a taky trošku o Švabinském
25. září 2015
Bylo pod mrakem a každou chvíli drobná přeprška – den jako stvořený pro návštěvu zámku. Vybrali jsme si ten superlativy ověnčený – od roku 2008, kdy jsme byli v Kroměříži naposledy, jsme bažili po další prohlídce Hanáckých Atén a uměleckých památek, kterými oplývají. Tehdy jsme se jen stavili v Podzámecké zahradě a trochu proběhli město (M+M Svatošovi – Malá Fatra), dneska byl ten pravý čas v klidu projít historické sály a skvostnou obrazárnu zdejšího zámku.
Fotky z města nebyly v dešti a bez dobrého světla nic moc, zařadím jen Velké náměstí s podloubím – odtud je jen kousíček k Arcibiskupskému zámku, jehož věž tvoří dominantu jednoho rohu náměstí – na protilehlém konci vyvažuje úhlopříčku věž staré radnice.
Historie zámku a vlastně i města se odvíjí od osobnosti Bruna ze Schauenburku (†1281 v Kroměříži), vzdělaného olomouckého biskupa, který založil na místě hradiště obývaného už na začátku 12. století gotický hrad, vystavěl kostel a staral se o rozvoj města. Byl olomouckým biskupem bezmála čtyřicet let, českým králům váženým poradcem, budovatelem Moravy, jejíž dosud neobydlené části osidloval a nové vsi významně finančně podporoval.
Na začátku 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, který sloužil jako letní rezidence olomouckých biskupů. Během třicetileté války zničili Švédové zámek i město – ve druhé polovině 17. století dostal celý sídelní komplex barokní podobu a došlo k úpravám obou zahrad, Květné i Podzámecké, takže tvoří se zámkem kompaktní celek.
Kroměřížské biskupské sídlo se zahradami patří k nejvýznamnějším památkám naší země a je zapsáno na listinu UNESCO.
Strávili jsme v zámku tři hodiny a ocenili skvělou průvodcovskou službu v historických sálech; v obrazárně jsou dostačující popisky a klid potřebný k soustředění (kromě chvilky, kdy se kolem nás přehnala rozeřvaná polská výprava, která nereagovala na výzvy ke klidu od zřízenců – naštěstí jen letmo koukli a zmizeli 🙂 ). Fotky jsme žádné nepořídili, beztak je nejlepší být osobně účasten.
Co nás ohromilo, byl překrásný Sněmovní sál, původně rokoková jídelna o velikosti 40 x 20 x 17 metrů, s 22 lustry a nástropním obrazem s plochou přes 400 m2.
Když vypuklo v roce 1848 povstání ve Vídni, navrhl František Palacký císaři Ferdinandu V. přeložit zasedání Ústavodárného říšského sněmu do Kroměříže. Průvodkyně nám se zaujetím vylíčila dění na sněmu, upozornila, kde seděla která slavná osobnost tehdejší doby, do jaké výšky sahaly řady vyvýšených sedadel a dala nám dost času na prozkoumání zasedacího pořádku. Zajímali jsme se o tehdy nejmladšího poslance, Hanse Kudlicha ze Slezska, jehož zajímavý osud jsme zmiňovali ve článku MiniEuroRando z roku 2010.
Koncerty ve Sněmovním sále musejí být krásné…
V zámecké knihovně je bezmála 89 tisíc svazků, v hudebním archivu prý 6 000 barokních skladeb – na vlastní oči jsme viděli originální partituru Mozartovy skladby, také originál skladby Vejvanovského a dokonce notový zápis Beethovenův – doslova klenoty arcibiskupských sbírek! Celý inventář hudebnin je možné prolistovat elektronicky – tam bychom mohli být do nekonečna…
Doba strávená v obrazárně, jejíž základ vytvořil biskup Karel II. Lichtenstein, také není limitovaná, a přesto, že jsme s prohlídkou nespěchali, při odchodu jsme žehrali na neúprosný čas. Výstava vzácných originálů začíná obrazy ze začátku 15. století – ty jsou mému srdci nejmilejší a jen těžko jsem se s nimi loučila. Vrcholem celé expozice je podle všeobecného mínění Tizianův obraz Apollo a Marsyas, obdivuhodně nasvícený – prý tak, jak ho viděl v přímém denním světle Tizian (1488–1576), když toto dílo nedlouho před svou smrtí maloval. Umělcovu podobu snad na obraze nese král Midas, přihlížející, jak po prohrané sázce svléká vítězný bůh Apollon satyra Marsya z kůže. Je to jeden z nejcennějších obrazů v ČR, ale také jeden z nejkrutějších – ačkoliv všichni známe tu antickou báji, která byla předlohou obrazu a viděli jsme jeho reprodukce, nejsme dost připravení ponořit se do té hrůzy. Stojíme či sedíme jako přikovaní a oči nemůžeme odtrhnout…
V majetku olomouckých biskupů je Tizianův obraz už od roku 1673. Ale ani před malbami s poklidnou atmosférou jsme nebyli prosti intenzivních pocitů – obrazy Lucase Cranacha, Dyckův Portrét anglického krále Karla I. a jeho manželky Henrietty Marie či Selská rvačka Jana Brueghela st. nenechají nikoho na pochybách o dokonalém mistrovství svých tvůrců a navíc nabízejí divákovi dostatek prostoru pro duchovní účast na zpodobněném ději – sebedokonalejší reprodukce to nedokáže…
Při procházce městem jsme natrefili v Jánské ulici rodný dům malíře Maxe Švabinského (1873–1962), který svou tvorbou významně ovlivnil umění 20. století nejen u nás, ale zřejmě i v celé Evropě.
Při cestě z Kroměříže jsme si povídali mimo jiné i o někdejší návštěvě Chaloupky Maxe Švabinského v Kozlově u České Třebové, kde na začátku 20. století malíř často pobýval.
Rodiče jeho manželky Ely Vejrychové zakoupili v roce 1891 stavení v Kozlově, aby měli se svými dětmi, většinou umělecky zaměřenými, kde trávit prázdniny. Zmíněná chaloupka byla původně vejminkem Vejrychova statku a často v ní (až do svého rozchodu v roce 1919) přebývali manželé Švabinští. Max Švabinský vyzdobil štít Chaloupky výjevem Svatý Václav přijímá dary a na fasádě přístavby Vejrychova statku vytvořil v roce 1911 sgrafito Žnečka.
Prohlídku kroměřížských zahrad si necháme na slunný letní den někdy v budoucnosti… 🙂