Zámek Jánský Vrch a putování Rychlebskými horami

Turistický zájezd KČT Tesla Jihlava ve dnech 24.9. – 28. 9. 2016
Den druhý, neděle 25. září 2016

Javorník ležící na úpatí Rychlebských hor je klidné, až ospalé asi třítisícové městečko, do kterého je odevšad daleko. První dojem si ale vnímavý turista zanedlouho opraví – nepřehlédnutelná dominanta, zámek Jánský Vrch, tyčící se nad městem, působí magicky přitažlivě – navíc ve slunečné neděli, jako byla ta, kterou organizátorka výletu Iva vybrala pro poznávací výlet po hřebeni hor, zářily ciferníky věžních hodin a korouhev nad nimi zlatem a lákaly k návštěvě zámku, který celá staletí sloužil vratislavským biskupům jako letní sídlo.
Ve 14. století jej biskupství získalo od svídnického knížete a v jeho majetku zůstal hrad, v 15. století pobořený husity, později přestavěný na zámek a honosnou barokní rezidenci, až do roku 1945. V roce 1974 byl církevní majetek předán státu.

Dá se tedy říci, že osudy městečka pod Jánským Vrchem jsou těsně spjaty s jednotlivými majiteli, totiž vratislavskými arcibiskupy. Zlatý věk města nastal během 18. století, kdy se biskup Filip Gothard Schaffgotsch (1716–1795) přičinil, aby se z Javorníku stalo významné kulturní a hudební centrum. Rozvinutá textilní výroba dávala v několika závodech práci místním obyvatelům – to vše vzalo za své po zničujícím požáru v roce 1825.

Přímo z náměstí vedou schody na zámecký kopec (340 m n. m.) – okouzleni jsme stanuli na terase a hleděli na město, ze kterého vystupovala bělostná věž kostela Nejsvětější Trojice a podzimní ranní mlhy halily na rovině za blízkou hranicí polské vesnice.

První prohlídka začínala až v 9:30, měli jsme tedy dost času na procházku po terasách, nádvoří i zámeckými zahradami.

Zahrady byly založeny v 18. století při generální přestavbě zámku na šlechtickou letní rezidenci, na začátku 19. století byly začleněny do nově vznikajícího krajinářského parku, uměleckého díla s výhledy do okolní krajiny.

Na sever a jih od Javorníku je vlastně Polsko, pár kilometrů na západ leží poslední ves výběžku českého Slezska Bílá Voda, 22 km směrem do vnitrozemí je Jeseník. Není tedy divu, že při vzniku První republiky nechtěli občané javorničtí být připojeni k ČSR.

Na zámku nabízejí několik poznávacích okruhů – vybrali jsme si ten základní – asi hodinovou komentovanou prohlídku reprezentačních místností a expozici dýmek. Na rozdíl od jiných zámků zde zůstalo většinou původní vybavení z poloviny 19. století – výmalby i záclony, množství drahých obrazů, porcelánu – skvělá ukázka šlechtického stylu bydlení.

Zdejší expozice dýmek a kuřáckých potřeb je největší v ČR: soubor 1 200 exponátů zahrnuje vysoce ceněné a řemeslně dokonalé sbírkové předměty nejen z Evropy, ale i z Orientu, Afriky a Ameriky. Nejstarší jsou dýmky hliněné – pocházejí ze 16. století, k vidění jsou i kovové, dřevěné, porcelánové a také pověstné pěnovky.

Bylo 11 hodin, když jsme opouštěli zámecký areál – dnešním cílem bylo poznat část Rychlebských hor směrem do vnitrozemí (velmi volně řečeno). První zastávkou na červeně značené turistické cestě byla kaple sv. Antonína na Písečném vrchu.

Jak už to bývá – léčivý pramen sem přitahoval poutníky a původní dřevěná kaple byla na konci 19. století nahrazena zděnou. Teď sem nechodí procesí, pouze turisté, kteří se na pečlivě vyvedené infotabuli dozvědí nejen životní příběh sv. Antonína, ale i historii zdejšího kraje.

Atraktivní trasa nás vedla k Čertově kazatelně, rulovému útvaru s 13 metrů vysokou kolmou stěnou, z níž je úžasný pohled do kaňonu Račího údolí.

Na protější straně Račího údolí jsou zbytky středověkého strážního hradu Pustý zámek, který sloužil k ochraně kupecké stezky do Polska – my jsme od Čertovy kazatelny zamířili po hřebeni k dalšímu hradu, který byl na hřebeni nad 7 kilometrů dlouhým údolím postaven ve 13. století také jako ochranný. Jeho původní jméno není známo, podle pohoří byl později hrad pojmenován Rychleby (Reichenstein). Začátkem 20. století opravili a zpevnili místní milovníci historie zdejší ruiny, aby alespoň zbytky gotického hradu zůstaly zachovány pro budoucnost – při romantické úpravě však došlo k porušení původního půdorysu.

Po krátkém strmém sestupu jsme se ocitli v Račím údolí a stále po červené značce stoupali úzkým kaňonem vzhůru. Cesta to byla velmi romantická – po obou stranách příkré zalesněné srázy, kameny porostlé mechem vystupující ze svahů, místy svěže zelené bylinné patro, modré nebe nad námi, klid a pokoj…
Došli jsme k místu v prostřední části Račího údolí nazvanému Kaštanová alej – na informační tabulce směrovníku jsme se dočetli, že právě zde byl za 2. světové války německý zajatecký tábor. Zahnuli jsme prudce vlevo a přes hřeben přešli do vedlejšího údolí.

Podívejte se na mapky, ve kterých je vyznačená trasa:

Horské osady, kterými jsme v následujícím úseku procházeli, patří do katastru obce Uhelná: Červený Důl, Nové Vilémovice a Hraničky jsou obklopené horskými loukami – tuto oblast považuji za jednu z nejkrásnějších, které lze široko-daleko vidět.

Osada Červený Důl, založená kolem roku 1600 je oázou klidu, cesta z ní stoupá kolem nově opravované kaple sv. Rocha na hřebenové louky,

kde na rozcestí pěšin stojí kříž a před ním nápis  NEBE 🙂  Souhlasili jsme.

Trochu zaskočeni jsme byli při pohledu na opravená Boží muka, kterým byly zazděny všechny výklenky a na čtyřech bílých stěnách přečetl ten, kdo kapličku obešel, drobný nápis: Bůh je spíš otázka než odpověď. (Kdo si, stejně jako já, neví rady s tímto tvrzením, ať si příležitostně poslechne přednášku prof. Tomáše Halíka nazvanou Je Bůh odpověď – nebo spíš otázka?)

Jiná Boží muka u cesty v krajině dříve osídlené jsou opuštěná…

Vyparáděná obloha, daleké výhledy z holého členitého hřebene s pastvinami a remízky na zalesněné hraniční hory – byla to krásná cesta!

Další zastávkou byly Nové Vilémovice a pietní místo na kraji osady, kde je pomník příslušníka finanční stráže Stanislava Majzlíka, zastřeleného na tomto místě ordnery v roce 1938.

Stále jsme postupovali směrem jižním, k hranicím s Polskem, na křižovatce v sedle Roveň (737 m n. m.) jsme při výhledech na Javornicko a osady na horských loukách ani nedýchali –krásné počasí umožnilo mimořádný zážitek!

Na svahu Hraničního vrchu, kolem kterého vedla naše značená trasa, bývala od roku 1785 německá dřevorubecká osada nazvaná Gränzdorf, čili ves na hranicích – postupně se rozrostla, byla tu dokonce i škola, a podle údajů na infotabuli tu ve 43 domech žilo ve 2. polovině 19. století 260 obyvatel – všichni, až na 4 rodiny, které se musely vystěhovat do vnitrozemí, byli po válce odsunuti a ves přejmenována na Hraničky. Budovy i kaple sv. Josefa, nejvýše položené obce v Rychlebských horách (téměř 700 m n. m.), byly v roce 1959 po devastaci novými přistěhovalci z okolních obcí srovnány se zemí, dnes na místě kostela nalezneme pouze kříž.

Na druhé straně hranice, která zůstala zavřená od roku 1938 až do roku 2006, leží polská obec Nový Gieraltów – před válkou spolu obyvatelé v tomto odlehlém a drsném kraji velmi dobře vycházeli. Dnes je tu přechod pro pěší turisty – nevím, kolik jich do půvabné a trochu smutné krajiny zavítá, ale rozhodně návštěva stojí za to!

Na infotabuli jsem se dočetla: „…hrou náhod se podařilo lesnímu dělníku Franzi Schlögelovi zpětně nastěhovat do svého domu, který i přes různé útrapy doby zůstal stát až do dnešních dnů a osamocen na rozlehlých pláních kolemjdoucím tiše připomíná smutné dějiny této krásné horské osady“.

Je na čase přidat další mapku, která ukáže postup po hraničním hřebeni:

Sestoupili jsme do údolí k hranicím a znovu (po kolikáté už?) začali stoupat na hřeben – červená značka nás vedla lesem k rozcestníku nazvanému Pramen pod Stráží.

Na rozcestí pod Špičákem jsme opustili hranici a vydali se na východ, směrem k Žulové – až k hájovně nás vedl Skorošický potok, pak silnička do Skorošic, kde na nás čekal autobus.

V 18 hodin jsme odjížděli nabrat nových sil do Javorníka, dnešní trasa, odhaduji, že nejkrásnějšími místy Rychlebských hor, měřila 25 kilometrů.

Zítra nás čeká putování k nejsevernějšímu bodu českého Slezska – po hřebeni Rychlebských hor půjdeme do Bílé Vody.
Včera jsme si prohlídli okolí Králík a navštívili polské lázně Ladek Zdrój.