoval faječku, někdy mu došla naproti do trafiky pro tabák.

v rohovém domě bývalo za Demlových dob pekařství a trafika, pod kostelem hostinec U Prokšů

Upozornila nás, že k oknu v rohu budovy vedly schůdky, po kterých vystoupila, zaklepala a dostala tabák okénkem, které je dosud v okenním křídle patrné – tak byl tehdy zajištěn oddělený prodej tabáku v provozovně, kde bylo pekařství.

Vodičkovi bydleli v bytě pronajatém od Studených na samotě Papírna u Oslavy, dobré dva kilometry od Tasova, a malá školačka Lidmila by bývala nestihla během polední přestávky dojít ze školy domů a zase se vrátit, tak chodívala za tatínkem do dílny, kde se často s Jakubem Demlem, kterého pojilo s jejím otcem vřelé přátelství, setkávala. Pamatuje si ho jako usměvavého a hodného pána, který jí dělal křížek na čele. Ve své knize o Jakubu Demlovi píše Stanislav Vodička, jak kněz pokaždé, když potkal venku děti, utíral jim usmrkaný nos a žehnal čelo křížkem.

V polovině třicátých let prožíval Deml špatné období – po smrti Pavly Kytlicové, která přišla za ním do Tasova v roce 1921, od roku následujícího bydlela v nové vile a až do své smrti v lednu 1932 vedla velmi zdatně Demlovo nakladatelství, se cítil sám a těžce se vyrovnával s praktickou stránkou života. Mladý knihař Vodička básníka velice obdivoval a často ho, když skončil v dílně, doprovázel do vily v Bosně, zatopil mu a poseděl s ním – básník buďto četl a na okraje knih vpisoval své poznámky nebo vyprávěl různé příhody z literárních setkání, přičemž uměl velmi dobře napodobovat, jeho herecké výstupy prý byly zábavné a užili si při nich plno smíchu.
Když pršelo či byla jiná slota, nešel knihař pozdě večer do svého bytu na samotě u Tasova, zůstal přes noc ve vile, ráno uvařil kávu, poklidil a pak se odebral do dílny, jen v neděli zašel do bytu v Papírně. Stanislav Vodička píše ve své vzpomínkové knize, že Deml, vysvěcený roku 1902 na kněze, sloužil v kapličce umístěné v poschodí své vily každý den mši – i on jí byl někdy přítomen. Jakub Deml byl hluboce věřící, i když k některým církevním zákonům měl výhrady, neznal kompromisy a byl proto občas ve sporu s nadřízenými – mluvil, psal i kázal „hlava nehlava“, nevyjadřoval se vždy vybraně, ale jeho poezie byla něžná a křehká…

V roce 1937 se Stanislav Vodička oženil a Jakub Deml každý den po obědě, na který chodil do Liškovy hospody a sedal si vždycky ke stolu pacholků a čeledínů, přicházel do jeho dílny, povídal a pokuřoval, faječka mu často zhasínala, a tak stále škrtal a připaloval a sirkami se trefoval ke kamnům (kdysi prý jich po vykouření jedné fajfky Stanislav Vodička napočítal za odpoledne sedmdesát!)

Postupně se v knihařství zformovala návštěvní společnost, jíž básník dominoval – dokonce se mluvilo o Klubu, ale také, a to po převzetí moci komunisty, o „bahnu Tasova“ – pologramotní tehdejší političtí vládcové byli nervózní z osobnosti Jakuba Demla i jeho přátel a rozhodli, že knihařství v Tasově nepotřebují a nestrpí – připravili knihaři Vodičkovi takové podmínky, že nebylo možné dílnu udržet – a tak od 1. prosince 1951 až do odchodu do důchodu (1961) pracoval Stanislav Vodička mimo krátkou epizodu kopáčskou v Kablu ve Velkém Meziříčí, kam se i přestěhoval do vlastního domku.
Odcházel z Tasova s velmi špatným posudkem napsaným velmi špatnou češtinou tehdejšího vševládného předsedy MNV Stanislava Valy, který byl zároveň předsedou KSČ – Jakub Deml ho nazýval Kazik.

Od těch dob převratných změn k horšímu přicházel Stanislav Vodička za Demlem jen v neděli odpoledne. Úcta Tasovských k Demlovi nebyla tehdy valná – a když přece, tak jako ke knězi, vůbec ne k básníkovi; na začátku padesátých let dostala nenávist příležitost propuknout otevřeně – Deml byl nucen projít soudním procesem kvůli podezření z kolaborantství – jak známo, vše dopadlo dobře zásluhou s režimem souznějícího Vítězslava Nezvala, který považoval Demla za svého přítele a jeho literární práce si velice vážil…
Jakoby všichni zapomněli na květnové dny v pětačtyřicátém, když Jakub Deml nabídl svůj život náhradou za život rukojmích zajatých nacisty, kteří hledali v obci partyzány – před vypršením ultimáta byl naštěstí Tasov osvobozen Sovětskou armádou…

Rozhlédněme se ještě po Tasově

výhled z hlavní tasovské ulice

– střed městečka zdobí od konce 19. století pískovcová socha sv. Josefa od Antonína Suchardy mladšího z Nové Paky,

socha sv. Josefa je dílem Antonína Suchardy; foto Silva Poukarová

pár desítek kroků dále je budova bývalé měšťanky, do které chodíval Jakub Deml předtím, než nastoupil do gymnázia v Třebíči, kde se seznámil se svým celoživotním guru, básníkem Otokarem Březinou, který měl vliv na jeho rozhodnutí stát se knězem.
Od roku 2002 je v budově staré školy Literární památník Vysočiny – expozici věnovanou Jakubu Demlovi, Pavle Kytlicové, Marii Rose Junové, Stanislavu Vodičkovi, Františku Bílkovi a dalším osobnostem jsme navštívili roku 2011 a obrázky zařadili do článku Pocta Jakubu Demlovi.

v budově staré školy je Literární památník Vysočiny

Ve výčtu osobností z Vysočiny, se kterými se stýkal Jakub Deml, by neměla chybět „uhrančivá postava“ Josefa Floriana, který zaujímal v Demlově životě výsadní místo – sedm let s ním úzce spolupracoval ve staroříšském nakladatelství, pak se pro rozpory načas rozešli, ale své styky zase obnovili, ukončila je až smrt Florianova (1941).
Stanislav Vodička vydává ve své výše jmenované knize svědectví o tom, že na návštěvě v Demlově vile byl i básník Jan Zahradníček z nedalekého Uhřínova.

Na městečku v Tasově se zachovaly funkční lochy,

lochy na městečku v Tasově

kolem nichž právě obcházelo jaro:

jarní pozdrav z Tasova

Před odchodem z centra zbývá ukázat místo, kde stával farní kostel sv. Václava se hřbitovem – dnes na tom vršku trůní supermarket:

v těchto místech stával kostel sv. Václava, zbořený ke konci 18. století

Přes „Městeček“ jsme se vydali „Ulicí“ směrem k Jabloňovu – dnes je to úzká, poměrně dobrá asfaltka, donedávna však právě toto byla ta legendární „posraná ulice“, v jejímž blátě tahal kněz Deml svou sutanu a prorokoval, že jednou ponese jeho jméno; semtam se shýbl pro slepičí peříčka, kterými čistil a protahoval fajfku… Slepice, husy a kačeny však neztrácely v blátě jen peříčka… Chudák huňatý bílý Demlův pejsek Bubáček, bázlivý a schovávající se i před drůbeží za pánovu nohavici, měl, než došli do „Vily“, dlouhé chlupy obalené v blátě.

Když jsme překročili mostek přes tasovský potok, byli jsme ve čtvrti Bosna, našem třetím zastavení.
Paní Dohnalová nám vysvětlila vznik názvu – prý se uchytil po slovech jednoho vysloužilce, který během první války bojoval v Bosně, šťastně se navrátil a na kraji Tasova, za potokem ve stráni si postavil chaloupku řka: „Tohle je teď moje Bosna!“

Jakub Deml začal vilu v Bosně stavět v roce 1921 podle plánů architekta Bohuslava Fuchse, o rok později se do ní nastěhoval s Pavlou Kytlicovou, která se na stavbě finančně podílela. Jistým obnosem prý přispěl bratr Antonín i prezident TGM, který si Demlova umění velice vážil, stejně jako Otokar Březina, jemuž patřil v poschodí vily hostinský pokoj – bohužel ho využíval jen několik málo let (†1929).

vila Jakuba Demla byla dostavěna v roce 1922 podle projektu architekta Bohuslava Fuchse

Jakub Deml napsal v Pozdravu Tasova, že Otokar Březina přišel do Tasova ponejprv v létě roku 1921 a bydlel s nimi přes měsíc na poště u Antonína. Chodívali spolu na ryby – zatímco Deml lovil, Březina si četl Homéra či Platóna, ale sledoval přitom pozorně přírodu. Říkával, že okolní krajina je vlastně anglický park…

u vstupu do vily je pamětní deska, dílo akademického sochaře Miloše Vlčka

Demlova zahrada bývala plná květin – od časného jara, celý rok některé kvetly; do vily často přijížděli ctitelé básníkova díla (někdy mu to bylo až nemilé), prošli zahradu, uctivě prohodili pár slov… Blízké přátele přijímal Deml vždy s otevřenou náručí – i když se stávalo, že někdy o sobě uslyšeli, co jim nebylo příjemné…

Básník miloval topoly, do každého rohu zahrady zasadil jiný druh této rychlerostoucí dřeviny – když jeden ze stromů nadzvedával sousedům základy stavení a musel být poražen, těžce se s ním loučil a žaloval příteli knihaři, jak topol plakal a vzdychal…
Obzvláště přilnul k topolům balzamovým, jejichž poupata voní, až někdy včely opile padají z nich na zem – letorosty voňavého topolu sázel do mokřin a všude, kam to jen šlo – Tasovští ale občas měli jinou představu o využití svých pozemků a sazenice ničili. Přesto se dosud některé stromy zachovaly – v Demlově bohulibé činnosti teď pokračuje paní Dohnalová – rozpěstované proutky nacházejí svá místa pod sluncem …

Vrátili jsme se na městečko, zastavili se u křížového kamene

křížový kámen v Tasově

a vydali se cestou směrem k Vanči – hned za obcí padne každému zrak na další křížový kámen – oba jsou spojovány s poutí sv. Cyrila a Metoděje.

křížové kameny v Tasově jsou spojované s poutí sv. Cyrila a Metoděje

křížový kámen u cesty do Vanče

Půldruhého kilometru za Tasovem kříží silnička cestu potoku s krásným jménem Polomina – paní Dohnalová poznamenala, že v době jejích školních let zněl ten název Polomí – podle mne je to nádherné libozvučné slovo probouzející fantazii…
Zastavení čtvrté byla vlastně vycházka po břehu Polominy. Bez deště a ve vonícím jarním lese. 🙂

potok Polomina

Údolíčko vpravo od silnice, kterým spěchá Polomina k Oslavě, se postupně zužuje, aby po necelých dvou kilometrech balvanitý les ustoupil a udělal místo louce u Oslavy.

dříce se potoku říkalo Polomí

Ve dvacátých letech během první pozemkové reformy došlo při parcelaci budišovského velkostatku k situaci, že balvanitou, podle názoru místních sedláků neužitečnou stráň nad potokem nikdo nechtěl koupit. Antonín Deml, který stejně jako jeho bratr Jakub miloval přírodu, a zvláště stromy, nechtěl, aby tento romantický kousek světa s balvanitými skalkami a prastarými borovicemi čekal nejistý osud, proto ho koupil.

nad potokem se zvedají kamenité stráně

Pan poštmistr chodíval do Hrdel (tak tomu úzkému mechovatému údolí říká ve svém díle Jakub Deml) skoro každý den – zajel tam s kravkou, popásl ji, nasekal trochu trávy, posbíral suché klacky – miloval tu stráň nad potokem – a na vlastní oči jsme viděli, že věru bylo proč.

lávka přes Polomí

Pro své vycházky si tuto cestu rád vybíral i básník Otokar Březina – oceňoval poezii místa i to, že zde bylo liduprázdno. V jeho časech stávala pod strání u loučky dřevěná chata a vedle ní, na bludném balvanu, Otokar Březina odpočíval a možná k němu přicházely múzy…
Stanislav Vodička o tom v knize Básník Jakub Deml v Tasově napsal:
„ Po stráni rozběhlé silenky a zbloudilé smolničky dovedou vás po okraji lesa do míst, kde tak často odpočíval Otokar Březina a která posvětil svým pohledem. Přivedou vás ke kameni, ve kterém vytesaný rámec světle pohlíží do javorového ráje a čeká desítky let na dárce, jenž by do něho vložil desku s nápisem „Zde sedával Otokar Březina“…

Lidmila Anna Dohnalová u kamene, kde sedával Otokar Březina

Dřevěnou chatku odvál čas, zbyly jen kamenné, sotva znatelné schůdky a základy – a to světlé místo připravené pro pamětní desku…

kámen je připravený pro osazení pamětní desky

Třeba se dočkáme…

louka u Polomí, kde stávala dřevěná chatka a u ní kámen, kde při procházkách odpočíval Otokar Březina a sbíral inspiraci

V čarokrásném údolí však objeví poutník i technickou památku – u splavu bývalo zařízení, pomocí něhož se voda zadržela a potrubím a rourami rozváděla postupně podle rozpisu na půdu jednotlivých vlastníků družstva, kteří tento důmyslný zavlažovací systém vybudovali.

u splavu bylo zařízení, které zadrželo vodu a ta se pak potrubím rozvedla podle pořadníku na zavlažování pozemků družstva majitelů

Dnes už zavlažovací zařízení neslouží, je zanesené, ale na cestě jsou ještě dobře patrné horní hrany cementových rour.

technická památka už dnes není v provozu

kamenité údolí koupil ve 20. letech 20. století Antonín Deml

Cesta údolím ústí na nivu u Oslavy, kde v jednom z nejkrásnějších míst na řece stojí mlýn, budovaný několika generacemi – naposledy patřil rodu Stejskalových, dědic majetku však nehospodařil dobře a nakonec musel celý objekt prodat.

Polomina vtéká kousek za loukou do Oslavy

Na kraji lesa u louky je několik starých chat, ale zanedlouho cesta končí u plotu!

balvanité stráně se rozestoupily a udělaly místo nivě u Oslavy

Nový majitel Roman Holomek, prý jeden z nejbohatších moravských podnikatelů, si nepřeje, aby lidé chodili podél řeky, tak zahradil cestu…

tady je Holomkovo!

Tady cesta končí, je třeba vrátit se k výchozímu bodu.

okolní stráně jsou jen obtížně schůdné, mlýn je oplocen

Při návratu bylo samozřejmě stále nač se dívat – snad následující fotografie trošku přiblíží atmosféru podivuhodného údolí:

část cesty jsme šli po druhém břehu potoka

naše průvodkyně Lidmila Anna Dohnalová, malířka, grafička a ilustrátorka knih z Velkého Meziříčí

Ing. Josef Poukar s dcerou Silvou, iniciátoři vycházky

romantické údolí milovali básníci Březina a Deml

Tasovsko je charakterizováno žulovými balvany

Polomina spěchající k Oslavě

při parcelaci půdy ve 20. letech 20. století tyto kamenité stráně nikdo nechtěl - Antonín Deml je považoval za nádherné a koupil je

údolí se rozestupuje směrem k silnici vedoucí z Tasova do Vanče

V Tasově nad křižovatkou, ze které se rozbíhají silnice k Velké Bíteši, Jinošovu a Vanči, nemůže člověk přehlédnout impozantní staletou lípu na návrší, které jakoby drželo okraj náměstí.

300 let stará tasovská lípa na rozcestí k Vanči, Velké Bíteši a Jinošovu

Když zajde obdivovatel blíže ke stromu, zjistí, že stojí před cukrárnou! 🙂
A v té bylo zastavení páté, při kterém jsme však neodbočili od tématu – stěny cukrárny byly totiž bohatě vyzdobené obrazy (našli jsme také jeden od Lidmily Dohnalové) a paní majitelka nám s hrdostí vyprávěla, že tamten brýlatý pán v černém klobouku je kněz a básník Jakub Deml, zdejší rodák – bylo to dojemně milé…

Zastavení šesté Hrádek nad Tasovem.
Zřícenina gotické tvrze na kamenitém, stromy zarostlém ostrohu, na dohled od Tasova je místo, kam básníci Deml, Březina i Vodička často směřovali při svých vycházkách. Z přístupové cesty jsou výhledy na Tasov skutečně obdivuhodné – krajina s kostelem otevřená do nekonečna…

výhledy na Tasov z cesty ke Hrádku

Jakub Deml zaznamenal výrok Březinův při jedné vycházce: „ Ale ten kostel má takovou polohu a stojí na takovém místě, že dominuje celé krajině a uplatňuje svou krásu ze všech stran. Dovedli ti staří architekti najíti to pravé místo pro takovou budovu! V celé této krajině je to to jediné místo: všecky paprsky Tasova se v něm přímo protínají a sbíhají, je to něco duchovního, dnešní architekti by to nedovedli…“ (J. Deml – Pozdrav Tasova).

Vznik gotické tvrze Hrádek zasazují historikové do konce 14. století, od poloviny 16. století je už uváděna jako pustá. Do dnešní doby se zachovalo torzo obytné věže s klenutím – paní Dohnalová s lítostí řekla, že zdivo se rychle rozpadá – pamatuje si, když ještě byly vidět rýhy po šalování; za jejího dětství bylo možné vylézt nahoru na zbytky věže, což zhusta využívali…

zbytky obytné věže gotické tvrze na návrší nad Tasovem

Jen ten, kdo vystoupí na ostroh, může ocenit tajemnou, až mystickou atmosféru – návrší obtéká potok Zážlebík a u paty kopce je prý černá a úrodná hlína, kterou si chodívaly brát tasovské ženy do květináčů, aby se kytkám dařilo. Jakub Deml říkával, že ta zem je černá od krve vojáků, co tam byli zabití, když Žižka dobýval tvrz…

potok Zážlebík obtéká návrší s Hrádkem

věž tasovského kostela je průsečíkem krajiny

Zastavení sedméobřadní kámen na vrchu Háj nad Tasovem.
Při putování po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky jsme nemohli vynechat místo na zalesněném kopci (ve směru na Holubí Zhoř), které evokuje úsvit lidských dějin – při pohledu na obřadní kámen se vybaví v mysli obřady keltských kněží, zapálené louče, mlčenliví okolostojící…

obřadní kámen na vrchu Háj nad Tasovem

Při pohlazení kamene člověk přímo na dlani cítí jeho stáří…

návrší bylo původně osázeno listnatými stromy - proto název Háj

Jakub Deml prý považoval kámen za obětní – v dobách šerého dávnověku asi býval háj s bludným balvanem ideálním shromaždištěm.

dnes je kolem hustý, převážně borovicový mladý les

Paní Dohnalová se zmínila o existenci tasovské lidové písničky „Nad Tasovem je háječek“, která se vztahuje přímo k tomuto místu – i z toho je vidět, že se jedná o významnou lokalitu v životě lidí.

Zastavení osmé řeka Oslava pod zříceninou hradu Dub (Tassenberg)
Z Tasova jsme vyjeli směrem západním. Asi v polovině táhlého kopce nad Panským (Jelínkovým) mlýnem u silnice, která spojovala dvě základní centra panství hrabat Paarů, Budišov a Tasov, stojí  socha sv. Josefa s Ježíškem, kterou velice obdivoval Jakub Deml. Dílo Alexandra Jelínka bylo ke spojovací cestě osazeno roku 1728 – dnes je tu pravděpodobně kopie. (Budišov a okolí jsme navštívili před časem – viz Zahájení jarní turistické sezony 2014)

asi v polovině táhlého vrchu při silnici z Budišova do Tasova stojí socha sv. Josefa s Ježíškem

Před Panským mlýnem jsme zahnuli vlevo na silničku k bývalému Stejskalovu mlýnu, po chviličce se objevila Oslava. Podle mínění mnohých je řeka v těchto místech pod hradem Dub nejkrásnější… Blížíme se ke splavu a najednou cesta končí! Pevná závora, nepřehlédnutelné výstrahy! Majitel Holomek zahradil jedinou přístupovou cestu, je prý jeho. Nevím, proč mi najednou neodbytně zvoní v hlavě latinské rčení… Doma jsem pak na netu zjistila, že mnoho lidí, zvláště cyklistů, kteří zůstali před závorou, použilo v komentářích výraz nomen omen.

silnička vedoucí k bývalému Stejskalovu mlýnu najednou končí závorou - současný majitel Holomek cestu zahradil - snímek symbolicky temný jako úmysl

K chatám na protějším břehu je umožněn jen uzoučký průchod vedle zadrátovaného pozemku – podél splavu, ke kterému chodíval Jakub Deml na ryby, přicházíme k chatrné lávce vedoucí na druhý břeh.

k tomuto splavu chodíval Jakub Deml na ryby

Deml chytával ryby u tohoto splavu, u vanečského a u Papírny – moc prý toho sice nechytil, ale miloval řeku ve všech ročních obdobích…

k chatám na protějším břehu je umožněn úzký průchod kolem Holomkova pozemku

splav pod mlýnem - jedno z nejkrásnějších míst na Oslavě

lávka na protější břeh, kam musela být přeložena žlutá turistická značka

Od řeky jsme vzhlíželi na ostroh obtékaný řekou, na kterém začátkem 13. století vystavěli pánové z Lomnice a Meziříčí na ochranu cesty Pooslavím hrad Tassenberg – podle historicky ne zcela podložených informací snad tam stál hrad už v roce 799 – jisté ale je, že od konce 14. století už byl jeho osud zpečetěn – má se za to, že byl rozbořen za domácích válek mezi markrabaty. V současnosti obepíná celý skalnatý hřeben plot – prý jsou tam vysázené stromky, tak aby jim někdo neublížil…

pěšina kolem řeky u mlýna - přístup na hrad Dub je prakticky znemožněn - vše je oploceno

Oslava u Holomkova mlýna

Jakub Deml napsal, že jednou při pohledu na šedé hlavy balvanů vynořujících se ze země nazval je Otokar Březina „velrybové mocní“, a už nikdo jim to jméno nevezme.

"velrybové mocní" prořídli - množství balvanů z řeky se přestěhovalo do zídky pode mlýnem

hospodářské budovy u mlýna; foto Silva Poukarová

Šli jsme žlutě značenou turistickou trasou, která sleduje Oslavu od Velkého Meziříčí a opouští ji u Holomkova mlýna, aby podél potoka Kameňáku přivedla poutníky do Kamenné a přes Pyšel až do Studence na nádraží.

potok Kameňák se vlévá do Oslavy pod mlýnem

Čas se nachýlil, prohlédli jsme si zdálky cestu, kterou jsme kdysi chodívali a obrátili se zpět.

Holomkův mlýn u Oslavy je obehnán kamennými zídkami a ploty, takže přístup ke zřícenině hradu Dub na ostrohu nad ohbím řeky je téměř nemožný

Bobr má však své vlastní zákony…

bobr je svým vlastním pánem

…a sněženky tu vyrůstají stejně jako v dobách Demlových.

sněženky u stezky na břehu Oslavy neohromí lidské pachtění

Dočetla jsem se ale, že Jakub Deml neměl rád bílou barvu, prý ani bílé květiny – říkával, že bílá není žádná barva… 🙂

Zastavení deváté samota Papírna.
Možná je ten pravý čas zařadit mapku Tasova a okolí:

místa navštívená při vycházce po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky 11.3.2015

Na mapce vidíte polohu samoty Papírna, kterou koupil v roce 1933 Josef Studený a do roku 1948, nežli mu živnost znárodnili, vyráběl v objektu cementové zboží. Původní papírna vznikla už v roce 1719 a produkovala široký sortiment – provozovna však dvakrát vyhořela a z objektu zůstala pouze obytná část. Manželé Studení pronajali v roce 1934 kuchyň a jeden pokoj v Papírně mladému knihaři Stanislavu Vodičkovi, který tu zůstal příštích dvacet let a s manželkou vychoval dceru Lidmilu, naši průvodkyni.

samota Papírna, kde bydlela s rodiči Lidmila Dohnalová-Vodičková celé mládí

Paní Dohnalová nám popsala, že k osvětlení sloužila vodní turbina vybudovaná v náhonu, pro pitnou vodu chodili k nedaleké studni.

studna, která zásobovala vodou obyvatele Papírny

Místo pod kamenitým srázem u Oslavy, kde stojí Papírna, je velmi romantické – vždycky o prázdninách si v domě pronajímali pokoje lidé z Brna, sjížděly se sem většinou rodiny osobností působících v kultuře. Stávalo se, že se tu najednou sešlo i dvacet dětí různého věku a bylo hodně veselo – Lidmila Dohnalová vzpomínala, že dokonce pod vedením jedné brněnské herečky nacvičovali a zahráli pohádku.

Syn Studených postavil na skále nad domem chatu,

chata na srázném říčním břehu; www.svatosi.cz

obytný dům byl přebudován a stále patří potomkům rodiny. Paní Dohnalová strávila své dětství a mládí v idylických místech, která se bezpochyby stala podnětem k její výtvarné práci.

paní Lidmila Anna Dohnalová přede dveřmi bytu, kde strávila prvních dvacet let života (levé okno je z Vodičkovy kuchyně); foto Silva Poukarová

Dozvěděli jsme se, že pod jedním z kamenů na stráni byl nalezen poklad – divoký králík při hrabání nory odkryl množství tenkých starých mincí, které pan Vodička sesbíral a celý nález odevzdal do muzea (další osud pokladu paní Dohnalová nezná).

pod označeným kamenem byl nalezen poklad; www.svatosi.cz

Nádherná příroda v okolí řeky Oslavy jistě oslovovala vnímavou osobnost Stanislava Vodičky – dojmy, nálady a obrazy inspirované přírodou Tasovska, nasbírané během života, zaznamenal ve zralém věku ve svých básnických prózách, které vyšly ve čtyřech knihách. Obdivoval řád přírody, její harmonickou krásu a propojenost s lidskými osudy. Toho, že se mohl několik desítek let přátelsky stýkat s Jakubem Demlem, si velice považoval, jeho dílo dobře znal a ctil.

dnes je v Papírně rekreační středisko; www.svatosi.cz

Desáté zastavení nezapomenutelné vycházky po stopách Jakuba Demla se uskutečnilo v okolí blízké vsi Kamenná – o tom až v příštím článku.

Z velkomeziříčské zahrady paní Lidmily Anny Dohnalové jsme si odváželi sazenice bílého šeříku, který původně rostl u vily v tasovské Bosně… Těším se, až Demlův šeřík jednou svými květy posvětí zahradu Poukarových i naši…
A doufám, že i voňavým topolům, potomkům těm Demlových, se bude na Jihlavsku líbit…

Tasov Lidmily Anny Dohnalové

 

11 komentářů - “Po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky”

  • Thomas says:

    Dobrý den, při procházení starých pohlednic jsem narazil na fotografii Antonína Demla poštmistra v Tasově z vydavatelství Marie Rosa Junová. Pokud to někoho zajímá, napište na můj email.

    • Dobrý den,
      děkuji Vám za návštěvu stránek a za vzkaz, který jste přidal – věřím, že někomu přijde vhod.
      Přeji Vám hezké dny a zdravím. 🙂

    • Pepa B says:

      Dobrý den,

      sbírám pohlednice Tasov a okolí.
      Byl by možný scan, případně prodej pohlednice?
      Mám jich několik desítek, ale nevybavuji si, jestli tuto znám..

      S pozdravem Borůvka J.

  • Martin P. says:

    Dobrý den Míšo,

    když jste mi vyprávěla, že chystáte povídání o Jakubu Demlovi a Tasově, čišelo z Vás takové nadšení, že jsem si říkal, že to pro Vás muselo být opravdu mimořádné setkání.

    A když jsem viděl, jaký předlouhý článek z toho vznikl, tak to moji hypotézu jen potvrdilo. Však jsem také hodně dlouho jeho prostudování odkládal, protože jsem se chtěl začíst v klidu a na jeden „zátah“.

    A protože i já se rád nechávám unášet myšlenkami na doby dávno uplynulé, skutečně jsem se unášel až sem, kde je místo pro čtenářské komentáře.

    A musím uznat, že to bylo počtení moc milé a laskavé. Setkání s průvodci, kteří znají historky o každém kameni a trouchnivém pařezu, bývají plná nevěřícného divení se, jak si to všechno mohou pamatovat.

    Zrovna tak já se nevěřícně divím, jak jste si takové množství vzpomínek mohla zapamatovat, zpracovat, roztřídit a nakonec i dostat na papír, resp. sem na tyto stránky.

    (Jen hanba mi nedovoluje požádat Vás, jestli byste se se mnou o kus své paměti nepodělila .-)))

    Tak díky Vám za Vaši kronikářskou mravenčí práci! A samozřejmě také poděkování Vašemu osobnímu fotografovi .-)))

    Srdečně zdraví

    Martin Pluhař

    • Martin P. says:

      P.S.: Jo … abych nezapomněl … moc mě pobavilo „nomen omen“ … jak mile lze vyjádřit osobní názor a přitom zachovat slušnost a nedopustit se urážky. Mám se co učit .-)))

    • Odpověď na komentář Martina Pluhaře ze 26.5.2015:
      Když se naskytla tak šťastná příležitost, že nás Tasovem provázela zasvěcená pamětnice, nebylo možné postavit se k tématu vlažně – u vědomí toho, že v dnešní době hýbají veřejností zcela jiné příběhy, ale že snad se najde dost těch, kterým v současnosti, či někdy v letech příštích, přiblíží velké osobnosti, které Tasov rozsvítily pro kulturní budoucnost, jsem ukázněně zapsala všechno, o čem věřím, že má cenu.
      Co se týká mé paměti – jen já vím, jak musím tu roztěkanou a rozevlátou nezbednici nutit k poslušnosti a stálé službě – rozhodně jí nemám nazbyt 🙂
      Těší nás oba, že jste si články přečetl a dal nám o tom vědět – máme radost, že naše snažení nevyšlo naprázdno 🙂
      Srdečně zdravíme a děkujeme, M+M

  • Jitka Korbelová says:

    Díky za článek, který člověka nutí zamyslet se, nutí ho vracet se k informacím předcházejícím a určitě člověka obohatí o další vědomosti z historie oblasti, kde žijeme.
    A určitě nebudu sama, kdo bude chtít tato místa osobně navštívit. Jitka

    • Každý zájem o toto téma považujeme za úspěch a věříme, že ten, kdo se chytí drápkem, jen těžko se pustí 🙂
      Díky za návštěvu a pozorné čtení 🙂

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist